hrdlickova_61
komentáře u knih
To první & to druhé dítě
Martina Drijverová
... Holčička si vysloužila pojmenování Žena sběrač. Když jsem ji v parku vyklopila z kočárku, okamžitě se předklonila a v tomto hlubokém předklonu chodila celé dopoledne. Sbírala miniaturní předměty: kamínečky, klacíčky, travičku, broučky... Vždy je pečlivě prohlédla a zase odložila - nepoškozené - na místo. Jak vypadá v obličeji, nikdo netušil. (Dodnes jí zůstala záliba v trpělivé činnosti.) Když se takto začal chovat chlapec, shovívavě jsem si pomyslela, to už známe. Ale jistý rozdíl zde byl. Chlapeček ty drobné předměty nejen sbíral, ale taky jedl. Mnoho kamínků jsem mu (přes vytrvalé protesty) vyrvala z úst, ale mnoho jich zřejmě skončilo v žaludku...
str. 37
...
Svačina, kterou jsem vozila do parku, zabírala polovinu kočárku, ale přesto jsem získala pověst krkavčí matky. Jakmile byl v dohledu turista s párkem či oplatkou, zakoupenou pod petřínskou rozhlednou (stánku jsem se zdaleka vyhýbala), spustil chlapec okamžitě: "Pán dááá... dáá..." Výkřiky byly doprovázeny tak srozumitelnými gesty, že i zahraniční návštěvníci odlamovali rohlík...
str. 38
...
Do knížky jsem se pustila proto, že mám ráda všechno, co paní Drijverová napsala pro děti (tedy, všechno, co jsem četla - což je zatím jen něco a ráda bych to někdy dohnala). Tahle, psaná pro dospělé, se mi líbila taky moc : o)
O psu vzduchoplavci
Ondřej Sekora
Mám ráda od pana Sekory všechno, co jsem četla (= skoro všechno, co napsal) a nijak se tím neliším od jeho ostatních příznivců. Někdy třeba napíšu u jednotlivých knížek víc, prozatím jsem si vybrala nenápadného psa vzduchoplavce, který asi není tak známý. Pamatuju si, jak nejdřív, v předškolním věku, mi k okouzlení stačily jednotlivosti - že je to o pejskovi, že je tam chodící panenka, mašinka obklopená ve vodě partou nadšených pulců, půvabná Ivanka a její kamarád skřítek... a teď si uvědomuju, že takhle bych mohla vyjmenovat vlastně všechno, co tam je... proč tedy oddělovat tuhle dobu od té, kdy jsem si už v knížce četla sama?
Tak jinak: napřed mě pan Sekora potěšil tím, co se tak obvykle malým holčičkám může zalíbit hned napoprvé, i kdyby šlo jen o náhodné listování. Potom, při poslechu, už to byl pro mě "ten pejsek Chloupek", "ta mašinka", "ta Ivanka", na podrobnosti jsem se jen třásla a při pozdějším vlastním čtení si je s chutí opakovala, ať to bylo ze začátku (v mém případě v pěti letech, protože jsem se naučila číst s předstihem, od brášky) to jednoduché, nebo pak i to delší a náročnější. Bylo pro mě nakonec úplnou samozřejmostí přelousknout i další Sekorovy příběhy, jak o dětech, tak ze světa hmyzu nebo ten o ptáčkovi Modrouškovi, veselé seriály, slabikář a to všechno ostatní.
Myslím, že o tohle přesně autorovi v knížce o pejskovi Chloupkovi šlo, a proto jsou na některých stránkách jen obrázky s kratičkými texty, jinde je toho víc, tak aby si z toho každý mohl vybírat podle svých možností a nálady. Dovoloval dětem z okolí, aby si hrály kolem jeho pracovního stolu, povídal si s nimi, měl pro každého něco. Nenásilnou a zábavnou formou je vedl a sám se nechával vést od nich : o)
Když velcí byli kluci
Hana Doskočilová
Vždycky mě velmi zajímal svět dětí a všechno, co si z něj kdo pamatuje (to je ostatně z mých komentářů a hodnocení na Databázi asi dost zřetelně patrné). Sama jsem na tom v tomhle směru dobře, vybavují se mi zážitky i z nejranějšího věku a všechny možné návaznosti, a tak můžu potvrdit, jak moc je jimi člověk už po celý zbytek života ovlivněn. Knížku paní Doskočilové o dětství slavných osobností jsem tedy s velkou radostí koupila pro sebe i pro své tehdy malé ratolesti. Všechny texty i milé obrázky se nám natolik líbily, že knížku od té doby pilně doporučuji na všechny strany, s tím, že čtenáři si tímto získají k velkým osobnostem hned od začátku silný vztah a porozumění a o to lépe se jim pak chápe (i pamatuje) všechno, co se o nich a o jejich době i prostředí kdy dozvědí dalšího.
