hrdlickova_61 komentáře u knih

"... Zde právě nastala ona kýžená chvíle, kdy duchovno je na dosah: Marta již seděla ve svém lehátku a moje žena stála vedle škopku připravena odložit obuv. Spatřily Miroslava. Marta zůstala ležet, přibita myšlenkou, že má o přítelkyni méně, a moje žena - která nestačila zahlédnout krev na jeho nohou, ale nemohla přehlédnout krev v jeho pohledu - vstoupila urychleně do škopku, ignorujíc onu technickou okolnost, že je dosud obuta. Nemohla lépe vyjádřit své pokání. Bylo to víc než roztržení roucha či hlava posypaná popelem. Bylo to víc než pokleknutí, víc než pád k těm rozedraným nohám. Můj přítel to pochopil a já neovdověl."

7 09.04.2019

Motto knížky je: "Čichám, čichám člověčinu, koho to tu, matko, máš?" a dokonale ty milé historky vystihuje.

4 09.04.2019

Sedmilháře znám z rozhlasu - kdykoliv mám možnost slyšet jejich opakování, vždycky toho moc ráda využiju. A knížka se mi také líbila.

09.04.2019

... Cípečkem nebe divoké husy
táhnou:
tak přetáhly děje
života.
Dívám se na ně
bez hnutí, něm.

Husy, kam letíte?
Kdopak vás zastaví,
divoké husy?

(Wang Jü-čcheng: z básně "Tu mrak dojí déšť...")

...

... Sama tak noc jak noc sedám
u toho okénka,
hlavou mi občas kmitá
taková myšlenka,
hlavou mi občas kmitne
jak záblesk lucerny:
nejsi mi občas též věrný,
miláčku nevěrný?
(Wu Čuang: z básně "Rozverná žluva...")

A ještě smutnější je báseň "Vychrtlý kůň" a plno jiných, třeba "Chmýří bodláku". Přesto ta sbírka není smutná. Je krásná.

Na lukách u řeky

Obláčků stádo teplý vítr shání,
sám toulám se u řeky lučinami.
Dí lidé: Ten se má, ten starý pán!
A nevědí: jdu k štěstí - smířen, sám.

(lidová píseň)

Tyhle verše byly psány "na vodu", a přitom ještě po tolika staletích a v tak vzdálené zemi je má tolik lidí na nočním stolku! To se tají dech už jen nad tím - a když zalistujete a čtete, tak znova. Nebo ani nemusíte listovat, protože ta slova znáte zpaměti a nosíte si je s sebou pořád. Třeba:

...

Zimní květiny

Zima – a přece padají shůry sněžinek bílé kytičky:

Možná že, možná vysoko nad mraky

jaro je, lidičky!

Hitomaro

...

Ledový květ

Hleďte, jak ve větru
táhnoucím nad řekou
taje led:
Vlna, jež tryská mřežovím ledu –
není to první jarní květ?

anonym

6 09.04.2019

Z knížky už si (po přibližně 40 letech) nepamatuju podrobnosti, stejně jako z detektivních povídek Siluety v ohni, které jsem také četla, ale vím, že obě ty knížky byly čtivé, takže po každé kapitole mě vždycky mrzelo, že už je u konce, načež se mi hned zase zalíbila ta další.

Jak napovídá název, knížka volně navazuje na Všechno je JEDlé. A stejně jako ta předchozí (i všechny ostatní od Hanky Synkové) je plná užitečných informací a zároveň i drobných postřehů a úsměvných historek jen tak pro potěšení. Pěkně to ladí s tím, co je v textu doporučováno - zdravá výživná strava, ale zdaleka ne jenom ta...

