Hostivit1 komentáře u knih
Pokud se člověk zajímá o reálnou diskusi o Rukopisech královédvorském a zelenohorském (a nepatří k pošetilým obhájcům jejich středověkého původu), musí být tímto hravým dílkem nadšen. Tahle povedená a inteligentní "mystifikace na druhou" (mystifikace o mystifikaci) je vskutku zábavná!
Podobné téma se pokusil zpracovat polský bohemista Patrycjusz Pająk v knize Groza po czesku (przypadki literackie), Warszawa 2014. Nakladatelství Academia plánuje na rok 2017 vydání českého překladu. Bude zajímavé obě monografie porovnat.
Na této knize je skvělé, že můžeme pozorovat reálně tradovanou pohádku v syrovém stavu, bez idealizujících úprav Erbena, Němcové či jiných spisovatelů. Možná někdo bude přílišnou "nepohádkovostí" zaskočen a zklamán, ale skutečné lidové pohádky vypadaly v 1. polovině 19. století právě takhle...
"Ve vzduchu je cítit pach karbolu a panuje zde takové ticho, že lze slyšet měkké kročeje smrti. Sestry v bílém se pohybují bezhlesně jako stíny a s tenkou skleněnou trubičkou teploměru v ruce snaží se nahmatat puls svým umírajícím chovancům. V tomto podzimním sadu působí jejich svěží a načervenalé tváře dojmem letního ovoce. Přicházejí lékaři. Odměřenými a sebevědomými kroky mizí ve zmrtvujícím tichu zdejších nesčetných pokojů. Obejdou jednotlivá lůžka s nemocnými, na chvilku se u nich zastaví a s přísným pohledem podají další instrukce ohledně léčby. Poté se opět navrátí do veselých ulic města a s sebou si v lékařské brašně odnesou i ono černé kaučukové naslouchátko, s jehož pomocí zachycují poslední vzdechy z prsou umírajících." Ukázka je z povídky Sanatorium S. Minkova.
Lyrické básně a poémy bývají charakterizovány jako svébytná panychida (rekviem) za oběti bojů, ale mají i skryté jinotajné poselství. Překlad je zdařilý, jedna z mála ukázek bulharské básnické avantgardy v češtině!
Vypravěč se vrací do dětství na dalmatském ostrově Brač. Nazor vládne nejen silným epickým, nýbrž i lyrickým talentem - evokací idylické krajiny (romantická zátoka, olivové sady, vůně přímořských borovic, azurové moře) a malířským viděním poklidného chorvatského venkova a jeho svérázných obyvatel mají jeho texty blízko básním v próze.
Martinovi Jirouškovi se kniha povedla, našel si téma, které česká literární věda až doposud opomíjela. Je to nejen fundovaný úvod do problematiky, ale i výsledek stovek hodin strávených nad stránkami českých hororů, krváků a tajemných příběhů, završených zajímavými interpretacemi a zasvěcenými komentáři. Nebude v Čechách mnoho těch, kteří znají tento typ literatury jako autor.
O knize a jejím autorovi se po únoru 1948 u nás buď mlčelo, anebo se psaly až nechutně odsudečné, jako např. z pera v 50. letech silně "angažovaného" bulharisty Zdeňka Urbana, u nehož je "puncovaný buržoazní znalec bulharské problematiky" zastáncem "přímo zrůdně reakčních názorů ... plně v duchu nejšovinističtějších tendencí bulharské buržoazie". Toto stanovisko se tradovalo i v Bulharsku (Urban byl pokládán za kapacitu), až po demokratických změnách začali Bulhaři Síse překládat, a tím i poznávat. Bulharskou verzi má i Nový Balkán: Novite Balkani. Přel. Dobrinka A. Belčeva a Krasimira V. Ognjanova. Sofija 2012.
Na obálce je fotka Sávy Chilandarce, kterou český mnich Raušarovi věnoval.
Tahle kniha je perfektní i jako průvodce po Athosu (byl jsem tam před lety). Stálo by za to vydat spis znovu s lepšími fotografiemi.
Existuje ještě 2., přepracované vydání z roku 1974. To je lepší, přesnější (díky jazykové spolupráci Dany Hronkové) a taky dostupnější.
I přes tehdejší nepříznivé poměry (text byl však psán ještě před únorem 1948 a vyšel těsně po něm) doposud nejlepší česky psaná studie o životě a díle tohoto bulharského klasika, spojeného téměř deset let (1929-1938) s Prahou.
Dobrá příručka prvního dotyku, zvlášť oceňuji informace o opomíjené literatuře běloruské.
Nádherně přeložený výbor zakladatele a duchovního otce bulharské moderny s doslovem bulharistky Dany Hronkové.
Jsou to první ucelené dějiny těchto balkánských literatur v češtině. Milovníci národního obrození a vůbec literatury 19. století z ní budou nadšeni.
Krásné a úplně neznámé pohádky, mají úspěch i u dětí.
Bulharsko z nečekané perspektivy, jak ho neznáte. Kratochvilná četba...
Terzijski je neznámý jen u nás, v Bulharsku je ho všude plno - někdy až příliš plno (občas se u něj projevují sklony ke grafománii)...
Škoda že u nás nešel v kinech filmový přepis této knihy - vynikající bulharská (a koprodukční) komedie (tedy aspoň mně se líbila) z roku 2010, viz http://www.csfd.cz/film/268615-mission-london/prehled/.