HTO komentáře u knih

Genus hoc erat pugnae quo se Germani exercuerant...

5 30.11.-0001

"Kapka noci
na hrotu tvých ňader:
záhada karafiátu"

5 30.11.-0001

"Bylo to v okamžiku suchých věcí,
osiny v oku a válcovaného heveru,
oxydu na železe velkých mostů
a definitivního ticha korku."


Skvělý výbor z geniálního básníka.

5 30.11.-0001

Velmi dobré povídky z, jak jsem ke své radosti zjistil, celé řady antologií vydávaných nakladatelstvím Domino. Autoři odvádějí skutečně profesionální práci (ehm). Z povídek nad ostatní ční Retrospektiva, pojednávající o bývalém válečném fotografovi, která mne velice zaujala i díky tomu, že jsem před jejím přečtením viděl film Oči války. – – A co vás jistě pobaví, je originální název knihy.

4 22.02.2014

Jan Zábrana, Celý život: Drobná vzpomínka: když někdy v polovině 60. let odcházel z nakladatelství Mladá fronta do důchodu Oldřich Nouza – dost hodný člověk, ale prapodivný škrhola, rozhodli se v nakladatelství, že mu vydají „na rozloučenou“ ještě knížku jeho básní. (Nevím už přesně, jestli to byla nová knížka nebo výbor ze starších věcí.) Dlouho hledali název: Šiktanc, Diviš, který už byl v MF zaměstnaný, sám autor… Pak někdo přišel s názvem Z kamene čas, pod kterým později knížka taky skutečně vyšla. Šiktancovi, tehdy šéfredaktorovi, se ale zpočátku nelíbil, a náhodou jsem se přitrefil k tomu, když nutil Diviše, aby s autorem vymysleli něco jiného. Diviš nejdřív namítal, že ostatní navržené názvy jsou ještě blbější, ale pak se rozzuřil a začal na Šiktance křičet: „Proč ne Z kamene čas? Proč by se knížka nemohla jmenovat Z kamene čas? Na tom není nic špatnýho. Spíš by moh Nouza mluvit o tom, že má Z PRDELE KLIKU, že mu to vůbec vydáme…“

Právem nezapomenutá kniha z těch, které vydal lid československý jako reakci na zhanobení národního zřece Jakubem Demlem. Pěkně to vystihl neznámý pán, který na titulní stranu jednoho autorem podepsaného výtisku, který jsem viděl, napsal Jan Rambousek je idiot a šplhoun. https://fnrsknmer.rajce.idnes.cz/nastenka/696282494

III:

Byron dostal křečovitý záchvat, když viděl hráti Keana.
Malíř Francia umřel radostí, když viděl obraz Raphaelův.
Ampère se bál, že umře radostí, když uviděl pobřeží janovské.

4 23.08.2013

Je trochu smutné, že asi nejslabší knihou, kterou jsem z edice Galileo četl, je životopis Galileiho. Jednak, jak je zmíněno v Předmluvě (na níž je krásné, že je napsána v mně drahém Velkém Meziříčí), obsahuje kniha některá zjednodušení a omyly (které ovšem – a za to je třeba Academii a tým pracující na českém vydání velmi pochválit – překladatelé opravovali, kde mohli), jednak je její závěr, autorova polemika s katolickou církví, napsán až jakýmsi pamfletickým stylem, který jí neslouží ke cti.

Abych ale jenom nekritizoval, je tu také legrační dopis o indickém ptákovi, kterého poslal Galileimu jeho benátský přítel Gianfracesco Sagredo: „Nezpívá a má ještě jednu ctnost – k životu mu stačí jen proso a voda a nevyžaduje žádnou péči. Pokud někdy zůstane, což se často stává, zcela bez jídla, velmi drze tropí ve dne i v noci značný hluk. Jestliže si ho ponecháte, osvobodíte mě od neustálých žádostí, jimiž nás zahrnují mnozí lidé, kteří po něm touží. Abych pravdu řekl, příliš by mi nevadilo, kdyby kvůli nedostatečné péči zašel. Vlastně Vám budu zavázán, zbavíte-li mne tohoto ptáka, a právě tak se modlím k Bohu, aby Vás osvobodil ze spárů těch hrozných bestií, které Vás sužují.“

