hrdlickova_61 komentáře u knih

Knížka je výborně napsaná, ale i kdyby nebyla, zasloužila by si pět hvězdiček za svůj námět. Napsat o pavoucích jako o obdivuhodných tvorech, to je od autora velká zásluha. Jistě tím u mnoha lidí přispěl k větší ohleduplnosti. Škodit některým tvorům z nutnosti nebo s představou, třeba i mylnou, že tady ta nutnost je, to se dá pochopit, ale zabíjet jen tak ze štítivosti, to volá po nápravě. J. H. Fabre nebo J. Crompton pro ni udělali maximum.

11 24.04.2019

Nejdříve jsem viděla vynikající film s Olegem Tabakovem v hlavní roli. Knížku jsem pak velice snadno sehnala v antikvariátu, protože tehdy byla k sehnání snad ve všech a za nepatrnou cenu. S chutí jsem se pustila do čtení a byl to pro mě strhující zážitek, vzhledem k tomu, jak mistrovsky jsou všechny postavy vykresleny a jak věrně ten příběh podle všeho ilustruje i svou dobu a prostředí. Spřízněnou duši jsem nalezla ve svém bratrovi, kterému se knížka také velmi líbila (například podrobný popis toho, jak hlavní hrdina vstává z postele, aniž by nakonec vstal), ale jinak skoro nemám s kým svoji radost z ní sdílet - co jsem tak kolem sebe kdy slyšela, většinu čtenářů to pomalé tempo odrazuje a nebaví je to. Těší mě tedy, že tady na Databázi vidím i pochvalné komentáře : o)

Zajímavé je také vyprávění Miroslava Horníčka v knížce "Vyznání Mariánským Lázním v červnu. A červnu v Mariánských Lázních" o tom, jak román Oblomov vznikal.

A ještě perlička: pracuji na pobočce knihovny, kam jednoho dne dorazila čtenářka s přáním Oblomova si půjčit. Ještě dodala, proč přišla k nám, i když jinak chodí do hlavní knihovny - a ta slova mě tak rozesmála, až jsem si musela sednout na bobek: "Oni to mají v hlavní knihovně ve fondu taky, ale podle počítače se zjistilo, že si to před deseti lety někdo půjčil a ještě to nestačil vrátit..." : o)

15 24.04.2019

Hráče jsem nečetla jako knížku, ale viděla jsem představení Činoherního klubu. Je to smutný příběh, ale tak dokonale napsaný a zahraný, že se na opakování dívám v TV pokaždé, kdy běží, a pokaždé mě znovu okouzlí. Škoda, že tohle nastudování nemohl vidět autor - věřím, že by byl nadšený : o)

5 24.04.2019

Tuhle knížku jsem znávala jako školačka skoro zpaměti. Moc se mi líbil text i obrázky a při spatření nějaké vzácné rostliny, živočicha nebo celé krajiny se mi často dodnes vybaví příslušná stránka. A to přitom vůbec nejsem člověk s fotografickou pamětí, spíš naopak - z toho je vidět síla opakování. Dnes už není tohle poctivě a s láskou připravené vyprávění běžně k sehnání, a přitom má stále co říci. Jak tím, co platí dodnes, tak (snad ještě více) tím, co už neplatí, protože se to naší generaci nepodařilo uchránit.

Mělo by nás to, myslím, varovat. Což se týká nejen lhostejnosti vůči zdravým a pestrým ekosystémům, ale i vůči kvalitním starým knížkám. Kdyby nic jiného, jsou vynikajícím dokladem doby. A to přitom tohle je vlastně to nejmenší, co dobrá literatura znamená.

