huhuhu komentáře u knih
Ač nespadám do cílové skupiny, knížku jsem přečetla jedním dechem a považuji ji za velmi inspirativní. Myslím, že Váchovy rady jsou celkem univerzální - zvednout se od počítače, přestat ztrácet čas nesmysly a začít skutečně žít můžeme v každém věku. Jen v tom mládí je to ještě naléhavější, už nikdy potom člověk totiž nemá tolik energie, potenciálu a svobody jako v té době, takže je fakt škoda, když to všechno zbytečně promrhá.
Moc zajímavá knížka. Je sice útlá, ale záběr má široký – celé 20. století. Obsahuje desítky krátkých próz, které stojí někde na pomezí historie a beletrie. Jsou to situace, které se patrně přesně takhle nestaly, ale mohly. Skvěle propojují velké dějiny s těmi malými. Historické mezníky jsou zde představeny jako součást všedního, každodenního života (často jde o situace spojené s konzumací jídla, s osobní hygienou apod.). Na konci každého příběhu čtenáře čeká pointa, a to většinou v podobě odhalení jména dotyčné osoby, místa a času, kde a kdy se děj odehrál.
Příběhy po sobě následují chronologicky, ale největší prostor v knize dostává druhá světová válka, což je autorovo oblíbené období. To mě osobně trochu mrzelo, uvítala bych více příběhů z druhé poloviny 20. století.
Na knize si nejvíc cením toho, že často přináší na věci nový úhel pohledu a ukazuje nové souvislosti. 20. století bylo šíleně kruté a krvavé, což je v knížce hodně vidět. Mnoho příběhů tak vybízí k zamyšlení nad problematikou dobra a zla. Třeba člověk, který „pracuje“ v koncentráku, je představen jako milující otec a manžel. Zajímavé je také zamyslet se nad tím, které zážitky a zkušenosti z dětství mohou vést k tomu, že někdo v budoucnosti jedná jako Hitler a jiný třeba jako Palach.
Myslím, že čtení téhle knížky musí být lahůdka pro všechny znalce historie 20. století. Já se mezi ně tedy zrovna nepočítám, takže jsem si spoustu údajů (osoby, události) musela dohledávat, ale o to víc jsem se toho dozvěděla. Doporučuji nezhltnout knížku za jeden večer, ale číst jednotlivé příběhy pomalu a postupně.
Kniha o Boží velkorysosti od člověka se širokým srdcem, který má sám velkorysosti na rozdávání. P. Láďa nikoho neodsuzuje a každého přijímá takového, jaký je, včetně lidí na okraji společnosti. Přátelí se se šlechticem i s nejubožejším žebrákem, v jeho srdci mají místo věřící i nepřátelé církve. Přitom je neuvěřitelně skromný a pokorný. Velice inspirativní kniha i její autor!
Milé, pozitivní čtení do depresivního období.
P.S. Témata spíše pro ženy (děti, vztahy, láska) a spousta citů a pocitů. Takže si moc neumím představit muže, kterého by tahle kniha zaujala.
P.P.S. Žádné hlubokomyslné myšlenky a dost se to opakuje (v časopise to určitě fungovalo líp), ale na zlepšení nálady to je fajn.
P.P.P.S. Pěkné ilustrace.
Omylem jsem si místo 3. dílu série půjčila tento, což jsem zjistila až po jeho přečtení. Vlastně to vůbec ničemu nevadilo, jen jsem se divila, kde se tam vzala tetička Nora. :-) Trochu mi to připomnělo knihu Úzkosti a lidé od Backmana, taky jsou tam takoví amatérští lupiči.
Uf, to bylo psycho! Autor dokázal velmi sugestivně vylíčit tu tíživou a dusivou atmosféru, která Danielu obklopuje. Zároveň to je jedna z těch knih, které by si mělo přečíst co nejvíc lidí, aby věděli, o co jde, kdyby se dostali (oni nebo někdo v jejich okolí) do podobné situace. A snad dokázali včas zareagovat...
