hu_87
komentáře u knih
Když jde štěně do světa
Linn Palm
Náhodou, tahle brožurka obsahuje mnohé užitečné rady, včetně třeba kapitoly o tom, co je pro pejsky jedovaté apod. Určitě velmi užitečné. Akorát ta brožurka je malého rozměru a je škoda, že nemá víc stránek, protože informace zde obsažené jsou opravdu uplatnitelné.
Mámino poslední objetí: Co nám emoce zvířat prozrazují o nás samých
Frans de Waal
Dokonalost sama, vždycky jsem si říkala, proč nemáme víc knížek o lidoopech. Tohle je skvost, příroda a tak trochu psychologie v jednom. Prim hraje téma z názvu knihy - emoce zvířat. Teda hlavně lidoopů, ale dostane se i na jiné tvory. Vyplatí se jí mít doma, je to populárně naučná knížka v té nejlepší podobě. Překlad je rovněž výborný. Víc takových knížek.
Jak to ten pes myslí?
Arden Moore
Na téhle příručce se mi líbí to, jak je přehledná a jednotlivé kapitoly jsou řazeny podle nejrůznějších psích projevů, včetně různých rad, jak třeba pejska nepodporovat v ne moc žádoucím chováním, nebo jaké možné zdravotní potíže mohou maskovat některé zvyky. Jak už někteří psali, tabulka s plemeny, pro které je dané chování typické mi přišlo mimo mísu.
Řeč psího ocásku - tajný jazyk psů
Sophie Collins
Knížka je určená spíš začátečníkům, provází jí pěkné grafické zpracování, mnoho fotek a na konci je i test, jak jednotlivá gesta chápete.
Rozsah bohužel neumožňuje spoustu věcí probrat víc dopodrobna, na druhou stranu se čte knížka sama a fotky umožňují teorii lépe pochopit.
Mimozemšťané - Odhalení největšího světového tajemství
Steven M. Greer
Mnoho výpovědí svědků, čtivě napsáno... samozřejmě dohady o tom, zda jsou výpovědi pravdivé či ne, ponecháme stranou. Hezky zpracované téma na často omílané téma cizích civilizací. Na dobrou noc dobrý :D
Život v papiňáku
Randi Kreger
Knížka je napsaná hezky, čtivě a překladatelka odvedla skvělou práci. Ani grafická stránka nezaostává. První polovina knihy jde ve směru teoretickém, tzn. zmiňuje příznaky a hlavně krátké kazuistiky z případu HPO, ale i narcistické poruchy osobnosti, které je také věnována samostatná kapitola (protože cca 40% lidí s hraniční poruchou splňují kritéria pro narcistickou poruchu osobnosti). Ta druhá polovina je spíš prakticky zaměřená, jsou zde zmíněny i různé komunikační styly s člověkem, který si chce třeba právě ublížit nebo je vzteklý.
Hvězdu strhávám za fakt, že ta druhá polovina by mohla být klidně detailněji zpracovaná, jako ta komunikace apod., bohužel ne - na úkor různých "motivačních" věcí jakože "není vaše zodpovědnost za tohle a tohle". Né asi, to nevíme :))
Krize chlapectví
John Gray
Podle mě je to super, že vznikají i takovýhle knížky zaměřený na "opačnou stranu mince", tj. na problematiku ohledně mužů a jejich práv.
Je to obsáhlá bichle, zmíněno je zde hodně zajímavostí, statistických údajů (např. že chlapci mají nižší šanci než dívky dokončit střední školu, chlapci trpí absencí otce možná více než dívky a další), ale také opomíjená problematika: svěřování dětí spíše matkám než otcům, i když otci mají zájem o to se starat o své dítě a milují ho stejně jako matka.
Tátové přece jen ukazují dítěti trochu jiný "svět" a úhel pohledu, než mámy. Více a přísněji nastavují hranice, dokážou s potomkem prostě tak blbnout (přesně to autoři vystihli, když do knížky přidali jeden známej vtip, když táta vyhazuje dítě do vzduchu - jak to vidí dítě, máma a táta). Zkrátka potřeba jsou oba světy, jak ten pečující a mnohdy až příliš ochranitelský, nabízející převážně starostlivost a něhu, tak i ten, který dítěti umožní objevovat, ukáže mu takovou tu cestu do světa a pomůže mu objevit svoje nadání i slabiny.
V poslední části knížky je věnovaná taky notná část problematice ADHD a možná řešení těchto obtíží, což je taky fajn, protože ADHD je mnohem častější u chlapců (oproti dívkám, u kterých se to tak neprojevuje a splňují kritéria spíš pro ADD).
Občas mi přišlo, že se ta otcovská část snad až adoruje na úkor matek, na druhou stranu, tohle je problematika z každodenního světa a je třeba na všechna úskalí upozorňovat.
