hrdlickova_61 komentáře u knih

Jsem z harmonické rodiny a mám ráda knížky o hezkých vztazích, ale tragické příběhy čtu také a obdivuji jejich autory. Buď to samé také zažili - a dokázali z toho vyjít jako silné osobnosti, pomáhající svým psaním každému, koho osloví, nebo to nezažili - a umí se přesto do svých hrdinů vžít a věrohodně je vykreslit. Petře Soukupové se to podařilo ve velmi mladém věku, a s velkou přesvědčivostí. Ani jsem si po první povídce zatím nepřečetla ty další, nechávám si je na později.

Ve středu naší pozornosti stojí mladší Kuba. Jeho negativní pocity jsou pochopitelné a můžeme spíše obdivovat, že si je nepěstuje. Soucit (i přes nesouhlas) může u čtenáře vzbudit ale i chybující otec, který si myslí, že si počíná dobře. Nenutí přece Kubu vyhrávat, stačilo by mu vidět snahu. Jeho odlišné naladění vnímá jako lajdáctví, a to si v jeho očích říká o důsledné výchovné působení. Staršího syna dává za příklad v domnění, že je to ta správná motivace. A velmi tím zatěžuje i jej (to může být i důvodem jeho zlomyslnosti a snahy za každou cenu si svá privilegia u rodičů udržovat - a i když působí spokojeně, je otázka, jak je mu doopravdy). Maminka je také už od začátku k politování, natož pak později, kdy s ní prožíváme rodinnou tragédii. Účast Petry Soukupové a její schopnost vcítění - jedno i druhé budí sympatie. Smutek se tím aspoň trochu vyvažuje a dostáváme tím s příběhem něco velmi hezkého, tak nějak místo happy-endu.

10 14.04.2019

Dlouho jsem o příběhu Mitsuko neměla nejmenší tušení, a přitom je tak zajímavý - jsem tedy ráda, že knížka vznikla, přinesla mi díky důkladnému zpracování i plno dalších informací a inspirovala k přemýšlení (hlavně o dětech a jejich dalších osudech). Byli jsme i v Poběžovicích a mluvili s lidmi, kteří se snaží o opravu zámku a připomenutí těch dávných událostí.

Z dětství si pamatuji různá svědectví o legendárním páteru Ferdovi a uvítala jsem možnost dovědět se něco více. Kniha obsahuje množství praktických návodů ohledně stravy, bylinek, obkladů atd. a také varování před nebezpečím v podobě chemikálií apod. Autorita pátera Ferdy, která se s nimi pojí, je myslím silná dodnes, i když od jeho smrti už uběhlo skoro 30 let. Za sebe jsem mu vděčná hlavně za poodhalení jevů mezi nebem a zemí, protože moji rodiče se sice ničemu takovému (aspoň) neposmívali, brali to ale jako něco nereálného, co bude jednou díky lepší vzdělanosti prokouknuto jako omyl. I oni sami ale stáli v úžasu nad příběhy o zázračně provedených diagnózách a o úspěšném léčení těžce nemocných lidí (z nichž některé znali osobně). Když jsem se pak setkala s lidmi, kteří měli podobné zkušenosti, bylo už na co navázat.

2 14.04.2019

Knížku jsem četla začátkem osmdesátých let a byla pro mě velmi zajímavá nejen proto, že se o takových věcech tehdy skoro vůbec nepsalo, ale i z toho důvodu, že je vše podáno čtivě a srozumitelně. Tehdy jsem ještě nevěděla, že od téhož autora vyjdou knížky o páteru Ferdovi a jeho zvláštních schopnostech (o nichž se mezi lidmi povídalo, s tím, že někdo tomu nevěřil, někdo ano, ale nevěděl, co si o tom myslet, někdo měl i vlastní zkušenost a předával ji dál...).

2 14.04.2019

Od doby vzniku téhle knížky už vyšlo na toto téma a jemu příbuzná i plno jiných. Kdo z nás se o ně zajímal, vytvořil si postupně mozaiku představ a znalostí, přičemž mohl být vděčný panu Kajdošovi za kvalitní úvod. Už si vlastně "Kovem a ohněm" ani moc nepamatuju, ale i jen za tu průkopnickou roli si hvězdičky určitě zaslouží.

14.04.2019

Knížku jsem četla na doporučení a byla pro mě velmi zajímavá. Dnes působí zároveň i jako doklad doby, protože vědecké poznání pokročilo - přičemž ale je úctyhodné, jak daleko bylo už tehdy.