Ač jsem kdysi povinnou četbu četla poctivě, Zapadlí vlastenci mi nějak unikli a přečetla jsem si je až teď po letech. Moc jsem od této knihy neočekávala, ale nakonec to vlastně bylo velmi milé a příjemné čtení. Je zde pěkně vykreslen život v horách před téměř 200 lety, čtenář pozná místní ("kerkonošské") nářečí a naučí se i spoustu nových starých :) slov (třeba jsem zjistila, co to je "podsebití"). I když autor nezapomíná dopodrobna vylíčit vzhled každé postavy a každého místa, děj vcelku svižně ubíhá, protože tam je zároveň velká spousta dialogů. Ani tématu vlastenectví není třeba se bát, je zde podáno docela stravitelně. A černobílé vykreslení postav autorovi odpouštím. :-)
Večerníček o malé čarodějnici jsem jako dítě moc ráda neměla, tak se mi do knihy příliš nechtělo. Ale nakonec musím říct, že to nebylo špatné, a synové (8 a 6 let) příběhy dobré čarodějnice a jejího kamaráda havrana Abraxase poslouchali s velkým zaujetím.
Asi do poloviny knihy jsem si říkala, že zase až tak bizarní ty povídky nejsou. Zajímavé a originální, to ano, ale bizarní? Nicméně poté (když jsem se dostala k povídce Transfugium a dál) jsem změnila názor, protože několik posledních povídek si přívlastek "bizarní" už opravdu zasloužilo.
Celkově mě kniha dost zaujala, ač žánrům jako sci-fi, dystopie apod. příliš neholduji. Bylo to nepříjemné a znepokojující čtení, které nutí k zamyšlení. A to je - vzhledem k tématům - jen dobře.
V lecčems mi kniha připomínala Poslední soud od J. Š. Baara, a i když Baar byl o něco lepší, ani tohle nebylo špatné. A překvapivě aktuální. Skvělé vylíčení (psychického) domácího násilí, které na hodném a naivním Vojtovi Kalibovi páchají manželka a tchyně. Tušila jsem, jak to dopadne, jen jsem si nebyla jistá, která z těch dvou to bude...
Jidáš, román o zradě a samotě, určitě není pro každého, ale já jsem si jeho čtení vychutnávala. Spíše než samotný příběh studenta Šmuela zde jsou v centru pozornosti nejrůznější filozofické, náboženské či politické úvahy. Děj plyne pomalu, nic moc se toho vlastně nestane, i když postupně odhalovaná minulost všech postav je plná neradostných, až tragických okamžiků. Ale autor dokáže psát zajímavě i o banálních věcech (příprava snídaně, vycházka po městě), umí skvěle vylíčit atmosféru a má perfektně vyvinutý smysl pro detail, jak už ostatně vím i z jeho dalších knih.
Nedávno jsem navštívila Památník Karla Čapka ve Strži, kde mě zaujaly Čapkovy citáty, a dostala jsem chuť přečíst si jeho další myšlenky. Bajky a podpovídky tento účel splnily perfektně. Žasla jsem nad tím, jak Čapek dokázal jednoduše vyjádřit hlubokou myšlenku, a jak jsou jeho aforismy trefné, nadčasové, geniální. Třeba: "Mezinárodní dohoda: My králíci jsme se dohodli s kuřaty, že se nebudeme navzájem požírat. Uvidíme, co tomu řekne jestřáb." Taky povídky mě zaujaly, nejvíc asi Paštika, Muž, který dovedl lítat, a Anonym.
Silný a zajímavý příběh, ale myslím, že mohl být zpracován lépe - méně povrchně a trochu rafinovaněji. Takhle to pro mě bylo dost předvídatelné, ale i tak jsem četla celkem se zájmem.