Druhotný sexismus: Diskriminace mužů a chlapců
David Benatar
Knížka jako taková by to nebyla moc špatná, až na několik argumentů níže.
- Příšerný překlad a prokousávání se mnohými větami je srovnatelné s bojem Sísyfovým.
- Přemluva překladatele, která vůbec nemusela být a která dost provokativně a troufale používá různé výrazy směrem k feministkám obecně (nechť posoudí ti, kteří do knihy alespoň nahlédnou).
- Opakování. Autor se bohužel pravidelně opakuje.
S počátečním obecnějším úvodem, který zahrnuje cca 80 stránek (ve kterém jsou mimochodem zajímavé statistické údaje), se přesouváme na takové opáčko těch základních témat probíraných v úvodu knížky, ale do hloubky (tady přichází na scénu ten příšerný překlad, který je v těchto kapitolách obzvlášť znát), více filozoficky atd. a předkládá zde různé argumenty pro své tvrzení. Což teda začíná být v téhle části knížky celkem nudné.
Samozřejmě, každé pohlaví má svoje a je super, že existují i takovéto knížky zaměřené na mužské pokolení.
Jenže jak se říká - mělo to potenciál a ve výsledku se to tak zbytečně zkazilo.
Chápu, že kniha měla jaksi předkládat výčet nevýhod býti mužem, ale zahrnout do toho kapitoly, jakože třeba muž si nikdy není jistý tím, zda je otcem dítěte či ne a že kdyby chtěl každý muž genetický test, tu zatracenou ženskou urazí a tudíž je tímto vlastně jaksi potlačována jeho přirozená touha vychovávat svého vlastního potomka... mi nepřijde moc relevantní.
Ve výsledku je to takové zmatené, své udělal i nepovedený překlad, troufalá předmluva překladatele a některé kapitoly jako třeba viz výše. Celkově je to zbytečně pokažená knížka, od které jsem měla velká očekávání. Když už tam šlo o ten teror teda...
Uvnitř psa - Co psi vidí, čenichají a vědí
Alexandra Horowitz
Tak asi na začátek bych uvedla to, že je tu zmíněno spoustu zajímavostí (prostě populárně-naučná literatura jak má být), na druhou stranu jsou zde části, které jsou spíše filozofického rázu nebo pojednávají o tom, co je všem, kteří o pesanech aspoň něco ví, docela jasné. Je to mix etologie/biologie a evolučních věd. Vhodné nejen pro lidi, kteří si pejska chtějí pořídit.
Hned na začátku autorka zmiňuje: pes není jako my, očekávat od něj chování jako je to naše, je nesmyslné a nebezpečné. Nechme psy občas vyválet v bahně nebo je nekoupejme denně, respektujme, že jsou to pejsci a nečekejme, že na příkazi "k noze" hned automaticky poslechnou a nezlobme se na ně kvůli tomu (protože je to pro ně nepřirozené).
Pejsci jsou výjimečné bytosti a je třeba jim nejen dávat lásku, kterou si zaslouží, ale respektovat i to, že jsou to pejsci a mají také svoje potřeby, které se s těmi našimi nemusí shodovat.
Jinak teda poznámka, teď jsem si vzpomněla, že mě v knížce ještě zarazilo.
Temple Grandin je vědkyně, žena, která má autismus a která se zaobírá de facto chovem zvířat. Není to muž, jak chybně uvedla překladatelka.
Občas lžu
Alice Feeney
(SPOILER) Tohle ale vůbec nebylo špatný, pravda, něco sice bylo prostě vyhrocený a tak, ale co taky u tohohle žánru čekat, že? V porovnání s knížkou "Vím kdo jsi" je tahle určitě lepší. Pravda, ta hlavní zápletka, kterou se dozvíte až ke konci je poněkud zamotanější, ale mně se to osobně celkem líbilo. I když je pravda, že postava Claire je nejspíš ztělesněním někoho, komu se říká psychopat a to, jak poslala Claire Edwardovi dopisy aby přestal otravovat Amber, aby nakonec jemu samotnýmu řekla, že je prej poslala Amber samotná - tomu já říkám takovej ten náběh na American style.
Zase se tu objevuje námět nějakýho znásilnění, v předchozí knížce tím úchylným bratrem z její původní rodiny, teď rovnou když byla hlavní postava v kómatu. Těžko říct, jestli je to nějaká latentní úchylka, ale jako knížka je to určitě nadprůměr.
Zachraňte si kůži!
Fabrice Midal
(SPOILER) Většina lidí nesdílí moc vstřícný postoj k narcismu; je to pojem spojovaný nejčastěji se sebestředností na úkor ostatních, touhou po obdivu a dalšími věcmi, které o narcismu víme.
Zde se nám naskýtá poněkud odlišný pohled na narcismus.