Výpisky: – „Je velký rozdíl mezi nenávistí ke zlu a láskou k dobru. Je více, než si myslíme, těch, kteří po trpkých zkouškách zříkají se toho, co stará liturgie nazývá světem, jeho nádhery, jeho náruživosti, ale většinou nemají v srdci svém ani nejmenšího zrnéčka čisté lásky. Ztráta ilusí nechává v duších všedních jen hrozné sobectví.“

– „Od onoho dne památka Ukřižovaného, myšlenka lásky, která vítězí obětujíc se, stává se střediskem celého jeho náboženského života, a jakoby duší duše jeho. Poprvé bezpochyby František přišel v přímý, osobní, důvěrný styk s Ježíšem Kristem; od důvěry dospíval k víře, k té živé víře, kterou jemný myslitel [Vinet] jeden tak dobře definoval: ,Věřiti jest hleděti; a jest to pohled pozorný, vážný, dlouhý, pohled prostší než mívá bystré pozorování, pohled, který se dívá a nic více; pohled naivní, pohled dítěte, pohled, v němž se celá duše podává, pohled duše a nikoli rozumu, pohled, který nesnaží se rozbírati svůj předmět, ale celý jej očima přijmouti do duše.' "

– „Jedním z privilegií světců je, že více trpí, než ostatní lidé, neboť pociťují ve svém srdci více milujícím ozvuk všech bolestí zemských, ale znají také radosti a rozkoše, jichž všední člověk nikdy neokusí.“

– „Jak jsme již poznali, slovo chudoba vyznačuje jen velmi nedokonale hledisko sv. Františka, ježto obsahuje pojem odříkání, abstinence, kdežto v jeho myšlence slib chudoby je slibem svobody. Majetek jest pozlacená klec, na niž ubozí skřivánkové jsou někdy tak zvyklí, že nemyslí již na to, aby vysoko vzlétli k nebesům.“

4 13.07.2013

Výpisek: „Bratři, většinou mladí a nadšení, nepřivykali vždy bez obtíží skromné práci. Celkem souhlasili s mistrem, ale chtěli vše konati s větším hlukem a vynutiti si pozornost lidu zbožností nápadnější; mezi nimi byli někteří, jimž nepostačovalo býti svatými, ale kteří chtěli také se jimi zdáti.“

4 21.06.2013

Záslužná kniha vynikajících článků profesora Černého. Taková „Beseda se studenty“ z roku 1968 na několika stránkách shrnuje vzběsenou blbost poúnorových poměrů – věru že by si zasloužila být přetiskována i dnešními studentskými časopisy!

Výpisek, skutečně černohumorný, na téma, které je mi zásluhou třeba takových edic, jako je Knihovna klasiků, blízké: „V roce 1948, kdy se komentář a studie staly již docela povinným pravidlem, pochybností ještě přibylo. Přiznám se, že jsem náležel mezi pochybovače a skeptiky. Značnou část té skepse způsobila úroveň doslovů: téměř napořád si kladly za hlavní cíl objevit, čím bylo vydané dílo ve své době pokrokové, a proč tedy vůbec ještě zaslouží, aby u nás na jeho edici padlo tolik papíru. Estetická cena sama o sobě jako důvod edice zřejmě nestačila, hodnota knihy ležela pouhopouze v aktuálně politické potencialitě obsahu. Doslovy se okamžitě staly jevištěm interpretačního diletantismu, na nějž neplatily ani meze směšnosti. Některé z nich po té stránce přímo prosluly – vzpomínám si sám na doslov k jednomu vydání Mrštíkovy Pohádky máje a na doslov k prvnímu tuším poválečnému vydání Květů zla –, jednou nám z těch doslovů let 1945 až 1955 nějaká vtipná hlava pořídí antologii, která nebude nejmenší okrasou naší humoristické literatury.“

