HTO komentáře u knih

Standartní archeoastronautická kniha své doby. – Nejzajímavější je zřejmě to, že redakce v ČSSR považovala za nutné vybavit text polemickou částí Pavla Toufara, která zabírá třetinu (!) knihy. Ta polemická část je mimochodem vynikající a kvůli ní knížka rozhodně stojí za přečtení. Za ni a její interakci s předešlým textem je též hodnocení.

Nevím, kdo psal popisky v obrazové části, ale nedivím se, že Fineovy znalosti Antarktidy byly v roce 1531 „mizivé“, uvážíme-li, že Antarktis byla Evropanem poprvé spatřena, jak nám řekne i učebnice pro ZŠ, o ca. 300 let později.

7 27.02.2012

Neoddiskutovatelná povinnost pro každého, kdo miluje Zdeňka Buriana. Asi jen velicí znalci – mezi něž se nepočítám – nebudou překvapeni Burianovou volnou tvorbou: například obraz Návrat ke žhavotekutému stavu (1963). Skvělá bibliografie, dokumentární fotky, vynikající kvalita reprodukcí.

– Na tu výstavu jsem jel s třemi kolegy ze zoo, plánovali jsme půl dne na ni a půl dne na zoologické sbírky Národního Muzea. Nedokázali jsme ale odtud odejít, dokud večer nezavírali. Nezapomenutelný dotek skutečného génia, historiky umění stále nedoceněného, či spíše podceňovaného (poznámka o rok a půl později: tak to už se naštěstí začíná měnit). Byl to tak nádherný zážitek – a tato kniha ho nádherně připomíná – že mě ani nezamrzelo, že jsem v muzeu neviděl velrybu, na niž jsem se těšil a kterou jsem naposledy spatřil jako dítě.

7 25.02.2012

Kniha popisující čtvrtou africkou expedici manželů Johnsonových z let 1929 – 1931, do Belgického Konga, z níž vznikl i celovečerní film Congorilla – první film s autentickým zvukem z Afriky vůbec = zvuk byl natočen přímo v Africe; v knize se o tom podrobně píše. Plná skvělých fotek; pod fotografií krokodýlů pod Murchisonovými vodopády je popisek „Kdo by spadl do těchto vod, nežil by ani minutu". Ke gorilám přistupuje bez jakékoliv senzacechtivosti - ne nadarmo byl M. Johnson přítelem velkého Carla Akeleyho – což v té době rozhodně nebývalo zvykem. Má trochu smutný konec, když srovnává volnost zvířat v přírodě a klece těch, které přivezli do civilizace: a je smutné, že poměry v zoo se markantně zlepšily, ale situace v Africe se o tolik zhoršila.

7 22.01.2012

Geniální. Jedna z nejlepších (a nejdůležitějších, řekl bych) překladových knih poezie vyšlých v poslední dekádě. Na překladu Petra Zavadila je poznat, jak jej autor zasáhl. Já omdlévám nad Valentem už osmý rok. ‎„Tvé jméno, jež prázdnota vrací s dlouhými vlasy.“

7 24.12.2011

Výpisek: „Kronikář kterýs vypravuje, že tělo sv. Martina Tourského bylo roku 887 odneseno a ukryto ze strachu před dánskou invazí. V době, kdy mělo být zpět přeneseno, byli v Touraine dva lidé, práce neschopní, kteří pro svou chorobu vydělali množství peněz žebrotou. Zpráva, že budou ostatky zpět přeneseny, naplnila je velkým strachem: sv. Martin jistě je uzdraví a tím jim odejme výdělek. Jejich obava byla odůvodněná. Dali se na útěk, ale kulhali příliš, takže nedostihli ještě hranic Touraine, když tělo světcovo bylo přeneseno a uzdravilo je.“

7 15.11.2011

Četl jsem ji mnohokrát, a z některých příběhů mne čím dál víc mrazí. Svět, který místy připomene Charmse (omlouvám se, že jakoby opisuju od Dell), Michauxe nebo Kafku, ale přitom je naprosto svojský. A ten úžasný jazyk! Navíc doplněno autentickými dopisy čtenářů stěžujících si na příběhy otištěné časopisecky. Nejnovější vydání mám dokonce dvakrát – druhý výtisk mám proto, že je omylem svázán odzadu dopředu, což poskytuje nečekané potěšení.

7 07.11.2011

Chudák paní Mackieová – když tahle kniha vyšla v roce 1987 u W H Allena, stěžovala si, že hrdinky vypadají jako Barbie na příliš velkých koních, proto jí nakladatel slíbil, že pro brožované vydání obálku změní. Změnil: jméno knihy vytiskli černě místo bíle. A když ta kniha vyšla tady, nakladatel ji ošetřil tak pečlivě, že perly jako „Když bard dospíval, nezůstalo jediné oko suché" se dodnes vyskytují po diskusích...