Když si vezmeme legendu o Narcisovi, tak tomu vlastně bylo od začátku zakazováno, aby poznal sám sebe. A dle bájí a pověstí nemůžeme hned usuzovat, že byl za svůj "egoismus" potrestán. Proměnil se přece v květinu. Narcis totiž poznal sám sebe, soustředil se na své nitro (což je jakási hlavní mantra propagace narcismu jako takového).
Podle autora je být narcisem to nejlepší, co můžete v životě udělat. Pečovat o sebe, mít se rád i se svými nedostatky.
Autor také kritizuje heslo východních směrů alá "odhoď své ego", protože je podle autora chybně interpretováno.
V této společnosti, navzdory očekáváním, neshledává tento pán výskyt přílišného narcismu. Naopak. Tato kultura je podle něj charakteristická nedostatkem skutečného narcismu. Společnost se orientuje na výkon, úspěch, prosazuje se heslo "samochvála smrdí", než něco sdělit se zájmenem -já- se radši lidé uchylují k -my- (je to více kolektivistické a asi méně sobecké) a často, pokud někoho požádáme, aby "se v sobě šťoural", se setkáme se silnými emocemi, často smutkem-pokud se k tomuto kroku ovšem dotyčný odváží.
V hlavě
Gábina Pokorná
Sic dávám 5 hvězd, ale s jistými výhradami (viz níže).
Ale nejprve k výhodám.
Jak už bylo psáno, je to jízda, místy víc vyhrocenější a někde zase míň. Jde spíš o střídání jakýchsi stavů dezorientace, myšlenkového trysku či slovního salátu v papírové podobě a i když to samo o sobě zas takový brilantní děj nemá, ty myšlenky, ať už jsou jakkoliv zmatené a roztříštěné odrážejí čistou skutečnost. Ano, přesně takto nemocní smýšlejí (samozřejmě tím netvrdím, že jsou u všech stejné příznaky). U autorky se prolínají příznaky pozitivní (jdou po mně, špehujou mě...), tak negativní (mít na sobě několik dní poblitý triko, wtf) a jde tam fakt hezky vidět to, jak se s nemocným třeba bavíte a najednou obrátí, protože třeba uděláte nebo řeknete něco (klidně i nějakou drobnost, asociaci, kterou si ten dotyčný vyloží po svém) a už je oheň na střeše.
Taky se mi líbilo to, jak to ve výsledku bylo kolikrát i vtipný (čímž se nesměju těm příznakům nebo té nemoci, ale prostě to jak některé věci byly podané upřímně, bez obalu) - viz třeba:
"Škoda každé rány, která padne vedne.
A jsme v prdeli." :D
Čekejte také notné množství vulgarismů, prostě je to psané takříkajíc od srdce a několikrát jsem se, jak už jsem zmínila, upřímně zasmála. Prostě taková ironie života v praxi.
Je to poměrně netradiční čtení, jak bylo zmíněno, toho děje jako takového není tak, jak bychom u přes 300 stránkové knížky čekali, notnou část také tvoří autorčiny myšlenky (jakkoliv nesrozumitelné a zmatené), taky ty vulgarismy (nic pro puritány). Na konci nás čeká celkem otevřenější konec, takže se ptám: že by nějaké pokračování? Protože z myšlenek v knížce jsem nabyla dojmu, že autorka byla podstatný čas silně psychotická (také sehrálo roli to, že odmítala - a možná i nadále odmítá? medikaci) a zajímalo by mě, jak je na tom dnes.
Hierarchie v pralesích: Evoluce rovnostářského chování
Christopher Boehm
Super čtení, místy ne moc snadné, ale vyplatí se! Ideální volba pro milovníky biologie, psychologie a evoluční teorie! Autor zde popisuje rozdíl mezi společnostmi lovců a sběračů a mezi různými kmenovými společnostmi... předkládá různé výhody, ale i nevýhody rovnostářského uspořádání, nechybí ani kapitoly o primátech nebo o altruismu a jak předcházet tzv. sociálním parazitům.
Vím, kdo jsi
Alice Feeney
Napínavý to bylo, styl psaní mi taky sedl. Děj je ze začátku takový pochmurnější, nutí vás to zkrátka číst dál a dál.
Střídají se pasáže že současnosti a z minulosti a občas převažují, jak už bylo zmíněno, pocity na úkor děje. Což nemusí sednout všem, ale vzhledem k tomu, že autorka u mě navedla jistou atmosféru napětí, to promíjím.
Ale ten konec byl jakože dost velkej bizár a docela to celý zazdil. Tohle překoná i zážitek ala American style, tohle prostě bylo až moc i na mě a to toho snesu poměrně dost.
