Inozuka
komentáře u knih
Jan Žižka
Petr Čornej
O úžasné Čornejově monografii zde bylo napsáno již mnohé a až na pár výjimek se těší plnému hodnocení. S tím souhlasím i já a musím přidat ještě poznámku o nevídané vyváženosti této knihy. Profesor Čornej odvedl takřka geniální práci a postavil pomyslný pomník moderní historiografii, která se oprošťuje od ideologické interpretace dějinných událostí a čtenáři předkládá hned několik variant, jak se mohly popisované děje odehrát. Přičemž vedle sporých pramenů čerpá především z dobového sociálního, politického a duchovního kontextu člověka i společnosti. Výsledkem je čtivá, a díky snaze dopátrat se pravdy s připuštěním možných alternativních interpretací, monumentální práce, která čtenáře sice zaměstná opravdu dlouhou dobu, ale zároveň mu poskytne požitek z každé své stránky. Smekám před Vámi pane profesore ….
Magor a jeho doba
Marek Švehla
Když jsem zaregistroval, že tato kniha vyjde, jen jsem nad tím mávl rukou, protože jsem si říkal, že na Jirouse mám názor jasný (respekt k činnosti za komunistů a despekt k jeho eskapádám v devadesátých letech) a další oslavné pindy na jeho adresu číst nemusím. Pak jsem ale knihu viděl a vyrazil mi dech její rozsah. Definitivně jsem se pak ke koupi rozhodl, když jsem viděl ve fotografické příloze obrázky z Jirousových výtržností - nahota při tanci po stole, povídání s kozou s pivem v ruce atd. To dávalo příslib objektivního pohledu na tuto kontroverzní osobnost. A nemýlil jsem se. Kniha je opravdu hodně vyvážená a nesnaží se nic zamlčovat. Švehlovi se podařilo vyprávět Jirousův příběh čtivě a v širokých souvislostech. Často odbíhá od Jirouse k osudům jeho souputníků a pokouší se najít motivy Magorova chování a postojů. To se mu daří, i když asi za cenu řady nepřesností (viz. dohledatelná kritika M. Knížáka). Kniha je totiž napsána velice svižně a s důrazem na svou nosnou linku - zjistit jak se z obyčejného chytrého a uzavřeného kluka stal jeden z nejnesmiřitelnějších bojovníků za svobodu a z něho zase nesnášenlivá a (sebe)destruktivní troska. A to se podle mého povedlo na jedničku!
Věci, na které nastal čas
Petra Soukupová
Nedávno jsem někde slyšel, že když přečtete jednu Petru Soukupovou, je to jako byste četli všechny její knihy. Což je možná trochu pravda, ale spíš bych řekl, že je to tvrzení nespravedlivé, protože Petra Soukupová svůj styl hlubokých psychologických a sociálních sond zdokonaluje a rozvíjí. Věci, na které nastal čas je příběh sedmnáctiletého soužití jedné rodiny viděný perspektivou motivací, zájmů i postojů jednotlivých aktérů. Vše dokonale odkoukáno ze života a zakomponováno do souvislého děje. Ani se mi nechce uvěřit, že předlohou byly povídky, které autorka propojila a uspořádala do delšího románu. Velmi čtivé a reálné ...
Český ráj
Jaroslav Rudiš
Ten, co má Rudiše rád, řekl: ,,Respekt! Zase si to vodpružil, kámo."
Zmizet
Petra Soukupová
Nemám moc rád filmy a knihy, kde hlavními hrdiny jsou děti, ale Zmizet je tak vyjímečná kniha, že hned po pár prvních stránkách jsem na tuto svou averzi úplně zapomněl. Pečlivě vystavěné příběhy třech tragickými událostmi narušených rodin jsou napsané naprosto strhujícím způsobem. S Petrou Soukupovou jsem četl nedávno rozhovor a říkala, že nejlépe se jí píše v nonstopu... Nedivím se pak, že výsledné díla jsou tím nonstopem trochu načichlá a dýchá z nich smysl pro lidské tragično, avšak s až překvapivými závěry prodchnutými zvláštní nadějí .... Přesně můj cup of tea.
