ijcro komentáře u knih
Knihu jsem četl jako dítě a nedíval se na ní jako na nějaké podobenství, spíš jsem ji bral jako zvláštní cestopis, líbila se mi Laputa i rozmluva s koněm... jen se mi jako kniha zdála strašně tlustá a těžká :)
Velmi krásné pohádky, ale řekl bych, že spíš pro starší děti. Četl jsem je v nemocnici, to jsem byl v páté třídě, a některé z příběhů se mi díky tomu nesmazatelně vryly do paměti. Jsou to prostě pohádkové příběhy z jiného světa, z daleké země tam, za obzorem.
Sedm pohádek, na každý den v týdnu jedna. Moc se mi líbily nejen pohádky ale i kouzelné ilustrace. Skvělé čtení!
Tuhle knihu mám doma (bohužel už bez přebalu), je to vydání někdy ze sedmdesátých let. Francouzské pohádky jsou jen pro opravdu silné povahy - je to samé drásání, potoky slz a krve. A hlavně mi lezly na nervy některé pasáže, které se drasticky opakovaly třikrát za sebou, jak už to v pohádkách bývá. Ideální čtení na dobrou noc pro začínající masochisty...
Četl jsem to jako dítě už strašně dávno, příběh vycházel časopisecky a tuším, že to ilustroval Jaroslav Malák. Moc se mi to líbilo, a nejen kvůli obrázkům. Jen nevím, co to už bylo za časopis... možná Ohníček nebo Mateřídouška? ... fakt nevím.
P.S. Moc se mi líbila ilustrace, kde pan Wonka obsluhoval stroj na čokoládová vajíčka a měl tam šest kmitajících rukou :)
Dočetl jsem třetí díl a s odstupem času musím ocenit, jak rozhozené kostky příběhu Kerricka, Vainté i Enge nakonec do sebe zapadly a tím důstojně sérii zakončily. Pro mne se zdá asi nejhodnotnější částí paradoxně epilog. Snad proto, že vypravěč, v tomto případě sám Kerrick s odstupem, řekněme, třiceti let od posledních událostí, hodnotí milníky své cesty i cest svých souputníků a zároveň vyslovuje přání, co by si ještě přál stihnout. Prostě taková kompaktní rekapitulace včerejšků a jemný náznak zítřků, kterých už asi nebude mnoho...
Dávám plus
Je to skvěle odvyprávěný příběh mého dětství. Jsou prostě příběhy, které chytnou za srdce a musí to být v tom správném věku. Dřív jsem četl Rahana a byl tak trochu ovlivněn jeho atmosférou v obrázcích, kterou jsem tak nějak podvědomě přenesl i na Džara. Možná je to jen díky náhledu do pravěku, možná jen vzdálené podobnosti charakterů... kdo ví. Ale četlo se to hezky :)
Druhý díl je kapičku jinší než první. Poněkud se změnil popisný jazyk Yilané (asi kvůli připojenému slovníku), aspoň z počátku se mi to zdálo. Kerrick je na antidepresiva a jeho sklíčenost je vyvažována obětavostí a láskou Armun. Jen ta mrcha ještěrka Vainté je furt ta samá, zatvrzelá potvora, toužící zničit Tanu do poslední jejich kůže.
Nejsympatičtější z celého příběhu jsou srdeční Paramutan, lovci velryb a lidé studeného severu, jsou bezprostřední, veselí a obětaví, hotovi pomoci navrčenému Kerrickovi resp. Armun kdykoliv je třeba…
Knížka jako taková je supr (nejen proto, že na obálce je vlastně vyobrazen skoro náš pes)!
Pokud jdete po příběhu, všechny tři kapitoly mají svou lepší i horší část. Teprve v průběhu děje pochopíte, proč je Reginald zhroucená lidská troska, která se upnula na samotu a svého psa. Na počátku příběhu ho vidíme v tom nejhorším světle, jeho zbloudilá duše se musí rozhodnout, překonat svou fobii, aby se alespoň mohl „nějak“ postarat o sirotka, který se objeví před jeho dveřmi. Teprve tak konečně nachází to, co před léty ztratil a pomaličku dokáže překonávat démona v sobě v apokalypticky se drobícím společenství vystrašených lidí (nejsilnější je asi výjev ze sběrného tábora).
Lineker je prostě jen naturalisticky (s)prostý pes, který sleduje/komentuje děj z "druhé" strany; někdy jsou jeho úvahy vtipné, někdy nechutné, jindy jen naprostá vycpávka děje…
Kdyby jsou sice chyby ale… kdyby překladatel umírnil rádoby šokézní naturální výlevy (nejen Linekera), což by samozřejmě bylo možné, tak by se bez nějakého šumu snáze vyloupnul místy tragický, ale chytře podaný postapo příběh s vloženými flashbacky, který pak lze přečíst i se zatajeným dechem.
Dal bych plných plus, ale za tu samoúčelnou vulgárnost nedám :(
Boj uvnitř naší koule o koule, to je to, oč tu běží!
Příběh se rozvíjí na ověřeném půdorysu boje proti démonickému zlu, ehm, tedy jeho plazí zlomyslnosti...
Překlad je trošičku jiný než od Jirky Macáka, ale je o to modernější. Dávám plus
No, tento příběh se rozjel stejně dobře, jako třeba Edova Princezna, jenže pak se nějak zadrhnul a nakonec se nemůžu ubránit pocitu, že příběhu dobrá půlka chybí...
Aj... co to nevidí, oko mé zelenkavé, Pellucidar druhý díl má
Supr!
