hrdlickova_61 komentáře u knih
Tahle knížka vydaná v roce 1940 je, mimo jiné, velmi zajímavým dokladem své doby. Už sám název svědčí o velkých ideálech a obsah tomu odpovídá. Je potřeba se ve svornosti spojit k užitečnému dílu pro všechny, nechovat se sobecky, mít odvahu, kázeň, nebát se pilné práce, ale nezapomínat ani na obnovu vlastních sil a zdraví, na krásu a radost. Žít tak, aby každý ze sebe vydal to nejlepší. V kontrastu s tehdejší realitou zvířátka z knížky nechtějí nikoho zneužívat a přejí dobré podmínky všem, kdo společně pracují. A moudrý lev vládne moudře a spravedlivě:
„… Nu, zvířátka, kdyby byl někdo z vás věděl, že křeček sídlí na místě, kde jste chtěla stavět dům, co byste udělala?“ „Vyhledala bychom si jiné místo,“ povídají zvířátka… (str. 70.
Pyšná kočička dokáže uznat svou chybu a omluvit se Bernardýnovi za zbytečný a nebezpečný svár, Bernardýn jí umí odpustit (dokonce odpustil už předem), atd. atd. – o povznášející motivy není nouze, přitom ale knížka nepůsobí, aspoň podle mého názoru, nijak mentorsky. Je čtivá, plná dobrodružství a zábavných situací. A že jsou ty vzletné myšlenky z ní aktuální i dneska, i když ten přímočaře nabádavý styl se už teď nenosí, to je také jasná věc : o)
Mám zkušenost s dětmi i vnoučaty, že je výborné mít doma jak jednoduchá leporela, tak i nepřehledná, plná lidských i zvířecích postaviček v různých situacích - v těch se totiž dá prohlížet a hledat celé hodiny, ať už s komentářem dospělých, nebo klidně i bez něj. Z těch nejnovějších můžu jmenovat třeba sérii obrázkových příběhů Rotraut Susanne Bernerové, ze starších "Kdo tu bydlí", "Velryba a pruhované tričko" nebo právě "Hledej s Bětkou". Už sám název napovídá, že se v knížce děje totéž, co při opravdové procházce venku. Něčeho si všimneme hned, něco nacházíme postupně. Spolu s Bětkou se zasmějeme slepici uvelebené v psí boudě, proženeme se podél rozkvetlé louky, okouzleně shlédneme dolů z vysokého posedu. A i když je toho všude tolik k vidění, nezapomeneme, že ze všeho nejvíc se těšíme na setkání s hodným Brokem a dědečkem!
S touhle knížkou mohou děti postupně růst tak stejně, jako to platí např. na "Kdo tu bydlí" nebo "Hledej s Bětkou". Nejdříve jim poslouží jako pestré velkoformátové leporelo, později je zaujme jednoduchý příběh, ještě později jeho vtipná nadsázka a poučení o tvářnosti jednotlivých světadílů, k nimž Pepík v honbě za velrybou doplul : o)
Knížky s obrázky pana Filcíka jsou podle mě, našich dětí i vnoučat výborné všechny. Tahle má navíc tu přednost, že je díky patřičnému vyztužení obzvlášť vhodná i pro ty nejmenší. A zůstává přitom přitažlivá i později, když děti povyrostou a třeba si vymýšlejí k nakresleným situacím vlastní příběhy a podobně. A abych doplnila věkovou škálu, můžu klidně doporučit i dospělým - pro potěšení z autorovy nápaditosti a vkusu. A také proto, že při vlastním kreslení pro rodinu může člověk leccos z podobných knížek využít jako inspiraci : o)
Připadá mi, že Vilém Závada musel mít stejnou povahu jako malá pasačka z jeho básně. Nebo přinejmenším tak na mě jeho poezie působí:
"Doly a hory – jediná mlha šedivá
A sítem slzavým se mžení prosívá
Les plný deště s mlhami splývá
a země provlhlá se s nebem slívá
...