4 29.01.2013

Píší-li Stanislav Mareš a Jan Zábrana v znamenité předmluvě neméně znamenité antologie Obeznámeni s nocí, že „Literární historie zná i extrémní, tragické případy antologií zcela zmýlených, jako je např. Klášterského Moderní poezie americká (1907), do níž se A. K. podařilo kuriózním způsobem vybrat přesně ty básníky, z nichž ani jeden svou dobu nepřežil. (Klášterský zřejmě hledal to, co odpovídalo jeho tehdejší představě poezie, co mu nejspíš souznívalo s poezií evropskou, a nedbal básníků, kteří se této představě vymykali, protože již předjímali nadcházející éru, v níž americká poezie prošla stadiem velké hlasové mutace, kdy se osamostatňovala a začínala být svá, protože jiná než poezie evropská.)“, nemůžu souhlasit, jednak z toho důvodu, že je tu Emily Dickinsonová, a také proto, že nesouhlasím s adjektivem „tragické“ – ano, Antonín Klášterský trefil dobové terče, ale ani ty nejsou bez zajímavosti. Ba snad naopak (tu na sobě pozoruji vliv Wernischových čítanek, který jsou ovšem opačný příklad, leč i tam se jedná o kutání v, prominou-li mi autoři, hlušině): pročítat knihu, která je zcela zastaralá a ocitnout se tak v jiném světě, není podle mne bez půvabu. Navíc jsou tu půvabné medailonky a narazíte tu na své známé, jako např. na hraběte z Lutzowů, jehož Dějiny zde inspirovaly jednoho amerického básníka k pár básním. Ano, antologie to není nejšťastnější, ale je apolitická, což se před knížkou Obeznámeni s nocí rozhodně nedělo (a proto její poúnoroví předchůdci neměli úspěch: agitky jsou třikrát fuj), a hlavně, A. K. z ní měl jistě radost, a není důvodu, proč by radost nepřinesla i vám. Mně ji tedy přinesla!

(Komentář stejný, jako u prvního dílu; v tomto případě jsem nenašel jiné řešení. Kaji se.)

Jan Zábrana, Celý život: „Starý dobrý Nezvalův, Teigův a Seifertův Zahnívající čaroděj je pochopitelně nahrazen Práchnivějícím kouzelníkem, nejspíš proto, že to zahnívání by se ještě v roce 1981 mohlo nepříjemně dotknout Ivana Skály, který by jim mohl vydání Apollinaira zakázat (ačkoli sám do svazku přispěl šafářským rýmovaným zhodnocením Apollinaira z partajních pozic – snad v naději, že někoho na světě zajímá, co on si myslí o Apollinairovi nebo co si myslí o čemkoli). Takže práchnivějící kouzelník (zřejmě pokud možno suše práchnivějící, přímo dějící) má šanci na kádrovou propustku do ráje socialistické literatury, zatímco zahnívající čaroděj zůstal i se starými časy ante portas. A vůbec jsou tam roztomilosti – už jen ten jazyk, kterým se o Apollinairovi píše! Ten nezahnívající, ale práchnivějící kouzelník je prý „jedinečné dílo inspirativních hodnot“! Což právě tak stačí… Právě tak… (Nad četbou A., vydaného v ČS letos v červnu.)“

Ivan Skála je na straně 134, ať to nemusíte dlouho hledat: „... pryč jsou i surrealisté se svým hledáním plným rizik. / Je jiná doba. Tzarův syn je atomový fyzik. (...) Je to tvoje přání, přání Nezvala, Vapcarova i Nerudy / abychom zpívali pro šťastné lidské osudy.“

4 17.11.2012

Pár ukázek jako lákadlo k téhle neodolatelné knize:

František Vlček, Malý snář (bez vročení): Brodit se v cibulí, nouzi o vodu; Hádat se s plivátkem, málo peněz; Vyvalit na tele oči, hlad; Když tele vyvaluje oči, hloupost; Potelegrafovat kozí bobky, umělost; Houpati se na jelitu, veliká nemoc; Jelito když se samo houpá, zdraví, Natřást polámané varhany, faleš, Šťourat cvrčky pod paží, bolení zubů; Lechtati pumpu pod paží, smích; Nafackovat měsíci, hrdinství; Probodnout se hadrou, tělocvik; Ukousnout staré bábě nos, pochutnání; Spolknout formanský vůz, namáhání; Dělat si s kalužinou známost, ožralství; Dát větru facku, vítězství; Učit ženu mlčet, velký malér; Prokousat se skrz jelito do hvězd, libost člověka; Vylízat měsíčku oči, pláč; Vypit štamprle pomády, rýma; Křičet komáru do kveru, velká čest; Vrazit kver do komára, jistá smrt; Vyrazit vonuci mozek, náhlá smrt; Vidět svíčkovou babu, osvětlení; Šťourat se v nose, moc holubů; Vidět škopek šilhat, bolení zubů; Vidět šilhavého ve škopku, radost; Jíst kopyta s omáčkou, dobrá chuť; Vyrazit škrkavkou zuby, nepřátelství; Namlouvat si necky, legrace; Hubičkovat se s kramářovou kobylou, radostná láska; Koukat koštěti do oka, ouraz; Piglovat necky, utiskování; Snísti plivátko, velká nechuť; Chytat blechy do náruče, trpělivost; Vyřezat jitrnici kuří oka, nemožnost; Střílet ze starého hrnce, bolení břicha...“

