honajz komentáře u knih

Nápad není špatný, a i když v mnohém zjednodušuje, dá se podobný princip pokládat za reálný (Vonnegut třeba nepočítal s fiktivními penězi a fiktivními dluhy nebo kancelářskou přezaměstnaností plnou porad, ale žádných konkrétních výrobků). I ta myšlenka, dejme tomu, že se lidé stejně nakonec vrátí k tomu, co nenáviděli. Ale to zpracování je vleklé, pomalé, nezajímavé, ten svět mi přijde příliš černobílý a plochý, a celá ta idea až moc naivní a přímočará. Vsadím se, že kdyby dnes přišel s podobnou knihou nějaký začínající autor, poženou ho z nakladatelství, že tohle jejich čtenáři číst nebudou. V 50. letech však kniha byla určitou formou rebelie – všichni byli naopak nadšeni z technického pokroku, a tahle jako jedna z mála varovala před přílišným přetechnizováním světa. Dnes však působí poněkud vyčpěle, zvláště proto, že vývoj jde trochu jinudy, nadšení z techniky se nekoná. A tak zůstává jen příběh, a co si budeme povídat, třetinu knihy v podstatě tvoří uvedení do děje a postav, což je samo o sobě moc, a půlku knihy, než se něco začne dít.

6 11.06.2014

V podstatě jediným negativem knížky je, že jde vlastně o soubor nezávislých článků a přednášek, tedy bez jednotícího kontextu. Jinak ale každý příspěvek je zajímavý - ostatně pohled vědce na věci kolem nás, v nichž vidí Boží působení a důvody své víry, je zajímavý jak u Grygara, tak třeba u Pascala.

6 15.08.2013

Když jsem se dočetl v úvodu, že Ecovi radili známí i vydavatelé, aby knihu zkrátil o mnohé popisné pasáže, kde vysvětluje do detailů středověké reálie, říkal jsem si, škoda, že se těchto rad autor nedržel. Eco sice vysvětluje, že jde o jeho hru se čtenářem, kterého takto láká do svých tenat, ale mně osobně stejně přijde, že si jen tahá triko, kolik toho ví a zná. Což o to, ví a zná hromadu věcí, snad skoro vše, a klobouk dolů. Ale klidně ať si to nechá na nějaké vědecké pojednání. Beletrie má svá určitá pravidla, a zde 50 % knihy tvoří v podstatě suchá naučná přednáška. Navíc, ačkoliv se jedná o středověk a náboženské debaty a úvahy, Eco si často rýpne právě do náboženství a víry v Boha obecně, což se sem hodí asi podobně jako v červené knihovně nešťastný konec bez zamilované dvojice. Je to nadprůměrně napsaná kniha, samotný příběh vtáhne, ale možná méně (fakt) je někdy více. Překvapilo mne, že Eco si Viléma představoval jako Sherlocka Holmese - orlí nos, vytáhlá a hubená postava, chvíle horečné aktivity střídají chvíle pasivního polehávání.

Dokonalá kombinace detektivky, hororu a dobrodružného žánru (včetně Doylovy oblíbené milostné zápletky). A. C. Doyle by byl dnes dokonalým scenáristou - dokáže navodit atmosféru a popsat reálie tak dokonale, jako bychom v tom místě stáli. U knihy mi trošku vadil pozdní nástup Sherlocka Holmese, ale zase na druhou stranu autor nechal čtenáři volnou fantazii, aby ten sám přemýšlel, co s čím může souviset. Skutečně vynikající kousek literatury,

6 28.04.2013

Zajímavé proplétání osudů několika postav, trochu tajemna a soudce Ti v utajení a inkognito. Od úvodních okamžiků vše spěje k jasnému a logickému konci, příběh je pečlivě promyšlen. Autor dokonce přiznává soudci Ti běžné lidské vlastnosti, dokonce jej nechá chybovat. Navíc je zde znát Van Gulikova vášeň pro starou Čínu a její zvyky. Třeba zvyk, kdy jde první prostitutka, a kdy jde první zákazník - a proč. Podobné detaily dodávají románu na věrohodnosti a jdou za hranice běžné detektivky.

6 21.04.2013

Budu proti proudu. Už samotný styl vyprávění mi přišel sebestředný a vyumělkovaný, a nenašel jsem si v tom světě nic a nikoho, proč by se mi tam mělo líbit.