Zrána pasačka malá vrtošivých stád
znající jménem každou ovci jmenovat
své dlaně v jesle spjaté zadýchá
- a Ježíšek z nich zírá do ticha
Pokorná jako sedmikrásky před spasením
zří ovcím do očí s úsměvem uzardělým
dívá se očima zlou zimou zmodralýma
na svět tak oddaně ač mží a dýmá
že mlha bezedná azurem promodrává
že na sluníčku osuší si vlasy tráva
že otřesou se z dešťů stenající lesy
Ten sladký pohled bezbranný vyvraždí běsy"
str. 33
O tom, jak se mají lidi rádi a jak hezký je svět. Koho by to nepotěšilo? A ta srdíčka, každé jiné, všechna krásná, jsem jednou viděla přetištěná na dárkovém papíru, tak jsem ho hned koupila, ale nerozstříhala. Až si na to najdu čas, udělám z něj taštičky, aby se používal opakovaně a zůstal pořád s námi, tak jako ta knížka : o)
Tak ráda tu knížku beru do ruky! Když si v ní prohlížím, připadám si, jako když jsem sama někde venku a mám radost z toho, co vidím. A když jsem venku, občas si připadám, jako když si listuju v Procházkách pana Pipa : o)
Vůbec mě původně nenapadlo, že na DK je dokonce i tenhle sešitek, nad kterým jsem trávila v dětství spoustu času. Bylo mi osm let, a tak o skutečném Buffalo Billovi jsem neměla ani ponětí a mým hlavním dojmem z komiksu byly obrázky koní. To, že i Bill na něm jezdil, že pomáhal v dětství své rodině jako dospělý muž, i když byl na to ještě mladý, atd. atd., to mě patřičně okouzlovalo. A také jazyk textů v bublinách - měli jsme totiž slovenskou verzi a o to pro mě bylo to čtení zajímavější. Některé motivy mi v příběhu vadily, nutily mě k přemýšlení (hlavně hromadné střílení bizonů) a jsou dalším důvodem, proč jsem si ten sešitek tak dobře zapamatovala. Co by na to asi řekl autor, kdyby se dozvěděl, že ještě v letech 2019-2020 tady v Čechách k němu tři čtenáři napsali komentář?
Seriál sám mě nejdříve zklamal, protože mi bylo teprve osm let a vadilo mi, že není všechno přesně podle knížek. Až dodatečně jsem uznala, že výborně vystihl atmosféru Stínadel atd. a vůbec že byl vlastně hodně dobře natočený. K tomu, že jsem to takhle přehodnotila, přispěla i knížka "Rychlé šípy v televizi", kterou jsem přečetla s velkou chutí a moc mě to všechno zajímalo - popis různých triků, bližší seznámení s tvůrci seriálu i s účinkujícími... Když jsem se pak dívala v TV na cokoliv dalšího, přemýšlela jsem o tom, jak ta příprava asi probíhala. Jestli ten domeček byl opravdový, nebo namalovaný, jak asi šly scény po sobě, jak se kdo z herců cítil a co se musel všechno naučit. O to víc jsem si pak vážila toho, jak se to všechno povedlo.
Tuhle knížku jsem v její původní podobě tak porůznu vídávala vystavenou při prohlídkách historických památek nebo někde v muzeu, okukovala jsem ji jak mlsný pes, a když jsme se nedávno bavili s mým mužem o rytinách ze starých verneovek, přišla řeč i na "Písmo svaté v obrazech". Načež došlo k rychlému sledu událostí: manžel se zmínil, že existuje nové vydání a že ho viděl v Levných knihách, já jsem zalapala po dechu, oba jsme se rozesmáli a bylo jasné, že zase už porušíme náš dohodnutý stop-stav (= už si musíme knížky jen půjčovat, koupené se nám už nikam nevejdou a hlavně ty velkoformátové prostě už si nemůžeme dovolit...). Porušujeme ho asi tak často, jako bychom žádný neměli, ale když ono... to prostě... no, zkrátka, co mám povídat - vždyť to tady na DK všichni dobře znáte : o)
První můj dojem z "Řeky", ještě před otevřením: voda namalovaná na obálce jako kdyby se z knížky vylévala sem k nám - a stejně tak vzduch nad ní jako když prostupuje ten kolem nás a dýcháme jej. A tak to i pokračuje. Sednete si s knížkou na klíně, listujete a nic mezi vás a obrazy nevstupuje a neruší vaše porozumění. Umíte si představit, že stejně jako teď by se vám to líbilo v deseti letech nebo v devadesáti, v každém čase trochu jiným způsobem, ale vždycky moc.
