invocation11 komentáře u knih

Pecka! Nechápu, že má kniha tak málo čtenářů, zasloužila by si daleko víc! Být to zahraniční titul, je už dávno na seznamu bestsellerů... Skutečně kvalitní thriller plný zvratů, tajných služeb i nám dobře známých míst, sympatické postavy, napětí, které si standardně drží svou laťku po celou dobu... Ten konec, ano, pro mě možná trochu patetický, ale proč ne? Na české poměry skutečně dobře napsaná kniha, kterou je radost číst. Já jsem spokojená a Bergovi fandím! 4,5*

2 10.06.2020

Dovedu si to představit jako film. Hodně italských detektivek má podobně zamotané provázané scénáře (Tělo, Contratiempo apod.), ale jako kniha? Nevím... Začátek byl skvělý – parádní rozjezd, tajemno, akce, jako skok do studené vody (4 hvězdičky), jenže postupem času a všemi těmi dalšími rádoby zápletkami/překrucováním pravdy a manipulací to začalo upadat (takový průměr), no a ke konci už to i trochu nudilo, alespoň mě. Hlavní hrdina lynčovaný chudáček, na druhou stranu nejde pro ránu daleko, ale duší je naivní romantik. Ten závěr by mohl být daleko víc překvapující, kdyby nebylo místy tak zdlouhavých pasáží a zbytečného děje uprostřed. 2,5 – sorry, Jamale.

2 28.12.2019

Ze začátku jsem si říkala: super, je vidět, že C. J. Tudor se našla a jde svou cestou – psát umí, navodit atmosféru zrovna tak, i překlad musím pochválit, chtěla jsem číst dál a dál... jenže v momentě, kdy se tak trochu konečně otřeme o onu zmíněnou jámu, nedá si nevzpomenout na pár Kingových děl (nebudu však spoilerovat, ať nekazím četbu jiným) a je to tu opět – ano, víme, že Tudor je jeho velkou fanynkou, ale některé věci by zkrátka mohla udělat tak, aby v nich byla JEN ona. Konec možná trochu slabší, ale jako celek fajn.

2 01.12.2019

Dorna mám moc ráda, ale tímhle mě tentokrát nepřesvědčil. Celé mi to přišlo až moc vykonstruované, tematicky trochu vybrakované jak ze série Saw. Ani konec tentokrát nebyl tak silný jako obvykle. Pro mě osobně nejslabší z Dornových knih.

2 22.07.2019

Myslím, že je důležité, ba přímo nutné, číst knihu v určitém rozpoložení. Nejde o žádnou odpočinkovou četbu ani jednoduchý/jednoznačný příběh. Je to jako jízda po hlavní, kde je však nespočet rohů, uliček a zákoutí, kam člověk jen krátce nahlédne. Stejně jako tolik zmiňovaná skříň. Skříň jako metafora, jako zázemí a jediná jistota, kterou hlavní hrdinka skutečně má či vlastní, jakkoli šíleně to snad zní.

Autorčin styl mi trochu připomínal Myškovou a její Nícení, ale přeci jen si jela svou vlastní, osobitou lajnu – psaní lehké, vtipné, komické, až ironické. Líbilo se mi střídání jazyků (čeština, němčina, angličtina), neologismy spojené s hovorovou řečí, odkazy na díla jiných autorů i myslitelů apod. Mně kniha zkrátka sedla a nominaci na Magnesii Literu si podle mě právem zaslouží.

2 24.03.2019

Soukupová je má oblíbená česká autorka. Mám ráda její styl i témata, která si vybírá. Na tuto knihu jsem se hodně těšila a zřejmě jsem nebyla jediná, o čemž svědčí dlouhá čekací lhůta hned v několika místních pobočkách knihovny. Tentokrát mě však na rozdíl od starších knih příběh „nedostal“. Místy mi přišel jakoby schválně až moc „vyhrocený“, takže na mě některé situace nepůsobily vůbec reálně, jen vykonstruovaně. Navíc si nemohu pomoci, ale obsahově mi hodně připomínal předchozí román Pod sněhem, který však pro mě osobně byl daleko lepší, bližší i důvěrnější. Moc však děkuji za perfektní konec – ono vybočení z rutinního vyprávění, které čtenáře celou knihou provází, tím u mě kniha alespoň v závěru stoupla.

Rozhodně však doporučuji začít nejprve knihou Kdo zabil Snížka?, aby se čtenář nepřipravil o dobrodružné pátrání Viktorovy kamarádky Martiny a nepřečetl si zde rovnou odpověď.

