Hobo komentáře u knih
Vždy trvá až příliš dlouho, než se z legendárních událostí stane uvěřitelná historie. Legionářskému mýtu to, zdá se, trvalo sto let. Oficiální oslavování za 1. republiky bylo vystřídáno oficiálním potlačováním, přičemž z pravdy se stávala chudá a ušmudlaná příbuzná. O nepříjemném se mlčí, nebo zkreslí, nebo se tomu dá jiný význam.
Zdá se, že Jurmanova kniha se z obvyklého syžetu oslavných či pomlouvačných publikací poměrně významně vymyká, přičemž nijak nesnižuje význam sibiřské anabáze na vznik republiky. Všímá si ovšem také kontextu mezinárodních událostí a snah zneužít úspěchů legionářů k jiným cílům. Negativně hodnotí především zásahy M. R. Štefánika. Ale to už si přečtěte, stojí to za to. Uvědomíte si, že takto to chodí v naší historii pořád. Znovu a znovu.
Jsou knihy, které udělají pořádnou díru do dosavadního nahlížení světa a tato k nim patří. Tedy pokud je člověk ochoten přijímat odlišné poznatky, zejména ty, které nabourávají dosavadní, a pořádně se zamyslet. Svět se změní.
Sen každého školáčka a puberťáčka popsal Jules Verne tradičním koloniálním způsobem, jak dětští trosečníci přežijí hrdinsky všechny překážky a chovají se nedětsky dospělácky a gentlemansky. Divíte se, že se nám to v černobílém věku líbilo?
Až po mnoha, mnoha letech jsem přečetl Pána much. Ale to už byl ten krásný věk dávno pryč...
S alkoholismem jsem se setkával celý svůj život, jak profesionální, tak rodinný. A tuto Londonovu románovou autobiografii je nutno doporučit všem, alkoholikům, terapeutům, rodinným příslušníkům, pracovním kolegům...
Nikdo z nich se nepoučí, ale vy se zbavíte výčitek...
Kniha mého mládí, nesporně patří do mého Top5.
Je velmi jednoduché prohlásit o něčem, že je sračka, aniž by to dotyčný četl. Ba, hraničí to s hloupostí.
Milá _Blackie_, Danny je prostě puberťák, jehož nejsilnější hodnotou je konečně mít holku, jedno jakou; to se nám klukům v tomto věku holt děje. A většinou z toho vyrosteme, jenže tato kniha se zabývá právě pubertou. Nemáme to fakt lehký, víte?
Fakt je, že ke čtení mě dostala už ta počáteční scéna, ve které se dvojčata přetahují o místo v mámině břiše. Pak už jsem nemohl odolat.
A věru, nutno říci, že jsem nebyl zklamán. Bavil jsem se až do konce a byť Hartlův jazyk je - řekněme - odvážný, je vždy na místě a sedí jak, nu, prdel na hrnci. I název je naprosto výstižný a kdo se pustí do knihy s takovým názvem, ať se nediví... Ale na rozdíl od jednoho z komentářů nemohu přijmout tvrzení, že "v knize nebylo nic jiného než jenom sex. Každý tam s každým spal, všichni se navzájem podváděli a nikomu to nevadilo tak se podváděli zvesela dál. To je fakt ukázka normálního života?" Což je to ve skutečném životě jinak? U všech postav nejde však pouze o sex, dokonce ani u těch proutníků. Procházíte jejich životem, pozorujete jejich hledání, jejich zábrany, každá osoba z těch dvou rodin má jiné předpoklady, odlišnou povahu, dělá odlišné chyby a prožívá odlišné úspěchy, profesní i osobní. Já osobně se s nimi dokázal ztotožnit, a to jak z pohledu obdivu k tomu, jak kdo řešil individuální problémy a jak jsem se k nim stavěl já sám.
A to všechno prostoupeno syrovým mužským jazykem, jakým se běžně hovoří! Alespoň mezi námi kluky. Ano, toto je ukázka normálního života!
Trochu těžší než "Zločin a trest", ale stejně fascinující. Zprvu jsem měl sice trochu zmatek ve jménech, skoro jsem se v těch otčestvech topil, ale když jsem si ujasnil, kdo je kdo, užíval jsem si. Myslím, že Dostojevskij je opravdu ten autor, který nám dává pochopit, co je to ruská duše, čím se liší od té naší a zejména od té anglosaské. A poslání tohoto románu je stále aktuální. Možná dnes ještě aktuálnější.
K tomuto dílu mě hnala spíše zvědavost, ale celkově jsem nebyl zklamán. Nejvíc je z toho patrné, jak se po 30 letech změnilo očekávání čtenářů, jak se děje knih posunuly k vyšší akčnosti. Usuzuji, že jde o vliv filmu a zejména televize a nechci vidět, kam to povede. Zdá se, že tendence k braku se prudce zvyšuje.
Nicméně v Noci trifidů jsem si početl, byť vývoj děje jako by kopíroval vývoj filmu. Myslím, že Wyndham by byl spokojen.
