hrdlickova_61 komentáře u knih

Jak jsou teď (konečně) deštivé májové dny, dala jsem v knihovně do výstavky "Když v ráji pršelo" - a každý druhý ze starších lidí tu knížku vezme něžně do ruky a řekne něco jako: "Jé, no jo, to si musím zase někdy přečíst znovu..." Zatím si ji ale nikdo z nich u pultu nepůjčil, protože ji všichni mají doma. A já taky : o)

Knížku jsem četla už před lety a jen jednou, ale je tak mimořádná, že si ji velmi dobře pamatuji. Je to příběh až neuvěřitelný, ale zároveň nelze než věřit, protože vymyslet takový by snad ani nešlo.

11 29.05.2019

Stačí ještě i dnes zavřít oči a vidím, jak se na obrázcích Antonína Pospíšila maminka podobá té mojí, jak má Honzík při spaní zvláštně podloženou ruku pod hlavou (to se mi tehdy zdálo nepohodlné, zkoušela jsem si to taky, zvykla si na to – a spím tak dodnes!), jak se na kterém obrázku tváří pes Punťa, jak se opatrně (a přitom dychtivě) dotýká Honzík vepříka Prince, jak to sluší Terezce…

Na nové ilustrace od Heleny Zmatlíkové v nových vydáních jsem si zvykla také, ale hlavně proto, že mám tuhle autorku ráda díky jejím starším knížkám jako „Náš Adámek“ nebo „Za pohádkou kolem světa“. Jsou hezké, ale proti původním obrázkům nebyly pro mě zdaleka tak dokonalé. Je podle mě škoda, že se Honzík vydává teď už jen v té jedné podobě, místo aby se to vystřídalo a každý by si mohl vybrat.

Na co si zvykat nechci, to jsou nové úpravy v textu. Jednak to není v tiráži zmíněno, což by myslím být mělo, jednak jsou provedeny bez rozmyslu a místy dokonce vyznívají jako úplný nesmysl. My jsme u nás doma četli původní vydání, při čtení jsme probírali podobu tehdejšího života a myšlení a aspoň si to děti mohly s něčím konkrétním spojit. Poznávat i jiné doby než současnou, to patří k základnímu vzdělání. A dnešní rodiče možná řeší s dětmi otázky úplně jiného druhu. Třeba: jak to, že domácí slepice nebo i ty z doby začínajících JZD běhaly převážně venku a bylo jich přiměřeně, zatímco po pár letech pak se zavedly chovy, kde slepice nebo prasata trpí, mimo jiné, stresem ze společnosti stovek dalších jedinců. Atd. atd.

Omlouvám se za nepřiměřeně dlouhý komentář, ale nějak jsem se zapomněla při psaní hlídat. Honzík je Honzík… Naprosto souhlasím s Gwendelínou, že úcta k lidem a dobré vychování by nám měly být vlastní napříč ideologiemi. A se Sarah01, že družstva existují i na západě, dokonce i v Norsku, které je nám pořád dáváno za příklad. A doslova jsem se rozbrečela radostí, když jsem četla vyprávění Jolii: „… A je úžasné, když mi druhý den řekne, že by chtěl taky takovou zlobivou kozu, jako má děda v Koníkovicích, a takovou kuličku, jako má Honzík, aby mi ji mohl dát...“

26 29.05.2019

„… Vzápětí přišel pro Alenku Petr. A další náhoda. Náhodou si vzpomněl, že cosi slyšel o jakési paní Tylínkové, která snad chová foxteriéry. Za chvilku vysvitlo, že je chová velmi pravděpodobně, protože ze současného vrhu nám jednoho rezervuje, jen tak nezávazně, kdybychom se snad pro psa rozhodli…“

str. 13

Knížka se před několika lety dostala do první stovky v anketě Kniha mého srdce, a tak je vidět, že je všeobecně oblíbená. Mně se líbily hlavně některé detaily a zůstaly mi v paměti, i když je to už hodně dávno, co jsem ji četla.