Kolik rodin může říct, že mezi jimi nejvyšším a nejnižším dosaženým bodem je vzdálenost 27836 m?

Prostě skvělé!

Jednoduše: jedna z nejzábavnějších knih, které jsem kdy četl. Asi nejlíp ji vystihuje věta z předmluvy Jamese Hetfielda: „DO PRDELE – Metal je způsob života".

7 24.02.2011

Kvůli tomuto básníkovi se Ivan Wernisch naučil vlámsky. Vynikající kniha. A velmi málo známá, neboť vyšla právě v době sametové revoluce a pro tehdejší (pochopitelný) nezájem lidí o knihy skončil nakonec kus nákladu ve stoupě. Ale sehnat se dá, a kdo máte rádi poesii, berte ji jako tip.

7 06.02.2011

Takovýto debut se vidí málokdy. Verunka při hře „Město, jméno, zvíře, věc“ napsala jako Věc „ententýky bílých psíků“. Verunka je génius. V oku má krajinu, v ruce neuvěřitelný talent k výtvarnému umění, v rukopise báseň o yettim žonglujícím na voze vejci, a skládá verše, které jsou zdánlivě dětské, ale pro dospělé, protože nedětinské – je to procházka kamenným lesem – znáte to, přeci? – na všechny strany trčí divé, z vazeb vyšinuté, metaforikou zněžnělé kusy ostrého, divného kamene, ale když jimi projdete, je to krystal, nádherný a jednolitý.

7 30.11.-0001

Byla tma tmoucí - potvrdil starý Ofwfq - byl jsem ještě dítě, sotva se na to pamatuji. Byli jsme jako obvykle všichni pohromadě, tatínek, maminka, babička Bb'b, nějací strýcové, kteří přišli na návštěvu, pan Hnw, ten, co se potom stal koněm, a my děti. Nikdo nevěděl nač jsme vlastně čekali; toť se ví, babička Bb'b se ještě pamatovala na časy, kdy byla hmota stejnoměrně rozptýlena v prostoru, kdy bylo teplo i světlo; přestože staří ve svém povídání obvykle přehánějí, musely ty staré časy být lepší, nebo alespoň jiné; a nám šlo o to, přežít nějak tuto obrovskou noc.
Že se něco mění, zpozoroval první můj otec. Podřimoval jsem a probudil mne jeho výkřik: "Pozor! Tady se stačí!"
Hmota mlhoviny, dříve vždycky tekutá, začínala pod námi houstnout.

7 30.11.-0001

IW napsal za to půlstoletí přes dvacet vynikajících knih, a přesto je čím dál lepší; a taky čím dál smutnější. Zde rozehrává vše od typicky wernischovské absurdní legrace – pozdrav pouštních myslivců „Vždy s honórem!“, po vyloženě hororové (ve smyslu děsivé) situace, jaká je v povídce Huhha.

7 30.11.-0001

Výpisek:

JESTLIŽE JSEM POROZUMĚL ELIU CANETTIMU
a jeho proslovu o úloze básníka,
pozdně a úplně potvrzuji jeho vývody:
nebýt oslavovatelem, ale uchovatelem,
vážit si tradice zasuté technikálním šutrem,
jak krtek vyhrabávat námi zničená podání,
učit lidi mluvit, učit je rozpomínání
a srát na slávu jak na placatý kámen. —

25. VI. 1993

6 20.05.2017

Ivan Wernisch je lepší s každou další knihou. To tady píšu celá léta, ale u téhle knihy mě napadlo přidat citát, který se k ní myslím dokonale hodí: „Už od šesti let mě provází úplná posedlost malováním předmětů a jejich různých tvarů. Do necelých padesáti let jsem publikoval velké množství kreseb, ale nejsem spokojen s ničím, co jsem namaloval do svých sedmdesáti. Teprve ve třiasedmdesáti jsem téměř zvládl přírodu a tvar ptáků, ryb, rostlin atd. A v osmdesáti se logicky dostanu věcem až na dřeň a ve stovce se pak dostanu na ještě vyšší úroveň, již ani nedokážu definovat, a ve sto deseti už každá tečka a každý tah mým štětcem ožijí. Vyzývám všechny, kteří budou žít tak dlouho jako já, aby se přesvědčili, že své slovo dodržím.“ PODEPSÁN KDYSI HOKUSAI, DNES POŠETILÝ MALUJÍCÍ STAŘEC

6 24.03.2015

„Další charakteristikou výjimečných lidí je to, že jsou extremně jasní. (...) Tak jako řada knih, jež údajně popularizují teorii relativity je naprosto nesrozumitelných, tak zase Einstein či Eddington jsou naprosto jasní.