František Jan Mošner, Pěstounka (1851): „Jda háječkem, zpomněl jsem sobě, jak zde soused Bumbálek, jda v noci domů, hrozného vepře rýpati viděl, kterýž zočiv ho za ním se pustil, do bláta jej převrhl a tak pošlapal, že celý zsinalý a bahnem zkálený domů přišel. Ovšem mi jednou tetka řekla, když jsem jí to vypravoval: „To nebyl žádný vepř, ale notná opice." Mně se zdál poslední tento výklad ještě strašnější, poněvadž jsem již jaktě živ mnoho vepřů viděl, opici však ještě žádnou.“

4 12.11.2012

Zajímavá, svěže napsaná knížka, která vás seznámí se spiritismem obecně, a potom s McComasovým zkoumáním slavného média Margery a s jeho závěry. Dobový překlad ještě zdůrazňuje její kouzlo. Osobní bonus: díky této knize jsem si velmi mile zakorespondoval s Anglickou společností pro psychické výzkumy, zal. 1882.

Výpisek: „Psychologové se zabývají všemožnými věcmi. Chovají krysy, odstraňují některé části jejich mozku a docházejí k překvapujícím výsledkům. Počítají, kolik slov obsahuje zásoba šestiletého dítěte. Fotografují pohyby oka omámeného kohouta. Odhadují inteligenci každého, počínaje géniem a konče poslancem. ...“

4 29.09.2012

Už v okamžiku, kdy jsem vzal knihu do ruky a podíval se na obálku, bylo mi jasné, že si padneme do noty. Na mapě světa z roku 1554 má Ostrov svatého Vavřince ve jméně e s tildou, tedy ẽ, které říká, že po něm následuje nenapsané n, Isola de San Lorẽzo. Hned jsem se usmál a dal se do čtení. Jak už napsal kolega zimmicz, najdete zde nejen evropské mapy; také zde najdete nejrůznější způsoby použití map a kapitolu o mapách vymyšlených světů – a doprovodná ilustrace není z Tolkiena, ale z Púa!

Nad touto knihou se dá, slovy kapitána Kida, „prosnít nejeden večer“, a to je prostě blahodějné. A při tom tu potkáte i své staré známé – tak na straně 50 se v celé své slávě na Mercatorově mapě z roku 1554 skvěje Friesland... Vysoce doporučeno, nejlépe v kombinaci s geniální http://www.databazeknih.cz/knihy/k-vybajenym-pevninam-23985 .

4 28.09.2012

Báječná knížka, která dává vzpomenout na klasika Alaricha. Nečekaný bonus pro (třeba i amatérské) cetology: „Inzulín je produkt, který vyměšují vzácní vorvani, vyskytující se v Tichém oceánu poblíž Langerhansových ostrovů.“

4 05.09.2012

Na důkaz toho, jak tahle báječná knížka u nás zdomácněla:

Ivan Wernisch, TŘI SOUSEDÉ

Tři sousedé, Hýta, Batul a lord Fountleroy, si vyšli do polí. Jdou, tu se Hýta shýbne a zvedne kámen.
„Pohleďte," praví. „Takový kámen jsem ještě neviděl."
Batul a lord Fountleroy si kámen prohlédnou a přesvědčí se, že je opravdu zvláštní.
Pak Hýta kámen odhodí, ten exploduje — výbuch je tak silný, že všichni tři sousedé upadnou.
Vstanou, opráší se navzájem a jdou dále.
Tu se shýbne Batul a zvedne kámen. „Pohleďte," praví. „Ten je taky zvláštní."
A Hýta s lordem Fountleroyem si kámen prohlédnou a přesvědčí se, že je opravdu zvláštní.
Pak Batul kámen odhodí, Hýta s lordem Fountleroyem se přikrčí a chytnou se (nikoli navzájem) za uši, kámen však vzlétne a stoupá.
„Hleďme," praví Batul a všichni tři se dívají za kamenem, jenž zmizí v oblacích.
Opravdu zvláštní — je však třeba říci, že oblaka jsou toho dne neobyčejně nízko. Ale i tak — je to zvláštní najít takový kámen.
Jdou dál, tu se shýbne lord Fountleroy a zdvihne nějaké dítě.
„Pohleďte," praví. „Dítě. To jsem ještě neviděl. Takové malé, pravděpodobně kojenec, a leží tu jen tak u cesty."
A Hýta s Batulem si dítě prohlédnou a přesvědčují se, že je hodno pozoru.
Pak lord Fountleroy dítě odhodí a to se rozkřičí.
„Co to?" diví se sousedé. „Najednou se rozkřičí a křičí a křičí. Nu, půjdeme dále."

(Doupě latinářů, strana 31 – http://www.databazeknih.cz/knihy/doupe-latinaru-134329 . Citováno s Ivanovým laskavým souhlasem.)

4 03.09.2012

Nepostradatelné. Výpisek: Výstava děl pěti duševně chorých v knihkupectví Marcela Evrarda v Lilie, kde Jean Dubuffet přednese příspěvek nazvaný Pět malých vynálezců malby: „Smyslem umění je prostředkovat výraz podpovrchových vrstev, hlubinných rovin. Od uměleckého díla očekáváme, že jeho autor v něm objevil, že v něm vynalezl způsob, jak prorazit povrchové vrstvy a uvolnit průchod těmto spodním vrstvám a současně I těm našim, jakmile máme dílo před očima (...) Výtvarné dílo pro mě má smysl jen tehdy, je-li bezprostřední a přímou projekcí toho, co se odehrává v našem nitru. (...) Cítím jasně, že naše klasické umění je uměním odvozeným a cizím našemu rodu (...) Pouze v tomto ,surovém umění' po mém soudu nacházíme přirozený a normální proces umělecké tvorby v jeho elementární a ryzí podobě. (...) Podle všeho šílenství člověka odlehčuje, dává mu křídla a dopomáhá mu k jasnozřivosti; mnoho objektů (zhruba polovina) na naší výstavě jsou práce pacientů psychiatrických léčeben. Nevidím žádný důvod vyčleňovat je, jak se to dělává, do zvláštního oddílu. Veškeré styky (velmi četné), které jsme s našimi více nebo méně ocejchovanými druhy měli, nás přesvědčily, že mechanismy tvorby jsou v jejich rukou přesně tytéž jako u každé osoby považované za normální; ostatně rozdíl mezi normálním a nenormálním pokládáme za těžko postižitelný; kdo je normální? Koneckonců i duševní ,choroby' jsou nekonečně rozmanité – je jich téměř tolik jako nemocných – a zdá se poněkud svévolné všechny je házet do jednoho pochybného pytle nemoci. V této otázce zastáváme hledisko, že funkce umění je ve všech případech stejná, a není tedy žádné umění choromyslných stejně jako není umění lidí trpících dyspepsií nebo onemocněním kolena."

4 21.08.2012

Sice mám první vydání s kouzelnou dedikací "Jiřko, budete také tak dobrou jako Zdeňa Rédlová? Fel. Háj, v Mníšku pod Brdy v červenci 1933" (http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Felix_H%C3%A1j,_dedication.jpg), ale tím naneštěstí potěšení s touto knihou víceméně končí. Kája Mařík 1 až 7 jsou krásné knihy a kterákoliv z nich má svoje nezaměnitelné kouzlo, ale tady, stejně jako v několika dalších samostatných dílech s čestnou výjimkou knihy Kájovy děti napsaných několik let po hlavní sáze, už se okouzlení skoro vůbec nekoná... V této knize jsou ovšem taky zajímavé věci, jednak sokolství a potom smutná kapitola o sebevrahovi. Jinak už ale jen těží z popularity hlavních knih.