Moji milí bratři
Helena Čapková
Pro mě jedna z vůbec nejmilejších knížek. Helena Čapková se myslím vyrovná svým bratřím, i když zůstává v jejich stínu. Její vyprávění obsahuje pohled z více stran, třeba nevyslovený, ale přítomný v tom, s jakým pochopením nám přibližuje jednotlivé členy rodiny a jejich důvody pro tu kterou (i problematickou) vlastnost. Píše hodně o raném dětství, což z mého pohledu je další přednost její knížky. Jednak o dospělých Čapcích se můžeme hodně dovědět i odjinud nebo odhadnout podle jejich tvorby, jednak ani sami nevíme, co všechno nás od začátku formuje a bude nám už navždycky vlastní. Cokoliv si kdo dokázal zapamatovat a je ochotný to sdílet, to pomáhá k porozumění.
Jednoho dne, jak doufám, vyjde v budoucnu i pokračování těchto vzpomínek. Ve skutečnosti totiž toho bylo napsáno mnohem a mnohem více. Nebyl ale dosud nikdo, kdo by dokázal autorčinu pozůstalost zpracovat. Nyní se tomuhle těžkému úkolu věnuje jedna velmi sympatická mladá paní, s kterou jsem se poznala na besedě v Dobříši. Sama je maminkou, k práci se dostává jen tak, jak to rodinný život dovolí, a tak je ve stejné situaci jako Helena Čapková, když psala své zápisky. Věřím, že se máme na co těšit.
....
… Bude ten malinký schopen číst či aspoň slabikovat ve velké, těžko rozluštitelné knize vyměřených dní, které se říká zlý či šťastný život? Nebo dokonce přidá aspoň kapku zlatého medu do záchovných a živných buněk ducha pro nová pokolení v nesmírné stavbě mraveniště, na níž pracuje lidstvo s tisícerou obrazností už od počátku světa?
(z první kapitoly knihy).
Srdce Vltavy
Roman Kozák
Tohle je moc milá knížka, a když ji navíc čtete ve vlaku, a ještě na Šumavě, krásně se to hodí jedno k druhému. Přesně takhle jsem si to i vyzkoušela, ale četla jsem jen na nádraží. Ve vlaku ne, to jsem se dívala oknem ven na stromy : o)
Naplavené dříví
Ivo Stehlík
Přezdívka pana Stehlíka Kramerius s krosnou vypovídá hodně, jakákoliv beseda s ním také (a ještě se při ní hodně nasmějete), seznam jím vydaných knížek (včetně těch, kde je i autorem) také. A přečtením knížky plné jeho osobních zamyšlení se to všechno završuje. Těším se na všechna další setkání i knížky, ať ke čtení pro sebe, nebo k půjčování v naší knihovně : o)
Zpěv křídel
Ivo Stehlík
Knížka pro radost i pro poučení. To může znít jako fráze, ale jak jinak to napsat? Krásné fotky, texty, milý pocit ze sdílení něčeho ryzího... a protože se pan Stehlík zabývá vydáváním knih, ještě přidávám, že jde o výborný nakladatelský počin : o)
Stromy k nám hovoří
Ivo Stehlík
Sváteční knížka, kterou jsem už několika lidem koupila jako dárek. A sobě taky : o)
Šumava domovem
Ivo Stehlík
Některé z autorů jednotlivých kapitol znám osobně, nakladatele pana Stehlíka také, a tak jsem o přípravě téhle knížky věděla dlouho dopředu a nedočkavě jsem ji vyhlížela. Když člověk sleduje zavádějící informace šířené oficiálním tiskem, má silnou potřebu číst a šířit opačné. Takové, které nenahlížejí na Šumavu jako oblast nových příležitostí pro podnikatele, ale jako území, kde se ještě uchovalo aspoň něco z původní přírody.
Kdyby nežili na Zemi lidé, bylo by přirozené prostředí na 100 % jejího povrchu, takhle zbývá u nás už jen necelé 1 % (to není překlep, to tak je opravdu vypočítáno, že 99 %) jsme zabrali pro sebe). Neříkám, že nás má většina vymřít a zbytek se odstěhovat do jeskyní, ale nedávat přírodě takřka žádné šance, to je vražedné pro ni a potažmo i pro nás, což si ale skoro nikdo nechce uvědomit. A to ani nemluvím o tom (co je přitom životně důležité), že jen přirozená krajina dokáže udržet a přivolávat vláhu, atd. atd.
