Inozuka komentáře u knih
Káju Saudka obdivuji, snad jako každý mé a starší generace, především pro jeho kresbu. Za komunistů byla jeho tvorba něco naprosto vyjímečného a voněla pro nás Západem. Jeho komixy mi však moc k srdci nepřirostly kvůli pro mě zvláštnímu a nepřitažlivému scénáři i odlehčenému duchu. Raději mám trochu vážnější věci... To nic ale nemění na tom, že Kája Saudek patří u mě k top českým pop umělcům a je až s podivem, že tahle kniha vyšla až v roce 2010. Je naprosto skvěle koncipovaná a zasahuje do všech oborů Saudkovy umělecké tvorby. Autorka si nebere servítky a kolikrát Saudka podrobuje i ostré kritice. Co mi v knize malinko chybí je pohled na Saudka jako člověka. V textu je pár narážek, ale o Kájově životě se z něho dozvíte jen málo. Vím, je to umělecká monografie, ale dílo a osobnost jsou přece úzce spjati... Každopádně díky za tento počin, má čestné místo v mé knihovně.
Black Mask Antologie není sice buhvíjaká pecka, ale milovníka drsného detektivního žánru a pulpových příběhů jistě potěší. Ono to, co funguje na ploše knihy nebo série příběhů se stejným hlavním hrdinou, nemusí vždy fungovat i na ploše krátké povídky a tak některé z příběhů Černé masky jsou až moc kostrbané a neumětelské. Celkově však spokojenost a zajímavý vzorek brakové literatury. Na absolutních stupních vítězů jsou podle mého: Čekání na Rustyho - povídka s parádním nápadem a nábojem od Williama Colea, Muž, který si vybral ďábla Richarda Deminga, která si musí každého získat bezbožně cynickým PANEM Moorem a Vypůjčený zločin Cornela Woolriche s mazaně vystavěným příběhem a vystupňovaným napětím (i když pachatele začnete tušit hned, jak se objeví na scéně).
"Obrátil ptáka na záda a nabarvil mu křídla, hlavu a hruď v celé škále duhových odstínů, až byl strakatější a svítivější než kytice lučních kvítí. (...) Když se nad našimi hlavami slétlo dostatečné množství ptáků, dal mi Lech znamení, abych vězně vypustil. Vzlétl nahoru a šťastně a svobodně se vznášel ve vzduchu jako malá, duhová skvrna na pozadí mraků. Pak se střemhlav vrhl do středu čekajícího hnědého hejna. Ptáci byli chvíli zmatení. Nabarvené ptáče létalo z jednoho konce hejna na druhý a marně se snažilo přesvědčit svoje soukmenovce o tom, že je jedním z nich. Ti však byli omámeni jeho zářivými barvami a poletovali zcela nepřesvědčení kolem něho. Nabarvený pták byl čím dál tím víc vytlačován z hejna, do kterého se horlivě snažil zařadit. Brzy na to jsme viděli, jak se jeden pták po druhém odděluje od hejna a divoce ho napadá. Po krátké chvíli ztratil mnohobarevný tvar a padl k zemi. Když jsme nabarveného ptáčka konečně našli, byl již obyčejně mrtvý. "
"Jdi, řekl pták. V listoví stromů bylo plno dětí / vzrušeně skrývaly se, tutlaly svůj smích / Jdi, jdi, jdi, řekl pták. Lidstvo / nemůže unést příliš skutečnosti. / Čas minulý a čas budoucí / co mohlo být, i to co bylo / směřuje nakonec vždy k přítomnosti."
Doslov pro všechny, kdo četli nebo viděli knihu/film Smrt si říká Engelchen od Ladislava Mňačka resp. režisérů Kadára a Klose. Navara se pokouší odpovědět na otázku, kdo byl románovým Engelchenem a rozkrýt tutlání identity válečných zločinců komunistickým režimem. Po straně faktů je to kniha opravdu dobrá, dost výrazně nabourávající lidové řčení, že: "Na každou svini se vaří voda" nebo omšelou frázi o božích mlýnech. Ono až dost těch největších zrůd v pokoji dožívá důchodu a umírá ve spánku v posteli namísto strženým vazem na šibenici. Co knihu shazuje je dost příšerná stylistika. Vše je podáváno podobným způsobem, jako bývá zvykem v populárně-naučných článcích v Blesku a pod. Asi je to způsobeno autorovou novinářskou profesí, ale mě to dost rušilo a přeskakování z tématu na téma i omílání téhož pořád dokola mě dost rozčilovalo. Nevím, proč by se celý příběh nedal vyprávět chronologiky.