Zároveň jsem si vzpomněla na jeden ze svých oblíbených filmů - Červená želva. Je beze slov, a když jsem byla na jeho promítání u nás v parku, seděli tam dospělí i děti a každý si odnesl právě to, co odpovídalo jeho věku a náladě. V jedné z recenzí na ten film (https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/cervena-zelva-recenze.A161128_104524_filmvideo_ts) bylo řečeno něco, co se myslím dobře hodí i na knížku Řeka, a sice, že "spadá do rodiny nenápadných zázraků" : o)
Od pana Kratochvíla jsem zatím četla jen básničky a některé z jeho příběhů o dětech. Teď jsem se dala ještě i do pohádek a viděla jsem, že na tohohle autora je zkrátka spolehnutí, ať píše, co píše. Nijak mě to nepřekvapilo – dalo se to očekávat. Knížka se myslím výborně hodí jak pro předčítání, tak i pro školáčky k samostatnému čtení. A určitě by obstála i jako hezký dárek, jestli je pořád ještě k sehnání : o)
Kdo má smysl pro hru s češtinou, okamžitě prokoukne ten zvláštní název a vzpomene si i na jiné pěkné palindromy. Na stránce 15 najde při zběžném prohledání knížky ještě několik jiných, například „Jelenovi pivo nelej“, „Nekouká žák u oken?“, „Co nám nedá den, má noc“ nebo „Je blbej“. A už nedočkavě listujete dál a přicházíte na další a další lahůdky. Třeba povídky složené ze slov začínajících na stejné písmeno (mezi nimi i proslulý monolog Vlasty Redla o tom, jak hoří horní heršpická hospoda). Nebo přírodopisné názvy inspirované nápady Ch. Morgensterna („žrahlt, bědava, mžikev…“). Nebo souvětí ze slov začínajících postupně na jednotlivá písmena abecedy. Atd. atd. Hned má člověk chuť si vzít papír a k hravému vymýšlení se připojit.
Přesně o tohle autorce jde a knížka je určena hlavně do školy – proto také jsou v ní i různé vzorové slohy a podobně. Tady na DK ale máme češtinu rádi, jak doufám, všichni bez rozdílu, a tak mě překvapilo, že je na tuhle knížku zatím tak málo ohlasů. Zájemcům můžu doporučit také třeba „Člověče, nemrač se“ s „Co se slovy všechno poví“ (viz Podobné knihy), hravé verše E. Frynty, D. Fischerové, M. Kratochvíla… Nebo když se podíváte do knížky Honzy Vyčítala „Potlach aneb Čaj s příchutí jehličí a rumu“, najdete tam krásnou povídku s výmluvným názvem „E!“ : o)
Jsem ráda, že jsem našla tady na DK i tuhle nenápadnou knížku. Zdokonalovala jsem se podle ní ve věku asi 12 let v plavání a líbilo se mi to, našla jsem v ní všechno, co jsem potřebovala, a ještě mnohem více. A co mě na knížce potěšilo obzvlášť, to jsou obrázky Jana Fischera. Toho jsem měla ráda jako ilustrátora Rychlých šípů, a když jsem se s ním takhle znovu setkala, zaplavila mě obrovská vlna dojetí. Div jsem se v ní neutopila. Ještě, že ta knížka je o plavání : o)
Dnes vychází mnoho knih s názvem začínajícím slovy "Tajný život...", ale tahle je už postarší. O to více jsou obdivuhodné podvodní fotografie pana Áče a jsou doprovázené velmi čtivým komentářem. Kapitoly jsou přehledně uspořádané, začátečník i pokročilý čtenář se dozví jak základní informace, tak i výsledky mnohaletého autorova pozorování. Je poznat, že knihu napsal vystudovaný etolog. A také z ní dýchá nadšení a láska k přírodě, a tak si přijdou na své kromě rybářů i ti, kdo chtějí ryby jen lépe znát a těšit se jejich krásou.