2 24.03.2019

Žánrově jsem čekala něco úplně jiného, spíš detektivku nebo trhiller, což slibuje i anotace. Ale jde vlastně o hodně psychologické drama o vině, trestu i odpuštění, o tom, co všechno se v nás skrývá a co jsme ochotni "obětovat" (pro sebe či pro druhé). Vcelku mi vadil i styl, kterým je kniha psaná – takový neosobní, odtažitý, chladný. Vím, že v rámci příběhu i samotných aktérů měl svůj význam (a v podstatě by to bez něho nebylo ono), ale i já jakožto čtenář jsem ke knize zaujala stejný postoj (odtažitý, chladný). Nejsilnější je beze sporu závěr, a teď nemyslím jen závěrečnou větu, ale posledních cca 40-50 stran. Pokud se člověk nezabývá pouze (děsivou) dějovou linií, ale všímá si i náznaků a pohnutek jednotlivých postav, je kniha skutečně náhledem do lidského (temnějšího) nitra člověka.

2 20.01.2019

Do půlky jsem byla napnutá jak struna a hltala každou stránku, bohužel v polovině knihy se to také lámalo. Hlavní pointa byla prozrazena a já si najednou říkala – fajn, co jako dál? I přesun do Prahy a vedlejší dějová linka se Zo už mě moc nebavila, naopak – přišla mi nadbytečná a překombinovaná. Nápad skvělý, oceňuji originalitu i parádní rozjezd, naopak „dojezd“ už byl pro mě trochu těžkopádný. 2,5*

2 20.01.2019

Tyto typy příběhů jsou vždy děsivé. Člověk vlastně ani neví, zda je má či nemá číst, zvláště když ví, že to není jen „nějaký“ příběh, ale že se skutečně stal. O knize jsem četla (tuším někdy v roce 2017), ještě než u nás vyšla v českém překladu a obdivuji autorku za to, že se i přes takovéto ne-dětství dokázala přizpůsobit a normálně žít. Trochu mě napadá šílená myšlenka, že z ní otec skutečně vychoval jakýsi typ „nadčlověka“, protože ne každý by něco takového zvládl, zkousl, přežil... ba co víc, našel navíc sílu k tomu pomáhat lidem s podobným osudem.

Jediným mínusem je, že bych ráda věděla, co bylo dál? Jaké vztahy měla autorka s rodiči poté, co se vdala, jak to dopadlo s její matkou (v podstatě jen dalším otcovým „vězněm“) ale chápu, že kniha měla končit tím optimističtějším „koncem“.

2 20.01.2019

Šindelkova Mapa Anny mi učarovala a rozhodla jsem se pustit do některé z jeho dalších knih. Mám ráda jeho úhel pohledu – je to jako zírat na krychli ze všech stran a pak ji teprve pomalu rozříznout, když se člověk vynadívá dostatečně. Líbí se mi jeho jazyk plný metafor a odkazů i jednoznačnosti a stručnosti tam, kde je třeba. Líbí se mi, jak obyčejnou věc dovede vykreslit hned několika barvami...

Ale u této sbírky nevím... myslím, že je znát, že jde o autorovu ranou tvorbu, protože ač jazykově vytříbené, člověk má trochu pocit, že se ztrácí, že je tam zkrátka moc všeho najednou. MOC vytříbený jazyk společně s MOC velkou snahou o tematicky silný příběh s MOC velkou snahou o pointu. Člověk je zmatený, zkrátka neví, na co se vlastně soustředit a tak povídky kolem něho jen proletí. Škoda...

2 26.11.2018

Po zklamání z Prokletí jsem si od svého oblíbeného Palahniuka dala chvíli pauzu. Měla jsem pocit, že svou tvorbu završil Strašidly a nyní tak trochu neví, co dál. Pygmej je jednoznačně o rozkladu a dekonstrukci (jazyka, národa, rodiny, člověka samotného), střídaly se silnější i slabší chvilky. Vyjadřovací schopnosti operativce č.67 jsou zpočátku zábavné, ale postupem času nudí... Rozhovory mezi Pygmejem a Kočičí sestrou silně připomínaly hovory mezi Tendrem Bransonem a Fertility z Programu pro přeživší. Konec bych si představovala jiný, takový více „palahniukovský“, ale možná je Chuck s věkem zkrátka sentimentálnější. Za mě průměr.

2 26.11.2018

Přiznám se, že mě kniha zpočátku nebavila. Když se na scéně prvně objevil Štefan a jeho anarchistický moudra, říkala jsem si – tvl, ne... další Bílí negři! Už mě nebaví číst o teenagerech, co je nikdo nemá rád a tak plivou po světě, jen aby se mu pomstili... Ale možná byl můj prvotní dojem ovlivněný původním vypravěčem Pavlou, která mi popravdě nebyla vůbec sympatická a představovala přesně ten typ člověka/teenagera, co jen přebírá cizí názory (Hurá, ať žije anarchismus! Ta myšlenka je naprosto skvělá!) bez nějakého vnitřního obsahu, cítění nebo souvislostí.

