iam.sokol komentáře u knih
K 1984 jsem se po letech vrátil v rámci čtenářské výzvy a jako před lety, i nyní po přečtení cítím, že na mě jde deprese a úzkost. Mistrovské a zároveň děsivé dílo, které nutí přemýšlet, jak asi vypadaly předchozí totalitní režimy, a zda by se něco podobného mohlo stát i nám v budoucnu (ačkoliv nemám iluze, že v některých státech "odlehčenější" verze Strany jedou na plný výkon).
Vzpomínám si, jak mi taťka vyprávěl, že Psa Baskervilského četl jako puberťák na chalupě u prababičky, sám v sednici při jedné žárovce u postele, a pak se bál usnout, protože po půdě běhala kuna. Mně je sice skoro 30 let a knihu jsem četl ve městě za sychravého počasí, nicméně obavy ze spánku jsem měl také (především že mě zakousne náš malý kavalír). Sir Doyle napsal vskutku působivý příběh, při jehož čtení pracuje představivost na plné obrátky. Je to první Holmesův příběh, který jsem četl (když nepočítám množství zhléduntých filmů/seriálů) a těším se, až postupně do své knihotéky a především do přečtených knih budu přidávat další Doylova díla.
Už od malička mě fascinoval starověký svět, především starý Egypt (než jsem se začal více zajímat o starověký Řím). Egypťana Sinhueta jsem tak měl na wish listu hodně dlouhou řádku let, až jsem se k němu konečně dokopal nyní v rámci čtenářské výzvy. Ačkoliv má kniha cca 800 stran, četla se doslova jako pohádka (i když archaický překlad byl někdy těžší na pochopení). Normálně bych ji přelouskal za pár dní, ale tím, že jsem ke každému městu, každé navštívené říši a každé stěžejní události hledal dodatečně externí informace, zabralo mi přečtení několik týdnů. Za mě skvělý počin, díky němuž si znovu pohrávám s nápadem navštívit starověké památky Egypta. A už se těším na další Waltariho kousek, který mám na seznamu (Tajemný Etrusk).
Kmentu jako novináře sleduji už mnoho let, a když máme teď ty prezidentské volby, řekl jsem si, že se konečně pustím do této křiklavě žluté knížky, kterou jsem hodně dlouho odkládal. Co se týče stylu psaní, Kmenta zvolil krátké kapitoly, takže sází dynamicky jednu informaci za druhou. Aby se v těch všech jménech a společnostech člověk neztratil, jednou či dvěma větami je vždy připomenuto kdy, kde, kdo, co a jak. Co se však moc dobře nečte, je samotný obsah těchto kapitol. Je až děsivé, kam mohou zasahovat chapadla tehdejšího premiéra, o kterém je všeobecně známo, že nás všechny bere pouze jako prostředek k udržení si svého impéria. Bože nedej, aby se stal prezidentem.
Kde jinde si znovu po tolika letech přečíst Petiškovy řecké báje a pověsti než během dovolené v Řecku. :)
Jako rodilý Jihočech (sic pocházející z podhůří Novohradských hor) jsem si knihu nechal nadělit pod vánoční stromeček s velkým očekáváním. Těšil jsem se na příběh, který mi připomene známé končiny, a zároveň obohatí mou knihovnu o dílo spojené s mým domovem. Bohužel musím přiznat, že výsledný dojem z četby mě poněkud zklamal. Už od začátku jsem měl problém se do knihy plně ponořit. Styl psaní autorky na mě působil zvláštně a nesourodě – některé věty na sebe nenavazovaly a místy mi přišlo, že text postrádá plynulost. Několikrát jsem se i přistihl, že místo pořádného čtení odstavců je spíš očima rychle prolétávám, jen abych měl určitou pasáž za sebou. Na druhou stranu uznávám, že autorka oplývá bohatou a květnatou slovní zásobou. Ovšem na tak krátký rozsah užívá až zbytečně velké množství přirovnání a metafor, které se navíc neustále opakovaly. Děj, který měl slibný rozjezd v první třetině, bohužel postupně upadl do fádnosti a opakování sebe sama. Nicméně prvních sto stran mě skutečně vtáhlo zpět do časů, kdy jsem trávil víkendy na čundrech a spal pod širákem v Novohradkách a na Šumavě, jen jsem se zpětně zděsil, co nás tam mohlo všechno potkat :)
(SPOILER) Naprosto famózní závěr trilogie, který se zařazuje mezi to nejlepší, co jsem kdy četl. Ten záběr fantazie a myšlenek, jaký Liou Cch´-Sin převtělil do této knihy je absolutně neuvěřitelný. Nad to všechno dokázal své vize zpracovat tak čtivě, že jsem celých těch 750 stránek zhltl během necelého týdne. A že jsem touto knihou doslova celý ten týden žil dokazuje i fakt, že se mi o ní i každou noc zdálo, což se mi nestalo už hodně dlouho. Vskutku skvělé literární dílo a už teď se těším, až se k trilogii vrátím, protože je mi jasné, že mi při prvním čtení utekla spousta detailů. P.S. Autor si nechal trochu otevřená vrátka na pokračování, takže moc doufám, že se k tomuto příběhu zase vrátí.
