honajz
komentáře u knih

S knihami Tomáše Halíka mám jeden obecný problém - jsou tak sofistikované a někdy až školometské, podané spíše jako vysokoškolská skripta, až je problém v nich dohledat to jádro (stejně jako ve vysokoškolských skriptech). Většinou pak zjistím, že jde vlastně o banální myšlenku, nebo že si autor dokonce sem tam odporuje, ale když ono to těmi fundovanými slovy vypadá tak poučeně. Stokrát raději si přečtu něco od Hobizala nebo Lukeše, ti dokážou podat podobné myšlenky, ale lidsky přístupnějším a věrohodnějším způsobem.


Velice umně propletené tajemné prostředí uzavřeného horského města a záhadného jezera, s podivnými případy (vražda, záměna mrtvoly, ztracený muž, 90letý úředník, co rozhazuje jmění...), jež spolu přesto úzce souvisejí. Tao Kan má sice menší prostor, ale exceluje svou inteligencí, Ťiao Taj a Ma Žung zase prožijí příběh v příběhu, když se vydají na ostrovy desperátů. A celé to rámuje sto let starý příběh z budoucích dob, v němž se prolnou osudy postav tohoto románu v podivné paralele, která nutí k zamyšlení, zda i naše životy nejsou jen ozvuky dávno minulých dramat, jež se odehrávaly nemlich stejně a podobně i skončily. Soudce Ti skutečně není pochválen, což mne také zamrzelo, když si uvědomíme, komu zachránil kejhák, ale asi to v té době takto probíhalo. Velmi dobře popsané jsou i slumy, hostince chudých nebo každodenní zvyky a jídla. Někdy jsem si musel jít udělat rýži, jak jsem na ni při čtení knihy dostal chuť. :-)


Vynikající podobenství, které je stále aktuálnější, až se nechce věřit, že vzniklo počátkem 50. let. Jen těch témat Bradbury komentuje až moc, navíc ovlivněn tehdejší americkou propagandou klade zbytečně velký důraz na možnou (atomovou) válku. Někdy však nedává chování Montaga smysl, někdy se Bradbury nechá unést a servíruje nám magický realismus s morálně zdviženým prstem. Přesto celkově je to nadčasová kniha, kde se objevují i poetické pasáže nebo popisy, z nichž až mrazí.


Uživatel bookworm to popsal moc hezky, takže těžko něco dodat. Sice se v doslovu knihy píše, že některé věci nejsou historicky přesné, ale současně se dodává, že autorovi šlo spíše o básnický a někdy i snový obraz té doby. Jednotlivé příběhy jsou chronologicky napřeskáčku, o to zajímavější je pak skládat jednotlivé střípky do celkového obrazu. Perutz navíc dokáže - díky tomu, že ještě stihl staré židovské město zažít osobně, než bylo zbouráno - vystihnout ty přesné detaily, z nichž vzniká celková atmosféra. Jednotlivými drobnostmi dokáže navodit tehdejší dobu a čtenáře doslova vtáhnout do pražských uliček. Přesto chvílemi některé povídky ztrácejí dech nebo jsou zbytečně natahované, jiným chybí přesnější pointa, ale jde jen o kusé výhrady.


Vzpomínky Bradburyho na své dětství ve Venice (část Los Angeles v Kalifornii), které dnes již není takové jako tehdy. Tehdy se zde mohly odehrát zvláštní příběhy, které začínajícího spisovatele ovlivnily na celý jeho život, a stejně tak zde potkal mnoho podivných lidí, z nichž někteří se stali jeho přáteli. Magickým realismem popsaný svět nedávno zničený, s notnou dávkou nostalgie.


Je dobré znát, z čeho Van Gulik vycházel - a u této knihy je velmi podstatná předmluva, doslov a vysvětlivky. Nejenom, že se člověk dozví spoustu zajímavých věcí, historických zajímavostí, ale tuší, proč Van Gulika postava sudce Ti tak zaujala a proč vytvořil vlastní sérii. Navíc jde skutečně o knihu přístupnou i evropskému čtenáři, a na pár zmateností mne zaujala.


Po Prázdných ulicích zklamání. Ajvaz je lepší v poloze romanet, jeho filozoficko-surrealistické myšlenky jsou sice bezbřehé podobně jako jeho fascinace moři, ze kterých se zrodila města a vzájemně prokvétají, ale přece jen čeho je moc, toho je příliš. Kde se v Prázdných ulicích krotil a příběh byl prioritní, zde je příběh utopen ve spoustě květnatých slov a nečekaných přirovnání, která sice svědčí o surrealistické fantazii autora, s níž na věci pohlíží jako na symboly, jež je možné rozluštit a najít jim nový, prvotnější obsah. Ale být utopen v takové fantazii nemusí být pro každého příjemné, a patřím mezi ty, kteří by raději záchranný kruh a trochu pevnější půdy pod nohama.