7 24.04.2019

Mrzí mě, když se v zájmu vědy zvířatům (nebo i "jen" hmyzu) ubližuje, což dělal v rámci některých experimentů i J. H. Fabre, ale za zlé mu to vzhledem k dobrému úmyslu nemám. A hlavně: přivedl k zájmu o hmyz a smířlivějšímu vztahu k němu obrovské množství dalších lidí. Mohla bych napsat, že včetně mě, ale neodpovídalo by to skutečnosti, protože jsem měla hmyz ráda odjakživa. J. H. Fabre je tedy mým oblíbeným spisovatelem jednak jakožto spřízněná duše, jednak pro vynikající sloh - srozumitelný, poutavý, nápaditý... Škoda, že dnes už není tak populární jako dříve. Ale třeba ještě přijde znovu ke slovu, což bych přála jemu i nám : o)

4 24.04.2019

Příští ráno řekl si Raméš: "Hoho! Jen kdybych uměl zpívat. Rád bych za to dal cokoli ze svých znalostí," ale věděl, že žádný cvik na světě nemůže z něho udělat zpěváka. Avšak mohl se aspoň naučit hrát na nějaký nástroj. Vzpomněl si nyní, jak při jedné příležitosti, když byl sám u Annadábábu a jednou přejel smyčcem struny houslí; ale na tom jednom tahu bylo dosti! Musa ho vyhubovala tak přísně, jako aby ho přesvědčila, že odsoudit se k pěstování houslí by byl příliš krutý rozsudek. Zmírnil tedy svoji ctižádost a koupil si harmonium...

... Brzy vyšlo na jevo, že když se Raméš nazval neobratným, nekráčel cestou skromnosti... Neměl ponětí, kam má který prst přijít; udeřil falešnou notu v každém taktu, aniž sebou škubl; souzvuk a nesouzvuk mu bylo jedno a hřešil proti všem pravidlům se svrchovanou nevědomostí... Hémnaliní se smála jeho chybám a on se jim smál sám... Láska matčina přetéká při chybném kroku dítěte, které učí choditi, a Raméšův neobyčejný nedostatek jakékoli schopnosti pro hudbu byl Hémnalininou tajnou rozkoší...

úryvky jsou z 10. kapitoly, str. 36-38
...
Tuhle přibližně sto let starou knížku nemám v knihovně skoro komu půjčovat, protože autorův sloh a jemný humor by mohl spíše odradit než potěšit. Sem tam se ale nějaká spřízněná duše najde, krásně si v příběhu počte - a potvrdí, že námět jak z červené knihovny, zpracovaný nositelem Nobelovy ceny a citlivě přeložený Miladou Lesnou-Krausovou, toť pravá lahůdka : o)

6 24.04.2019

Začal chodit do čtvrté třídy. Škola tu sídlila ve velkém patrovém domě z tmavých trámů. Jejich třída byla v přízemí. Uprostřed učebny se až ke stropu tyčila cihlová pec, kterou ze všech stran obklopovaly školní lavice; devatenáctiletá učitelka Nina Afanasjevna musela každou chvíli vstát a pec obcházet, aby dokázala dohlédnout opravdu na všechny. Když sama něco psala na tabuli, mnozí žáci také museli z lavic - podívat se za pec, aby si z tabule všechno přepsali správně. Tohle Vanvančovi nečinilo nejmenší potíž. Moskevská škola mu teď připadala příliš spořádaná, než aby mohla být ze skutečného života. V téhle pohádce bylo tolik přitažlivého, že by se v ní nejraději koupal od rána do večera. Byla to svoboda spadlá z nebes! Kolébala se v plamenech ohníčku z březové kůry a voněla jejím dýmem...

Z 10. kapitoly, str. 192-193
....
Knížka je plná idylických scén ze života prominentní rodiny, zároveň se neúprosně objevují znepokojivé motivy a jak chlapec roste, vše se proměňuje. Ještě více se dozvíte, přečtete-li si pak ještě Ahoj, študente. A rozhodně je dobré znát autorovy písničky. Ne každému se líbí (mně moc) a ne každý dnes už rozumí rusky, můžu ale potvrdit, že překlady jsou velmi dobré a i knížka Zrušené divadlo je přeložena výborně, znalcem ruské literatury Liborem Dvořákem. Přičemž jméno překladatele mnoha písní Bulata Okudžavy nebo Vladimira Vysockého Milana Dvořáka není shodné náhodně - Libor a Milan jsou bratři.