"Co záleží na tom, kde člověk leží, když je po smrti. V kalné bažině nebo v mramorové kryptě na vrcholku vysokého kopce? Jsi mrtvý, spíš hlubokým spánkem a takové věci ti nevrtají hlavou. Nafta a voda jsou ti stejně lhostejné jako vítr a vzduch. Spíš prostě tím hlubokým spánkem a už ti nezáleží na tom, jak hanebně jsi sešel ze světa nebo kde jsi padl."
Sepulturu mám sice rád pouze v období od Schizophrenia po Chaos AD a její pozdější tvorba, stejně jako kapely Soulfly a Cavalera Conspiracy jdou totálně mimo mě, ale přesto mám pro Maxe Cavaleru pořád slabost. Vždycky se mi líbilo, že spojoval metal s harcorem a punkem, vnášel do něj nové postoje a jeho zpěv, texty a cit pro riffy mě vždycky bavily. V biografii je možné se dočíst o věcech, které stály v pozadí fenomenálního úspěchu Sepultury, o tom jaké to je když se hudba stane nejenom zábavou, ale i obživou, o tom jaké zvraty připravuje život a jak se s tím dá (ne)vyrovnat... Cavalera z toho všeho vychází celkem jako spratek, který si ale přes svou teenagerskovskou duši uvědomuje, co ho živí a dokáže za tím jít. Samozřejmě, že lví podíl na jeho úspěchu má jeho žena Gloria, které na jeho ikonizaci tvrdě maká. Nejlepší na tom všem je, že se to Cavalera nesnaží nijak skrývat a většinu věcí říká na plno, zbytek se dá vyčíst mezi řádky. Na knize mě chybí pouze podrobnější pasáž o Sepultuře bez Cavalery - ale chápu, že si chce duo Cavalera brothers nechat otevřená vrátka pro případný koncert snů ve staré sestavě. Škoda, právě spor Cavalera brothers vs. Sepultura by byl tahounem druhé části knihy, která je jinak slabší než první část... A závdavkem Cavalerův oblíbený citát: "Učte se jako byste měli žít navždycky, a žijte tak, jako byste měli zítra umřít." (basketbalista a trenér John Wooden)
Z Bílé smrti mám hodně smíšené pocity. Literární zpracování je na úrovni slohové práce gymnaziálního sextána a o samotném Simovi Häyhä se opravdu píše asi tak v polovině knihy. Zbytek jsou útržky o jeho bojových druzích a velitelích. O taktice, bližších popisech Häyhäho vítězství a detailech jeho akcí si může čtenář nechat jen zdát. Je mi jasné, že vytáhnout něco z uzavřeného a mlčenlivého Fina asi není žádná legrace, ale přesto se mohl autor, který se s Häyhäm navíc osobně setkal, snažit trochu víc. Celkově působí kniha dost nesourodým dojmem. Tajemství tohoto efektu prozradí autor v posledních kapitolách, kdy přiznává, že pro text použil dobové články, které pouze drobně upravil - zbavil patosu a použil moderní jazyk. Než souvislý text, tak kniha připomíná spíš epizody z Häyhäho života. Nejlepší jsou právě poslední kapitoly, kdy si tuto metodu autor odpustil a psal přirozeněji. Ty jsou opravdu dobré a dozvíte se z nich víc, než z desítek stránek předtím. Plusem knihy naopak je, že se zabývá finsko-sovětskou Zimní válkou, která není u nás moc známá, případně byla v minulosti propagandisticky zkreslovaná. Líčí sveřepý boj malého národa mezi dvěma mocenskými totalitními kolosy (stalinistickým SSSR a nacistickým Německem) a jeho hrdinou snahu zachovat si nezávislost. Možná by mohlo být inspirativní pro obyvatele jednoho malého středoevropského státečku...