6 17.09.2012

Nějak nesdílím všeobecné nadšení touto knihou, protože mi přijde, že autor se jakože snaží být nad věcí, přitom je z knihy až moc znát jeho světonázor, který nám cpe horem dolem, ale aby se neřeklo, tak jakože udělá humor nebo jakože nekorektní vtípek, ale tu svou agendu jede stejně furt dál. A nezlobte se na mne, asi mám jiný smysl pro humor, tady ty jakože špílce jsou jak z politického kabaretu, který se bojí do kteréhokoliv z politiků strefit, s výjimkou těch, kteří už nejsou v kursu a kde se to smí. Jinak si o židovské nátuře nedělám iluze, měl jsem tu možnost s nimi několikrát jednat, ale zase není všechno jen černobílé, jak se snaží tvrdit tahle kniha.

5 20.12.2022

Ze začátku je to svěží a vtipné, o to víc jsem se těšil, jak se to rozjede po příletu do Čech. Jenže vyprávění zde spíše zabrzdilo. Vtipných obratů je již méně, což by nevadilo, kdyby zde bylo něco v protiváhu. Nějaké zamyšlení, kritika něčeho (tedy kromě katolické církve a 2. vatikánského koncilu - wtf? Kdo ze čtenářů ví co o tradičních a ortodoxních katolících?!!), případně vtipné konfrontace. Jenže kniha plave po povrchu, pranýřuje maximálně českou lenost, vychcánkovství a zálibu ve smažených jídlech, vtipy již nejsou vtipné, případně přecházejí do fekálního druhu humoru, jenž moc neoblibuji, takže za mne promarněný potenciál. Kniha se přečte rychle, sem tam pobaví, ale odložíte, zapomenete.

5 28.03.2016

Jde o soubor tří novel, volně na sebe navazujících, jež pojí jedno místo na Šumavě (a jeho okolí). Novely mají žel sestupnou tendenci - první je vynikající a popis míst, lidí, prostředí dokonalý, člověk jako by byl u toho. U zbývajících dvou novel trošičku upadá jak příběhovost, tak popis prostředí i postav, ale přece jen jde stále o mírný nadprůměr. Podobných příběhů z pohraničí oné určité doby přece jen není moc.

5 31.07.2014

Cit slečny Smilly pro sníh je poutavě napsaný, vtáhne do děje, má mysteriózní atmosféru. Jenže pak se něco zvrtne, řekl bych, že na lodi, a je to pak takový neuvěřitelný akčňák. Alespoň mně přišlo.

5 12.02.2014

Zpočátku jsem si říkal, jestli ten chlápek, co to napsal, nebyl permanentně na tripu a na zahrádce si nepěstoval jenom konopí. Podobný blábol už jsem dlouho nečetl. Nejdřív nadává zemědělcům, že něco pěstují, což mu přijde zbytečné, aby o x stránek dál začal vychvalovat pěstování na zahrádce. Z knihy čiší taková samolibost a arogance, až to z ní kape, dokonce nenávistí k lidem. A přitom to skutečně není o životě v lesích. Každý chatař má podobné, ne-li zajímavější zkušenosti. E. T. Seton píše o životě v lesích a jak v nich přežít. Tohle je prostě blábol nemocného člověka, a jen proto, že spousta lidí má v oblibě rebelovat proti čemukoliv, třeba systému, státu a politice, hlavně že nejsem komforní a rebeluji, tak jen proto myslím, že si kniha získala jakous takous pochybnou oblibu.

Neuvěřitelná kniha v mnoha ohledech. Dá se číst znovu a znovu a pokaždé stejně zaujme (třeba Nepřemožitelného, i když má podobné téma, mě číst znovu neláká, i když jsem to zkusil) a stejně vtáhne do děje i záhad. Úvodní scéna přistání je jak z filmu – jednoduchými větami si dokážeme představit kabinu i let samotný, jako bychom tam byli. A podobně na základně. Opět trošičku hapruje konec, to je ale obecně Lemova slabina. Přesto dokonalý a mistrovský kousek opravdu dobré literatury, potažmo sci-fi literatury.

