hrdlickova_61 komentáře u knih

Sbírku mi velmi přiblížilo vědomí, že je věnována památce básníkova předčasně zemřelého přítele. Kdo se umí do takové situace vcítit, jistě pochopí autorovo rozpoložení a patetická slova jako „...zval tě osud k nešťastníkům kvasu...“ nebo „... z věnce, který z idejí si mladost svila, každý den v hrob lístek umí pohřbíti...“ - zvlášť když uvážíme, že Jan Neruda napsal tuto sbírku ve velice mladém věku...

8 31.01.2020

... Krtek strachy sípěl a nevěděl si rady. "Achich ouvej. Já tu zahynu. Moje krťátka! Už nebudete mít tatínka." Ježourkem zalomcoval hněv. Skočil na botu klukovi, který držel krtka na provázku, zavolal "krch, krch", až kluk polekaně pustil provázek. Ježourek se otřel bodlinkami klukovi o kotník, kluk zapomněl na krtka a hleděl se sám dostat do bezpečí.

Krtek rychle zalezl do krtiny a brzy za ním zmizel i provázek. Však on si ho doma překouše a dá ho krťatům na hraní...

str. 64

4 17.01.2020

Tahle knížka se mi líbí moc a moc. Asi nejradší z ní mám "Sonet o pokorném štěstí s ozvěnou", ale i všechny ostatní. Kdybych se chtěla podělit o nějaké pěkné ukázky, musela bych opsat sbírku od začátku do konce. Tak aspoň kousek z toho výše jmenovaného:

Chvíle, kdy píšu, kdy mi jazyk podá
ta správná slova a ty pravé rýmy,
nemůže zničit žádná nepohoda.
Cítím se v říši hlásek mezi svými.

Na staré hrušce tiše šustí listí,
kosice míří k hnízdu krmit mladé,
a můj kout světa stranou nenávisti
trápí jen lítost, že tak není všade...

10 15.01.2020

Vánoční stromek jsem četla na doporučení. Bylo to tak asi před 25 lety, ale dobře si pamatuji jak příběh, tak způsob autorova vyprávění. Včera se mi dostala do ruky knížka Tanji Askani „Vlčí stopy: můj život s vlčí smečkou“, a když jsem se do ní podívala, o čem všem je, náhle se mi vybavily kapitoly z Vánočního stromku. Ty o vlcích i ty ostatní. Znovu jsem se k nim vrátila a znovu je obrečela, smutkem z tragédie i dojetím nad důstojným a láskypným chováním jejich lidských i zvířecích hrdinů.

„… Verdun mlčí a dívá se na své ruce. Chvíli tak setrvá, potom, s vyhaslým doutníkem mezi prsty, zvedne hlavu a upřeně se na mě zadívá. Jeho oči mají podivný, nepřirozený lesk.
- Tak to jsme v rejži, můj drahý Laurente.
Smutně se usměji a uvědomuji si sílu jeho přátelství. Aniž na to vůbec myslí, bere na sebe část mého břemene...“
str. 103
„…Tady je, říká Verdun, já jdu zakrýt tu jámu. Teď, když vlk nemůže chodit, bude lepší dát ho do sklepa. V noci už je zima.
Při světle baterky položí vlka na udusanou půdu, poklekne vedle něho, dlouho ohmatává jeho ramenní kloub svýma silnýma, zkušenýma rukama, položí mu koleno na hrudník a tvrdým, ale dokonale přesným pohybem mu trhne nohou. Je slyšet suché lupnutí, zároveň ostré vlčí zaštěknutí. Potom si vlk opět lehne a zavře oči. Pochroumanou nohu má už zase v přirozené poloze. Verdun si stahuje rukávy košile. Vlčice se k němu přiblíží a rychlým pohybem jazyka ho olízne. Jen jednou. Také vlkovi olíže jeho poraněný kloub. Pak si lehne vedle něho…“
str. 148
„… Ale Verdun má pravdu a já se zbytečně znepokojuji. Za chvíli se Pascal vrací, celý jen září…“
str. 150
„…A vlci ve své pradávné moudrosti dokonale pochopili, co se děje, obklopili ho a byli u něho…“
str. 186

10 15.01.2020

Knížka, z níž má člověk stejně sváteční pocit, jako když Královskou cestou kráčí. Spojení výjimečné architektury, citlivě pořízených portrétů soch i živých lidí, to je pravá lahůdka. A to ani nemluvím o zasvěceném komentáři...

