Hobo
komentáře u knih

Docela zajímavé čtení od vědce, který byl "ukončen" v Akademii věd, protože dostal od Zemana "medaili".


Fascinující kniha. V mládí jsem ji vnímal jako neuvěřitelnou, ale skutečně mě fascinovala.


S alkoholismem jsem se setkával celý svůj život, jak profesionální, tak rodinný. A tuto Londonovu románovou autobiografii je nutno doporučit všem, alkoholikům, terapeutům, rodinným příslušníkům, pracovním kolegům...
Nikdo z nich se nepoučí, ale vy se zbavíte výčitek...


Nevím, jak bych hodnotil knihu dnes, ale fakt je, že tehdy, ve svých dvaceti, byla jako blesk. Jak námětem, tak zpracováním.


Lem silně poznamenaný komunistickou ideologií, což mi v době četby jako osmnáctiletému ještě připadalo přirozené. Ale fakt je, že mne poměrně dost nudila.

Jedna z těch historiografií o českých dějinách, ze kterých jsem se dozvěděl nové věci.


Jsou knihy, které by měly být čteny ve správném věku. A já ji v tom věku četl!
Jenže po přečtení předešlého komentáře musím napsat: a kdy je ten správný věk? Neměl bych si to přečíst znovu, se stříbrem ve vlasech?


Román, který na mne svého času hluboce zapůsobil. Nesporně silně a působivě popsaný problém, který v té době cloumal Spojenými státy a který námětově oslovil i mnohé další Lewisovy kolegy. Dnes je zajímavá i konfrontace se současností - kam to vede, když se něco přežene. Nicméně takto lidstvo osciluje i kolem jiných problémů...
Stojí za přečtení.


Jeden z nejlepších rozborů, proč dnešní liberální společnost vypadá tak, jak vypadá. Podtitul knihy není jen prostým podtitulkem, ale skutečně podává nezkresleně odpověď. Proč se ztrácí autorita, proč roste chaos ve společnosti? A koneckonců proč je stále módnější vypadat jako pobuda, proč jde na odbyt oblečení, které svého času bylo možné najít tak někde na smetištích?
Tato kniha některé mé otázky zodpověděla, některé potvrdila. Stojí za přečtení.


Bohužel jsem četl až rok po Loukotkové Navzdory básník zpívá. V roce 1968! (Bože, je to možné?) Tenkrát jsem si ještě vedl žebříčky nejlepších knih roku a ač se umístila na vysokém 5. místě, přesto byla Loukotkovou převálcována (rok předtím 2. místo, a to po Egypťanu Sinuhetovi!) Neznamená to tedy nic jiného, než že dojem po Loukotkové přetrvával a Erskine měl silnou konkurenci. Ovšem oprávněně vyhrála Loukotková. Erskine podle mého zejména o závěru Villonova života silně fabuloval a romantizoval; řekl bych, že Loukotková uchopila nedostatek historického materiálu mnohem umělečtěji a silněji. Poklidný konec života někde v ústraní nás holt tak neuchvacuje (inu mládí).
Ale proboha, nechť to nikoho od Erskina neodradí! Vždyť v r. 1968 to byla 5. nejlepší kniha, jakou jsem přečetl...


Bylo mi právě dvacet, když jsem to četl. Bože, už je to přes 50 let! Obrovsky se mi to líbilo. Myslím, že o vztazích mezi lidmi mi řekla víc než učená pojednání. Opravdově jsem se bavil. Musím se k tomu zase vrátit. Jenže kde je jí konec...


Dostal se ke mně pouze tento díl Hry o trůny a zřejmě jsem skočil přímo do neznámých bažin. V jednotlivých rovinách příběhu různých osob jsem se v zásadě nevyznal. Kniha postrádá linii hlavního hrdiny a v tom chaosu různých osob jsem nenalezl, s kým se ztotožnit. Přitom to evidentně má hlavu i patu. Přičítám to tomu, že mi chyběla 1. část a hodnotím proto neutrálně. Doufám, že se mi podaří všechny části zkompletovat a pak se možná k hodnocení vrátím.
---------------------
Tak jsem sehnal dílo v celku a začal od úplného začátku. Příběh dostal konzistenci a nezbývá než původní 3 hvězdy rozšířit na 5.


Bezideový první díl vystřídán bezideovým druhým dílem. Co k tomu víc napsat? Přečteno, odloženo, zapomenuto.


Dobově ideologicky poznamenané, naivní, ale co naděláte. Sci-fi v té době nevycházela a já to četl s naprostým nadšením. Jenom ten třetí díl byl spíš proškrtán než přepracován a pamatuji si na zklamání, když v něm chyběly pasáže, které jsem útržkovitě četl v Pionýru. Proto odebírám hvězdičku. Jinak ten počet není za kvalitu či vědeckou předvídavost, ale za požitek, který mi kniha v tom správném věku přinesla. Pro dnešní desetileté zřejmě už neúčinné...


Podstoupil jsem kúru profesionální krabičkové diety a shodil 11 kg. Jenže dlouhodobě si to opravdu nemohu dovolit. Tato kuchařka je přesně to, jak navázat.


Knihu jsem začal číst s představou, že hlavním tématem v ní je poznání lékaře, jaké to je, když se stane pacientem a stane se součástí zdravotnického systému z druhé strany. No, trošku to je i o tom, ale hlavní pozornost je upřena na pocit odcizení vlastní nohy. Zpočátku jsem měl pocit, že pan doktor se nějak příliš pitvá, stále o tom filozofuje a popisuje v zásadě vlastní strach, ale pak jsem si uvědomil, že píše vlastně o přímém opaku toho, co já mám plně zažito; však to také zmiňuje jako opak fantomových pocitů při ztrátě končetiny, kdy cítíte něco, co už nemáte. A tady to začalo být pro mne vysoce zajímavé.


Utopie či antiutopie - fakt nechápu, jaký je v tom rozdíl, vždyť všechny utopie jsou antiutopiemi, ať již vykreslují ideální svět jakkoli - mne zajímají od té doby, kdy jsem přečetl Utopii Morovu. A všechny mi jen dokazují, že všechny člověkem vymyšlené ideální světy vykreslují ideální dokonalou totalitu.


Četl jsem už před několika nemnoha lety a fakt dobré. A jak ti intelektuálové u nás od té doby vyrostli, že to budu muset z knihovny znovu vytáhnout! Pro oživení.