14.04.2019

Knížku jsem si půjčila na doporučení, a když jsem ještě viděla obálku s fotkou vykutáleného jezevčíka (nevinnost sama), zabrala jsem se do ní s velkým elánem. Ten mě nejen nepustil, ale ještě se během čtení navýšil až k vyslovenému nadšení. Knížka je moc zajímavá i jako příběh, protože pojednává o rodině se sedmi dětmi a smečkou sedmdesáti dingů. Dingo nechá člověka nahlédnout do jeho soukromí, a přitom si ponechává přirozené chování divokého zvířete - pozorovat jej při výchově štěňat i při čemkoliv jiném je tedy ideálním studiem etologie. Knížka mě navedla na dílo Konrada Lorenze, byla mi užitečná pro lepší pochopení i jiných zvířat než psů (a dokonce i lidí) a myslím, že ještě i po těch letech ji lze jedině doporučit : o)

5 14.04.2019

Knížku jsem četla v devadesátých letech a moc se mi líbil její námět - chovat se tak, aby bylo dětem jasné, že je i přes všechny jejich nedostatky máme rádi. Spousta lidí si ani neuvědomuje, že v tom mohou nastat různá nedorozumění. Chybí-li například oční kontakt a podobné "drobnosti", mohou si děti špatně vykládat různé přísné kroky a bát se odmítnutí. Nebo je to často přímo součástí výchovy, takové ty výhrůžky typu: "Když neposlechneš, nebudeme tě už mít rádi". A protože to zdánlivě nese dobré výsledky, používá se to v rodinách i školách a může za tím stát třeba i velmi dobrý úmysl, přesto se tím nadělají velké škody. Autor o tom ve své knize s rodiči rozmlouvá, uvádí příklady, a co se mi líbí nejvíc, sám se chová tak, jak doporučuje. Nepůsobí dojmem nadřazeného mentora, ale někoho, kdo sice kritizuje naše chyby, nás samotné ale za ně neodsuzuje a má nás rád. Některé konkrétní rady se sice v českém prostředí nedají moc dobře využít, ale to si každý snadno přebere a přizpůsobí : o)

3 14.04.2019

Po knížce jsem sáhla proto, že mám Karla Effu ráda jako herce. Teď ho mám ráda dvojnásob. Je to moc zajímavé a milé čtení, navíc se spoustou překvapení.

Krásné čtení. Věřím panu Jahelkovi, že je to všechno ze života, protože něco takového se snad ani nedá vymyslet, to se musí nejdřív přihodit : o)

4 13.04.2019

Trochu se bojím u nás v knihovně na knížku upozorňovat, abych se třeba někoho nedotkla, ale pro sebe jsem si ji vybrala ke koupení, hned jak jsem viděla ten pozoruhodný název a prvních pár stránek. Kouzlo nechtěného, tomu nelze odolat - a jako urážlivé ani jako morbidní to neberu, takový je prostě život...

6 13.04.2019

Noc

Po měkké, vonné trávě
Noc vodí spáče tmou,
Když skloní se k mé hlavě
A vezme ruku mou
I ruku kohokoli,
Hladkou i s mozoly,
Odtamtud, kde to bolí,
Tam, kde to nebolí.

Tam, kde už snad jsme byli,
I tam, kde nebyli.
Když se k nám zblízka schýlí,
Otevře na chvíli
Svým klíčem tajné brány.
A když jsme za branou,
Zavřou se všechny rány
a bolet přestanou.

K dětem se víla vrátí,
Sedne jim u hlavy
A počne povídati
A nedovypráví.
Neb kouzlo konce nemá,
A nikdy nemělo,
Dokud noc ústa němá
Tiskne nám na čelo.
…
A nejradši mám rozhovor dědečka a vnoučete o víle.

"... A byla hezká?" "Jistě byla. Je hezká každá, když je víla..."

9 13.04.2019

Knížku mi ukázala kamarádka před začátkem výtvarného kroužku, stihla jsem se podívat na začátek a nemyslela jsem pak už na nic jiného, než jak bych si mohla zařídit další čtení. Když jsem si ji pak půjčila, přelouskla jsem ji jedním dechem.

1 13.04.2019

Knížku jsem dostala k Vánocům, když mi bylo asi deset let. Dneska by asi už nikoho moc nezaujala, ale tehdy, kdy fotky koní byly vzácné, to pro mě byl hotový poklad. Snad denně jsem v ní aspoň chvilku listovala, kreslila podle ní, přála jsem si podívat se do koňského muzea do Slatiňan (což se mi přibližně po 25 letech splnilo)… Knížku dodnes mám a považuju si jí.

2 13.04.2019

Nejdříve jsem četla některé Kájovy příběhy v dětství v Naší rodině, měla na ně hezké vzpomínky, a tak jsem po roce 1989, kdy znovu vyšly knižně, poctivě přelouskala všechny díly, i když od pátého dál už mi připadaly spíš jen tak "do počtu". Nemám k téhle sérii zdaleka tak silný vztah jako třeba k Hanýžce a Martínkovi, ke Gabře a Málince nebo k Pepánkovi nezdarovi, ale myslím, že rozumím jak autorce a jejím důvodům k psaní, tak i všem, kdo její knížky milují, a měla jsem při čtení komentářů radost z toho, jak se často v rodinách podařilo sdílení mezi rodiči, dětmi a vnoučaty. I kdyby to byl jen bohapustý brak (a to si nemyslím, že by byl), už tohle samo jej povznáší mezi díla české klasiky. A přeju to paní autorce, že to tak je, navíc ještě i po tolika letech.