Nicméně jak příběh plynul, vystupovaly na povrch daleko závažnější a hlubší témata, která i mně osobně byla blízká a nutila vzpomínat na svou vlastní „depresivní pubertu“ a hledání sebe sama. Oceňuji, že se autorka dovedla vžít do niterné povahy svých hrdinů, zejména tedy Štefana a Nikoly. Velmi citlivě, nenásilně, až poeticky dovedla vykreslit jak depresi, tak náboženskou oddanost, homosexualitu či anarchistický postoj, zároveň je však čtenáři nijak nenutila. Ústředním motivem je beze sporu hledání víry (v cokoli) a (historicky dlouholetý) názorový střet mezi náboženstvím a ateismem, zakomponovaný však do dnešní doby a nadto ještě mezi současné dospívající (téměř náboženský motiv v současnosti na druhou).

Jaká škoda, že stále máme a produkujeme kvalitní českou literaturu s hloubkou a TÉMATEM, když jako obecenstvo jen hltáme povrchně okázalé hartlovky a třeštíkoviny... Ráda bych se ještě někdy ke knize vrátila.

2 26.11.2018

Moc pěkná knížečka! Souhlasím s tím, že určitě nebude pro každé dítě a ne každé se v ní také najde. Naopak děti, kterým fantazie chybí, jsou od ní zrazovány nebo trpí samotou a nedostatkem kamarádů, ji ocení. Autorčino podporování (svět fantazie, život na obrázku, vymyšlení kamarádi), mnohé z toho má i silně výchovný charakter, což chválím. A obrázky samozřejmě překrásné, úžasně doplňují už tak kouzelný příběh.

Mít tak svého vlastního asistenčního jednorožce! ;)

2 03.11.2018

Po dlouhé době jsem chtěla nějakou tu oddechovku a výjimečně nesáhla po žádné detektivce. Námět i anotace mi přišly zajímavé, svým způsobem si člověk sám kolikrát „přeje“, aby někdy ztratil paměť a mohl začít nanovo bez více či méně bolestných vzpomínek. Asi jsem čekala trochu více dramatickou linku, ale přece jen je příběh určen hlavně ženám, takže romanťárna s občasnými komickými prvky.

Četlo se poměrně rychle, i když příběh sám se děsně vlekl (prvních 100 stránek vlastně jen Alice v tělocvičeně + převezení do nemocnice). Pro mě daleko zajímavější a ve vývoji postav hlubší, je vedlejší dějová linka sestry Elizabeth. Konec mě tak akorát zprudil, přesně takhle jsem doufala, že to nedopadne (ale co taky čekám od ženské oddechovky, že jo?), navíc těch posledních 30 stran bylo tak děsně zrychlených, jako by se sama autorka modlila, ať už má sakra ten příběh za sebou... Jazykově ok, sem tam nějaké to zamyšlení, ale že bych z toho měla jít do kolen a probrečet večer?

2 03.11.2018

TOTO je pro mě kniha plná emocí. Žádný Hartl nebo Třeštíková... Neobyčejné povídání o obyčejných věcech, každodenních dramatech a hledání sebe sama. Porovnám-li dokonce s toliko oceňovanou Hruškadóttir, je pro mě tento text daleko zajímavější, jímavější, bližší a další "-ší" a "-ejší". Je to myšlenkový vodopád, opírající se o reálné věci, převedený do slov - a v tom je jeho kouzlo.

Kniha je zkrátka jako její obálka - ze začátku k smíchu, ale čím déle se na ni díváte, zaplavuje vás neklid... Je tu něco rušivého, něco pod povrchem, kde to bublá a vře. A vy najednou - ne, ne, prosím, už ne! Už se toho do mě víc nevejde, už jsem toho plná! Ale i přesto chcete (čtete) dále. Myšková určitě nebude pro každého, ale mě si rozhodně získala.

2 02.04.2018

Fíha... byla jsem ráda, když jsem konečně dočetla. Je to poměrně těžká kniha, nikoli nutně složitá, ale TĚŽKÁ, vyžaduje soustředění. Že by byl jazyk nějak extra umělecký, to ani ne (věty/přirovnání typu "měsíc jak pupík" mi tedy nijak zvlášť artové nepřijdou), to znám jazykově daleko bohatší knihy.