1 09.04.2019

Už jen samotný nadpis o knížce i o její nápadité autorce hodně vypovídá. Je-li něčeho příliš, i zdravého, je to JED. A jsme-li střídmí, pak všechno je JEDlé. U nás v knihovně se knížka hodně půjčuje a často se pak stane, že se až nápadně rychle zase vrátí. Po otázce, co že tak brzy, následuje jednotná odpověď: "Hned po pár stránkách se ukázalo, že stojí za koupení, tak už ji mám teď doma svoji" : o)

5 09.04.2019

Knížka příjemná jako vanilka, voňavá jako mateřídouška, silná jako křen, vzácná jako šafrán... takhle bych mohla pokračovat, ale doufám, že pokračovat budete vy, čtenáři, nad jejími stránkami : o)

1 09.04.2019

Nejlepší je na téhle knížce to, že dům vystavěný podle popsaných principů můžete vidět naživo, a to při návštěvě certifikované přírodní zahrady manželů Kovářových v Rudolfově. Byla jsem kdysi na besedě na toto téma, pak jsme uspořádali výlet pro veřejnost, v jehož programu bylo mj. i toto místo, po čase jsme se tam s početnými zájemci vrátili znovu a zase znovu, pak byla další beseda a další návštěvy.

Je pořád co obdivovat. Přibyl zde ještě jeden dům (takový menší, pro účastníky vícedenních akcí), zahrada vzkvétá a v její blízkosti vznikají další podobné (komunitní). Někdy míváme při společných akcích i nějaké konkrétní téma, např. v loňském suchém roce zde bylo možné návštěvníkům ukázat, jak si takový přírodě blízký pozemek dokáže uchovat stín a vodu. Všichni se pokaždé cítí u Kovářových velmi dobře a zvlášť na malých dětech je to poznat, jak harmonické toto prostředí je. Název knížky se zkrátka potvrzuje praxí : o)

1 08.04.2019

Knížku jsem četla jen narychlo (což se, ostatně, k příběhu běžce celkem i hodí) a jakožto nesoutěživá povaha ji nedovedu dost dobře posoudit. Běžci, které znám, ji ale chválí, a tak se taky přidávám : o)

1 08.04.2019

K četbě mě přivedlo arménské jméno autora (končící na -jan). Díky W. Saroyanovi a L. Jengibarovi jsem byla zvědavá, jak píše ještě někdo další z Arménie. Byli jsme tehdy mladí rodiče, času na čtení bylo málo, jenže tenhle příběh člověka nepustí - a tak jsme se s manželem o knížku málem přetahovali. Dobrodružství, spousta zajímavých informací, čtivé podání - to se to četlo do tří v noci, joj! A to, že jde o mladé pionýry, se v té době bralo jako jakýsi přívažek, aby mohla knížka vyjít.

8 08.04.2019

Tahle knížka místy hodně "šustí papírem", hlavně pasáže o kamarádce - komentátorovi. Ale brala jsem to při čtení v dobrém. Úmyslem zřejmě bylo podat vše trochu jinak, než bývá v literatuře tohohle druhu zvykem, čímž by vznikla naděje oslovit zase trochu jiné okruhy čtenářů. A o to tu jde především. Ze stejného důvodu se hodně píše o vlastních pochybnostech, občasné nechuti opustit staré příjemné zvyky (i přes jasně pochopené a přijaté důvody) a o podvědomé snaze najít něco, co by dovolilo u toho starého aspoň trochu zůstat, aniž by se tím někomu dalšímu ubližovalo. To je v knize asi to nejpůsobivější, to seznamování s novými skutečnostmi a zjišťování, že lépe než prasata nebo drůbež na tom nejsou ani ryby, atd. atd. Jde o důležitou problematiku, podloženou tím, že naše svoboda končí tam, kde začíná svoboda dalších tvorů. A také, po indiánsku, tím, že nikoho dobře nepoznáme, dokud nechodíme v jeho mokasínech.

Škoda, že jsem tuhle knížku nečetla už jako dítě. Moc se mi líbila i ve věku někdy kolem čtyřiceti, kdy se mi dostala do ruky, tak myslím, že v deseti bych jejímu kouzlu propadla ještě víc. Tím spíš, že mám ráda koně - a v době spisovatelova dětství se po Islandu cestovalo tak, že si člověk chytil poníka, nechal se od něj dovézt, kam potřeboval, tam ho pustil a nechal jít zpátky. A když potřeboval zpátky on sám, pomohl mu v tom zase jiný ochotný poník. Takové krásné přátelství s polodivokými zvířaty, to je přece něco! A i jinak je ten příběh moc zajímavý, dobrodružný a milý. Viděla jsem pak v TV i opakování seriálu (který se myslím docela povedl) a ráda obojí doporučuju i dál.