Zároveň s tím, jak jsem se na knížku těšila, mi ale bylo jasné, jak těžké je dát něco takového dohromady. Byla by velká škoda to uspěchat. A to samé, jak píše i tanik, platí na četbu samotnou. A také na přírodu samotnou. Pojedete-li na Šumavu s cílem ráno si přispat, vidět pak za den co nejvíc panoramat, posedět v cukrárně a večer mít ještě pěkně dost času na televizi, bude to přibližně to samé, jako kdybyste si tu televizi (plus pračku vzduchu) pustili s nějakými filmy o horách hned ráno a nikam se od ní nehnuli.
Kůň pro Krakonoše
Zdeněk Heřman
Tahle knížka je nenápadná a při vyřazování z knihoven, jak to tak bývá, se s ní nikdo moc nemazlil. Je tedy dneska už vzácná, tak stejně, jako jsou vzácní huculové, o kterých se tu píše. A také lidé, díky nimž se sem tam daří zachránit něco ohroženého, ať už jsou to mizející cenné biotopy a s nimi vzácné květiny, divoká zvířata, ale i některá zvířata domácí. Skromní, přátelští a vytrvalí koníci huculové osvědčili svoje výborné vlastnosti v dobách, kdy je lide ještě dovedli ocenit, pak se zdálo, že už budou brzy odsouzeni k vymření, ale našla se skupinka nadšenců a tenhle nepříznivý osud od nich odvrátila. V knížce se o tom podrobně vypráví, a aby byl děj osvěžen nějakým dobrodružstvím, je zde i podrobně popsána několikadenní cesta se skupinkou huculů po Krkonoších.
Dobrou zprávou je z dnešního pohledu to, že farma na Janově Hoře pořád ještě existuje a huculové tam žijí, vozí turisty, množí se, je o ně zájem. Ten je možná podpořen i tím, že hodně dětí i dospělých četlo slavného Hraničářova učně, kde se píše mj. i o sympatických konících se skoro stejnými přednostmi. Jinak je ale hucul teď už zase na ústupu. Jednak mu prý nesvědčí stupňující se letní vedra, jednak i v chovu zvířat se bohužel uplatňují módní vlivy, a kdo se nechce věnovat zrovna hipoterapii nebo cestám po horách, nepokládá zřejmě toto plemeno za dostatečně atraktivní. Doufejme, že naše děti a vnoučata nejsou posledními generacemi, které ještě huculy (a nejen huculy) zažily.
Barevné léto
Jaroslav Holeček
Díky mé oblíbené knížce Osamělá vlčice jsem si koupila i tuhle a také jsem ji měla ráda. Navíc jsem se z ní dověděla i o způsobu, jak se fotograf před zvířaty schovával a maskoval, jaká dobrodružství při tom prožíval. A těšilo mě i zjištění, že měl přírodu rád i jeho syn a že mohli tyhle radosti spolu sdílet.
Osamělá vlčice
Jaroslav Holeček
Vždycky jsem měla ráda černobílé fotografie, a když ještě navíc šlo o zvířata, tak dvojnásob. A když tam bylo nějaké mládě, tak ještě dvojnásob. A když to bylo vlče, které se jinak na fotkách moc nevyskytuje (v tomhle případě to šlo, jej fotit v nejrůznějších situacích, protože šlo o osvojené a ochočené zvíře), tak ještě zase dvojnásob. Tak bych to teď měla spočítat, jak ty násobky vycházejí... prostě moc milá knížka, díky které jsem si pak pořídila od stejného autora ještě i Barevné léto.
Cvičte s námi každý den
Jiří Štěpnička
Nevím, co by řekli tělocvikáři, ale jakožto "uživatel" mám na tuhle knížku ty nejlepší vzpomínky. Znala jsem ji velmi důvěrně, protože jsem ji mívala otevřenou opravdu denně a bývaly to hezké chvíle, kdy se stmívalo a nestálo ještě za to rozsvítit. Vždycky jsem si pustila z gramofonu jednu stranu některého z mnoha našich elpíček a při poslechu jsem cvičila jen tak namátkou předepsané cviky. Líbilo se mi to poslouchání desek, obrázky, komentář... a hlavně taková ta dobrá snaha někoho, kdo mě ani nezná, poradit mi vyzkoušené cviky. To, že jsem díky té chuti ke cvičení a k pravidelnosti tehdy opravdu dokázala dát bez jakékoliv námahy hlavu ke kolenům, nohu za krk, dělat kliky, atd. atd., to byl vlastně "jen" bonus.
