irskádívka komentáře u knih
Kéž by takových knih bylo víc, a pokud jsou, aby se mi častěji dostali do rukou.
O lidech, kteří nejsou zbyteční, kteří stále dávají radost, lásku a přijetí jiným.
Laskavé pohlazení po mé nejen čtenářské duši.
Krásná a v dobré slova smyslu klasická detektivka z pera Agathy Christie.
Paní Marplová zestárla jen o tolik, aby si znovu připomněla, že lidská povaha je všude stejná a že ona je její dobrá a dlouholetá pozorovatelka.
Jak mě tato kniha potěšila!
Milý a něžný příběh o hledání sebe sama, léčení ran, které nám někdo jiný způsobil, o přátelství, pletení, jídle, nadšení pro vše zajímavé a samozřejmě o spolubydlícím především.
Příběh je sice určen spíše mladším čtenářům, ale i mně se líbil, i přestože bych se mezi středoškoláky na chodbě už rozhodně neztratila a spíš by si mě pletli s učitelkou na záskok.
Pocit osamění, nepatřičnosti, strach z toho, že nezapadáme, to se s věkem neztrácí, jen je umíme lépe maskovat. A tohle je kniha o osamělých lidech, kteří hledají cestu k ostatním.
Výtky ale mám (tady hlásím malý SPOILER).
Hlavního hrdinu Reva znám z předchozí knihy a těšila jsem se na jeho příběh. Tak jak mi byla předložena jeho minulost, jeho strachy a obavy mi přijde těžko uvěřitelné, jakým způsobem se spřátelí s Emmou, stejně jako průběh jejich vzájemného vztahu.
Každá linka zvlášť, Emmina i Revova jsou uvěřitelné, zajímavé, nicméně neladí dohromady. Rozvod rodičů a nevyzrálé jednání pubertální slečny, která se vlastní hloupostí dostane do nebezpečné situace se nedá klást vedle boje proti traumatu z týrání v dětství a jeho původci.
Naprosto odpovídá názvu. Určeno pro milovníky krásných knižních ilustrací, nápaditého zpracování a pro lidi posedlé vším spojeným s módou a Paříží.
Pokud jste v Paříži nebyli a nosíte tričko z Lidlu (ne, že by na tom bylo něco špatného, třeba moje oblíbené tričko jsem koupila v Tescu), budete v knize těžko vidět stejné dokonalé dílko, jako pravověrný nadšenec Diora, který na procházky po městě vyjde v lodičkách od Louboutina (jako, kdo to opravdu dělá?).
Autorka je skvělá ilustrátorka a ilustracemi je kniha hlavně tvořena. Její styl je osobitý, moderní a velice líbivý.
Je to dobré, není to dobré? Je to Agatha, není to Agatha? Je to náš milovaný Poirot nebo není?
Je to dobrá detektivka, je to zajímavý příběh, s pokorou převzatý belgický nejslavnější detektiv, ale chybí tu ono citlivé pochopení lidských motivů a gradující závěr, na který jsme my, čtenáři paní Christie zvyklí. Závěr zejména je pak podivně rozbředlý.
Rozhodněte se podle svého, zda číst nebo ne.
Mám raději příběhy pana Pratchetta, které nejsou inspirovány jinými romány (tady Fantom opery), ale jestli něco na světě upřímně obdivuji a zbožňuji, je to Bábi Zlopočasná. Je to můj vzor a hrdina.
„Ještě včera vypadala budoucnost šedá a nezáživná a teď se zdála plná překvapení, nebezpečí a ošklivých věcí, které se přihodí některým lidem…
Jestli k tomu bude moci Bábi říct své slovo, samozřejmě.
Stařenka Oggová se v kuchyni spokojeně usmála.“
Citace hodně slibuje a rozhodně nezklame.
Nějak si říkám, kdy se ze mě, čtenářky velkých románů, knižní klasiky a literárního snoba stal čtenář červené knihovny? Protože, buďme k sobě upřímní, o moc víc zde nejde.
Příběh je postaven na schématu “ona: nešťastná, se špatným vztahem za sebou, on: dokonalý, hezký, vtipný, úspěšný muž s pochopením pro ženskou mysl a pocity (jako, teda, nechci se mužů dotknout, ale to je, podle mě, druh vyhynulý v třetihorách) s tajemstvím, které ale čtenář celou dobu zná. Příběh hodně pozvedá popis islandské přírody, podnebí a lidí.
Knihu jsem našla při brouzdání v rámci čtenářské výzvy a nalákala mě. Ne, není nejhorší, dokonce ani úplně špatná, jen když chci dobrý romantický příběh, v kterém jsou postavy opravdu různorodé a zajímavé charaktery a kde vše neskončí ve sladkorůžové bublině, pak se musím vrátit k literárnímu snobismu a sáhnout po klasice (sláva Scarlett O’Harové a Elisabeth Benettové).
Kniha pro knihomoly, milovníky knih, starých knih, knihkupectví, příběhů a hlavně něžného vypravování s nádhernou slovokresbou (díky nejen autorovi, ale i překladateli!)
Malý Daniel v příběhu vyrůstá obklopen knihami a jeho život se vplétá do příběhu života autora knihy pro něj vyjímečné. Je obklopen laskavými lidmi, kteří mají pochopení pro život, lidi, lásku i odvahu a sám se s jistými zaklopýtnutími stává mužem, kterému je stydno nebýt statečný, zvlášť, když má kolem sebe tak zajímavé lidské vzory.