1 08.04.2019

Knížky pana Bělouna bych mohla dostat s mašličkou pod stromeček, protože mi byla (bez vlastní zásluhy, zadarmo s genetickou výbavou) dána láska k matematice. Když jsem občas někoho doučovala, vysloveně mě příklady bavily a ráda jsem se k jejich sbírkám vracela. Umím se ale vcítit do všech těch žáků, kteří se museli s počítáním trápit, aby udělali zkoušky na gymnázium. A tak jsem si vždycky říkala, že na učitele takových předmětů by měli chodit zásadně jen ti, komu to nejde samo - takže by pak měli při výuce pochopení a trpělivost.

Pan Běloun se snažil pomoci jak pedagogům, tak dětem i rodičům, navíc se mu to i výborně povedlo, takže klobouk dolů! A doufám, že prožil radostný život, ačkoliv to na sobě musel přímo hmatatelně pociťovat, tu nechuť celých generací nematematiků, s níž k jeho sbírkám usedali. Těší mě příspěvek DK 197, obsahující zároveň i velké uznání : o)

9 08.04.2019

Dášeňku mám odjakživa moc ráda jako knížku i jako vyprávění (a tak při čtení slyším v pozadí hlas Karla Högera). Text, obrázky a fotografie tvoří dokonalý celek. Na tom se shodnu skoro s každým tady - takže bych ani nemusela komentář psát, ale chtěla bych se podělit o zajímavý zážitek: dostala se mi totiž do ruky anglická verze. Angličtina je v jiných knížkách jazykem výstižným a vtipným, ale půvab české Dášeňky s tou přeloženou porovnat nelze: "... ale anžto to mělo pár černých ušisek a vzadu ocásek, uznali jsme, že to je psisko... / … mělo to pár malých černých uší a malý ocas, uznali jsme, že to je malý pes..."

25 06.04.2019

Četla jsem ve vydání z roku 1991, které je upravené, ale i tak bylo pro mě zajímavé. Mám ráda příběhy o dětech a o jejich světě v současnosti i v minulosti, ať už jsou vyprávěny z jejich pohledu, nebo (jako v tomhle případě), z pohledu dospělých. Hodně to vypovídá o době, o způsobu výchovy, o tom, čeho si děti všímaly a jak to na ně působilo. Pokud jde o Hýtu a Batula, knížka je ale hlavně o tom, jak se cítil v jejich přítomnosti strýček, když se řízením osudu stal jejich dočasným vychovatelem. Při čtení jsem si často vzpomněla na odrbanou, leč odevzdanou foxteriérku Iris, maminku Čapkovy Dášeňky...

Četla jsem ve vydání z roku 1989 s obrázky Daniely Hahnové. Příběh je to kýčovitý, ale umím si představit, jak dovede malé čtenáře zaujmout a potěšit, a tak potěšil i mě. Ráda bych si někdy přečetla původní vydání. Jednak z principu, pro porovnání, tak jako i u jiných knih, jednak proto, že v téhle podobě četla tuhle knížku v dětství moje maminka a měla ji ráda. A já jsem měla ráda maminku...

6 06.04.2019

Nejvíc se mi líbil výborný nápad autorky a její sousedky, jak přimět děti, aby byly vzorné při psaní úkolů. Samozřejmě neprozradím, jak to udělaly - stojí to rozhodně za přečtení v knížce.

Ale prozradím, jak to dopadlo s učením andulky. Místo, aby nakonec říkala andulka lidskou řečí "Chceš pivo?" a jiné kýžené věty, vyšlo to úplně obráceně: paní Kejvalová okoukala andulčí hvízdání : o)

06.04.2019

Tuhle knížku jsem dostala jako dárek, a kromě toho, že mě to potěšilo, mě to i rozesmálo. Není moc lidí, kterým se dá něco takového darovat, aniž by je to vyděsilo : o)

A ještě je moc dobrá knížka Jak psát správně čárky. Taková ta s výstražně červenými deskami...

5 06.04.2019