Isew komentáře u knih
V tomto díle rapidně ubylo nejvyšší nedotknutelné smetánky, což mě v minulém díle poměrně iritovalo, i když ani v tomto díle si to autor úplně neodpustil. Uličky staré Vídně, jeho obyvatele, kterých do Vídně přicházelo stále více a více, rasismus, antisemitismus a vůbec dobovou atmosféru se autorovi podařilo vystihnout zdařile. Velmi čtivá a zajímavá knížka. A jako třešnička na dortu Augustin Rothmayer. Už se těším na další díl.
Coriolanus Snow, všemi nenáviděný prezident Panemu. Jaký byl jako mladík? Prospěchář, egoista, nafoukanec, ale určitě ne pouze záporná postava, tak jak je vylíčen v trilogii (a ve většině zdejších recenzích). Sledujeme jeho vývoj. Myslím si, že stejné vlastnosti mají téměř všichni jeho spolužáci, někteří ještě horší, jen se o nich dovídáme pouze v náznacích. Ale protože sledujeme pouze interní zpověď Snowa, nevidíme do motivací jiných. Kdyby to tak bylo, myslím, že by nevypadal až tak hrozně. Měl i pozitivní stránky, i když vždy byly motivovány vlastním prospěchem. Dokázal se zamilovat a i přes případný budoucí trest, porušit pravidla (kapesník u hadů, jed v pudřence). Mnohem zvrácenější v této knize byla doktorka Gaulová, která měla hlavní podíl na tom, co se ze Snowa stalo. Shakespeare v díle Oko za Oko ústy Anglela říká něco jako: "Když jednou svou čest ztratíme, tak snadno, ať chcem či nechcem, klesneme až na dno." A přesně tohle se podařilo doktorce Gaulové se Snowem. První zlý čin byl těžký, další už snadnější a vedlo to k finálovému vyústění. Balada o ptácích a hadech nebyla lepší než Hunger Games, protože se velmi těžko dalo indetifikovat s hlavní postavou a fandit ji, ale za přečtení (či poslech), určitě stojí.
(SPOILER) Tak tohle se opravdu hodně nepovedlo. Příběh nemá s Folarovými Stínadly kromě pár jmen a míst společného vůbec nic. Atmosféra Stínadel, tak jak ji vykreslil Foglar, tady absolutně schází.
A Tleskač? Ten zakřiknutý kluk, který u Foglara byl samotářem, o nikoho než o svou práci se nezajímal a jehož jediným trochu blízkým člověkem byl kostelník od Svatého Jakuba, je najednou ve středu dění? A jeho původ? To už je opravdu hodně, ale hodně přitažené za vlasy.
Stínadla ve Foglarově světě sjednotil až Vojtěch Vont. Byla to uzavřená čtvrť. Každý se tam bál. V této knize to tak nebylo. Ve Stínadlech bylo mnoho různých skupin, ale jedna velká organizace ne. Proto u Foglara byla první kronikou až ta s Vojtěchem Vontem, který založil Vontskou organizaci. V této knize se tvrdí, že před Votěchem Vontem byly minimálně dva „Velcí Stínové“. Ano, Stínové. Proč, když už se pojmenovali po své čtvrti, což má svou logiku, by se přejmenovávali po Vontovi?
Pokud by tento příběh neparazitoval na tak skvělých knížkách, tak bych dala hvězdiček víc, ale takhle ne. Nelíbil se mi ani styl psaní. Víc než Stínadla mi to připomínalo atmosféru Prašiny.
Autor v rozhovoru říká, že při psaní Tleskače měl pocit, že mu Foglar seděl za krkem. Tak po přečtení této knihy musím konstatovat, že nevím co nebo kdo tam seděl, ale Foglar to určitě nebyl.
Shodou okolností jsem před pár měsíci četla knihu Poslední tajemství Jana T od Jaroslava Velinského. https://www.databazeknih.cz/knihy/stinadelska-trilogie-posledni-tajemstvi-jana-t-26964 Pokud máte rádi Stínadla a chcete se dozvědět o tom, jak to mohlo být s Janem Tleskačem, tak sáhněte po této knize, která je důstojným pokračováním Stínadelské trilogie a vysvětluje původ Jana Tleskače, který není přitažený za vlasy a ctí Foglarův svět.
Tahle kniha je dlouhá. Kdyby byla o polovinu kratší, tak je pořád dlouhá. První dvě třetiny knihy byly docela dobré, někdy dokonce výborné, někdy nudnější. Ta poslední třetina byla nuuuddddnnnnáááá. Knihu bych ukončila střetem s Intefem a dala bych mnohem větší hodnocení. No, položka do letošní výzvy splněna a další díly určitě vyhledávat nebudu.