Kniha hodně vystavěná na vizuální stránce... velkorozměrové obrázky, fotografie, reprodukce... a jako taková celkem reprezentativní. Historie lidstva je rozdělená do několika etap, z nichž každou uvozuje časová přímka nejdůležitějších událostí. Ty jsou pak podrobněji probírány v jednotlivých kapitolách. V každé části se autoři zabývají nejdůležitějšími jevy dané epochy, snaží se zachytit historický, kulturní i technický pokrok. Hodně se mi líbil odkazový aparát v jednotlivých textech, kde jste v případě zájmu směrováni na stránky s detailnějšími informacemi. Pochopitelně, že samotné zaměření publikace musí být nutně trochu zjednodušující a ne zcela přesné, ale na žádné výrazněji zavádějící informace jsem nenarazil. Trochu zbytečná se mi zdá poslední třetina knihy s nejdůležitějšími daty předních světových států. Čtení na dlouhou dobu, ale zájemce o historii bude spokojen a navnaděn sehnat si o jednotlivých dějinných událostech podrobnější informace.
Koupil jsem si v Levných knihách na cesty. Zvolený formát totiž plně odpovídá... rozhovory jsou většinou krátké, zachycující jen pár myšlenek a v kostce představující aktivity zpovídaných osob. Přesto lze říct, že interview kolikrát překvapivě skuznou i k hlubším tématům. Výsledek bych shrnul do třech kategorií: vtipné (Magor, Vincent Venera, Haubert, Ducháček), zajímavé s nečekaným přesahem (Myšička, Frej, Stankovič, Tichý, Pelc, Róna, Brezina, Vojnár), sdělně informativní (Hraboš, Čuňas, Marks, Černý) a nudné (Kuk, Koubová, Všelicha, JIřík, Horáček). Sečteno podtrženo, hledáte-li na nějaký kratší přesun hromadnými prostředky něco nezávazného ke čtení, doporučuji 19 Rozhovorů. K ničemu vás nenutí, kdykoliv můžete přestat a když knihu zapomenete rozečtenou ve vlaku, žíly vám to trhat nebude....
Z knihy mám rozporuplné pocity.... Rozhodně je plus, že autorka se pokusila propojit osudy anarchistů z první poloviny dvacátého století se současností a antikapitalistickým hnutím. Románů z obou prostředí zas tolik nevychází, takže nápad dobrý. Co malinko pokulhává je realizace. První část knihy sledujeme hrdinu potýkající se s takovou menší krizí středního věku a snažící se najít spojení mezi svou existencí a odkazem na možného prapředka - předního anarchistu své doby. Zde však děj trochu zaostává, většinu času hrdina pátrá po naprosto podružných věcech, které jsou čtenářsky naprosto nezajímavé. Děj nemá žádnou zápletku, záhadu, kterou chce čtenář společně s hrdinou rozlousknout. Nahozené vějičky nechává autorka uplavat a místo toho nás rozptyluje historickými záznamy, které na děj nemají absolutně žádný vliv. Nefunguje ani avizovaný vhled do současného antikapitalistického hnutí - až na jednu, dvě pasáže se zde politika téměř neprobírá a zmíněné dva pokusy jsou až překvapivě plytké.
V druhé části knihy máme možnost seznámit se s rozepsanou knihou o osudech anarchistů Andreje B. a Luisy G.. Obě postavy jsou jednoznačně inspirované skutečnými anarchisty Alexanderem Berkmanem a Emmou Goldmann, kteří jsou jedněmi z nejzajímavějších a nejsilnějších postav anarchistického hnutí 20. století. Chápu proč Magdaléna Platzová zvolila pro oba pseudonymy... uvolnila tím ruce fantazii a zabránila možným výpadům typu: "takhle to nebylo". A nic proti... Tato část knihy funguje mnohem lépe a možná ji bylo možno využít ještě mnohem víc. I zde však najdeme stejné neduhy jako v první části... občas se odbíhá od tématu (proč proboha ta dlouhá pasáž o Richthofenovi), politické důvody obou hlavníh hrdinů se nevysvětlují (nejsem si úplně jist, zda někdo, kdo neví o dějinách anarchismu zhola nic, dokáže pochopit souvislosti) a politická beznaděj obou hrdinů na sklonku života je nastíněna jen hodně povrchně, stejně jako jejich citový život (přestože na něm se snaží autorka příběh stavět).
Celkově tedy za tři... jedna hvězda za téma, druhá za zasvěcenost (je vidět, že o anarchistickém hnutí autorka něco ví) a třetí za čtivost, zejména druhé části.