11 29.05.2019

Výborná klasika, doporučovaná i ornitology z odborných kruhů : o)

7 29.05.2019

Jak je už řečeno níže, jde o vynikající příručku. Její ilustrace jsou ornitology hodnocené jako dokonale použitelné pro určování druhů. V překladu jsou sem tam nepřesnosti, ale to se dá zachránit tím, že zároveň s touto knihou se používá ještě nějaká další : o)

7 29.05.2019

Souhlasím s ostatními komentáři, že knížka mohla mít mnohem lepší podobu, než má. Ale pět hvězdiček jsem dala stejně - pro obrázky a pro vzpomínku na geniální film : o)

4 02.05.2019

Sempé je Sempé, jen houšť a větší kapky! Na knižním veletrhu jsem viděla spoustu jeho bezvadných obrázků, které u nás zatím nevyšly, a doufám, že se s nimi časem ještě setkám.

Knížka Raoul Taburin mě nejdříve překvapila jako milý dárek od dcery, zároveň jsem přivítala cyklistický námět (patřím totiž k těm lidem, které lze vidět bez kola nebo koloběžky takřka jen v místnosti nebo ve vlaku) a hned od začátku mě moc zajímal i příběh. Jak si malý Raoul chytře poradil, aby se neshodil před ostatními - to je úplně přesné. A jak z toho logicky vyplynulo jeho povolání... I o té mužské ješitnosti to vypovídá výstižně, a přitom vlídně...

A těší mě i to, že tu knížku vydalo moje oblíbené nakladatelství Baobab - zrovna od něj se to dalo čekat : o)

6 02.05.2019

Knížku jsem bohužel nečetla a moc ráda bych si ji někdy někde vypůjčila, kdyby bylo kde. Pamatuji si totiž seriál, a to velmi dobře, s mnoha podrobnostmi. A protože knížka je určitě podobně pěkná, tak dávám hvězdičky i jí.

V seriálu se mi líbila úvodní písnička ("Každý kluk snad má v kapse kouzelný klíč a s ním světa krásy, hravě odmyká si... svět je kulatý, náš svět je víc... každý snad, každý snad, klukem kdysi býval, míč je věrný, věrný kaamaarád, pojďte s námi hrát..." - nebo tak nějak) a byli mi sympatičtí kluci jako Paragon nebo jeho kamarád, který hrál při kopané v bráně.
Atmosféra seriálu mi byla velice blízká, protože jsem v té době kamarádila převážně s kluky. Naše honičky na panelárně, prolézání starých a opuštěných nebo naopak rozestavěných domů, dobrodružné výpravy do lesa nad městem, to byly krásné chvíle. I tu kopanou jsem si občas zahrála : o)

5 29.04.2019

Knížka je výborně napsaná, ale i kdyby nebyla, zasloužila by si pět hvězdiček za svůj námět. Napsat o pavoucích jako o obdivuhodných tvorech, to je od autora velká zásluha. Jistě tím u mnoha lidí přispěl k větší ohleduplnosti. Škodit některým tvorům z nutnosti nebo s představou, třeba i mylnou, že tady ta nutnost je, to se dá pochopit, ale zabíjet jen tak ze štítivosti, to volá po nápravě. J. H. Fabre nebo J. Crompton pro ni udělali maximum.

11 24.04.2019

Nejdříve jsem viděla vynikající film s Olegem Tabakovem v hlavní roli. Knížku jsem pak velice snadno sehnala v antikvariátu, protože tehdy byla k sehnání snad ve všech a za nepatrnou cenu. S chutí jsem se pustila do čtení a byl to pro mě strhující zážitek, vzhledem k tomu, jak mistrovsky jsou všechny postavy vykresleny a jak věrně ten příběh podle všeho ilustruje i svou dobu a prostředí. Spřízněnou duši jsem nalezla ve svém bratrovi, kterému se knížka také velmi líbila (například podrobný popis toho, jak hlavní hrdina vstává z postele, aniž by nakonec vstal), ale jinak skoro nemám s kým svoji radost z ní sdílet - co jsem tak kolem sebe kdy slyšela, většinu čtenářů to pomalé tempo odrazuje a nebaví je to. Těší mě tedy, že tady na Databázi vidím i pochvalné komentáře : o)

Zajímavé je také vyprávění Miroslava Horníčka v knížce "Vyznání Mariánským Lázním v červnu. A červnu v Mariánských Lázních" o tom, jak román Oblomov vznikal.