Fotka na obálce mluví sama za sebe. Tohle mají moc rády jak děti, tak rodiče, ani by nebylo proč o tom něco psát. Ale jak je v knížkách z Portálu obvyklé, komentáře jsou tady dobrou přidanou hodnotou. Uklidní ty, kdo se divokého dovádění bojí, usměrní lehkomyslné (ti to, pravda, číst nebudou, ale co kdyby), inspirují méně nápadité, přidají pár odborných slov i výstižných obrázků a hlavně připomenou, že vůbec něco takového patří k životu a že poslední dobou se to v některých rodinách úplně vytratilo.
A přitom, i jen samotné čtení názvů kapitol, to je ohromná radost, natož jít s dětmi ven a být tím doopravdy: vzduchoplavcem, lidskou dělovou koulí, parním válcem, velkou zlou nestvůrou, rudým tornádem - joj!!!
Tahle knížečka je opravdu kapesní a dala by se snadno brát s sebou ven. Jde ale i o to, že "kapesní" jsou obsažené hry - využívá se hlavně toho, co je kolem, není nutné něco shánět nebo kupovat. Hlavní roli hraje důvtip, šikovnost, schopnost se soustředit a naladit na druhé, radost ze života... Něco by si člověk i sám vymyslel (ale třeba ne zrovna v tu pravou chvíli), něco čtenáře překvapí, rozesměje - a hlavně inspiruje k využití s partou dětí nebo klidně i dospělých, ochotných se zabavit i jinak než u mobilů a počítačů : o)
V téhle knížce jsem si ve věku kolem 8 nebo 9 let často čítávala, protože se mi líbily obrázky a bavilo mě, jak se ve verších opakuji stejná písmena (např.: "Dřímota je dřina, říká Máře Řina. Ale přesto dřímá, i když bouře hřímá"). Myslela jsem, že je to pro legraci, a až později mi došlo, že jde o pomoc v nácviku dobré výslovnosti.
A ještě později (a sice dneska, před pár minutami) jsem se tady na DK dověděla o existenci dřívějšího vydání. To mělo obrázky od Jana Svolinského - a rozhodně bych si je ráda někdy prohlédla, kdyby bylo kde si je vypůjčit. To platí i na jiné knížky od Marie Štulíkové, jen tak pro zajímavost, jaké asi jsou. A budu muset někdy zapátrat, kde vlastně ty moje Oblázky mám, a podívat se znova i do nich : o)
Takovouhle knížku bych přála všem prarodičům a jejich vnoučatům, aby vznikla z jejich hezkých společných chvilek: vlastní básničky tu perfektní, tu méně povedené, ale všechny Aničce pro radost. K nim dokonalé obrázky od pana malíře a k nim omalovánky vybarvené dětskou rukou. Tu lépe, tu hůře, ale všechny dědovi pro radost : o)
Dívala jsem se na informace o Haně Kotulové a ke svému překvapení jsem si všimla, že jsem ještě nedala hodnocení ani komentář k téhle krásně vypravené knížce, plné výborných informací a ukázek. Jsou vybrány tak, aby to odpovídalo tehdejším požadavkům, ale nijak přehnaně nepůsobí. Odpovídá to tomu, že Jack London měl silné sociální cítění, dané jeho vlastními zážitky a zkušenostmi. Knížku jsem četla s velkým zájmem v mládí a zejména povídku Odpadlík si z ní pamatuji velmi dobře. A také vkusné, působivé ilustrace, jak ty od Adolfa Borna, tak od Evy Haškové. Když jsem pak za pár let četla „Námořníka na koni“, všechno se mi to dobře pospojovalo. A Jack London patří k mým nejmilejším autorům dodnes.