Celou trilogii jsem už nějaký ten čas sušil doma v knihovně, a když mi o ní minulý týden opět básnil kamarád u pivka, který ji četl už potřetí, pustil jsem se konečně do ní taky. První díl mi trochu připomíná směsici Duny a Nadace, kde se potkává hned několik témat. Od sociologie přes ekologii až po politiku a filozofii a - to především - fyziku. Za mě nečekaně kvalitní úvod, přestože jsem se místy trochu ztrácel ve vědeckých pasážích, zejména na konci.
Naprosto famózní úvod do jistě velkolepé série. Od Asimova jsem naposledy četl Já, robot ještě jako teenager a jsem moc rád, že jsem se tehdy nepustil i do Nadace. Čekal jsem klasickou sci-fi s vesmírnými válkami a bitvami, ale díky bohu jsem dostal mnohem víc, když Asimov propojil vesmírné pozadí s intrikami a vysokou politikou. To vše zahalené jasně nalajnovanou tisíciletou budoucností, která je však aktérům (a čtenářům) skryta. Přečteno na jeden zátah a už jdu rovnou na pokračování.
Ve své poslední knize Madeleine Albright vzpomíná na období po skončení jejího angažmá ve vysoké politice. Vtipné momenty prokládá vážnými tématy a pamatuje i na takové osobnosti, jako byl Václav Havel. Její život byl opravdu obdivuhodný a svět s její smrtí přišel o obrovskou personu vyznávající demokracii, humanismus a skutečnou službu pro stát. Madam Secretary, odpočívejte v pokoji a díky za všechno.
Grandiózní surreální, ale milé finále krvavé upíří trilogie. Kvalitou se trojka blížila prvnímu dílu s tím rozdílem, že byla o fous bizarnější. Skvělá práce, teď si asi dám od Kotlety na chvíli pauzu, ale těším se, až se k němu zase vrátím.
Jestli mám nějaké období evropských dějin opravdu velmi rád, je to doba starověkého Říma. Díky poutavému stylu Roberta Gravese jsem se dokázal na několik málo dnů přenést do doby počátků císařství a prožít všechny pletichy, aféry, ale i příběhy vedlejších postav jako by je psal samotný Claudius. Jako u ostatních knih odehrávajících se v této době, i tady jsem měl potřebu si neustále dohledávat dodatečné informace a překvapilo mě, že v základu se Graves držel poměrně historicky velmi přesně. Skvělá práce a těším se na pokračování.
Smrt na Nilu je jeden z nejznámějších případů Hercula Poirot, a o to více je to také jeden z nejzamotanějších příběhů s množstvím postav. Zpočátku chvíli trvalo, než jsem se zorientoval, proto je lepší číst knížku doslova na jeden zátah. Ačkoliv jsem viděl už dříve film s Davidem Suchetem, nepamatoval jsem si přesně, kdo byl skutečný vrah. A jak už u Agathy Christie bývá zvykem, člověk se to dozví opravdu až na posledních stránkách.
Jestli jsem u prvního dílu Duny psal, že Herbert dokonale zkombinoval naší pozemskou filozofii a náboženství, tak u tohoto dílu to platí dvojnásob (možná spíše trojnásob). Absence jasně plynoucího děje sice znamená, že se tato kniha čte mnohem hůře, ale pokud je člověk ve správném rozpoložení, uteče to velmi rychle. Rozhodně tohle není četba na čtvrthodinovou jízdu v tramvaji, jako spíše na klid domova. Už se těším, až se vrhnu na třetí díl.