Kurvy, chlast a chlebíčky, šukání, chlastání a sázení na koníčky, láska, nenávist a nedostatek sebeúcty, hledání smyslu, přesahy do filozofie a nihilismus … a hlavně sarkastický, cynický humor a nadhled. Prostě Bukowski essential, ber nebo nech ležet …
Letos uplynulo osmdesát let od největší spojenecké výsadkové operace ve druhé světové válce. A ačkoliv v Arnhemu a okolí proběhly rozsáhlé připomínkové akce, v tuzemském mediálním prostoru bylo toto výročí absolutně informačně netknuto a odmlčeno. Kdy jindy si tedy připomenout tuto epickou bitvu s výraznými tragickými prvky, než právě teď?
Jaroslav Hrbek se bez nadsázky dá považovat za pokračovatele hubáčkovské tradice české literatury faktu. Píše podobným odlehčeným stylem s velkým důrazem na faktickou přesnost, ale i na detail osobních osudů a vhledu jednotlivých účastníků. Arnhem je bezesporu jeho mistrovským dílem, kde tímto přístupem demaskuje naivitu i neschopnost britského velení a na druhou stranu až románovým způsobem zachycuje neohroženost, houževnatost a hrdinství britských, amerických a polských výsadkářů. Kniha se čte jedním dechem a stejně jako u Hubáčka, byla-li by napsána v angličtině, stala by se světovým bestsellerem. O to více zamrzí, že Jaroslav Hrbek v roce 2009 předčasně zemřel a připravil tak českou literaturu o jednoho z nejlepší autorů military historických knih konce dvacátého století.
Na svou dobu solidní monografie jednoho z nejzajímavějších a nejikoničtějších malířů všech dob, z něhož čerpalo i moderní umění 20. století a jehož dílo se přeneslo i do současné pop kultury. Jediné, co mě na knize štvalo, je předbíhání textu nad obrazovými reprodukcemi - člověk se musel neustále vracet pár stránek zpět, aby na vlastní oči ověřil autorčinu interpretaci daného obrazu. Jinak super a zásadní zvrat přijde hned s první větou knihy: „Dokud se netušilo, že Hieronymus Bosch je jen umělecká signatura, byl malíř toho jména legendou.“ ;-)
Kniha o historii commandos napsaná lehkým a svižným stylem, který se velice dobře čte. Butler zachycuje vznik i nejdůležitější operace těchto britských speciálních jednotek ve druhé světové válce a okrajově se „otře“ i o poválečné působení - zejména o bitvu o Falklandy, což bylo vzhledem k době napsání knihy (osmdesátá léta) poslední bojové nasazení commandos. Ocelovou pěst nelze brát jako podrobnou historickou publikaci, spíš populárně naučnou, takže v ní řada věcí chybí (menší operace na Atlantském pobřeží, akce v Jugoslávii apd.) a některé naopak přebývají (zejména akce amerických Rangers). Rovněž mě zklamala obrazová příloha, kde je otištěno jen pár nepříliš dobrých fotografií, přestože ke commandos existuje řada vynikajících dobových záběrů. Vzhledem k tomu, jak často je legendární commando v knize zmiňován, lze pak jako trestuhodnou označit absenci známé fotky vylodění, jíž vévodí Jack Churchill s oboustranným mečem a totéž platí i o lordu Lovatovi a vylodění jeho jednotky na Swordu.
Ocelová pěst plní svůj účel a poskytuje základní vhled do činnosti těchto neortodoxních jednotek. A jelikož se jedná asi o jedinou ucelenou knihu o historii commandos v češtině, nezbývá než se za podrobnější historií vydat do cizojazyčných pramenů …
Kniha Szepsovy děti není sice žádná velká literatura, přesto musím přiznat, že poslední stránky mě dostaly. Příběh jedné (vlastně dvou) polských židovských rodin, který se ve finále spojil se šumavskými Volary, je chytře vystavěný a pracuje s kontrastem mírového bezstarostného života a peklem holokaustu. Působí to značně sugestivně, a ač první polovina knihy je někdy trochu nudná, ten kontrast se spádem událostí po nástupu nacistů k moci a napadení Polska je opravdu silný. Při současném růstu antisemitismu, by si měl přečíst každý … a já v nejbližší době navštívím ve Volarech jeden konkrétní hrob.