Serotonin
Michel Houellebecq
Bible netečnosti ... Řekl bych, že od M. Houellebecqa jsem četl lepší a ten někdejší wuau efekt a identifikace s hrdiny a názory se nedostavil, ale na druhou stranu jsem dostal vše, co jsem od Serotoninu očekával: lehce perverzní a sžíravý pohled na postmoderní společnost pozdního kapitalismu podbarvený zábavně cynickým humorem a explicitními scénami. Houellebecq stále ví, jak rozeznít vlnu lidských emocí, udržet pozornost i přes líčení naprostých banalit a jak ze zmatku současného světa vytáhnout nejhlubší frustrace a čtenáři v nich pořádně vymáchat hubu.
Winterbergova poslední cesta
Jaroslav Rudiš
Ve Vimperku pracuji, dokonce jsem tam nějakou dobu i žil, záchvaty historie mám prakticky neustále, bojiště u Hradce Králové jsem navštívil již dvakrát, vlaky mám rád, Rudiše považuji za předního spisovatele mé generace ... a přesto musím říct, že to nebylo úplně ono. Dobrý nástup, výborná poslední třetina knihy, ale uprostřed ubíjející a repetitivní nuda. Možná to byl záměr, i cesta vlakem taková je, ale mě to prostě chvílemi nebavilo a Winterbergovy pasáže jsem četl spíš letmo, než abych si v nich nějak liboval. Katarze posledních kapitol byla ale vynikající, přestože se dala předvídat, takže ve finále všechno odpuštěno. Beautiful landscape of battlefields, cemeteries and ruins ...
Stalker
Arkadij Strugackij
Bez mučení přiznávám, že jsem si koupil hlavně proto, abych pochopil, co že to ta Zóna je, protože z Tarkovského sice pěkně expresivního, ale neskutečně nudného filmu jsem to nějak nepochopil. A dobře jsem udělal. Film i kniha se shodují hustou a tíživou atmosférou neznámého, ale kniha je navíc obohacena i o příběhy vlastních stalkerů, jejich motivací a závislostí na Zóně. K tomu mě hodně bavila Noonanova kapitola s filozofickým přemítáním o podstatě Zóny, z nichž teorie pikniku u cesty je naprosto zdrcující myšlenkou malosti lidské existence.
Krvavé léto 1945
Jiří Padevět
Češi mají ve zvyku svou historii reflektovat z pohledu obětí. Všechno zlé, co se v naší kotlině odehrálo, bylo jen výsledkem vlivu cizích mocností a armád a Češi byli nucení se pouze spravedlivě bránit. Tento přístup Padevětovo Krvavé léto 1945 dost rázně vyvrací a ze stránek této knihy se řadě čtenářům dobře neudělá. To, co zde proběhlo mezi květnem a srpnem 1945 se jinak než etnická čistka totiž nazývat nedá. A to, co tuto čistku provázelo, je srovnatelné s podobnými událostmi v Jugoslávii devadesátých let, či zločiny NKVD nebo Einsatzgruppen v Rusku - masové popravy evidentně nevinných lidí (včetně žen a dětí), hromadné znásilňování, mučení a vyřizování účtů mezi sousedy. Většina lidí obhajuje tyto události nacistickou okupací a mstou za zvěrstva, která na našem území německá branná moc napáchala - kdo seje vítr, sklidí bouři. A výjimečně hněv lidu skutečně postihl i viníky těchto činů, ale mnohem častěji to veskrze dost krutým způsobem odskákali nevinní lidé. Nelze nijak ospravedlnit exekuce typu popravy celé rodiny Polákových z Vroutek u Loun, kteří byli zastřeleni za vraždu, kterou spáchal otec této rodiny. Popravena byla nejenom jeho manželka, ale i všechny děti - 12, 6 a 1 rok staré! Nebo masakr 267 karpatských Němců - civilistů a opět žen i dětí - na přerovských Švédských šancích. Krvavé léto je drsná a syrová kniha, která nic neodpouští. Napadlo mě, že takhle se asi musí cítit dnešní Němci, když čtou o činech zvláštních komand na Východě za druhé světové války nebo o vyhlazovacích koncentračních táborech. A zároveň mnou cloumá hrůza jak málo stačí, aby se něco takového znovu zopakovalo. Stačí si zapnout TV a poslechnout si některého z představitelů antiislámské nebo nacionalistické frakce...