A stejně je tomu u všech velkých průkopníků (...). Je také třeba pocho­pit, že tito velcí průkopníci měli na počátku své kariéry osvícení, která se navracejí, jež však měli často čas za­znamenat. Tato osvícení je snadné nalézt. Jsou samozřejmě smíchána s technickými podrobnostmi a někdy s matematikou. Někdy je třeba pročíst desítky stránek než padneme na pasáž, která osvěcuje celý vesmír světlem stejně intenziv­ním jako krátkým. Tento druh bádání však stojí za to.“ To napsal Jacques Bergier. A jeho slova podle mého názoru platí i pro duchovní autority.

Sluší se ještě dodat pár věcí:

– baronka P. D. Jamesová, matka Adama Dalglieshe (proč to tak nenapsat, když A. C. Doyle může být otcem Sherlocka Holmese, ne?), nyní mláda 93 let a mozek mající stále jako břitva, jak říká skvělý V. Janiš, považuje tuto knihu za jednu z pěti nejvíce strhujících detektivek

– knížka je dedikována Philipu Larkinovi, významnému básníkovi, na nějž je v desáté kapitole ohromně vtipná narážka

– knížky s Fenem jsou proslulé i tím, čemu se říká proboření čtvrté stěny, tedy tím, že postavy o sobě náhle mluví jako o literárních postavách, případně komunikují s čtenářem. Tady například Fen, zavřený s Cadoganem ve skříni, brumlá různá jména, a byv dotázán, co to dělá, říká, že vymýšlí Crispinovi titul pro tuto knížku.

6 08.02.2014

Každý něco umí – já chodím tak ladně, že si mě lidé pletou se Shakirou, Erich Segal umí psát slaďáky. Každý taky něco neumí – já když zpívám, plaší se zvěř, Erich Segal, když se snaží psát vysokou literaturu, shazuje laťku. Pokud k téhle knize ale přistoupíte jako k lepšímu čtivu, proč ne. Navíc je tady povedený vtip s Biblí a bigotním důstojníkem, a Dušan Zbavitel, jako vždy, knihu přeložil skvostně.

Báječná antologie, kde jsem mimo jiné potkal toho slavného sejčka, co sedl na ořech (a kuriózním omylem jsem uhu z verše „a uhu k hvězdám letělo“ považoval za (podstatné) jméno) a s ním jak velikány (Goethe, Yeats), tak básníky, které jsem předtím neznal. Jednoho takového (žil v letech 1404–1449) sem kopíruju:

Domenico di Giovanni Burchiello

* * *

Mazlavý sýr, s ním olej fialový
a mlynář, co má uhlí plný džber,
vyšli si včera ráno vpodvečer
na veselku, udělat velký povyk.

Hlemýždi strhli kravál mnoha slovy,
že lidi mají bídný charakter,
že nedovolí bobu vyrůst z děr,
protože okov teče, byť byl nový.

Vtom v dřevácích se zvedla opice,
aby se kopím s Achillem zle střetla,
hlasitě křičíc: Zhasněte ta světla!

A já jich viděl žhnout snad tisíce,
jak k uvítání Kuřátek tu vzlétla,
že žáby chtěly zvonit Hromnice:
A pak mě štika spletla
– mám o tom mlčet? – zvláštní prací svou.
Prozradím přec: Plnila sudy mhou.

6 12.03.2013

Výborná knížka! Pokud jste si oblíbili třeba Součkův Obrazový opravník nebo různé články „jak to bylo doopravdy“, je přesně pro vás. Pokud ne, stejně je pro vás, žijeme přece všichni ve stejném světě. Nemůžu se ale přestat smát tomu, že o jednom omylu, který tahle kniha opravuje, totiž že nos Sfinze urazil Napoleon, jsem se dozvěděl až díky ní: nikdy předtím jsem to neslyšel.

Mimochodem, knížka může sloužit i jako inspirace k dalšímu bádání: například kapitola o hroších neuvádí věc, která mi přijde ohromně zajímavá, že totiž hroch je jediné zvíře, které dokáže zařvat pod vodou i nad vodou současně (jedna moje drahá přítelkyně to k pobavení ostatních zkoušela v bazénu v Římě a prý to člověk neumí). Zato uvádí údaj, který myslím není pravdivý: třetí největší suchozemský savec po slonovi africkém a indickém je nosorožec tuponosý, ne hroch. A poslední údaj v téhle větě jsem taky nebyl schopen dohledat, byť je fascinující: „Lvy zabíjejí [hroši] tak, že je ponoří hluboko do vody a utopí je, krokodýly rozkousnou vejpůl a žraloky vytáhnou z vody a udupají je.“

6 10.03.2013