A ještě perlička: pracuji na pobočce knihovny, kam jednoho dne dorazila čtenářka s přáním Oblomova si půjčit. Ještě dodala, proč přišla k nám, i když jinak chodí do hlavní knihovny - a ta slova mě tak rozesmála, až jsem si musela sednout na bobek: "Oni to mají v hlavní knihovně ve fondu taky, ale podle počítače se zjistilo, že si to před deseti lety někdo půjčil a ještě to nestačil vrátit..." : o)

15 24.04.2019

Hráče jsem nečetla jako knížku, ale viděla jsem představení Činoherního klubu. Je to smutný příběh, ale tak dokonale napsaný a zahraný, že se na opakování dívám v TV pokaždé, kdy běží, a pokaždé mě znovu okouzlí. Škoda, že tohle nastudování nemohl vidět autor - věřím, že by byl nadšený : o)

5 24.04.2019

Tuhle knížku jsem znávala jako školačka skoro zpaměti. Moc se mi líbil text i obrázky a při spatření nějaké vzácné rostliny, živočicha nebo celé krajiny se mi často dodnes vybaví příslušná stránka. A to přitom vůbec nejsem člověk s fotografickou pamětí, spíš naopak - z toho je vidět síla opakování. Dnes už není tohle poctivě a s láskou připravené vyprávění běžně k sehnání, a přitom má stále co říci. Jak tím, co platí dodnes, tak (snad ještě více) tím, co už neplatí, protože se to naší generaci nepodařilo uchránit.

Mělo by nás to, myslím, varovat. Což se týká nejen lhostejnosti vůči zdravým a pestrým ekosystémům, ale i vůči kvalitním starým knížkám. Kdyby nic jiného, jsou vynikajícím dokladem doby. A to přitom tohle je vlastně to nejmenší, co dobrá literatura znamená.

7 24.04.2019

Mrzí mě, když se v zájmu vědy zvířatům (nebo i "jen" hmyzu) ubližuje, což dělal v rámci některých experimentů i J. H. Fabre, ale za zlé mu to vzhledem k dobrému úmyslu nemám. A hlavně: přivedl k zájmu o hmyz a smířlivějšímu vztahu k němu obrovské množství dalších lidí. Mohla bych napsat, že včetně mě, ale neodpovídalo by to skutečnosti, protože jsem měla hmyz ráda odjakživa. J. H. Fabre je tedy mým oblíbeným spisovatelem jednak jakožto spřízněná duše, jednak pro vynikající sloh - srozumitelný, poutavý, nápaditý... Škoda, že dnes už není tak populární jako dříve. Ale třeba ještě přijde znovu ke slovu, což bych přála jemu i nám : o)

4 24.04.2019

Příští ráno řekl si Raméš: "Hoho! Jen kdybych uměl zpívat. Rád bych za to dal cokoli ze svých znalostí," ale věděl, že žádný cvik na světě nemůže z něho udělat zpěváka. Avšak mohl se aspoň naučit hrát na nějaký nástroj. Vzpomněl si nyní, jak při jedné příležitosti, když byl sám u Annadábábu a jednou přejel smyčcem struny houslí; ale na tom jednom tahu bylo dosti! Musa ho vyhubovala tak přísně, jako aby ho přesvědčila, že odsoudit se k pěstování houslí by byl příliš krutý rozsudek. Zmírnil tedy svoji ctižádost a koupil si harmonium...

... Brzy vyšlo na jevo, že když se Raméš nazval neobratným, nekráčel cestou skromnosti... Neměl ponětí, kam má který prst přijít; udeřil falešnou notu v každém taktu, aniž sebou škubl; souzvuk a nesouzvuk mu bylo jedno a hřešil proti všem pravidlům se svrchovanou nevědomostí... Hémnaliní se smála jeho chybám a on se jim smál sám... Láska matčina přetéká při chybném kroku dítěte, které učí choditi, a Raméšův neobyčejný nedostatek jakékoli schopnosti pro hudbu byl Hémnalininou tajnou rozkoší...