9 24.04.2019

Koho tahle knížka zaujala, může si přečíst také Zrušené divadlo. Bulat Okudžava zde vypráví o době dětství. Obě knížky se liší rozsahem i způsobem podání, každá je jinak pozoruhodná.

4 24.04.2019

Tuhle knížečku jsem čítávala o přestávkách na gymnáziu a smála se nahlas a ostatní se koukali, co to mám. Tehdy ještě nebylo úplně běžné, že by jméno Járy Cimrmana bylo každému známé. A stačilo jen pár let k všeobecné oblíbenosti DJC i všeho, co je s ním spojeno!

11 23.04.2019

Napřed jsem viděla výborný film a těšila se na knížku. A kdybych napřed četla knížku, také bych ji shledala jako výbornou a těšila bych se na film.

Trochu mě udivilo, že maminka není na konci děje v jiném stavu, když v Obecné škole má hned po válce už holčičku. Ale to tak nějak patří ke klukovskému ladění knížky a filmu, že pro spoustu jiných dojmů něco takového zůstává v pozadí...

Četla jsem vzpomínku pana Svěráka, která v knížce myslím není, ale krásně se k ní hodí: protože se jako malý před venkovskými kluky styděl, že neumí pískat na prsty, vyluzoval zvuk hlasivkami a předstíral, že jde o hvízdání. Od toho prý má po celý život svůj typický zastřený hlas : o)

Dávat hvězdičky Bibli a stavět se tím do role někoho, kdo ji hodnotí, je mi proti mysli. Ale nedat je, když obyčejným knížkám je dávám, je mi proti mysli také. Tak jsem je tedy dala...

Myslím, že všechno, co se mi líbí v Bibli, v ostatních knížkách a v životě vůbec, by se dalo charakterizovat tak, jak to napsal Václav Renč v básni Paralely: "... tak, v zrnu lásky, dáváš sebe, ty, Bože, mně, vdechuje všechny barvy nebe sem, do země..." Je na nás, jak dalece se tomu všemu otevřeme. A nejde tu o schopnosti, ale o prostý souhlas, že se otevřít chceme. To všechno ostatní se odvíjí od něj.

19 23.04.2019

Vladimir Sutějev tak dobře rozuměl dětem a uměl se i těm úplně nejmenším tak přiblížit, že jeho knížky nelze než si zamilovat a dědit je v rodinách jako velkou cennost - tak, jak je v komentářích napsáno. O to více je zarážející, když si nakladatelství (Librex) dovolilo vydat pohádky bez jména autora. A také je škoda vydávat jiné překlady než ten od Hany Vrbové s hůlkou Šikulkou. Koupila jsem jej (pod názvem Malované pohádky) pro naše děti kdysi rovnou dvojmo, četli jsme jej pořád dokola a půjčovali kamarádům, teď už jej předčítáme vnoučkovi a i pro něj je to jedna z nejoblíbenějších knížek.

Je tu všechno, co si jen lze přát: příjemné obrázky, nápady, vtip, poučení. A aby toho nebylo málo, texty jsou nádherně libozvučné. Jedna z pohádek například začíná slovy: "U břízek pařízek, na pařízku dům..." Doufejme, že se dočkáme nových vydání pro všechny, komu se pohádky už rozpadly nebo se jim od někoho nevrátily.

Knížku jsem četla v dospělém věku, ale změnila jsem se v tu chvíli ve školačku, soucítila jsem s Danou, byla zvědavá na její osudy i na další knížky od paní Dědkové. Několik jsem jich pak přečetla a líbil se mi vřelý vztah autorky k dětem, zájem o jejich starosti a snaha být jim nablízku.