6 15.01.2020

Tuhle dnes už historickou knížku mám doma a mrzí mě, že už není běžně k vidění v knihovnách. Kromě mistrovství Viléma Heckela je podle mě cenná i jako výjimečný doklad své doby. Stejně tak ostatní autorovy knihy.

5 15.01.2020

V jedné ze svých povídek Ota Pavel vypráví o tom, jak se s Vilémem Heckelem setkal. Je to jen pár vět, ale jsou velmi působivé - tak, jak je to tomuto autorovi vlastní. Člověk hned zatouží sehnat si knížku Hory a lidé, přečíst si Pavlovy komentáře a potěšit se fotografiemi Viléma Heckela - a je předem jasné, že nebude zklamán. Tyto dvě osobnosti se po mém soudu k sobě výborně hodí svou úsporností, citlivostí a opravdovostí. Škoda, že oba předčasně zemřeli...

5 15.01.2020

Tuhle knížku jsem četla kdysi dávno a hodně si z ní pamatuju, protože je čtivá a zajímavá. Podle úvodních slov na ní spolupracoval Jiří Štaidl a je dost možné, že hlavní zásluhu na kvalitě podání těchto raných vzpomínek Karla Gotta měl právě on. Což hovoří pro něj, ale i pro Karla Gotta, protože i to je pěkné, nepokládat se za všemocného a svěřit se do rukou někoho, kdo to které umění ovládá lépe.

Nejvíce se mi v knize líbila slova věnovaná profesoru Kareninovi a uznání vůči němu. Velmi působivá je také kapitola o tom, jak mladičký a stále ještě prakticky neznámý zpěvák slyšel na břehu Vltavy hudbu vysílanou z tranzistorového rádia, náhle se ozvala Měsíční řeka v jeho podání a celý hlouček lidí se seběhl v úžasu u přijímače, aniž by kdo tušil, že interpret (neméně užaslý) stojí opodál.

V době vydání knihy byly jistě obzvláť přitažlivé reportáže ze zemí tehdy nedostupných - a jakožto svědectví o té době je to vše zajímavé i dnes, stejně jako pohledy do zákulisí slavných hudebních scén i do soukromí našeho nejslavnějšího zpěváka. Někdo obdivuje jeho písně více, někdo méně, čtenář knížky "Říkám to písní" je ale v roli někoho, kdo může toto hodnocení klidně nechat být a soustředit se jen na silný příběh mladíka milujícího hudbu a odhodlaného sloužit jí co nejlépe, pro radost svoji i ostatních. Kolik takových lidí asi už bylo a kolik se jich nechalo nakonec něčím odradit? Karel Gott zažil chvíle, které by hned tak někdo nepřekonal, vždycky se mu ale nějak povedlo jít dál - a to je myslím to hlavní, o čem tahle nenápadná knížečka pojednává.

10 04.01.2020

„… Když jsme se po tučňákově seznamovací exkurzi po školním areálu vrátili do internátu, vyšel jsem po dvou schodech ke vstupním dveřím. Tučňák však narazil do prvního schodu, jako by si té překážky vůbec nevšiml. Odrazil se a sedl si na zadek. Zvedl jsem ho a odnesl dovnitř. Vždycky se rád nechal nosit a nijak se přitom nevzpíral a ani se nesnažil utéct. Jakmile jsme prošli vchodovými dveřmi, zase jsem ho postavil na zem. Můj byt se nacházel na vrcholu impozantního schodiště s masivními dřevěnými stupni. Začal jsem stoupat nahoru, pak jsem se zastavil a ohlédl se, co tučňák udělá. Opět naboural do spodního schodu, ale tentokrát si překážku pozorně prohlédl nejdřív jedním a pak druhým okem, až se nakonec zdálo, že pochopil. Bez dalších okolků se vrátil ke schodu a vymrštil se vzhůru a dopředu, takže dopadl na břicho na prvním stupni. Přitom se praštil do hlavy o další schod. Nenechal se odradit, vstal a vyskočil o schod výš. Tentokrát přistál na břiše šikmo přes schod, takže se mohl natáhnout jak dlouhý a široký a přitom se nebouchnout do hlavy. Okamžitě celý postup zopakoval a opět doskočil úhlopříčně, a tak mě následoval a cikcak se sunul vzhůru po schodech…“ (str. 84).