Přátelé mi říkali, abych se nenechal odradit Pistolníkem, protože Temná věž jako celek je fantastická. Tak jsem se nenechal odradit, zatnul jsem zuby, těch prvních 200 stránek jsem nějakým způsobem přelouskal a teď budu doufat, že mi přátelé nelhali.
Potřeboval jsem si po všech těch vážných tématech přečíst něco jednoduchého a Kotleta mi naservíroval přesně to, co jsem chtěl. Upíři, mimozemšťani, sex, krev, střílení, a to vše tak akčně napsané, že jsem knížku přečetl prakticky na jeden zátah. Neočekávejte nějakou náročnou literaturu, ale jen a pouze jednu velkou řežbu.
Martin Řezníček je pro mě synonymem Spojených států amerických a navždy budu mít jeho tvář spojenou s reportážemi ČT z této země. Patří mezi opravdovou špičku tuzemské žurnalistiky, proto jsem se těšil, až si přečtu jeho prvotinu. A dostal jsem to, co jsem čekal. Vzpomínky na zajímavé reportáže s širokým tematickým záběrem doplnil o zákulisní informace jejich vzniku a často i o příběhy, které respondenti prozradili mimo kamery. Bohužel omezený rozsah knihy nedovolil jít autorovi více do hloubky ani zahrnout více reportáží a zkušeností z jeho amerického působení. Snad se tedy dočkáme v budoucnu další knihy.
K Ladislavově Santiagu jsem se dostal těsně před Vánocemi, když jsem se celkem impulsivně rozhodl vykonat obdobnou pouť na jaře (teď už letošního roku), ovšem ne po Španělsku, ale po Itálii. Láďovy knížky se mi strašně dobře čtou, protože umí spojit suché informace z běžných průvodců se svými osobními zážitky z cest. Někteří řeknou, že jeho historky jsou často smyšlené, ale jak znám Láďu ještě z gympláckých let, on podobné příběhy jednoduše k sobě přitahuje. Těším se na další z jeho knih.
K Válce bohů jsem došel vlastně úplnou náhodou, když jsem hledal nějakou tematickou knihu na letní dovolenou na Korfu. Nebudu lhát a rovnou řeknu, že jsem byl zprvu trochu skeptický, protože starověk miluji a s podobnými motivy s prvky fikce si už dříve zahrávala velká světová spisovatelská jména (a ne vždy to úplně vyšlo). Nicméně po dočtení více jak 500 stran (a skoro spálených ramenech) mohu konstatovat, že Petr Jaroněk stvořil vskutku kolosální epos hned s několika dějovými linkami, u něhož jsem si místy říkal, že něco takového přece nemohl napsat Čech ve 21. století. Autor chytře zvolil archaický styl psaní, nebál se jít za hranice pevninského Řecka a naplno využil fascinující starověkou mytologii s celou plejádou bohů i bájných postav, které známe z děl Homéra. Možná to je i tím prostředím, kde jsem knihu četl, ale já jsem absolutně nadšen a budu jedině rád, pokud si něco podobného budu moci znovu zase přečíst od některého českého autora či autorky.
Madeleine Albrightová je z mé strany snad nejobdivovanější ženou, která je ryzím ztělesněním amerického snu. K její hlavní autobiografii jsem se dostal oklikou po přečtení Pražské zimy, kterou před několika lety propagovala i tady v ČR. Tenkrát jsem měl možnost coby student navštívit její přednášku na půdě Masarykovy univerzity v Brně a už tenkrát jsem obdivoval její energii, eleganci a neskutečnou inteligenci. Kniha jako taková je opravdovým průvodcem světových dějin 90. let a ačkoliv jsem si myslel, že její život znám poměrně dobře, dozvěděl jsem se plno nových zajímavých věcí. Oceňuji i její styl psaní, kdy vážné diplomatické události prokládá vtipnými vsuvkami a různými příhodami. Právě díky nim jsem nakonec celou knihu musel "povinně" číst nahlas, takže jsem dělal svému příteli rovnou audioknihu. Obdivuji její život a její kariéru, a jestli někdo udělal opravdu skvělé jméno Československu ve světě, je to vedle Václava Havla právě Madam Secretary.