hrdlickova_61 komentáře u knih

Z knížky předčítá maminka svým dětem v dokumentu „"Slepice, virus a my" (https://www.ceskatelevize.cz/porady/10408111009-cesky-zurnal/218562262600004-slepice-virus-a-my/), který běžel 8. 12. večer na ČT 2 a dá se volně stáhnout na internetu. Sympatický desetiletý školák Boris Remunda, jeho sourozenci a rodiče prožívají dobrodružství, které je s příběhem Orlíka spjaté.

Zároveň si rodina postupně uvědomuje širší souvislosti a klade si další a další otázky, co všechno by se dalo pro zvířata dělat. Daří se taková spolupráce dětí s dospělými, aby nepřevážilo ani sebemrskačství, ani život se zavřenýma očima. Je kolem toho všeho plno nejistoty, ale základní odpověď na ni je jasná: něco se už teď hned dělat musí, nemůže se to nechat tak, jak to je, a utěšovat se, že je to vlastně v pořádku.

Na tuhle knížku mám spoustu vzpomínek. Týkají se poklidných chvilek při čtení, ale patří k nim i tahle dramatická příhoda: Byly jsme s kamarádkou a dětmi na cestě z procházky, když nás zastihla náhlá průtrž mračen. Byl už čas na krmení a spaní, a tak jsme se nikde neschovaly a spěchaly jsme i v tom božím dopuštění domů. Miminka v zakrytých kočárcích byla spokojená, i když jsme musely zastavovat a slévat nahromaděnou vodu z nepromokavých krytů. Šestiletý synek kamarádky měl radost z dobrodružství a vysloveně si to užíval. Zato moje tehdy tříletá dcerka usedavě plakala.

Bylo mi to vzhledem k její srdnaté povaze divné, ale brzy se to vysvětlilo. Vzpomněla si totiž na leporelo s myškou a bála se, že nám to taky rozbourá domeček. Ale dopadlo to dobře – náš byt v třípatrovém činžáku dešti odolal.

Knížku "Saturnin" jsem poprvé četla už v dětství a až dodatečně jsem se dověděla, že byla napsána za války. Ještě později jsem viděla seriál a divadelní hru a líbilo se mi to všechno moc. Pana Jirotku mám navíc ráda i jako jednoho ze Sedmilhářů.

Často si vzpomenu na nějaký úryvek, ať už na ty proslulé, nebo i méně známé. Třeba na tahle slova doktora Vlacha: "Prožíváme-li delší dobu idylu, přestaneme ji vnímat a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz. Pak bychom nevzpomínali na to, že kamna trochu kouřila, nýbrž na to, že hřála. A na to, že bylo ostatně v naší moci, aby jenom hřála. "

A ještě taková drobná zajímavost – představte si, co se mi přihodilo. Když mi byl do mojí knihovny přidělen k pultu počítač, pojmenovala jsem ho po Saturninovi. A ukázalo se, že on to ví a chová se podle toho. Tak nevím, jestli jsem mu radši neměla říkat Haštal podle věrného sluhy z „Námluv komtesy Gladioly“ – ten by si mě tak nedobíral. Pro srovnání: druhý počítač, určený pro čtenáře, kterému říkám Malej, to je úplné jehňátko, bezelstné a poslušné.

U obou už byla provedena výměna za nové, ale jména zůstala – a vlastnosti také : o)

Stačí vidět obálku téhle knížky a vybaví se mi dojmy z ní i celá atmosféra toho dne, kdy mě maminka zahnala kvůli kašli do postele, dala mi hašlerky, napsala omluvenku a odešla do práce. Bráška mi půjčil foglarovku, kterou měl právě rozečtenou (a protože musel jít do školy, byla najednou volná!). To byl den, na jaký nelze zapomenout. Celou knížku jsem zhltla na jeden zátah a jen jsem u ní napětím lapala po dechu. I ten kašel mě přešel : o)

Tahle knížka možná doplácí na ruské jméno autora, i když to není spisovatel ledajaký – přinejmenším jeho „Doktor Bolíto“ byl za našich časů hodně známý. „Od dvou do pěti“ je knížka o dětské řeči, a to právě hlavně od dvou let do pěti, kdy nejvíce můžeme pozorovat vývoj a různé zvláštnosti. Vše je podrobně probráno a doloženo úsměvnými ukázkami, výborně přeloženými do češtiny. Třeba: „Už k vám nikdy nepřijdu!“ „A já ještě nikdějc!“