Jak tu někdo píše, jsem milovníkem knih a příběhů o dalších milovnících knih. Proto jsem další dílo Jenny Colganové, které volně navazuje na Pojízdný krámek snů, popadla a bez velkého rozvažování přečetla. Knihy v této alegorii na "Janu Eyrovou" mají však trochu omezený prostor. Spíš si přijdou na své milovníci romantických příběhů.
Dokonalé, jsou popisy skotské krajiny, počasí, lidí a jejich povah. Hned bych se vydala na cesty.
Kniha obsahuje krásné ilustrace doplněné o krátké popisky. Je milým a líbivým pokoukáním pro milovníky módy.
Přečteno kvůli čtenářské výzvě (a předtím kvůli maturitě a ještě kdysi dávno ze zvědavosti).
Patří to ke klasice, je to krátké, posměšné vyprávění ve verších o zatčení a převozu Karla Kavlíčka Borovského do Brixenu.
Autor s humorem a nadhledem popisuje absurdní situaci, do které se dostal.
Jestli číst? Je to povinné a navíc velmi krátké. A slova jsou poskládaná do tak nádherných ironických popisů a výrazů, že nebudete litovat.
Po přečtení anotace jsem se na knihu velmi těšila a trochu jsem se jí bála. Měla jsem obavy z tragického válečného příběhu, který mě rozpláče, vzbudí ve mně takové to pnutí v hrudi....dále SPOILER:
Příběh byl zajímavý; změna osobnosti z milého, citlivého malého kluka v nabubřelého, protivného puberťáka se sklony ke krutosti.
Vyprávění ale bylo jaksi neosobní a ploché. Při popisu nejhorších Pierrotových činnů jsem nebyla ani dojatá, ani napjatá. Ano, bylo to hrozné, byl z něho někdo, koho ani on sám nepoznával, avšak ve vyprávění chyběl náboj, něco, co by mě vtáhlo. Není to špatné, nicméně nadšení z přečtení se nedostavilo. Snad to budete mít jinak.
Komentář píšu po několika měsících po přečtení. A přesto si příběh vybavuji, stále ve mě zůstaly jeho ozvěny. A moc se mi líbil.
Dozvěděla jsem se o části historie, o které jsem neměla tušení. Překvapila mě úloha Britů, zdá se, že dříve stáli na jiné straně, než dnes. Přesto se mi tím vysvětlilo a ujasnilo. Mimo jiné i to, Jak přeživší druhé světové války vlastně dokázali jít dál, najít smysl života ve světě, ve kterém pro ně nikdo nemá místo. Leah i Jannek byli hlavní hrdinové svých životů, ale museli hodně bojovat, aby si to uvědomili a přestali se za to omlouvat.
Dokážu shrnout jednou větou: “smála jsem se, až mi slzičky tekly”.
Ano, pojďme si říct, že autor sérii zbytečně natahuje a prodlužuje a poslední dvě či tři knihy trpí “prázdným začátkem” knihy, ale ty závěry! Ty stojí za to.
Zvláštní kniha, příběh, hrdina i autor. V knize je mnoho akce, napětí, mnoho naznačeného a mnoho nevysloveného. Akční příběh propletený myšlenkami o smyslu života a o tom, co je správné a co ne, aniž by autor sklouzl k poučování a plytkým frázím.
Je to směs, která čtenáře musí strhnout, zaujmout a upoutat. Díky autorovi.
Jestli je na světě někdo, kdo váhá, zda knihu pana Goscinnnyho číst..pak neváhejte, pojďte se seznámit s Mikulášem, jeho rodiči, roztomilými příhodami malého kluka a skvělými ilustracemi!
Pokud se nebudete smát od ucha k uchu, pak je na vině pouze Váš (ne)smysl pro humor. Tak s chutí do toho a užijte si každý řádek příběhů toho malého rošťáka Mikuláše.
Mám paní Christie moc ráda, je báječná spisovatelka detektivek v domácím a rodinném prostředí, ale prostě není dobrá spisovatelka špionážních příběhů. Ani Hercule Poirotovi příběh nesluší a jaksi neodpovídá. Příběh neurazí, nicméně ke klenotům práce paní Christie nepatří (ovšem v porovnání s dnešní zběsilou literární produkcí stále skvělé).
Knihu jsem objevila díky Databázi a potřebovala jsem nějakou oddechovku. To kniha rozhodně splnila. Odpočinula jsem si, čtení rychle postupovalo a dočtení jsem oslavila ginem.
Ale zcela upřímně, mnoho věcí by bylo lepší naznačit a nevyslovit, romantiku nedovádět do neuvěřitelných a trochu za vlasy přitažených situací a mírně se vymanit z šablony jasné červené knihovny, abych knihu brala jako literaturu ne jen jako oddychovku, kterou rozhodně věnuji do nějaké nemocniční knihovny pro povzbuzení unuděných pacientů. Tahle kniha mi potvrzuje pravidlo: když autor podrobně popisuje intimní scény, vyspravuje tím obvykle jednoduchý děj. Kdo zná, trochu mi to připomínalo, jak Rachel z přátel psala knihu po vzoru Chandlerovy mámy;).
Život Emilie Flögeové byl spjat s osudem Gustava Klimta, byla jeho múzou a společnicí na cestě životem a sama byla a je velkou osobností hnutí secese a ženské módy. Je méně známá než Coco Chanel a přesto je její příspěvek historii ženského odívání srovnatelný a její příspěvek umění počátku 20. století větší (já Coco Chanel miluju, to zase ano).
Kniha sama je zajímavým vyprávěním a krásným příběhem, čtení si užijte.