Přesně takhle postupoval i Tom Michell v první chvíli, když tučňáka našel a zachránil - nevěděl přesně, co dělat, ale bylo mu jasné, že něco udělat musí, a tak zkusil aspoň to, co v tu chvíli šlo. Všechno se pak odvíjelo jedno od druhého a učili se všichni - tučňák, Tom, jeho žáci... i čtenáři téhle milé knížky...

14 11.12.2019

Tahle knížka je už nejspíš skoro zapomenutá, vyřazená z většiny knihoven i z domácností, přitom ale fotky jsou tam z mého pohledu unikátní a vypsané příběhy také. Dneska, kdy jsme skoro všichni zmlsaní podivuhodnými ostrými a barevnými záběry z přírody, pořízenými nejnovější technikou, už dost dobře neumíme ocenit ty černobílé, vznikající díky velké trpělivosti a umu - a je to škoda. Pan Holeček byl mým oblíbeným autorem už v dětství a je pořád : o)

11 30.07.2019

Knížku mám ve fondu své pobočky a léta ji pečlivě opravuju, aby byla pořád k použití. Půjčuje se teď už málo, ale sem tam se někdo najde, kdo ji ocení. A nedávno mi dcera vesele hlásila, že si ji koupila někde v antikvariátu domů, tak se těším na čtení s vnoučaty : o)

9 11.07.2019

Jak jsou teď (konečně) deštivé májové dny, dala jsem v knihovně do výstavky "Když v ráji pršelo" - a každý druhý ze starších lidí tu knížku vezme něžně do ruky a řekne něco jako: "Jé, no jo, to si musím zase někdy přečíst znovu..." Zatím si ji ale nikdo z nich u pultu nepůjčil, protože ji všichni mají doma. A já taky : o)

Knížku jsem četla už před lety a jen jednou, ale je tak mimořádná, že si ji velmi dobře pamatuji. Je to příběh až neuvěřitelný, ale zároveň nelze než věřit, protože vymyslet takový by snad ani nešlo.

11 29.05.2019

Stačí ještě i dnes zavřít oči a vidím, jak se na obrázcích Antonína Pospíšila maminka podobá té mojí, jak má Honzík při spaní zvláštně podloženou ruku pod hlavou (to se mi tehdy zdálo nepohodlné, zkoušela jsem si to taky, zvykla si na to – a spím tak dodnes!), jak se na kterém obrázku tváří pes Punťa, jak se opatrně (a přitom dychtivě) dotýká Honzík vepříka Prince, jak to sluší Terezce…

Na nové ilustrace od Heleny Zmatlíkové v nových vydáních jsem si zvykla také, ale hlavně proto, že mám tuhle autorku ráda díky jejím starším knížkám jako „Náš Adámek“ nebo „Za pohádkou kolem světa“. Jsou hezké, ale proti původním obrázkům nebyly pro mě zdaleka tak dokonalé. Je podle mě škoda, že se Honzík vydává teď už jen v té jedné podobě, místo aby se to vystřídalo a každý by si mohl vybrat.

Na co si zvykat nechci, to jsou nové úpravy v textu. Jednak to není v tiráži zmíněno, což by myslím být mělo, jednak jsou provedeny bez rozmyslu a místy dokonce vyznívají jako úplný nesmysl. My jsme u nás doma četli původní vydání, při čtení jsme probírali podobu tehdejšího života a myšlení a aspoň si to děti mohly s něčím konkrétním spojit. Poznávat i jiné doby než současnou, to patří k základnímu vzdělání. A dnešní rodiče možná řeší s dětmi otázky úplně jiného druhu. Třeba: jak to, že domácí slepice nebo i ty z doby začínajících JZD běhaly převážně venku a bylo jich přiměřeně, zatímco po pár letech pak se zavedly chovy, kde slepice nebo prasata trpí, mimo jiné, stresem ze společnosti stovek dalších jedinců. Atd. atd.