Autor se zabývá také říkankami (často i nesmyslnými, ale rytmickými), které si předškolní děti skládají, a porovnává je s pozdějšími, u nichž je vidět zaměření na obsah a často úplná ztráta smyslu pro melodii slov. Autorům píšícím verše pro nejmenší pak doporučuje, jak na to, aby to bylo pro děti srozumitelné a inspirující. Nemluví k nim ale spatra. Je přívětivým rádcem, nezištně se dělícím o cenné zkušenosti. Knížka je z mého pohledu po všech stránkách velmi sympatická a zábavná, nabitá informacemi a nadčasová.

Knihu lze v českém překladu Jaromíra Matýška najít v plném znění na https://bookofbadarguments.com/cz/. Toto dílo je sdílené pod Creative Commons BY-NC licencí, což znamená, že je při zachování informací o autorech můžete pro nekomerční použití volně sdílet a upravovat.

Z úvodu: "Tato kniha je určena pro nováčky na poli logické argumentace, zvláště pak pro ty, kteří nejlépe chápou vizuálně. Vybral jsem malý soubor obvyklých chyb v argumentaci a znázornil je pomocí snadno zapamatovatelných ilustrací, které jsou doplněny příklady. Účelem je, aby se tak čtenář na těchto stránkách seznámil s některými z nejobvyklejších nástrah argumentování a byl schopen je v praxi rozpoznat a vyhnout se jim."

Z poznámek na závěr: "Před mnoha lety jsem slyšel jednoho profesora představovat deduktivní argumentaci za pomoci úžasného přirovnání: popisoval ji jako vodotěsné potrubí. Pokud do něj na jedné straně proudí pravda, bude z něj na druhé straně opět pravda vytékat. Jak už to tak bývá, stala se tato myšlenka inspirací pro obal této knihy. Když už jste došli na konec, doufám, že knihu opustíte nejen s lepší představou přínosů, které mohou vodotěsné argumenty ve vyhodnocování a rozšiřování znalostí mít, ale také s lepší představou složitostí induktivní argumentace, u které vstupují do hry pravděpodobnosti. Protože obzvlášť u takových argumentů se kritické myšlení osvědčuje jako nenahraditelný nástroj. Vedle toho také doufám, že knihu opouštíte s uvědoměním, jak nebezpečné jsou pochybné argumenty, a jak často se v našem každodenním životě vyskytují."

3 04.12.2020

Vždycky dlouho váhám, jaké vybrat ukázky, aby byly blízké pokud možno všem. Z této knížky by to mohly být třeba verše o konkrétních místech jihočeského venkova nebo „jen tak“ o přírodě. Ale nakonec jsem se rozhodla pro vzpomínku, která přibližuje osobnost autora P. Šulisty – amatéra, patřící ke skupině podobně zaměřených přátel:

Pelhřimovské náměstí

Nejkrásnější bylo v podvečer
pár dní před Štědrým večerem
ve sněhové pokrývce
ozářené žlutavými světly
Věž kostela, kašna, podloubí
městské brány
vyzdobeny bílou
působily tak slavnostně
tak neposkvrněně

První patro domu
v jednom z jeho rohů
měsíc co měsíc
pravidelně ožívalo
nadšenými hlasy
rodících se poetů
snažícími se proniknout
do světa poezie

Déšť dávno smyl
jejich stopy na dláždění
rozprchli se bůhví kam

Ve sborníku literárním
rád si čtu a vzpomínám
(str. 63)

3 01.12.2020

Tohle je tak maličká knížečka, že by se dala nosit pořád s sebou. Na obálce má opravdovou klíčovou dírku a tou prosvítá vyprávění, verše a několik snových obrázků. Věnování patří básníkovu synkovi Eliášovi a dcerce Johance.

Ať už čtenář vidí poslání dětí stejně jako mladý otec Michal Štěpánek, nebo nějak jinak, jistě je přijme s porozuměním, protože je to všechno tak prostě a hezky řečeno:

A že se ti to nezdá,
že i ty jsi byl hvězda?
Není snad důkaz úsměv
a jas očí ve tváři,
že tvé srdce světlo vytváří?