Dva liangy rýžového vína
Jü Chua
Zavedla jsem ve své knihovně (na malé pobočce) speciální regál pro knížky tohohle typu (takové, které čtenáře vtáhnou do děje a zároveň mu sdělí něco podstatného o životě, o životních zkušenostech autorů, o té které kultuře a době...). Knížky zde porůznu střídám, dodávám je z ostatních regálů a zase odebírám, podle potřeby. "Dva litry rýžového vína" se už mnohokrát tímhle regálem "protočily", aniž by vzbudily větší zájem. A když je někomu doporučím, reakce po přečtení je často rozpačitá. Proto mě mile překvapily kladné ohlasy tady na Databázi. Za sebe dávám jednoznačně pět hvězdiček a jsem vděčná autorovi za příběh, jaký bych si nikdy nedovedla představit. Natož prožít.
České a slovenské hity 20. století 5.díl
Petr Dvorník
Všechny díly jsou pěkně uspořádané, dobře použitelné, nehledě na to, že si nad písničkami a komentáři člověk i zavzpomíná a potěší se. Autorům muselo dát hodně práce popasovat se s přísnými pravidly ohledně autorství, tak o to víc si těchhle (i jiných podobných) knížek považuju.
Dům u veselé slzičky
Vladimír Thiele
Vtipné, osobité pohádky, jejichž atmosféra se mi líbila a dodnes si z nich toho hodně pamatuji, i když jsem je už dlouho neměla v ruce. Ráda bych si někdy přečetla i jiné knížky tohoto autora. Znám zatím jen některé - a teď tady vidím, kolik jich napsal.
Dívčí válka
František Ringo Čech
Šťastné spojení Ringova textu a Nepraktových obrázků, procítěný úvod a závěr, osobitost, dokonalá čeština... tahle knížka, to je zkrátka lahůdka:
Země také oplývala mlékem a strdím, a navíc - jak jsme při stěhování národů vytlačili Markomany, tak ti tady ve spěchu, jak se přesouvali jinam, nechali spoustu věcí. Fakt je, že neodešli všichni, některým se nechtělo, líbilo se jim tu, ale praprapradědeček to vyřešil velice moudře. Když mu přišli oznámit, že Markomani neodešli všichni, ale že se někteří ukrývají ve hvozdech, řekl: "Tak je nechte, to je jedno, s nima se smísíme"...
…
Ředkev všechno stráví a sama žaludek zalehne... Bez obinušku mluvit, totě jako v křivolaké lučiště se obrátit... Kdo se chce v pověst dáti, potřebuje si jen střechu obíliti a louku vydlážditi... Čím více se včel člověk choulí, tím více se za ním sypou... Dokud mízka, jít na lýka!... Boje se chřestu, nechoď v les!
…
"Tak dobrá," dobrácky pronesl kníže, "ať je to tedy nerozhodně! Souhlasíte?" "Ano, souhlasíme," zvolaly dívky jako jeden muž. "Souhlasíme," zahřímala opět Vlasta. "Nerozhodně, ale pro nás!"
Láska Adama a Evy II.
Jean Effel
Knížky o Adamovi a Evě obsahují vedle slavného Stvoření světa ještě další vtipy - a ty jsou neméně krásné. Stačí jít kolem knihovny a vidět za sklem hřbety těch knížek, a už to samo člověka zahřeje, natož když je chvilka času si i zalistovat : o)
Stvoření světa - Stvoření člověka
Jean Effel
Knížka i film se určitě líbí i samotnému Pánubohu, protože jak smysl pro humor, tak laskavost a nápaditost, to všechno měl pan Effel od něj. Kde jinde by se to u nás na Zemi v takové míře mohlo nabrat? Film vznikl na konci padesátých let ve spolupráci s českými tvůrci (E. Hofmanem, J. Werichem, A. Hoffmeisterem, J. Rychlíkem...) a vzbudil zasloužený ohlas. Doufám, že není zapomenutý a že se líbí i dnešním mladým lidem. Byly by škoda, kdyby ne...
Motivy z amfor
Neprakta (p)
Méně známá Nepraktova knížka, a přitom podle mě jedna z jeho vůbec nejlepších. Jsem moc ráda, že se mi ji povedlo sehnat. Mít ji dvakrát, půjčovala bych ji na všechny strany, ale mám jen jednu a bojím se o ni, tak si ji hýčkám jen doma pro sebe.