Je to supr pokračování "Princezny z Marsu", příběh chvástavého Johna Cartera pokračuje dál v eskapádách bojů, úniků, neuvěřitelně neviditelných náhod a prokazuje jiskřivou inteligenci, která z něj srší jak jiskra v transformers. A ta nezlomná láska k Dejah je už jen třešničkou na akčně vířícím příběhu. Dávám plus!
Je to velmi poutavě napsaná knika, v podstatě pojednávající o každodenním životě člověka ve starém Egyptě od kolébky až k posmrtnému životu (zní to divně - posmrtný život). Je tak dobrá, že by ji stálo za to doplnit nejnovějšími fakty z archeologických výzkumů posledních let. Rozhodně doporučuji!
Atlantský gen je z trilogie nejpropracovanější příběh a skvěle ohýbá dějinné události. Čte se dobře, sem tam nějaký ten úkrok stranou, aby se vypomohlo příběhu, ale jinak dobrý a vcelku naplnilo očekávání. Jen občas se mi popletly vedlejší postavy, jinými slovy nevěděl jsem přesně, která z nich je z vedlejších ještě hlavnější.
Vyprávění (mnohdy jen komentované) je dost ploché a některé rozvleklejší dialogy se mi slévaly a působily jen jako vycpávka (ale čte se to poměrně dobře, byť hůř než detektivky od baronky P.D.Jamesové).
Příběh alternativní historie je dost zajímavý sám o sobě (autor se zřejmě inspiroval určitými rysy heydrichiády), zvlášť, točí-li se kolem "zázračné" zbraně.
Na pozadí běžného kriminálního zločinu se rozvíjí tragické příběhy, které (překvapivě) nekončí osvobozením krále a příběh nenese s sebou žádný pozitivní náboj (je otázka jak moc je to špionážní román), ba ani poselství.
Každopádně jsou dobře popsány rozpory mocenských struktur SS a wehrmachtu a některá dilemata lidí, kteří dobrovolně volí menší zlo, aby se vyhnuli sebezničení a utekli před vlastním strachem.
Četl jsem první díl trilogie. Je to propracovaný příběh iracionální nenávisti ne nepodobné nenávisti třídního boje v prehistorické scenérii. Popisné a nezbytné části byly vloženy do příběhu jakoby mimochodem a vůbec nepůsobily nudně ani rozvlekle.
Lidé Tanu z doby kamenné byli prostě lidé doby kamenné.
Jen Yilané mě kapku zklamali. Odhlédnu-li od ilustrací, s prvními stránkami jsem očekával homizované bytosti neptačích dinosaurů typu Russelova evolučně modifikovaného Troodona, homosauroida nebo tak něco. Jenže… z popisu se dalo vyrozumět, že Yilané jsou přerostlé ještěrky, které umí na povel zemřít, nesnáší chlad, v noci musí spát a natální část života tráví v moři lovem olihní.
Každopádně to byla snad jediná šmouha na jinak skvěle vyprávěném příběhu. Zvlášť působivý byl popis netechnické civilizace Yilanů, jejich umění jak maximálně přetvořit a přizpůsobit zvířata i rostliny ke svým potřebám. Popis zvířete-mikroskopu, zvířete-fotoaparátu, zvířete-diktafonu, rostliny-škrtiče, rostliny-pasti, rostliny-plotu, zvířete-lodi atp. byly fakt fantastické.
Doporučuji a dávám plus
Na rozdíl od jedničky se mi v tomto díle zdálo, že je jazyk položený do jiné roviny než v díle prvním, není tak propracovaný ale o dějové zvraty není nouze. Opět říkám, není to lehké čtení
Knihu odložily moje děti jako nezajímavý artikl a vložily mi ji do knihovny. Tak jsem ji přečetl a snažil se porozumět, proč mým náctiletým ratolestem nic neříká (lekly se asi počtu stran, jazyka, a vlastně je takové příběhy ani nezajímají).
Inu, příběh sám je dost rozvleklý, pravda žádný trhač emocí, a sem tam i zmatený, se spoustou logických chyb (nebo spíš iracionalit v jednání protagonistů) a různě se prolínajících charakterních postav. Ale je taky fatální a dost krutý. Asi největší výzvou prvního dílu bylo nářečí, sice je o něco lepší než Zusakův Posel, ale ne o moc, a chvíli mi trvalo ho pochopit, byť o překvapení není nouze.
Zajímalo mě, jak vše dopadne a kam až hlavní hrdinové dojdou, a proto jsem po zhlédnutí filmu přečetl i následné díly. Musím říct, že v knize je příběh lepší, vizuálně vyvařený film až příliš zúží čtenářskou představivost a rovnou řekne "takhle to je a takhle to vypadá".
Přečíst se to dá, místy je člověk do příběhu vtáhnut, ovšem není to na přečtení jedním dechem.
Tenhle román s drsným příběhem na pozadí cesty do Irkutsku není pro každého a je neprávem opomíjený. Čte se dobře, i když jsou některé kruté reálie dneska těžko uvěřitelné (ale na Veliké Rusi se dělo leccos, jak všichni dobře víme) a svým způsobem lze také považovat příběh za zvláštní druh červené knihovny. Dávám plus
Dobře odvyprávěný (a slušně přeložený) příběh s překrásnými Benettovými ilustracemi o cestě napříč Indií v kráčedle - rádžově hračce - s parním strojem pod kapotou slona, a to vše odehrávající se na pozadí dramatu sipahíjského povstání. Jen ten konec je dost morbidní, kdo by taky chtěl skončit na krku ocelového slona, který v nejbližším okamžiku vybuchne, že?
Je to výlet do dávno zmizelé minulosti, který ve své době přiblížil evropskému čtenáři téměř neznámou Indii.