Co do obsahu? Popravdě mě to do poloviny knihy vůbec nebavilo. Říkala jsem si - a to má být všechno? Všechny ty nadšený americký kritiky a ovace kvůli TOMUHLE? První, Lottova část působí trochu zmatečně a nudně, ale možná, že autorka chtěla jen textově vystihnout chaotický, lehce schizofrenní život umělce (střídání výšin a pádů, úryvky z děl, nadšení, večírky, chlast a deprese, rádoby intelektuální kecy...) Zajímavé to začalo být tak první delší Lottovou odlukou od Mathildy a pak samozřejmě její vlastní částí. Mathilda... v mnoha ohledech mi připomínala Rushovu Serenu, ta však pro mě byla daleko "živočišnější", dá-li se to tak říci. Která tragická postava asi Groff pro Mathildu inspirovala? Jinak jde o vztah dvou lidí a jejich různé motivace v něm, které se objevují až postupem času, tak jako v každém manželství...

Myslím, že kniha za přečtení určitě stojí, něco v sobě má, ale člověk se jí musí prokousat, probrodit jak trnovím. A na každé stránce si zkrátka do krve rozpíchat prsty... a ne každý je nakonec takový masochista. 3,5*

2 07.02.2018

Holt i Mrs. Flynnová se někdy utne... Nulový příběh (až na celkem vtipnej hand-job), nulová gradace, plochá zápletka... zkrátka jako by Gillian vytáhla ze šuplíku věc, co napsala ve svých 13 letech... Kdybych to nečetla, vůbec by mě to nemrzelo (ještě, že to má jen 70 stran) a napsat to kdokoli jiný, má tu "odpad" jak vyšitý. Gill, všichni víme, že to umíš DALEKO líp! Max. 0,5* za atmosférickou obálku.

Na prvotinu je to dobré, ale... stejně mám pocit, že kniha měla zůstat na úrovni povídek nebo rozsáhlejšího (klidně vícesvazkového) románu. Takto tu zkrátka něco chybí. Člověk má dojem, že se všemi postavami strávil spoustu času, ale vlastně je vůbec nezná (sem tam se sice nachomýtnul k důležitým milníkům jejich životů, ale to je asi tak vše).

Chybělo mi nějaké gradování, vnitřní vývoj postav - nejen takové to ploché vykreslení "byla taková a taková...", ale PROČ? Z jakého důvodu? Co ji k tomu hnalo? Okamžiky takto vytrhané z jednotlivých životů byly až násilné, čtenář by rád věděl víc, chtěl s postavami nějak blíže soucítit, něco s nimi prožívat, což se však na tak omezeném prostoru nedalo. Prostě mi to jako celek nějak nefungovalo, škoda.

2 07.02.2018

Páni, tohle mohla být taková pecka! Ale přišlo mi, jako by se autor sám trochu obával využít plného potenciálu námětu (což na druhou stranu chápu), a tak se snažil držet zlatého středu, čímž vznikla průměrná/lehce nadprůměrná humoristická černá satira. Každopádně ke čtení doporučuji. Snad nebudu znít zase jako psychouš, ale musím pochválit obálku - minimalistická, ale přesto jednoznačná, téměř takový vizuální nomen omen ;)

2 14.10.2017

Opravdu bylo nutné vměstnat tam ty transcendentální, spirituální věci o duši? (A´la já jsem duše - kdysi jsem byla barbarem, selkou, ale nejvíc se mi líbilo tehdy za komančů...?) Ale toť jediná má výtka. Jinak mě nadchnul autorčin styl, po dlouhé době opět česká kniha s bohatým poetickým jazykem, který plyne lehounce jako mraky nad Pobeskydím - autorka jako by téměř psala báseň a ne beletrii, umí volit slova, vystačí si s obrazy, náznaky a metaforami... Příběh je to opravdu silný, smutný a dojemně lidský. Škoda, že se o Kolaříkové nemluví více...

Mrzí mě ovšem obálka, která svým poselstvím odkazuje spíše někam k laciným erotickým románkům. Mušle se v tomto banálním smyslu v knize sice jedinkrát objevuje, ale u postavy více méně podružné, v kontextu celé knihy má spíše ten (když už ho autorka záměrně použila) transcendentální charakter - mušle jako věc, co si pamatuje i věci dávno minulé/mrtvé/ukončené, mušle jako spojení se s již neexistujícím světem, mušle jako ochranný amulet, spirála vědomí... Mušle v té úplně nejjednodušší asociaci (ženská vagina) působí na obálce opravdu lacině a knize podle mého názoru spíš ubližuje. A to si tato kniha rozhodně nezaslouží!

2 13.08.2017