3 01.12.2020

K úsměvným příběhům v této knížce patří i vzpomínka na autorčiny literární začátky:
„Nejdřív ze všeho jsem začala skládat básně. Záměrně používám slova skládat a nikoliv psát, protože básnit jsem začala dávno předtím, než jsem zvládla první tahy jakéhokoliv písma. Zejména večer před usnutím jsem k sobě řadila slova a rýmy jako vojáky na přehlídce tak dlouho, až jsem byla s útvarem spokojená…“ (str. 14).

„… Jen jsem zvládla křivolaké tahy hůlkového písma, pustila jsem se do románu HODNÁ CERA MLINÁŘOVA. Žel, zůstalo u první kapitoly, neboť jsem záhy seznala, že hodná cera neskýtá žádný materiál pro dramatický konflikt, vývoj postavy a závěrečnou katarzi…“ (str. 16).

Místy působí některá věta trochu podbízivě, ale pak je to zase vyvážené něčím, co potěší, a tak mám tuhle prvotinu Ivanky Deváté ráda a moje čtenářky v knihovně také.

7 30.11.2020

Jak už tu bylo řečeno dříve, autorův humor je blízký tomu našemu domácímu a poskytuje příležitost toho náležitě využít. To, že mohli čeští herci vytvořit (v tomto případě v režii legendární Evy Sadkové) tak nádherné představení, jakým je TV film z roku 1979 (viz https://www.youtube.com/watch?v=UD38WhgCIZE), svědčí jak o jejich umění, tak o kvalitě textu.

A mohu potvrdit, že i jiná nastudování, která jsem viděla v divadle, byla výborná a bylo poznat, s jakou chutí vznikala. I kdyby Oscar Wilde nedocílil ničeho jiného, než toho, k pěti hvězdičkám by myslím stačilo i jen to samo.

5 25.11.2020

Tahle knížka vznikla v době adaptace budovy Národního divadla a dýchá z ní láskyplný vztah obou autorů k ND i k hereckým kolegům. I když některé legrace provozované mezi nimi byly z mého pohledu zbytečně drsné (to se vztahuje i na knížku Tajnosti zákulisí), vše je to vyvážené tím, s jakou úctou a něhou jsou všechny ty vzpomínky podané.

Soukromí známých osobností bylo vždycky předmětem zájmu a je nebetyčný rozdíl v tom, jde-li čtenářům o vděk vůči nim a snahu se k nim lidsky přiblížit, nebo jestli se někdo pase na bulváru ve stylu „navrch huj, vespod fuj“. Na knížkách B. Bezoušky a M. Nesvadby je na první pohled jasné, že se spolu s námi chtějí srdečně zasmát, a ne se posmívat. Kdo z jejich současníků si tam o sobě přečetl a našel u toho geniálně vtipnou a výstižnou karikaturu, mohl být jedině potěšený. A my taky : o)

5 25.11.2020

Knížky s obrázky G. Filcíka se dají rozhodně pochválit všechny, ale tahle patří podle mě i našich dětí k těm zvlášť vydařeným. Hravě a vtipně přibližuje všechno, co se později děti učí ve škole a pěkně to pak všechno navazuje. Myslím, že by stálo za to vydávat ji opakovaně, pro každou novou dětskou generaci : o)

3 24.11.2020

Mám spolu s malými čtenáři radost, že to tak dobře dopadlo. A mohlo být hůř: Toník mohl propadnout pocitu křivdy, protože on přece žádnou svou barvičku nechtěl zarmoutit a nikdy by ho nenapadlo, že se kreslení voskovkami může takhle zkomplikovat. Mohl se nafouknout a žalovat na jiné kluky, kteří určitě nejsou o nic lepší. Nebo mohl žárlit na svou pečlivější sestřičku, že nepřetahuje a byla za to pochválená. Nebo se mohl zatvrdit a sáhnout po vodovkách, když jsou ty voskovky tak lítostivé a některé i ufňukané a závistivé. Místo toho s nimi ale měl soucit a zachoval se vlídně, všem všechno vynahradil a určitě vymyslel i nějaké nové šaty pro chudáka tělovou.