Pravda je, že jsem očekával četbu víceméně (auto)biografickou, takže mě značně překvapilo "humoristické" zaměření knihy. Byl to však důvod, proč jsem se zpočátku snažil se textem pročíst, leč nepodařilo se mi to. Ani jako humoristická kniha mě to neoslovilo, postavit děj na hromadění vulgarit a situacích, které nelze chápat jako humorné ani při jejich surreálnosti, prostě není můj šálek čaje. Nedopracoval jsem se ani k polovině a knihu s úlevou odložil, což dělám opravdu jen zcela výjimečně. Další osudy rodiny mě přestaly zajímat.
Ve své době jsem podobná díla hltal a Däniken patřil k jedničkám. Podobně jako u Adigiotta dnes jde pouze o vzpomínku na minulost. Nadšení vystřídal kritičtější pohled až skepse. Přesto šlo o důležitý příspěvek k životnímu rozhledu, který významně přispěl k tomu, abych nepřebíral mechanicky školní pravdy a pochopil, že svět je mnohem složitější, než je nám předkládáno a i než se nám zdá. Däniken mě učil relativismu.
Ať už je to falzum nebo není, překvapivá je především skutečnost, jako by podle toho někdo opravdu jel...
Obávám se, že v předpovědích se autor výrazně zmýlil. Nepřítel v podobě islamismu ustupuje do pozadí a mnohem více se zjevuje obludná příšera, doposud skrytá za programy, jako je gender, green deal a Eu, jak správně upozorňuje xvalenta.
Ano, ivulko15, to je právě to, proč je kniha škodlivá a proč ji hodnotím tak nízko. Po přečtení si řada čtenářů zamne ruce s vědomím, jak se máme dobře... Máme?
Poznámka k Legensovi: podle mého jsou snižováni současníci Michelangela jenom proto, že takto se na ně díval mrzout Michelangelo; autor tuto stránku Michelangelovy osobnosti přímo neukazuje, pouze právě v jeho vztahu k ostatním lidem (a k sobě). Trudnomyslnost a "přísný" pohled na druhé jsou v knize patrny především v jeho vztahu k da Vincimu; právě z tohoto důvodu mě osobně mrzela nedokončenost díla. V této souvislosti doporučuji "Deník Michelangela blázna" od Rolanda Cristofanelliho, které popisuje celý M. život, nikoliv pouze dětství a mládí bez možnosti pochopit koncept Schulzova zamýšleného celku.
Tak nevím. Říkám si, že bych asi měl počkat, až přečtu i druhý díl. Vždyť jak hodnotit román v polovině? Nu, ale když už to tu je rozděleno po dílech...
Uvědomil jsem si při četbě posun svého pojetí Tolstého, zdá se mi, že jeho díla jsou si vzájemně nepodobná, každé řeší hluboké psychologické situace poněkud z jiného pohledu a s jinými závěry. Ovšem k tomu nutno dodat, že zatím mi chybí onen druhý díl. Tak uvidíme...
Další úvaha nad knihou se týká celkově ruské literatury. Vynořovalo se mi to od poloviny stále a stále. Takto se v anglosaské literatuře a možná vůbec v západní literatuře problémy nepopisují a neřeší. Že bych konečně viděl tu pověstnou ruskou duši? Chvilkami se mi promítala jiná ruská díla a mám pocit, že se nemýlím. Samozřejmě každá národní literatura má svůj osobitý esprit, ale tohle nemyslím. Ten rozdíl mi připadá být nad tím. Něco jako ruská literatura versus západní literatura. Musím toho přečíst víc, jinak nelze.
V životě vás může převálcovat pouze katastrofa, která vás o ten život připraví. U všech ostatních případů platí postoj, který k nim zaujmete. A Betty má ten sympatický.
Jako vzpomínka na mládí patří tato knížka snad k tomu nejlepšímu, co se dá přečíst. To, co člověk v Dannyho věku nezkušenosti prožíval jako nekončící neštěstí či smůlu, je v nánosu věku krásnou vzpomínkou na dny, kdy s vámi podobně cloumaly hormony, stále přetrvával pocit, že vám něco uniká, zatímco ti druzí..., a už jste to chtěl taky. A milovat jste mohl každou, hlavně když vám dala... V knize jsou excelentní scény snahy o milostný kontakt, k nejlepším patří zásahy pana rady, ochraňujícího naopak před svody své dcery; neubránil jsem se hlasitému smíchu, když se o Dannyho spádech dozvěděl od recepčního v hotelu. A zatímco Danny v něm viděl úhlavního nepřítele, okouzlila mne moudrost pana rady, který se vždy zachoval s nadobyčejným nadhledem a musel se v duchu opravdu bavit.
A onen nadhled a lehkost z celé knížky přímo čiší. Všetně lásky k jazzu, jenž jakoby byl pouze v pozadí, ale dodává knize tu správnou atmosféru, dokreslující protektorátní poměry.