3 22.04.2019

Všechny tři knížky o Evě a kobylce Cilce jsem četla v dospělém věku (jakožto knihovnice, abych se s nimi seznámila). Ocenila jsem snahu autorky o nenásilné poučení a o vyváženost. Příběh není podán ani příliš náročným stylem, ani primitivně, Eva není ani vzorná, ani zlá, dobrodružství je doprovázeno i dalšími motivy, atd. A malé čtenářky jsou se všemi třemi díly také spokojené.

Knížku jsem četla asi tak v šesté třídě a docela se mi líbila. Což je pro ni zřejmě vyznamenáním, vzhledem k tomu, že jsem vlivem staršího bratra byla vždycky zaměřená na klukovskou literaturu a k té dívčí jsem se dostávala jen náhodně (když mi někdo něco daroval a "nic jiného mi nezbylo, než to tedy přečíst"). I si z příběhu Lidky a jejích kamarádek celkem dost pamatuji - zkrátka se zdá, že pan Petiška uměl dobře napsat cokoliv a pro jakýkoliv věk, od předškolního až do dospělého. Nestihla jsem se seznámit se všemi jeho knihami, ale co jsem četla, to mě zaujalo všechno.

3 22.04.2019

Nejvíce mě zaujala myšlenka, že psychologické zákonitosti se vztahují na každého a například postoje adoptovaných dětí se navzájem velmi podobají. A to, co víme o Ježíšovi Kristu (kterého v podstatě také můžeme charakterizovat jako adoptované dítě) tomu odpovídá. Nebo: má-li někdo opravdové mimořádné schopnosti, chová se jinak než ten, kdo je jen předstírá. A zase - Ježíše by psycholog podle jeho konkrétních projevů zařadil mezi osoby hodné důvěry. Nebo: apokryfní popis dětství Ježíše odpovídá vyjadřování nedospělého pisatele a nevypovídá o skutečné povaze Ježíše, ale o tom, co si pisatel přibájil podle svých vlastních představ. Jsme zvyklí uvažovat o nalezených literárních památkách tak, že jsou psány dospělými, ale zrovna tak může některá pocházet od dítěte, přičemž psycholog je schopen to rozlišit, kdežto běžného čtenáře to může zmást... Kniha je zkrátka velmi zajímavá a pro mě i přesvědčivá, vzhledem k tomu, že se mi autorovy závěry jeví jako logické a odpovídající i mým vlastním zkušenostem (byť sama psychologické vzdělání nemám). Vše je navíc podáno střízlivě, srozumitelně a čtivě.

4 22.04.2019

Nečtu moc detektivky, tak nemám srovnání, ale tahle je myslím moc zajímavá. A pro návštěvníky Databáze by mohla být přitažlivá tím, že se děj odehrává v prostředí školy s literárním programem.

3 20.04.2019

Vzpomínky milující maminky na syna, to je moc hezký námět, zvlášť když jde o tak mimořádnou osobnost, jakou byl svou povahou i dílem Jiří Trnka. Knížka už je z mnoha knihoven pro nezájem čtenářů vyřazena - to je mi velmi líto, i když pro sebe ji mám doma a můžu si v ní číst, kdy chci.

6 17.04.2019

Výborná knížka o Jiřím Trnkovi, napsaná jeho manželkou. Na přelomu padesátých a šedesátých let byl J. Trnka jedním z nejslavnějších Čechů ve světě - a zaslouženě. Rozhodně stojí za to vědět něco více i o jeho životě.

6 17.04.2019

Tenhle humor mají děti zřejmě vrozený - soudím podle prvního vědomého vtipu naší dcerky. Ve věku necelého roku ji bavilo nastavovat při oblékání ručičky a nožičky (příjemná změna proti tomu mrskání, co předváděla do té doby), pak jednou mě viděla se svetříkem v ruce, nastavila nožičky a chechtala se na celé kolo : o)

Knížku o Emě jsem objevila až po mateřské při nástupu do knihovny a moc ráda ji půjčuju. Slýchám pak podobně nadšené ohlasy, jaké jsem si teď přečetla tady na Databázi.

8 16.04.2019