hrdlickova_61 komentáře u knih

Zatím jsem se pro spoustu jiného čtení nedostala k dalším kapitolám (i když se na to chystám už řadu let), ale četla jsem před lety tu první o malé sestřičce, s taoistickou povídkou - a ta se mi líbila moc a moc.

Obrázky Adolfa Zábranského mají pro mě velký půvab (a verše Františka Hrubína ovšem také). Asi nejvíc v téhle knížce s mi líbí jednoduché náčrtky, které jsou jen tak lehce "hozeny na papír", a přitom dokonale vystihují živou předlohu, včetně výrazu, pohybu... Škoda, že jako mnoho jiných podobně nenápadných knížek přežívá i tahle už jen v některých knihovnách a není běžně k půjčení.

10 16.04.2019

Jed jeden děd med. Lesem, kde vede devět cest, jde vesele, se zpěvem, tremp Jen Nedvěd. Než řeknete švec, je zde. Vece: „Hleď, děde, dej sem hned teď ten med! Jde sem ten děsně nebezpečnej knecht Fred Nedvěd. Než se hneš, sežere med. Tebe též, děde.“ ... Hle, přes zelené meze se sem žene Fred. Dere se lesem, nehledě sem, neb sem. Keře nekeře, kde přejde, zeje seč... „Nechme jej běžet, Frede“, řekne pevně. „Nejméně pět neděl je ten élent stejně nejedlej.“
Wabi Daněk, str. 68, kráceno
: o)

Tuhle knížku máme doma a měla jsem ji vždycky ráda (mj. i pro hezké ilustrace).
Básně se dobře rýmují, kreslí příjemné obrazy přírody a dětských radostí. Některé jsou vtipné, například "Slunce se skrylo za mrak":

Žába volá na žabáka:
„Nějak se dnes brzo smráká!“

Žabák vzdychá na lupenu:
„Divnou jsem si vybral ženu!

Myslí si, že už se stmívá,
když se slunce za mrak skrývá.

Dostala chuť na večeři,
a tak křičí: „Už se šeří!“

2 16.04.2019

Myslím, že už tuhle knížku moc současných dětí nezná a že je to velká škoda. O to víc mě potěšila chvála, kterou tady na Databázi o ní čtu a k níž se připojuju : o)

7 16.04.2019

Po knížce jsem kdysi sáhla díky obrázkům, které jsem už znala z příběhů ledního medvídka. Při setkání s ní tady na Databázi se mi hned zastesklo a říkám si, že si všechno, co ilustroval Hans de Beer, budu muset brzy zase prolistovat a potěšit se : o)

1 16.04.2019

Všechny díly o medvídkovi mám z Levných knih a hned při jejich výběru jsem se divila, jak to, že se nerozebraly hned za "draho". V naší rodině měly a mají cenu zlata : o)

4 16.04.2019

Knížku jsem četla ve studentském věku a bylo to pro mě zajímavé nahlédnutí někam, kde jsem to neznala. Písničky z Porty aj. mám ráda, ale znám je jen z desek, na koncerty jsme nejezdili. Atmosféru při nich i to, jaké asi byly příběhy členů hudebních skupin, jsem si uměla tak trochu představit - a knížka to dokreslila a podtrhla.

Knížka se mi moc líbila, i když nejsem vodák (ne, že bych nechtěla, ale my jsme vždycky vandrovali na kole nebo vlakem a pěšky). Některá místa se mi tam zdají méně povedená, ale to mi nijak nebrání dát pět hvězdiček. Aby ne, když několik kapitol mi stálo za opsání na stroji. Chtěla jsem si je uchovat i po vrácení knížky do knihovny. Když pak vyšla znovu, s radostí jsem si ji koupila a pak i některé další díly. Seriál posoudit nemůžu, protože jsem viděla jen kousek a šla od něj (pro mě by to zkrátka nebylo, skoro určitě by se mi nelíbil). A ještě přidám vzpomínku: pan Šmíd byl u nás kdysi v knihovně na besedě a říkal, že se při té příležitosti prošel několik kilometrů podél řeky : o)

7 16.04.2019

"… Phoebulka neřekla nic, ale poslouchala. Poznal jsem jí to zezadu na krku, že poslouchá. Ona vždycky poslouchá, když jí člověk něco vykládá. A legrace na tom je, že v padesáti případech ze sta ví, o čem je řeč…"

Tenhle odstaveček je pro mě nejdůležitější v celém příběhu. S žádnou z postav jsem se neztotožňovala ani za studentských let, kdy jsem četla knihu poprvé, ani teď, ale účast ve mně to vyprávění vzbudilo - a říkala jsem si, že časem snad Holdena potká v jeho životě něco podobně hezkého, jaké bylo jeho porozumění se sestřičkou. Že mu to bude dávat smysl a bude mít pak už pořád na co navazovat...