Válka s Mloky
Karel Čapek
"Vy jste nás chtěli. Vy jste nás rozšířili po celém světě. Nyní nás máte. Chceme s vámi vyjít po dobrém. (...) Budete pro nás pracovat. Bez vás bychom nemohli odklidit staré pevniny. Hallo vy lidé. Chief Salamander vám jménem všech Mloků světa nabízí spolupráci. Budete s námi pracovat na odbourání vašeho světa. Děkujeme vám."
Je až mrazivé, jak je Čapkova Válka s mloky stále aktuální. Hned mě napadla spojitost s událostmi na Středním východě a současnou ofenzívou Islámského státu či v minulých letech Talibanu. Kdo že jim to nejdříve dodával zbraně? Obecně se říká, že Válku s Mloky napsal Karel Čapek pod dojmem sílícího fašismu, což je v ní jasně patrné, ale lze v ní najít i hodně dalších rovin, ať již zamýšlených, či nikoliv, ve kterých podrobuje autor kritice (satirickému posměchu) celou společnost a její kulturu a politiku. Ve Válce s Mloky silně rezonuje například ekologické poselství o narušování ekosystémů. Tedy téma důsledků technického a vědeckého pokroku, jež si lidstvo začalo připouštět až o dobrých 40 let později. Jako taková je Válka s Mloky i přes svůj zvláštní styl (zvlášť prostřední pasáž se nečte zrovna lehce) hodna pozornosti. A myslím, že ještě hodně dlouho v ní budeme poznávat naši současnost.
Měsíc je drsná milenka
Robert A. Heinlein
Libertariánská revoluce, co spadla z Měsíce. Heinlein se na pozadí příběhu snahy bandy měsíčňanů o získání nezávislosti na Zemi zaobírá nejen úvahami o osvobozeneckém boji, jeho zákonitostech a možnostech, ale i otázkami umělé inteligence, kolonizace Měsíce i uspořádání společnosti. Řada těchto úvah je nepřekvapivě nadčasová a nabízí nemálo témat k přemýšlení. Kniha celkem odsýpá, energii a spád ztratí jen na chvilku kdesi v polovině, kde je té politiky přece jenom trochu moc. Finální část pak letí jak kontejnerová střela vesmírem. Nové vydání má navíc zajímavou grafickou úpravu a vypadá moc dobře. Klasika …
Encyklopedie akčního filmu
Petr Cífka
Skvělý výlet do světa, kde se s tím nikdo nemaže, kde to vedle různých drbanů schytává často logika i fyzikální zákony a kde diváci mohou zapomenout na strasti všedního dne, protože ve srovnání s tím, s čím se musejí potýkat hlavní hrdinové akčních filmů, je nesplacená hypotéka jen vánkem pohrávajícím si se suchým listím kdesi v opuštěném parku. Až na část asijské kinematografie, jsem většinu tvůrců i filmů znal, na některých byl dokonce v době uvedení v kině nebo v pořadníku ve videopůjčovně, takže jsem se neubránil nostalgickému vzdychání po starých časech. Jednotlivé komentáře jsou psané vtipně a s nadsázkou, přinášejí řadu zajímavých informací i drbů. Vybraná hesla encyklopedie často přesahují i do jiných žánrů a kniha se tak často vydává i mimo akční rybník. To, že si knihu užijete samozřejmě předpokládá, že pro tuhle i příbuzné odnože kinematografie máte slabost a vaším nejoblíbenějším vánočním filmem je Die Hard. To v mém případě platí stonásobně, takže za mě plná palba. Ostatně víte jak to je: „Nebe je modrý, voda je mokrá a ženský mají tajemství “
Watchmen: Strážci