5 17.09.2013

Přijde mi to čím dál horší. Co zbylo z původního Jacka Reachera, jehož jsem si oblíbil? Kam zmizela jeho láska pro blues, toulání, písničky, kávu a jeho určitá nerozhodnost a nechuť se do něčeho pouštět? Už ve druhém dílu mi vadilo, jak Lee Child pitomě nakládá s ženskými postavami, ale zde je to skutečně neskutečné. Všechny ženy v téhle knize jsou z nějakého amerického filmu, ale ne z reality. Navíc je to celé rozplizlé - ano, pořád je to čtivé, napínavé, s pokusem o soustředění na detail (leckdy zbytečně), ale také jsou zde často naprosto dlouhé a nicneříkající pasáže, určené jen jako výplň, protože za více slov dostane spisovatel větší honorář. Samá vata, a když si spočítám skutečnou akci, odehraje se jí vlastně strašně málo. Klidně by to celé stačilo na útlejší knížku, jež by byla nabitá dějem a jela od začátku do konce, ale měla jen poloviční počet stran. A opět, jako u knihy A přece nezemřeš, mi tady vadí při zpětném zamyšlení nelogičnosti, které postavy provádějí. (Např. hned v úvodu musí být jasné, že na jméno Jacobová Jacka Reachera, tu podezíravou a zalezlou krysu, nějaký detektivek nenaláká - proč hned nepoužil tedy to jméno, jež by Jacka nalákalo? Protože by pak nemohlo dojít k první vraždě, že ano?) Navíc Jack začíná stále více vypadat jako neohrožený a nesmrtelný Rambo, a to mi vadí hodně, zcela to snižuje přesně ten feeling, jaký měla Jatka. Inu, a konec byl zcela směšný - to se nenašel nikdo, kdo by zlosyna bacil židlí po hlavě? A fakt hřebík, jo? Jdi se s ním bodnout sám, Childe, sorry.

5 16.08.2013

Velice zvláštní dílo. Když člověk čte, jakými problémy procházela víra Terezie z Lisieux, zcela v tom vidí sebe a své tápání. Třeba její problémy se skrupulemi a jak se sebetýrala, že na židli seděla tak, aby jí to nebylo pohodlné. Nebo jak si nebyla jistá, zda nedořečená nebo špatně vyřčená modlitba je, nebo není platná. Jak hledala způsob, jak se vlastně správně modlit. A přitom má v sobě úžasnou důvěru v Boha a jeho milost a lásku. I když se nedaří, i když má problémy, vždy Boha vidí všude a za vším. Aneb, jak sama říká, i když na obloze vidíme jen mraky, víme, že za nimi je skryto Slunce. Neváhal bych ji řadit mezi velké křesťanské mystiky, protože o temné noci pojednává zase z jiného úhlu, možná věřícím bližšího a srozumitelnějšího, už proto, že Terezie sama je prostá a používá prostá a srozumitelná slova.

5 21.07.2013

O hodně slabší než Jatka. Také zbytečně delší. Navíc tam, kde fungovalo vyprávění v ichformě, tady ta erforma působí nejen odtažitě, ale u některých vysvětlení o rychlostech kulek a tření vzduchu doslova směšně. Samotná zápletka je - po dočtení - taky vachrlatá. Nebylo by jednodušší unést rovnou manželku nebo nějaké dítě prezidenta? Když vymýšlíte komplikované spiknutí, tak vozíte bombu jednou dodávkou s jedním člověkem přes čtvrtinu států? A když už Reacher věděl, že vše stojí a padá s Borkenem, proč ho při první příležitosti neumlátil kusem klacku? Třeba po střelecké soutěži? Ostatní by najednou nevěděli, co dělat. Také ostatní postavy se občas pohybují jako mimoidi, a někdy mám pocit, že jen běhají nahoru dolů, aby Lee Child mohl věnovat pěkných pět stránek popisu lesa. Samozřejmě onen úsporný, rychlý styl a dovednost pracovat se zápletkou, do děje vtáhnou, a některé scény jsou hodně napínavé. Pak je tam ale hodně scén, které člověk přeskáče, buď že se stále dokola opakují, nebo jsou popsány značně nevěrohodně (třeba proč Graber nestřílel rovnou, když Holly zaútočila na jednoho ze strážců, ale čekal, až ji znovu dostanou?). Při snaze o hodně stran se autorovi kniha rozpadla pod rukama. Napínavá je zhruba do půlky, události v lese, jimž je věnován největší prostor, jsou pak v podstatě selankou, s množstvím naprosto zbytečných a zbytečně natahovaných scén. A onen trademark (Reacher se vyspí s hlavní ženskou hrdinkou a pak ji nechá dál žít její život) zde nabývá také spíše komických rysů. ("Tak jsem ti ji, McGrathe, pročistil, dole funguje, a tady teda tu Holly máš a žijte šťastně do smrti.")