"... Obzvlášť nádherná byla jedna borovice na východním svahu, obrostlá bolehlavem. Byla šest stop silná a její první větve začínaly tam, kde měly ostatní stromy korunu. V jejím vrcholku si dávali v létě častá dostaveníčka sojčí sameček se svou nevěstou. Tady, daleko z dostřelu, soják za teplých jarních dnů zpívá a natřásá se před svou vyvolenou, rozprostírá jasně modrá péra a trylkuje líbezné melodie jako z pohádky, tak sladce a tichounce, že je málokdo postřehne, kromě toho, komu jsou určeny, a v knihách se o tom vůbec nedočtete…"
...
Záměrně jsem vybrala na ukázku jen takový odstavec, který nemá přímou souvislost s dějem některé z kapitol. Příběhy jednotlivých zvířat jsou totiž tak poutavé, že bych nevěděla, kdy s opisováním přestat. Kdykoliv si vezmu knížku znovu do ruky, že si v ní jen tak trochu zašustím stránkami a zase ji vrátím zpátky, dopadne to úplně jinak - čtu a čtu, dokud nejsem na konci. Vím to naštěstí předem, a tak s tím počítám a udělám si čas. Ta představa, že tentokrát se udržím, je jen taková hra : o)

9 15.04.2019

Nejpůsobivější pro mě při čtení byla skutečnost, jak se každá z postav nezadržitelně mění, doslova, v to, k čemu směřovala. Měla být tahle symbolika poselstvím příběhu? Nebo tam žádné poselství být nemělo, ale nakonec tam je, protože i tohle je jakási zákonitost, velmi podobná té výše zmíněné?

Knížku jsme s bratrem četli jako děti a líbila se nám. Bavila i rodiče, protože je nápaditá, vtipná a milá. Hrát si s jazykem, to někoho třeba ani nenapadne, a tak jsou knížky tohoto druhu dobrou inspirací.

2 15.04.2019

Knížku znám i ve starším vydání s fiktivním jménem autorky. Že to ale není skutečný deník nějaké paní, to se dá velmi snadno prokouknout, proto je myslím dobře, že nové vydání nese jméno Jiřiny Šiklové. Jakožto účelové dílo socioložky zaměřené na starosti starších lidí je Deník mnohem sympatičtější. Dobrá vůle pomoci, dát najevo dlouhodobý, upřímný zájem, zprostředkovat dobré zkušenosti, vžít se do konkrétních pocitů v té které konkrétní situaci... to těší - ať je člověk v roli stárnoucí důchodkyně, nebo někoho o generaci mladšího, kdo by rád dělal všechno dobře, a přesto mezi ním a rodiči vznikají různá nedorozumění. Mně osobně se některé názory paní Šiklové, které jsem zachytila, jeví jako zjednodušené, ale i tak jsem ráda, že je v naší knihovně Deník od čtenářek chválený a že se velmi líbily i besedy.

Tl, tl, to je moc dobře, že je Ježourek i tady na Databázi. Zaslouží si to. A Pišta taky : o)

15.04.2019

Ráda bych se někde dočetla, jak tahle milá knížka vznikala. Jestli se autoři znali, nebo si dopisovali, nebo se tak pěkně shodli i bez toho všeho (ani nevím, která možnost by se mi líbila nejvíc...), jestli jim čtenáři posílali poděkování a dětské obrázky, jestli na ně Zrzečka při každé jejich procházce do lesa už čekala a mávala tlapičkou... a tak : o)

Říkanku "Špity, špity, bábo" jsem znala od svého dědy, který jimi škádlíval babičku i nás děti. A najednou mi přišla do ruky knížka s takovým názvem a s tolika dalšími hezkým verši! A ještě s obrázky M. Jágra, podobnými těm z Pohádek z pekelce - tak to by bylo, aby se mi nelíbila : o)

2 15.04.2019

Knížku jsme četli s dětmi, vyráběli jsme podle ní prstové loutky a všechno jsme si to náležitě užili. Potěšilo mě, že dcera, která je už také maminkou, ji má pěkně připravenou v dětském pokojíku a všechno se to bude opakovat : o)

1 14.04.2019

Knížku jsem četla kdysi dávno a jen jednou, ale hodně si z ní pamatuju, protože to je moc pěkně napsaný příběh (a ne jen oddílová agitka, jak by to na první pohled mohlo vypadat). Jirka je obyčejný chybující kluk, chová se někdy i sobecky, ale není zlý. Jen mu ne všechno dochází už předem, a teprve zkušenosti mu napovídají, jak by se měl zachovat příště. Upřímně jsem mu tehdy přála radost z plavání, při kterém se úplně ztratil jeho hendikep. Říkala jsem si, že to byl od autora výborný nápad. Nebo to, jak členové oddílu vodáků vítali nový rok - hravě a současně slavnostně. Myslím, že mnohé bylo převzato ze skutečné oddílové činnosti.

Když jsem četla od Magdy Váňové Terezu, měla jsem spíše jen pocit kalkulu, co tak asi chtějí čtenářky slyšet, ale knížka Sestra a sestřička mě zaujala více. Určitě by se dobře prodávala i v případě, že by se tam jen popsal ten častý jev v rodinách, který mnoho sourozenců zažilo. A nedalo by moc práce takový příběh sepsat. Autorka na mě působí dojmem, že se snažila nejen o vykreslení postav, s kterými se může někdo ztotožnit, ale že chtěla svým hrdinkám dopřát aspoň trochu solidní budoucnost. Aby si to všechno nějak příznivě "sedlo". A že to nedělá pro větší úspěch, ale tak nějak z dobré vůle... Takže ve srovnání s jinými knížkami tohoto žánru (který mi celkově nic moc neříká, a tak nemůžu dost dobře hodnotit) bych ji přiřadila k těm lepším...