hrdlickova_61 komentáře u knih
Už název sám výborně napovídá (v kombinaci s podtitulem a obrázky na obálce), oč jde. Je to v úvodu knihy i vystětleno: v prvohorách byla země pustá a nad ní se vznášely jedovaté plyny. Pomalu by už ani nebylo nutné nic dodat. Autor ale i tak pojednal problematiku systematicky. A jak je jeho zvykem ve všech knížkách, i tuhle napsal vtipně, výstižně - a pravdivě...
Všechny knížky tohohle typu se mi výborně osvědčily při "trénování" malých čtenářů v mojí knihovně. Děti mají radost, když některý příběh vyluští, to je přiměje přečíst si ten další a pak ještě dál, až jsou najednou na konci. Je-li připojen symbol náročnosti, mohou ti malí začínat snazšími, zatímco těžkými se pobaví rodiče : o)
Knížka se moc líbila našim dětem i malým čtenářům v mojí knihovně. Výborně se hodí i pro slabší čtenáře. Přečtou jednu anekdotu, líbí se jim, tak ještě jednu a ještě... Anekdoty navíc lákají i ke spontánnímu předčítání nahlas mamince nebo zkrátka někomu v okolí, aby se taky zasmál. A dítko si ani neuvědomuje, že trénuje plynulý přednes : o)
Tohle je jeden ze zvlášť pěkných příběhů S+H, ve večerníčkové i v knižní podobě.
Zprvu jsem se zalekla názvu, který mi připadal vlezlý, a do knížky jsem se nepustila. Pak mi ji ale doporučila kamarádka, a musím říct, že se mi oba díly moc líbily. A ještě i další, které vyšly později. Litovala jsem, že nemám tohle čtení ve fondu knihovny, kde půjčuju, ale než jsem stačila něco kolem toho vyřizovat, dostala jsem je k půjčování darem. Tak to se zrovna k těmhle příběhům hezky hodí : o)
Četla jsem jen tak ze zvědavosti, jaké asi knížky tento autor píše. Tak teď už to vím a těším se na další : o)
C. S. Lewis je můj oblíbený autor a mám od něj ráda všechno, co jsem četla (a to je skoro všechno, co napsal). Jsem ráda, že napsal i o svém zármutku. Je to knížka prostinká, unavená, nepodobná těm mistrným a jiskrným předchozím, ale tvoří s nimi celek tak dokonale, až z toho mrazí. Mrzí mě, že se to stalo, ta tragédie i to zakolísání ve vztahu k Bohu, než byla víra znovu nalezena, protože to bylo bolestné - a to zkrátka člověk nikomu nepřeje. Ale když už se to stalo, pak tahle upřímná knížka o autorově rozpoložení a jeho závěrečná slova jsou myslím tím nejlepším, co mělo následovat a co opravdu následovalo.
Podle této předlohy vznikl film Krajina stínů, který ale vyznívá do vytracena a s Lewisovou knížkou se tím pádem rozchází. Což je škoda, ale možná ne zase tak velká, jak to vypadá, protože určitě inspiroval k zamyšlení, k účasti a k přání, aby se ti dva někde mimo náš svět znovu setkali a aby se stalo něco ještě lepšího, co si ani neumíme představit. Tak, jak je to řečeno v závěru Letopisů Narnie. A to je cesta zpátky k tomu, o co se C. S. Lewis s námi chtěl podělit.
Líbil se mi úryvek v čítance, pak celá knížka, pak jsem si přečetla ještě další díly. Ty si na rozdíl od prvního už moc podrobně nepamatuju, ale že jsem je četla s chutí, to vím určitě. Bylo by zajímavé se k nim všem znovu vrátit, mít na to čas. My čtenáři bychom taky potřebovali takový nějaký stroj času, aby se dalo do knížky vstoupit a ve stejnou chvíli zase vystoupit!
Když jsem tuhle knížku četla, obdivovala jsem autora i překladatele, když jsem viděla její divadelní podobu, přibyl obdiv ke všem, kdo se na ní podíleli. Kdybych měla to všechno ohvězdičkovat, úplně by se od toho rozsvítilo.