O tom, že debakl německých bezpečnostních složek během masakru izraelských sportovců na mnichovských olympijských hrách byl impulsem ke vzniku protiteroristické jednotky GSG-9 jsem četl mnohokrát, ale že to byl až takový průšvih, jsem opravdu netušil. Německo zde selhalo na plné čáře a co horší, odpovědnost za to přijalo (alespoň částečně) až téměř po třiceti letech.
Kniha se četla jedním dechem a je moc dobře napsaná. Autor se snaží, aby byla vyvážená a dává hlas izraelské i palestinské straně, což je sice fajn, ale na druhou stranu mi tam trochu zaniklo odsouzení toho, že akce palestinského terorismu byly a jsou veskrze odpudivé a pražádnou sympatii si nezaslouží. To je taková móda současného světa, že se snaží hledat pochopení i v případech, kdy by se měl stavět rozhodně na obranu hodnot moderní civilizace a ochranu práva. Ale to jen na okraj ...
Vlakina znám dobře několik desetiletí a mohu potvrdit, že je přesně takový, jak jej zachytila tato kniha: skromný, zábavný a oddaný své věci až za hrob. Jeho organizační talent a entusiasmus jej pasuje na otce, nejen, jihočeské grindcore a metalové scény. Pamatuji, jak nám v polovině devadesátých let nezištně pomáhal s rozjezdem naší kapely, přestože byl starý harcovník a my usmolení začátečníci. Jestli si někdo zaslouží podobnou knihu, je to on. A že se povedla, je dílem dáno jím samotným a dílem Václava Votruby, který dokázal rozhovor vést poutavým stylem, pokládat otázky tak, aby nenudili čtenáře ani respondenta a zároveň je dostatečně ponořen v tématu, aby neurážely znalce. A i ti se zde dozví řadu nových věcí, zejména ze zákulisí fungování oblíbených kapel. Ze mě super !!!
Vzpomínky Josefa Buršíka jsou cenné spíš než popisem bojových operací, kterých je tu překvapivě málo, zejména snahou o rehabilitaci příslušníků čs. jednotek na východní frontě. Komunistický režim je totiž veskrze propagandisticky popisoval jako oddané straníky, což ovšem bylo daleko od pravdy. Ke komunistické idee se hlásila jen menšina členů čs. jednotek a všichni tři držitelé Hvězdy hrdiny Sovětského svazu (Buršík, Sochor, Tesařík) jimi v té době zdaleka nebyli. Záměr popsat realitu našeho východního odboje se Buršíkovi celkem daří a pro někdejší komunistické potentáty Svobodou počínaje a Reicinem konče nemá vlídného slova. Ostatně není jistě náhodou, že předmluvu ke knize psal Pravomil Raichl, strůjce nedokonaného atentátu na někdejšího stalinistického prokurátora Karla Vaše. Jedinou slabinou knihy tak zůstává jen povrchní popis života a nasazení tankistů 1. čs. samostatné brigády, zvlášť když Buršíkem vedená osádka ikonického T-34/76 "Žižka" patřila k těm nejúspěšnějším.
První informaci o Matěji Kudějovi si pamatuji ze školy, kdy nám byl představován jako anarchistický (což je dost zavádějící) přítel Jaroslava Haška. Jeho fotka s Haškem během koupání kdesi během jejich toulek Českem je hodně známá. Po letech jsem byl překvapen, když jsem četl jeho povídky z Ameriky, které si v ničem nezadaly s pozdějšími beatnickými texty nebo s povídkami Jacka Londona, a byl jsem uhranut jejich kvalitou. Kuděj píše lehce a vtipně a dokáže z relativně banálních situací vykřesat maximum. Když táhne silná čtyřka je psaná právě takto, pobaví i poskytne cenné informace o životě předprvoválečné pražské bohémy. Kniha začíná Kudějovým vystřízlivěním z Ruska a tehdy populárního panslavismu, kdy ho během jeho putování carskou říší zatknou, nějakou dobu vězní a pak deportují - překvapivě aktuální. Po návratu do Prahy se po menších peripetiích setkává s přítelem Haškem, Jakoubkem (ve skutečnosti Opočenským) a básníkem Rozhoňem. Spolu shání peníze, kde se dá, píší a toulají se noční Prahou. Pro milovníky tohoto období, zábavné a poutavé. Těším se na druhý díl …