Nenápadná, sympatická knížka, tedy aspoň z mého pohledu. Hodně si z ní pamatuju, i když jsem ji četla už dávno. Půjčuju ji u nás v knihovně a líbí se : o)

2 12.04.2019

No, co vám mám povídat - když jsem se poprvé, už jako dospělá, dostala do Štítné a viděla potok Járek, brečela jsem radostí. Viděli jsme tehdy i vnitřek kostela, protože tam zrovna "náhodou" bylo i v netypickou dobu otevřeno (a hezky jsme si popovídali s panem farářem, potvrdil, že tam často takhle někdo ze čtenářů zabloudí) a byli jsme také v "čarovné zemi", tak se mi tím splnilo moje přání z dětství : o)

11 12.04.2019

Tahle knížka je už asi pozapomenutá, a přitom pohádky jsou to moc hezké a obrázky také. Pamatuju si, jak jsem jednu z nich vyprávěla asi tak v šesté třídě před tabulí a celá třída poslouchala bez hlesu od začátku do konce, tak to všechny zaujalo. Před několika lety byla v Jilemnici výstava malíře Jana Hladíka, který knihu ilustroval - a my jsme tam zrovna byli nedaleko na dovolené. To bylo moc hezké překvapení.

7 12.04.2019

Tahle malá knížečka bývala jeden čas, někdy kolem 3. třídy, mojí vůbec nejmilejší. Obdivovala jsem, jak krásně dovedl Mikoláš Aleš kreslit, a protože jsem měla zároveň ráda lidové písničky, měla jsem pořád co prohlížet a pročítat, podesáté i posté. Jestli si udělám dneska před spaním chvíli času, prolistuju si ji s radostí postoprvní, abych jí vynahradila, že jsem ji už nějakou dobu v ruce neměla : o)

3 12.04.2019

... Jakmile se dozvíte, že čáp přiletí v listopadu, neotálejte a kupte velkou a hodně pevnou ohrádku na hraní. Budete ji potřebovat. Až se dítě narodí, můžete si do ní vlézt a číst knihu nebo obědvat bezpečně za jejími mřížemi. Prodavačka se na vás asi bude divně koukat, až si do ní v obchodě lehnete, abyste si vyzkoušela, jestli se do ní vejdete, ale nevšímejte si jí. Jestliže se nedokážete vyrovnat s pohledy cizích lidí, jak dokážete čelit spalujícímu pohledu vašeho dítěte?
str. 336
...
... Až vyroste natolik, že přepere svého staršího bratra nebo vyhraje nad otcem v přetahování, váš úkol bude u konce. Budete poněkud vyčerpaná, ale hrdá a on bude na cestě k tomu stát se místo pomstychtivého škorpiona vznešeným orlem. Varování: Dejte pozor, abyste mu kromě tvrdé kázně poskytla hodně lásky a náklonnosti...

str. 336
...
Astrologie jako návod, co a kdy a s kým, a co ne, je mi proti mysli. Blízký je mi naopak ten pohled na život, že není náhoda, s kým se setkáme, a že to tak může a asi i má být. Ale charakteristiky jednotlivých znamení mě někdy ve věku kolem 12 let zaujaly, a tak jsem si tuhle knížku kdysi na doporučení kamarádky koupila a s chutí si v ní početla.

Na někoho to sedí výborně, na někoho vůbec (ale zato na něj sedí jiná charakteristika, což by paní Goodmanová určitě zdůvodnila tím, že kromě slunečního znamení je i měsíční, ascendent a další), ale to je myslím celkem jedno. Nebo aspoň mně to jedno je a klidně bych tuhle knížku ráda četla i "jen" jako beletrii, vzhledem k trefným postřehům a laskavému přístupu k věci.

Hlavní myšlenkou je tu pro mě to, že vlastnosti se vyskytují tak nějak "v souborech", ať už odpovídají době narození, nebo ne, a kdo se těší z obětavosti a síly výše zmíněné "štíří" povahy nebo z citlivosti té "račí" nebo z něčí cílevědomosti (znalci si k ní doplní znamení Kozoroha nebo Panny...) atd., udělal by podle všeho dobře, kdyby se naučil v dobrém přijímat zároveň i štíří nebezpečný jed, rakův krunýř a to všechno ostatní, co k těm příjemným vlastnostem té které povahy patří. Bylo by fajn, kdyby měl někdo od všeho jen to "příznivé", ale tak to nebývá a ani by to tak asi být nemělo, podobně jako by bylo divné, kdyby jídlo mělo být pěkně sladké, ale aby toho nebylo málo, tak i slané, kyselé i hořké.

Knížky typu "Sluneční znamení" nebo třeba "Stromy a keltský kalendář" (Jiří Janočko) se mi zkrátka líbí v tom, že mohou přispívat k lepšímu pochopení sebe i druhých a k takové spolupráci, v které může každý uplatnit svoje přednosti, aniž by příliš rušil tím, co je v něm rušivého - a co zase v nějakých jiných konstelací může být předností : o)