Tahle knížka je tak výborná po všech stránkách a byla ve své době tak nedostupná, že jsem ji celou opsala na stroji a pak půjčovala dál. Jak jsem uviděla teď na obrázku její obálku, hned se mi vybavila taková ta zvláštní vůně kopíráku a šustění průklepových papírů, bílých, modravých, růžových a žlutých : o)
Když se tenhle pořad objevil v TV, lekla jsem se, že to zase budou nějaké další senzace ve stylu časopisu Blesk. Ale ukázalo se, že je pěkný a stálo by za to jej sledovat, mít na to dost času. Je myslím dobře, že vyšly i knížky, a tak si člověk může doplnit, co neviděl.
Nejvíc se mi líbila kapitola, jejímž hrdinou je Johnny Appleseed (Jonatan Chapman), misionář, který před dvěma sty lety procházel krajinou v povodí Ohia, sázel jabloně, přespával u lidí a četl jim z Bible, byl všem milý a mohl se pohybovat ve válečných letech mezi oběma nepřátelskými stranami, aniž by mu někdo ublížil. Jde o skutečný příběh, jeden z nejhezčích, jaké znám : o)
Pan Seton tu knížku napsal v roce 1929 v Americe - a tak nějak v letech 1969-1975 v Čechách nad ní často sedávala školačka z paneláku, těšila se z jejího textu a obrázků, věděla do všech podrobností, jak vyrobit čelenku z orlích per nebo tee-pee, měla to všechno na paměti při potulkách po lesích... co by tomu autor asi řekl? A ještě musím dodat, že mám doteď schovanou knížečku s deskami z březové kůry, obšitými režným plátnem, kterou jsem si vyrobila a do které jsem zatím pořád ještě nic nenapsala, protože nic nebylo dostatečně sváteční, aby se to tam hodilo. To mě ještě čeká...
Tyhle verše jsme nejdříve poslouchali s dětmi z magnetofonu, znali jsme je skoro nazpaměť a často se k nim všichni vraceli. Když se nám dostala do ruky i knížka, výborný dojem z nich byl ještě patřičně umocněn milými obrázky Aleny Ladové : o)
Je toho tolik, za co je možno tuhle knížku vychválit do nebe, že ani nevím, kudy do toho. Dozvíte se o životě manželů Zátopkových a o tom, co všechno za jejich úspěchy stálo, zároveň jde o mimořádný doklad doby, vše je podáno plasticky, čtivě, živě, mile... Co se mi také moc zamlouvalo, je pohled na totéž z více stran... No, zkrátka, můžu doporučit na všechny strany a věřím, že ohlas by byl dobrý od kohokoliv : o)
Tahle báseň není myslím moc známá, a přitom je nádherná. Je to až neuvěřitelné, jakými slovy se dá vykreslit příběh, který by klidně mohl být kýčovitý jak z Červené knihovny, zatímco Jiří Wolker, ať psal na jakékoliv téma, zhostil se ho, přes své mládí, jako velký básník.
Už si vůbec nepamatuju, jak jsem se ke čtení dostala, protože Lenku Hornovou z TV apod. vůbec neznám, obálka knížky pro mě nijak přitažlivá není a název také ne... Zato ale jak jsem se do čtení dala, hned se mi zalíbilo a určitě se k těm bezvadným příhodám někdy ještě vrátím, abych si je po letech oživila. A některé si pamatuju. Souhlasím s Karavelou, že například zajíček S. je nezapomenutelný : o)
Knížku jsem si přečetla jakožto knihovnice, abych se s ní seznámila. Myslím, že je napsaná dobře a svoje místo ve výstavce, kam ji od té doby často dávám, si rozhodně zaslouží : o)
Dvě z malých dramat jsme měli kdysi v čítance. O balónku a o dvou zahradnících. Obě jsem četla pořád dokola a pak jsem si sehnala i celou knížku. Dnes už by asi připadala lidem zastaralá, ale mně se líbí pořád a hlavně právě ty dvě kapitolky z čítanky, jedna o střídmosti a fantazii, druhá o tom, že až když člověk v něčem objeví krásu, uvědomí si i to ostatní, co je potřeba, jako je pochopení pro tu věc a péče o ni.
To se čte, jen se to pije. A film režiséra Martina Friče z roku 1947 Čapkovy povídky je kapitola sama pro sebe. Někomu se může zdát kýčovitý, hlavně v závěru, ale podle mě by s ním byl Karel Čapek spokojený, jak jeho předlohu vystihuje.