To v knížce není, ale tím líp – aspoň mají čtenáři o čem přemýšlet. O vcítění a zamyšlení šlo autorovi nejvíc, to je vidět, ale přitom to nebije do očí a neubírá to příběhu na vtipu, nápaditosti a krásné voskovkové barvitosti : o)

9 16.11.2020

Tenhle druhý díl jsem četla dříve než první. Můj dobrý dojem z originálního námětu i zpracování mě vedl k okamžitému zájmu i o předcházející příběh, tak to mluví samo za sebe. Kromě toho jsem si vzpomněla ještě také na „Ohromné maličkosti“ od G. K. Chestertona, na vyprávění o vetešním medvídkovi Krumlíkovi od F. Nepila (z knihy „Dobré a ještě lepší jitro), na písňový text Z. Svěráka o vyhozené semišové polobotce…

A co se mi líbí nejvíc, to je nenásilná inspirace jak k lepší péči (nejen) o voskovky, ale i k vymýšlení vlastních pohlednic a k nejrůznějším dalším tvořivým aktivitám. Oba díly jsou myslím jako stvořené nejen do rodin, ale i do škol a do výtvarných nebo třeba dramatických kroužků.

9 16.11.2020

Známý citát „Svět nikdy nezajde na nedostatek divů; pouze na nedostatek údivu" vystihuje myslím velmi přesně i jiná díla od G. K. Chestertona, ale s touhle knížkou je spjat nejvíce. Její obsah můžeme odhadnout podle názvu a těšit se už předem. A pak v ní najdeme, co jsme čekali a k čemu jsme si už dávno došli i my, ale ještě o mnoho více. Aby ne, když se tu setkáváme s někým, kdo sám byl autorem ohromným, a přitom neokázalým, maličkým.

Mým nejmilejším příběhem z „Ohromných maličkostí“ je „Historie tak trochu nepravděpodobná“. O ulici, která vedla po rovině směrem ke stanici podzemní dráhy a sloužila tak po mnoho let pořád stejně, až najednou jí přišlo líto, že to každý pokládá jen za samozřejmost a že ji samotnou vlastně ani nevnímá. Protože „… nikdo nevydrží, když se na něj nakládá, a přitom si ho nevšímáte…“

3 16.11.2020

Eduarda Petišku jsem vždycky měla ráda jako prozaika, ale neznala jsem jeho verše. Pak se mi díky jedné čtenářce z mojí knihovny dostala do ruky knížka "Na prázdná místa" a jsem za to moc vděčná.

Při čtení člověk zaslechne "něco velmi nejasného a krásného" a pomyslí si:

"... Jaká úleva, že se ještě někde může protahovat
náš mozek jako malé štěně a kňučet blažeností
nad ochmýřeným kláskem tajemství,
nechápat a radovat se z písně
a nerozebírat její tóny, klíče a stupnice,
jaká úleva vkročit na nepoznané místo,
na území fantazie..."

Mezi jednotlivými básněmi nacházíme ještě také rozhovor mezi mužem a jeho stínem. Muž je k stínu přátelský a bere ho vážně. Sebe ovšem také – tím spíš, že si je vědom vlastností lidí, kteří na rozdíl od stínu nemají tak přesné hranice: „Lidské myšlenky člověka přesahují a jsou i tam, kde člověk ještě není. Lidé jsou i mimo sebe. Jsou chvíle, kdy jsou mimo sebe víc než v sobě.“ Stín se svému muži diví. A muž odpovídá. Rozumí stínu, který je na rozdíl od nás nezranitelný. Nemá odkud spadnout, nemůže být sestřelen, může být jen pošlapán. Stín kopáče nebo oráče sám nic nedělá, jen práci napodobuje, a když kopáč ze svého výdělku tloustne, stín tloustne také. Ale co když kopáč začne hubnout? Tak se ptá muž. Stín dál protestuje, muž jej trpělivě nechává mluvit, ale ví své:

„Zab ten hlas v sobě,“ řekl stín, „jen ho klidně zab. Člověk má dobře jíst a pít a spát, někdy sám, někdy ve dvojici, co tu tedy pohledává ten hlas? Jenom se bouří proti přirozenosti a kazí blahobyt. Znáš něco lepšího a silnějšího, než je blahobyt?“
„Ano,“ řekl muž, „tento hlas.“

8 13.11.2020

Výtvarný rukopis pana Čecha je mi velmi milý, a navíc jsme vrstevníci a spřízněné duše ohledně Jaroslava Foglara i mnoha jiných autorů, k nimž se ve svých knížkách hlásí - a tak je jasné, že i na tu o Červenáčkovi jsem se doslova vrhla.