úryvky jsou z 10. kapitoly, str. 36-38
...
Tuhle přibližně sto let starou knížku nemám v knihovně skoro komu půjčovat, protože autorův sloh a jemný humor by mohl spíše odradit než potěšit. Sem tam se ale nějaká spřízněná duše najde, krásně si v příběhu počte - a potvrdí, že námět jak z červené knihovny, zpracovaný nositelem Nobelovy ceny a citlivě přeložený Miladou Lesnou-Krausovou, toť pravá lahůdka : o)

6 24.04.2019

Začal chodit do čtvrté třídy. Škola tu sídlila ve velkém patrovém domě z tmavých trámů. Jejich třída byla v přízemí. Uprostřed učebny se až ke stropu tyčila cihlová pec, kterou ze všech stran obklopovaly školní lavice; devatenáctiletá učitelka Nina Afanasjevna musela každou chvíli vstát a pec obcházet, aby dokázala dohlédnout opravdu na všechny. Když sama něco psala na tabuli, mnozí žáci také museli z lavic - podívat se za pec, aby si z tabule všechno přepsali správně. Tohle Vanvančovi nečinilo nejmenší potíž. Moskevská škola mu teď připadala příliš spořádaná, než aby mohla být ze skutečného života. V téhle pohádce bylo tolik přitažlivého, že by se v ní nejraději koupal od rána do večera. Byla to svoboda spadlá z nebes! Kolébala se v plamenech ohníčku z březové kůry a voněla jejím dýmem...

Z 10. kapitoly, str. 192-193
....
Knížka je plná idylických scén ze života prominentní rodiny, zároveň se neúprosně objevují znepokojivé motivy a jak chlapec roste, vše se proměňuje. Ještě více se dozvíte, přečtete-li si pak ještě Ahoj, študente. A rozhodně je dobré znát autorovy písničky. Ne každému se líbí (mně moc) a ne každý dnes už rozumí rusky, můžu ale potvrdit, že překlady jsou velmi dobré a i knížka Zrušené divadlo je přeložena výborně, znalcem ruské literatury Liborem Dvořákem. Přičemž jméno překladatele mnoha písní Bulata Okudžavy nebo Vladimira Vysockého Milana Dvořáka není shodné náhodně - Libor a Milan jsou bratři.

9 24.04.2019

Koho tahle knížka zaujala, může si přečíst také Zrušené divadlo. Bulat Okudžava zde vypráví o době dětství. Obě knížky se liší rozsahem i způsobem podání, každá je jinak pozoruhodná.

5 24.04.2019

Tuhle knížečku jsem čítávala o přestávkách na gymnáziu a smála se nahlas a ostatní se koukali, co to mám. Tehdy ještě nebylo úplně běžné, že by jméno Járy Cimrmana bylo každému známé. A stačilo jen pár let k všeobecné oblíbenosti DJC i všeho, co je s ním spojeno!

11 23.04.2019

Napřed jsem viděla výborný film a těšila se na knížku. A kdybych napřed četla knížku, také bych ji shledala jako výbornou a těšila bych se na film.

Trochu mě udivilo, že maminka není na konci děje v jiném stavu, když v Obecné škole má hned po válce už holčičku. Ale to tak nějak patří ke klukovskému ladění knížky a filmu, že pro spoustu jiných dojmů něco takového zůstává v pozadí...

Četla jsem vzpomínku pana Svěráka, která v knížce myslím není, ale krásně se k ní hodí: protože se jako malý před venkovskými kluky styděl, že neumí pískat na prsty, vyluzoval zvuk hlasivkami a předstíral, že jde o hvízdání. Od toho prý má po celý život svůj typický zastřený hlas : o)

Dávat hvězdičky Bibli a stavět se tím do role někoho, kdo ji hodnotí, je mi proti mysli. Ale nedat je, když obyčejným knížkám je dávám, je mi proti mysli také. Tak jsem je tedy dala...

Myslím, že všechno, co se mi líbí v Bibli, v ostatních knížkách a v životě vůbec, by se dalo charakterizovat tak, jak to napsal Václav Renč v básni Paralely: "... tak, v zrnu lásky, dáváš sebe, ty, Bože, mně, vdechuje všechny barvy nebe sem, do země..." Je na nás, jak dalece se tomu všemu otevřeme. A nejde tu o schopnosti, ale o prostý souhlas, že se otevřít chceme. To všechno ostatní se odvíjí od něj.

19 23.04.2019