Silná kniha nikoliv počtem stran, ale výpovědí bývalého komunistického tajného policisty a praktik, jaké vedla tato policie proti nepřátelům režimu a především věřícím. Číst to znovu nemusím. Osobně jsem doufal, že víc se bude autor věnovat své konverzi a napíše něco víc o své víře - ale o tom je z celé knihy jen něco málo stránek, tak tři čtyři. Většinu času věnuje autor jak svému statečnému útěku z lodi, tak jednotlivým zásahům. A tady mi to haprovalo také. Jako by se v těch popisech násilí i po letech autor vyžíval. Když jsem asi počtvrté, popáté četl, jak mlátili věřící obuškem, do krku, z obličejů jim dělali krvavou kaši, jak někoho zabili - tak jsem říkal, že stačilo jednou, dvakrát, kdy to ještě mělo sílu šokující výpovědi. A většina knihy je žel věnována právě jen tomuhle. Často mi přišlo, že si autor spoustu věcí přibarvuje, ne-li vymýšlí. - EDIT: Tak jsem zkouknul film Odpusť, Sergeji, kde autorka odhaluje, že celý příběh je v podstatě vymyšlený (pro peníze), takže musím snížit hodnocení.


Neuvěřitelně silně sepsaná kniha, ale podruhé už bych ji sotva znovu přečetl. Vnitřní pohled alkoholika na své prohry, podaný bez příkras a právě proto o to silněji. Z některých stránek až mrazí. Tohle by možná mělo být povinné čtení v protialkoholních léčebnách. Děsivé je, že autor má nad sebou svým způsobem nadhled, někdy dokáže své přestupky podat vtipně, ale stejně mu chybí vůle s celou tou záležitostí bojovat.


Autorka použila stejný postup jako u předchozího Osudného pádu, ale popravdě tady mi spíše vadil, protože neměl až takové opodstatnění jako u předchozí knihy. Navíc tam jsme byli vrženi hned do děje, který navíc může potkat každého z nás, tady jsme tentokrát lákáni v úvodu nejprofláklejší scénou všech možných kriminálek včetně následné anamnézy. Postavy mi navíc nepřišly moc propracované a celé jako by to bylo psané jen pro ten závěrečný efekt. Ale napsané je to z formálního hlediska dobře, lehce se to čte, takže určitě své čtenářky si to najde.


Něco málo mi tam chybělo k dokonalosti, možná se nám až moc nabízel jeden člověk jako pachatel, až zcela jasně odváděl pozornost, možná i to tříštění vyprávění a poněkud nerozumná jednání všech tří žen, nevím. Ale příběh zaujme hned od začátku a přijde mi, jako bych v těch vedrech Texasu byl a prožíval to s nimi.


V podstatě jde o dvě knihy: Bůh je, já jsem ho potkal je kniha napsaná daleko dříve, než vznikla kniha Je jiný svět. Zatímco ta první se věnuje dětství a dospívání autora a samotné konverzi je věnovaná jen krátká závěrečná část, druhá se věnuje jeho zralosti, hledání místa ve světě, manželství a zatčení Němci za odbojovou činnost. První kniha je psaná skoro až hravým, jemně vtipným a poetickým stylem, druhá zvážní a některé texty jsou natolik hutné, že je třeba si je znovu a znovu přečíst, aby čtenář pochopil - často brilantní - myšlenku. Ani v jedné knize ze sebe autor nedělá hrdinu a naopak otevřeně píše o svých záporných vlastnostech, aby mj. vynikla ona velká láska Boha k člověku. Číst se to nedá naráz, ale po kouskách - stále je v knize co objevovat. Citát z knihy: „Ptají se mne, co vám ta víra dává? Co se změnilo v životě uzdraveného slepce? Co přináší hudba hluchému, kterému se otevřely uši?“


Docela zajímavý náhled na to, odkud Slované přišli, kde se usídlili, jak bydleli, co jedli, jaké měli náboženství a jaká řemesla, až po to, co bylo asi příčinou zániku Velké Moravy. Autor postupuje chronologicky a z merita věci se občas opakuje, někdy vyslovuje domněnky a polemizuje s teoriemi Třeštíka nebo Klanicy, ale nijak agresivně, prostě v rámci uvedení možných pohledů na danou situaci z toho, co archeologicky máme k dispozici. Vadily mi občas nečeské výrazy („věrské“ představy místo věroučné či náboženské nebo duchovní) a vyložené pravopisné chyby („díže se neumívalí“ místo neumývaly), to bych u oficiální publikace muzea nečekal. Ale jinak jako prvotní přehled pro ty, které téma zajímá, hodně obsažná kniha.