5 30.04.2013

Zas jednou půjdu proti proudu. Mne fascinuje práce s tajemstvím, jež Murakami postupně odkrývá. Ale čím víc je odkrývá, tím víc si říkám, jestli mne takové tajemství zajímá. A zjišťuji, že nezajímá. Sice jsou zde atributy, jaké pociťuje hodně z nás - třeba vzpomínky na dětství a dospívání. Ale podané tak nějak chladně, a navíc jen se zřetelem k sexu. Nějak mi tam chybějí třeba pasáže, kdy každý mladý přemýšlí o smrti, o své nedokonalosti, pubertě... I to tvoří člověka, ne jen sex na několik způsobů. Příběh má samozřejmě své kouzlo, ale podle mne mu chybí duše. Je precizně vycizelovaný, ale odcizený. Sice se dozvím hromady fakt (často nepodstatných) o hrdinech, ale vcelku o nich nevím nic a jsou mi ukradení. A podobně i ten příběh - přes množství detailů zaniká to, co vlastně autor chce říci. Jestli něco chce říci, a jen se neopájí svým hraním se slovy a představivostí. Takové samoúčelné hraní si pro hraní, pro svůj vlastní pocit, že technicky a formálně umím. Kdybych do toho chtěl hodně vrtat, řeknu si, že je autor vysazen na nedospělé holčičky a ve svých očích si je idealizuje a posiluje jejich možnosti a kvality. Navíc si autor trochu odporuje - proti znásilnění bojuje, promiskuita je v pohodě. Vlastně jsem si nakonec říkal, co mi kniha dala? Ta trocha mystiky se dá třeba přirovnat k Ajvazovi, ale Ajvaz netvoří atmosféru pro atmosféru, ta je u něho prodchnuta dalšími znaky a odkazuje na další znaky a tak se dále rozvíjí. Zde se jen mnohokrát opakuje stále to samé bez vývoje, bez gradace.

5 18.04.2013

Ne všechny povídky mne upoutaly, ne všechny mají stejnou kvalitu. Některé se snaží být humorné, jiné jsou melodramatické, jinde se využívá exotických dobrodružných prvků, ale asi nejvíc mne zaujaly ty s mírně hororovým nádechem, kde Doyle nejlépe zužitkovává svůj smysl pro detail, popis a stavbu napětí.

5 13.03.2013

Po příjemném překvapení v podobě filmu o Jacku Reacherovi jsem začal číst první z knih Lee Childa o tomto svérázném řekněme vyšetřovateli. Zkušeně napsaný thriller, promyšlený, s úspornou stavbou vět, dobrou prací s napětím i popisem, jen občas jsou tam zbytečně protahovací a prodlužovací, a tedy nudné scény. Ale hlavně! Jsem díky knize objevil tři nové bluesmany, jež jsem neznal a jejichž muzika se mi hodně líbí. Vlastně už chápu, proč čeští folkaři z blues vycházejí.

5 17.02.2013

Se skutečnou historií to moc společného nemá, je to jen heroická a heroizující fikce. Kdo Mašíny v Poděbradech a okolí znal osobně, ví své a na tuhle umělou heroizaci pokřivených charakterů se dívá s despektem.

5 22.11.2012

Kniha je velice čtivě a poutavě napsaná, je vidět, že v ní Hostovský zúročil své osobní zkušenosti. V popisu dokáže jednoduše a prostě popsat prostředí i postavy, že si je čtenář dokáže představit. Jen ten příběh samotný, nakolik mi vadí, jak z něj kape neředěná deprese, ale to je můj problém, se posléze stane stereotypním opakováním. Chápu, ano, jde o účel zaseknuté desky, aby byl osvětlen konec, ale přece jenom to začne po pár podobných stránkách nudit.

5 14.07.2012