Tahle knížka je milým pohlazením po duši. Laskavé, trochu čapkovské rozjímání nad obyčejnými věcmi s mírně duchovním přesahem (ale vhodné i pro nevěřící). I v těchto textech je vidět, že A. Palán je nejlepší, když píše o svých setkáních se zajímavými lidmi. A že je přitahoval (nebo vyhledával?) snad odjakživa. :-) V knihovně měli i druhý díl, tak teď lituji, že jsem si ho rovnou nepůjčila, rozhodně by mi nevadilo v Palánových příjemných fejetoncích pokračovat.
Většina z nás nemá příležitost a asi ani odvahu popovídat si s někým divným, odlišným, žijícím nějak jinak... Jsem ráda, že Aleš Palán to dělá za nás. Díky němu a jeho knihám tak máme možnost nahlédnout do soukromí a osudů lidí, kteří žijí jinak, po svém. Nejvíc mě zaujal pouliční básník Šimon, Petrova pěší cesta do Jeruzaléma, Flypovo bydlení ve sklepě a osudy paní Lenky vždy nějak související se svířaty.
Líbila se mi hlavní myšlenka, poukazující na to, jak se zažité stereotypy a vzorce chování v dalších a dalších generacích opakují a jak je těžké (až nemožné) se z tohoto koloběhu vymanit. Ale jak už psali někteří přede mnou - něco tomu prostě chybělo. Pro mě bylo hlavním problémem asi to, že příběh byl tak nějak předvídatelný a ničím mě vlastně nepřekvapil (a asi ani neobohatil). Ty zajímavé události se spíše netýkaly hlavních postav a rychle se přešly (příběh Amálky, Věrky...). Hlavní postavy vlastně jen dřely, stěžovaly si a nechaly se vláčet svým osudem... A jejich příběhy tak nakonec působí vcelku banálně a zaměnitelně s příběhy jiných lidí žijících v téže době.
Pan psychiatr Honzák je skutečně svérázný člověk, zároveň moudrý, má nadhled a skvělý smysl pro humor. U jeho přednášek se člověk nenudí. Tohle je ale psaný text, tak jeho "upovídanost" občas působila trochu rušivě, často se od původní otázky dostal někam úplně jinam apod. Pro tazatelku muselo být obtížné rozhovor řídit a někam směrovat. Některé pasáže mi přišly vcelku zbytečné, např. podrobné povídání o různých "psycholidech", o kterých jsem v životě neslyšela (ale je možné, že lidé z oboru je ocení). Překvapilo mě, že s panem Honzákem existuje ještě jedna kniha rozhovorů, dlouho jsem si myslela, že čtu tu druhou. :-)
"Caesar se svým vojskem vyrazil do Galie... Jeho vojáci mu ohlásili, že po třech dnech pochodu dorazí k mostu, kde je však mohou ze zálohy napadnout Galové. Vystrašeně se ho ptali: "Co budeme dělat, až k tomu mostu dojdeme?" Caesar v tu chvíli praštil pěstí do stolu a řekl: "Až k tomu mostu dojdeme, tak ho přejdeme." A přesně o tom to je. Až tam dojdeme, tak tam budeme a uvidíme, jak jednat. Všechny ty anticipační strachy a úzkosti z očekávání, co bude, až to nastane, a veškeré podobné sebepodrazy, nás blokují ještě dříve, než se vůbec může něco stát."
Jedna z knih mého dětství. Teď jsem ji četla s 9letou dcerou, která by si ji sama asi nepřečetla, ale takhle ji zaujala - možná stejně jako kdysi mě. Já jsem teď asi víc sledovala vztahy mezi dospělými, které byly podobně komplikované jako ty mezi dětmi.
Četla jsem s 9letou dcerou a oběma se nám kniha moc líbila. V knize je doporučení pro děti od 5 let, ale myslím si, že pro tak malé děti to určitě není - vzhledem ke stylu, slovní zásobě a možná i ději, který není příliš akční a spíš si všímá drobných zajímavostí o zvířatech. Ale pro starší děti a dospělé krásné čtení.