Omlouvám se za nepřiměřeně dlouhý komentář, ale nějak jsem se zapomněla při psaní hlídat. Honzík je Honzík… Naprosto souhlasím s Gwendelínou, že úcta k lidem a dobré vychování by nám měly být vlastní napříč ideologiemi. A se Sarah01, že družstva existují i na západě, dokonce i v Norsku, které je nám pořád dáváno za příklad. A doslova jsem se rozbrečela radostí, když jsem četla vyprávění Jolii: „… A je úžasné, když mi druhý den řekne, že by chtěl taky takovou zlobivou kozu, jako má děda v Koníkovicích, a takovou kuličku, jako má Honzík, aby mi ji mohl dát...“

26 29.05.2019

„… Vzápětí přišel pro Alenku Petr. A další náhoda. Náhodou si vzpomněl, že cosi slyšel o jakési paní Tylínkové, která snad chová foxteriéry. Za chvilku vysvitlo, že je chová velmi pravděpodobně, protože ze současného vrhu nám jednoho rezervuje, jen tak nezávazně, kdybychom se snad pro psa rozhodli…“

str. 13

Knížka se před několika lety dostala do první stovky v anketě Kniha mého srdce, a tak je vidět, že je všeobecně oblíbená. Mně se líbily hlavně některé detaily a zůstaly mi v paměti, i když je to už hodně dávno, co jsem ji četla.

11 29.05.2019

Výborná klasika, doporučovaná i ornitology z odborných kruhů : o)

7 29.05.2019

Jak je už řečeno níže, jde o vynikající příručku. Její ilustrace jsou ornitology hodnocené jako dokonale použitelné pro určování druhů. V překladu jsou sem tam nepřesnosti, ale to se dá zachránit tím, že zároveň s touto knihou se používá ještě nějaká další : o)

7 29.05.2019

Souhlasím s ostatními komentáři, že knížka mohla mít mnohem lepší podobu, než má. Ale pět hvězdiček jsem dala stejně - pro obrázky a pro vzpomínku na geniální film : o)

3 02.05.2019

Sempé je Sempé, jen houšť a větší kapky! Na knižním veletrhu jsem viděla spoustu jeho bezvadných obrázků, které u nás zatím nevyšly, a doufám, že se s nimi časem ještě setkám.

Knížka Raoul Taburin mě nejdříve překvapila jako milý dárek od dcery, zároveň jsem přivítala cyklistický námět (patřím totiž k těm lidem, které lze vidět bez kola nebo koloběžky takřka jen v místnosti nebo ve vlaku) a hned od začátku mě moc zajímal i příběh. Jak si malý Raoul chytře poradil, aby se neshodil před ostatními - to je úplně přesné. A jak z toho logicky vyplynulo jeho povolání... I o té mužské ješitnosti to vypovídá výstižně, a přitom vlídně...

A těší mě i to, že tu knížku vydalo moje oblíbené nakladatelství Baobab - zrovna od něj se to dalo čekat : o)

6 02.05.2019

Knížku jsem bohužel nečetla a moc ráda bych si ji někdy někde vypůjčila, kdyby bylo kde. Pamatuji si totiž seriál, a to velmi dobře, s mnoha podrobnostmi. A protože knížka je určitě podobně pěkná, tak dávám hvězdičky i jí.

V seriálu se mi líbila úvodní písnička ("Každý kluk snad má v kapse kouzelný klíč a s ním světa krásy, hravě odmyká si... svět je kulatý, náš svět je víc... každý snad, každý snad, klukem kdysi býval, míč je věrný, věrný kaamaarád, pojďte s námi hrát..." - nebo tak nějak) a byli mi sympatičtí kluci jako Paragon nebo jeho kamarád, který hrál při kopané v bráně.
Atmosféra seriálu mi byla velice blízká, protože jsem v té době kamarádila převážně s kluky. Naše honičky na panelárně, prolézání starých a opuštěných nebo naopak rozestavěných domů, dobrodružné výpravy do lesa nad městem, to byly krásné chvíle. I tu kopanou jsem si občas zahrála : o)

5 29.04.2019