Alan Moore
Se Strážci mám ten problém, že vždy čekám něco převratného a po dočtení se bohužel žádné Whaua neozve. Bylo to tak poprvé před léty a nyní po druhém přečtení je to stejné. Možná za to nemůže ani tak ten komiks sám, jako spíš aura geniality, která jej předchází. Jistě, je skvělý a vůbec neshazuji jeho kvality, ale když se v každém druhém textu o knize opakují pořád dokola slova jako kult, převratný, neopakovatelný a geniální, tak nějak to vyšponuje očekávání do nedosažitelných výšin. Ale dost fňukání ... napsané a nakreslené opravdu dobře, v atmosféře zuřící studené války v osmdesátých letech to musela být bomba - nyní asi krapet méně naléhavé. Fascinující jsou postavy Rorschacha - muže bez kompromisů, dr. Manhattana - muže bez emocí a Komedianta - nenapravitelného cynika. Zbytek hrdinů mi přišel spíš směšný, což byl patrně i autorův záměr. Někdy je snaha o boření mýtů až moc křečovitá - doplňkové texty, příběh Černé lodi .... přesto se nedá Watchmenům upřít, že se povedli a opravdu řadu těch mýtů k zemi poslali. Přes všechny výhrady tak pod pět hvězdiček jít nelze.
451 stupňů Fahrenheita
Ray Bradbury (p)
451°F bývá řazeno k 1984 nebo ke Konci civilizace, ale dle mého názoru nedosahuje jejich kvalit, protože nezachází příliš do detailu popisu moderního totalitního systému, ale staví na jedné - do absurdna dotažené myšlenky - že jádrem civilizace jsou knihy. Což není úplně mimo, ale není to také zcela přesné - je to spíše vědění a vzdělání a kniha je pouze nosič, kterým ovšem může být i jiný způsob předání informace. Důkazem přepálenosti Bradburyho vize je, že první tuzemské vydání (které jsem četl i já) pochází z roku 1957 a druhé 1970, tedy z doby tuhé totality respektive normalizace. Na druhou stranu je zde dost přesně popsán současný efekt informační exploze a princip manipulace zahlcením spotřebitele banalitami, že je až mrazivé, jak se Bradbury v tomto trefil: "...vzdalujíc se od lidí, kteří snídali stíny, obědvali páru a večeřeli přeludy."
Údolí včel
Vladimír Körner
Film Františka Vláčila považuji za vrchol tuzemské kinematografie a i knihu mám moc rád. Četl jsem několikrát, naposledy mi ji nyní předčítal Jan Kačer při cestě z Paříže. Na novele je trochu znát, že je to přepracovaný scénář a Vladimír Körner napsal po literární stránce určitě lepší díla. Příběh dvou řádových rytířů je ale natolik silný a mnohovrstevný, že se právem řadí k nezapomenutelným. Dilema fanatismu, svobody a života, hledání štěstí i lidského údělu vede celou lidskou historií a ač je děj zasazen do středověku, je aktuální v každé době.
Střepiny v trávě
Vladimír Körner
Vladimír Körner je jedním z největších českých spisovatelů dvacátého století a již svou prvotinou dokázal, že mu tahle pozice právem náleží. Hutný a temný příběh o snaze zacelit rány z války vyprávěný impresionistickým a melancholickým stylem. Úžasná práce s jazykem a hluboký vnor do týraných duší. Velice lidské a přesvědčivé, možná kvůli tomu, že i sám autor ve válce ztratil otce. Přečteno na jeden zátah a v němém úžasu...
Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Díl I–IV
Jaroslav Hašek
Asi ani nespočítám, kolikrát již jsem Švejka četl. Vždycky si v něm najdu něco nového a staré gagy, které si pamatuji, mi přijdou pořád stejně vtipné. Je až s podivem, jak dokázal Hašek v tomto románu zachytit běžný život a jak často se Švejkovy hlášky dají používat v popisu běžných životních situací. A ač je Švejk kniha humoristická a značně zábavná, a bývá často zjednodušovaná právě do této roviny, je to kniha zároveň silně antimilitaristická (i s dost drsnými pasážemi), protiměšťácká a libertariánská. Hašek byl geniální v tom, že pod rouškou jednoduché zábavy dokázal propašovat silná poselství a myšlenky. P.S: Myslím si že Hašek sám sebe nejvíce projektoval do postavy jednoročního dobrovolníka Marka.
Solaris
Stanisław Lem
"Ležel jsem na zádech, její hlavu na svém rameni, bez jediné myšlenky. Tma, jíž byl pokoj naplněn se zalidňovala. Slyšel jsem kroky, stěny mizely. Nade mnou se něco vršilo, stále výš, donekonečna. Pronikán tmou skrznaskrz, objímán jí bez jediného doteku, strnul jsem v ní, cítil jsem její ostrou průhlednost, která brala dech. Někde daleko, daleko jsem slyšel srdce. Soustředil jsem všechnu pozornost, veškeré zbytky svých sil na očekávání agónie. Nepřicházela."
Spíš než sci-fi je Solaris sondou do nitra lidské duše, do temných zákoutí našeho vědomí do místností kam nechceme vstupovat. Snad právě proto Solaris jako první sfilmoval Andrej Tarkovskij, jehož tvorba je existencionalismem přímo napěchovaná. Filozofický náboj téhle knihy je prostě úžasný, uvažování o lidskosti a božství dotažené do netušených hloubek.
Platí všechny výhrady napsané v komentářích níže: nudné "vědecké" pasáže, ne moc vygradovaný závěr, malá akčnost... ale přesto Solaris zůstává jedinečným tahem a své výsostné místo na stupínku literatury 20. století si právem zaslouží.
Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě
Cormac McCarthy
Tanec špíny, tanec krve, tanec zoufalství, tanec bolesti, tanec bohů, tanec beznaděje, tanec zapomnění, tanec v tichu, tanec smrti .... tanec bláznů.
Tři kontra gestapo
Petr Kettner
Je až s podivem, že skupina Tří králů se za celou polistopadovou éru nedočkala poctivé odborně napsané historické práce, zároveň však vyšlo hned několik historických románů (včetně jednoho komiksu) zpracujících téma skupiny Balabán-Mašín-Morávek beletristickou formou. Těžko říct, proč tomu tak je ... snad nedostatkem pramenů, snad pocitem historiků, že k odbojové skupině Obrana národa bylo řečeno již vše. A tak asi jedinou knihou věnující se skupině jako celku, která ovšem stojí kdesi na pomezí historické práce a beletrie, je letitá Tři kontra gestapo. Ta vyšla poprvé již v šedesátých letech a po roce 2003 byla mírně upravena. Stáří knihy je v textu dost znát a ani aktualizace jí moc nepomohla. Řada zde uváděných faktů je nepřesných či přímo fabulačních a některá opakují zažité mýty, které byly později vyvráceny. Na druhou stranu je čtivě napsaná a přináší ucelený pohled na akce jedné z nejodvážnějších skupin první fáze odboje proti nacistické okupaci. Tím pádem nezbývá než dát plné hodnocení, přečíst si monografie Balabána a Morávka, které v nedávné době vyšly, doplnit je Padevětovým Průvodcem a doufat, že někdo tuhle díru v české historické literatuře faktu zaplní ...