Moc se mi líbí úmysl vzdát hold seriálu, který nám dal tolik radosti, i to, že se pan Čech soustředil konkrétně na Červenáčka. Věděla jsem předem, že tam budou kapitoly o jeho výpravě do Stínadel na vlastní pěst, o chybějícím žlutém špendlíku, o kreslení do klubovního časopisu... že tam bude i něco osobitého, ryze čechovského... že atmosféra křivolakých uliček s plynovým osvětlením bude dokonale vystižena a že svou podstatnou roli sehraje tajemná zahrada... To všechno se splnilo, a ještě se pan Čech odvážně a co možná citlivě dotkl té vnitřní Rozdělovací třídy, kterou hoši z RŠ nakonec všichni přešli - hranice mezi dětstvím a dospělostí.

Myslím si, že je to dobře a že by s tím souhlasil i pan Foglar. Z jeho knih (hlavně Pod junáckou vlajkou a Devadesátka pokračuje) se dají vyčíst jeho pocity s tím spojené, podobné těm Červenáčkovým, i jeho porozumění, které, přes všechno, pro dospívající hochy měl. A musím říct, že závěr se mi na knížce "O Červenáčkovi" líbí vůbec nejvíc.

Jsem tak nějak smířená i s tím, jak netaktně se v knížce pana Čecha ostatní hoši z RŠ k Červenáčkovi chovají. Podle mě se to sice neslučuje s jejich přátelskými povahami, schopností uznat chybu a s humorem, který jim byl všem vlastní - ale je přece jenom možné, že v pubertě se to zkrátka na čas změnilo. A věřím, že opravdu jen na čas. Chápu i scény, kde se Mirek Dušín tváří vysloveně jízlivě a kde se nepokrytě na Červenáčka vytahuje. Jsou to scény ze zlého snu, tak tedy budiž.

Jedna epizoda mi ale proti mysli je, a hodně, a sice Mirkův příkaz vrátit se v rámci zkoušky sebeovládání pěšky vedle kola z výletu. Červenáček měl v první chvíli z toho šok a ve snu se to promítlo, o tom žádná, ale není podle mě možné, aby mu v mysli nezanechala ještě o moc silnější stopu ta krásná úleva, která následovala a jistě ty předcházející pocity přehlušila. Červenáček byl přece tehdy hrdinou dne, a ne nějakým zavrženým chudákem. Hoši se přece za chvíli pro něj vrátili a vesele mu oznámili, že zkouška je úspěšně skončena už teď a že samozřejmě pojedou na výlet společně!

Umím si sice představit pana Čecha, jak se při přípravě té stránky nechal unést a nakreslil to tak, jak to tam je, a tak mu to nemám za zlé. Jen si zkrátka nechci zároveň představit i pana Foglara, co by tomu řekl, kdyby to viděl. Počítám, že by mu to bylo hodně líto, tak jako mně. Na druhou stranu, tak jako já by se myslím nakonec zaměřil na celkový dobrý dojem z té knížky a řekl by si: "Konec dobrý, všechno dobré!" : o)

Je to pěkné, nápadité, neotřelé, milé. Co se mi líbilo nejvíc, to je povídka o otcovské řeči. A také název knížky, který se ke všem jejím kapitolám výborně hodí : o)

4 09.11.2020

Už jsem tady 15. 4. 2019 Ježourka připomínala - jak říkal to svoje "TL TL", jak měl brášku Pištu a byl zkrátka moc milý. Říkala jsem si, že víc ani není co dodat. Teď 1. 11. jsem ale slyšela v rozhlasu na Dvojce opakovaný pořad "Co Čech, to Němcová" (https://dvojka.rozhlas.cz/karel-sip-a-miroslav-donutil-u-haliny-pawlowske-tentokrat-ale-bez-obeda-8351378) a tam se o Ježourkovi mluvilo. Host programu pan Karel Šíp říkal, že tu knížku jako malý četl a měl ji rád. Tak to hned s radostí dávám dál : o)

4 09.11.2020

O psech a jejich soužití s námi lidmi toho bylo napsáno už tolik… Ale i tak mě mrzí, že tahle pozapomenutá brožurka se hned na začátku málo prodávala a dostala se do Levných knih (odtud ji mám) a z knihovny ji taky hned tak každý nezná. Je pěkná, pěkně napsaná a plná vkusných realistických obrázků lákajících k pokusům o vlastní podobné kresby.

3 04.11.2020