Jako knížka, styl psaní je to určitě nadprůměrné, ale těm více konzervativnějším doporučuji nečíst až do konce :D
Psychologie celoživotního vývoje
Marek Blatný
Poměrně složité téma, vhodné si pořídit ke zkoušce. Místy to není moc relaxační četba.
Být psem - Následujme psa do světa vůní a pachů
Alexandra Horowitz
Jó, ne nadarmo je tahle knížka považovaná za nejlepší populárně-naučnou literaturu za tenhle rok. Čichání může bejt zajímavý, ne že ne. A nejen čichání nás, lidí (o čemž je tu taky dost napsáno), ale hlavně tu jde o pesany a jejich čumáky. Takže se dozvíte nejenom tunu zajímavostí z psího života, ale i o tom, jak spousta psů pozná přicházející epileptický záchvat svého páníčka nebo rakovinu, případně jak se psi učí vyčenichat různé nelegální látky jako jsou drogy.
Od přírody podřadné – Jak se věda mýlila v ženách
Angela Saini
(SPOILER) Podle mě je to celkem vydařené, ale vzhledem k tomu, jak pracný bylo knížku sehnat (neustále vypůjčená apod.) a jak se knížka prezentuje, jsem od toho očekávala poněkud víc zajímavostí. Ale to je asi i tím, že nejsem v oblasti nováčkem, pro laika v téhle oblasti to bude asi zajímavější, jak pro někoho, kdo už ty znalosti v oboru má rozšířenější. Stejně mě ale některé informace překvapily a byly podány zajímavě.
Čtení je to zajímavé a styl psaní mi také sedl, takže přečteno rychle. Avšak co mi vadilo bylo to, že se autorka opakuje a místy mi některé sdělování informací přišlo zaujaté (jen abychom se vyrovnaly mužům, za každou cenu, že), na stranu druhou-ony ženy asi mají trochu právo být naštvané, vzhledem k x případům, kde na tom práva žen nejsou moc dobře.
Je fajn, že se vydávají takovéhle knížky, kapitoly třeba o některých kmenech, kde ženy běžně loví nebo úvaha, zda je lov velkých zvířat (běžně připisovaný mužům) srovnatelný se sběračstvím byly hezké. Kapitola o promiskuitě - taky mi tam přišlo, že je to prostě za každou cenu být stejné jako se připisuje mužům, tzn. promiskuitní. Jenže ono se už nějakou dobu ví, že ženy jsou nuceny o svých partnerech něco zamlčet, aby to druhou stranu nepopudilo.
Líbí se mi autorčina kritika některých studií, které nemusely být provedeny úplně ideálním způsobem.
Co se mi nelíbí je takové to popírání rozdílů mezi pohlavími a vnucování pohledu, že to společnost je "vinna" tím, že existují třeba panenky a vojáčci. Nebo tvrzení, že se mozky žen a mužů vlastně neliší - třeba takové jádro hypothalamu INAH-3 či jiné struktury by asi nesouhlasily. Což ovšem neznamená, že to tak musí být u všech žen či mužů. Nebo větší podíl gliových buněk.
Další věc je fakt, že spousta z těch studií byla od žen. Nevím, jak moc přesně to je či není zaujaté.
Jsou tu ženy a jsou tu muži. Neznamená to, že se musí vyrovnat co do schopností. Tady jde o to, že jsme nějak odlišní a máme se doplňovat, pomáhat si navzájem. Nemělo by jít o to, že se budeme snažit stírat jakékoliv rozdíly mezi pohlavími. Samozřejmě, tvrzení, že ženy jsou z Venuše a muži z Marsu je také přehnané, zase tak moc rozdílí nejsme. Jenže také nejsme téměř stejní, jak to z téhle knížky občas vyznívá.
Hodnocení je tedy něco mezi 3,5 - 4 hvězdami.
Svědectví o životě v KLDR
Nina Špitálníková
Koho by napadlo, že udělat rozhovory s několika lidma bude tak geniální. Je to určitě super, hlavně pro lidi, kteří si neustále na něco stěžují. Aby si uvědomili, že v naší republice nemusí být všechno černý.
Ale to se zase opakuju, knížka má spoustu recenzí a je napříč knihkupectvími velmi žádaná, takže asi jen vzkážu autorce - dobrá práce a zasloužené ocenění!
Odpustit druhým, odpustit sobě
Amélia Fleurot
U týhle knížky vážně chápu tvrzení, že knížky mají duši. Protože tahle jí má. Je sice malinká a poměrně útlá, ale má v sobě obsažený dost super myšlenky.
Vhodný jak pro psychology, tak pro laiky, i pro lidi, kteří si právě prožili něco špatnýho - aby si něco v sobě uvědomili.
Je to psaný hodně přehledným stylem, není to dlouhej souvislej text (to poznáte až knížku otevřete), hodně odstavců pro lepší přehlednost.