To jsem se zase nechal napálit. Prý magický realismus. Tak ano, v pár povídkách (nejvíce asi v samotných Skořicových krámech ta jeho procházka nocí) se nachází. V jiných povídkách si pěkně hraje se slovy, neotřelými přirovnáními apod., to jako ano. Ale málo platné, když z toho všeho nakonec vyleze akorát podivná fixace na otce, u něhož si nebyl jistý, jestli ho má rád, nebo je hoden výsměchu, neujasněná sexuální orientace (hned v první povídce je homosexuální závěr, jindy se tře o vlastní sestru) a celkově je to takové sebestředné, bez empatie. Povšimněte si, že o druhých lidech zde moc nepíše, a pokud, tak povrchními popisy s častou estetikou ošklivosti. Na to, že je to Polák, mi zde chybělo i nějaké polské podhoubí, obzvláště náboženské, a docela mne překvapila povídka o židech, jako by je snad viděl prvně. Takže ano - pár magicky realistických obrazů v souboru najdeme, ale nestojí to za to, nic moc to člověku nedá. Zvlášť, když to porovnám třeba se Sto roků samoty, kde čtenář s postavami žije a dýchá a chápe je i lituje. To tady chybí.


Dobré je, že je to krátké, protože při delší „stopáži“ už by to začalo nudit. Mimozemský svět je popsán tak do detailů, že má čtenář pocit, jako by tam sám byl, a stejně tak myšlenky a pocity jednotlivých postav. Ale přesto, dějově to zas takové terno není, takže je fajn právě ta krátkost novely. Jinak v sérii Pavlyš je tento díl neoprávněně, ten se objeví až ve druhém dílu.


Velice čtivý, podrobný a logicky uspořádaný přehled severských mýtů včetně datace, souvislostí a dobře zvolených ukázek. A co mne příjemně překvapilo, tak i jemný autorův humor, který se textem nenápadně proplétá.


Juráček si nebere servítky - a vlastně ani sám neví, proč by měl. Přímý v životě i v denících. Závislák, který se občas jen lituje, ale pokud jde o lidi a stav země kolem sebe, má to v hlavě srovnané. Ty deníky se čtou jako napínavá detektivka, navíc nabízejí i hodně zajímavých úvah týkajících se tvorby, umění a filmu. A potěší i velmi plastické popisy tehdejší Prahy, kdy centrum ještě bylo pro obyčejné lidi a obyvatele.


Je to jistě dobře napsaná kniha, probírá zajímavá témata (i když trochu na přeskáčku) věcně a fundovaně, zajímavě, a celkově nenudí. Přesto mě osobně přišla až příliš teologická, a málo praktická. Chybělo mi více konkrétních rad, přesahů pro život dnešního člověka. Jsou zde sice občas nějaké historky, ale je jich málo a často jsou jen ilustrací řečeného. Navíc celý ten konec o metalových a rockových křesťanských kapelách mi přišel jako přídavek navíc, který je sám o sobě sice pro fanoušky zajímavý, ale s tím předchozím moc nesouvisí. Některá témata bych bral více rozebraná - třeba o chvílích, kdy Bůh mlčí a neodpovídá na modlitby -, a právě s těmi konkrétními radami dnešním věřícím. Ale jak říkám, je to jen můj osobní dojem.


Ve své době možná kniha působila jako zjevení - v době, kdy dostat se ke skutečně kvalitním duchovním knihám byl problém. S odstupem času a s objevením se oněch kvalitních a kvalitnějších duchovních knih (třeba od Marie Calasanz Ziescheové) nutno říci to, co zde píše uživatel Stammel, jehož bych v podstatě jen citoval a kopíroval. Kniha nakonec vlastně ani nenabízí novou cestu, resp., co na ní dělat - a nepojmenovává nebezpečí, zda se tato nová cesta také nemůže stát "starou". Také může jít jen o jiné přístupy k témuž, jeden ověřený, druhý nebezpečnější a dobrodružnější, ale opět chybí součet výhod a ztrát, a zda třeba neexistuje třetí cesta a způsob. Osobně mi přijde, že spousta těch slov je sice krásných a velikých, ale bezobsažných a povrchních - krasořečnění se tomu kdysi říkalo.


Půjdu proti proudu. Začátek je nabit akcí, aby to sklouzlo k ukecané telenovele. Navíc v tom začíná být zmatek – co bylo dřív vysvětlené skoro do mrtě, nyní se objevuje jen v náznacích (mankote, jaká kmotřička?!, kde se vzal Michael?). Atributy z minula, co fungovaly, jsou pryč (Murphyová, suché hlášky, Bob), ani toho humoru moc není. Harry je pořád zbědovanější, až už to začíná být trapné, jak se Butcher vykrádá a žene svého hrdinu neustále za hranice sil, bolesti a zmlácenosti. Chybí tomu nadhled a erotické pasáže sem už vůbec nepatří, to je jiná liga.