Moskva jako ideál, místo kde je možné být šťastný. Touha po návratu ke šťastnému dětství. Mluvit o tom, ale nic neudělat a utápět se v nudě a bezútěšnosti. Všichni jen touží a mluví, ale nikdo nic neudělá pro naplnění svých tužeb.
TUZENBACH: Touha po práci, můj bože, jak dobře to chápu! Já jsem v životě ani jednou nepracoval. Narodil jsem se ve studeném jalovém Petrohradě v rodině, která nikdy nepoznala práci a nikdy neměla žádné starosti. Pamatuju si, že když jsem přijížděl domů z vojenské školy, tak mi lokaj zouval holínky, já přitom dělal psí kusy, ale matka ke mně vzhlížela s úctou, překvapilo ji, že se někteří lidé na mě dívali jinak. Mě chránili před každou prací. A jen taktak mě uchránili, jen taktak! Přišla doba, valí se na nás na všecky kolos, chystá se zdravá, silná bouře, která už je blízko a smete z tváře naší společnosti lenost, lhostejnost, odpor k práci a prohnilou nudu. Budu pracovat a za takových pětadvacet, třicet let už bude pracovat každý. Každý!
ČEBUTYKIN: Já pracovat nebudu.
Realismus ruského venkova. Syrový, strohý a tak bezútěšný. Čechov byl mistr.
Co se musí panu Vondruškovi přiznat je, že umí psát velmi poutavě. Široce pojatá historie sklářského rodu opravdu nenudí. Před četbou jsem si zkusmo napsala tři body, které jsou nedílnou součástí všech Vondruškových historických detektivek. Byla jsem zvědavá, jestli budou i této knize:
...sousloví - jak bylo zvykem v křesťanském světě
... nestoudné (prodejné) sklepnice v šenku
... explicitní sexuální scény
Tak ano, všechno tam bylo. Příběh je to ale pěkný a jsem zvědavá na další díly.
Čtenářská výzva - jinak bych se ke knize nedostala. Ne proto, že by nebyla skvěle napsaná (to opravdu je), ale kvůli tématu, které se mě příliš dotýká. Znám film, a tak jsem věděla k jakému závěru kniha spěje. Přesto jsem si podvědomě přála, aby to dopadlo jinak. Zázraky se nedějí. Je hrozné si znovu a znovu připomínat, jakých zvěrstev je schopen člověk. Otázka proč stále platili? Protože neměli jinou možnost. Viděli světlo na konci tunelu i ta slabá naděje pro ně byla nadějí. Nechtěli vidět náznaky (stále opakované konečné řešení), i hloupé důvody k dalším a dalším platbám.
Po nadšených recenzích (nevšimla jsem si, že jsem měla nastaveno řadit podle hodnocení), jsem nabyla dojmu, že objevím vtipnou knihu alespoň na úrovni Poslední aristokratky. A... musím se dívat, jak mám nastavené řazení komentářů. Protože ty negativní převažují a já se k nim také přidám. Podle obsahu jsem čekala, že autorka je max. dvacetiletá holka. Když na konci sdělí, že je jí třicet, tak jsem tomu snad ani nechtěla věřit. Naprosto jalový život. Jídlo, alkohol, párty, kocovina, zvracení, boyfriend. Téměř nic jiného se v knize neřeší. Celé je to prošpikované naprosto zbytečnými vulgarismy. Je vidět, že autorka není seznámena s Cimrmanovým šrapnelem. Sprosté slovo nevadí, je-li vhodně a zcela výjimečně použito, ale je-li téměř v každé větě, je to neskutečně otravné. Neusmála jsem se ani jednou, natož abych se rozesmála. Fekální humor není můj šálek kávy. Autorka o sobě tvrdí, že má nejhorší kocovinu na světě, přesto chlastá (jinak se to nazvat nedá), jak utržená ze řetězu. Pak se lituje, že je jí špatně a je unavená. No, ve třiceti bych asi už trochu očekávala něco jiného. Poslední věta knihy - "Jenom, až budete na Instagramu stalkerovat ty dokonalý fotky všech dokonalejch holek s drahejma kabelkama, vzpomeňte si na mě a na to, že opravdu není všechno zlato, co se třpytí. Poslouchala jsem jako audioknihu, takže hovorová mluva mě neiritovala tak, jako by mě iritovala v knize. To, že Instagram je nablýskaná bída, snad ví každý průměrně inteligentní člověk. A závidět něco autorce? Ne, děkuji. Nikdy, nikdy bych nechtěla zažít ani jeden den jejího života.
Zdá se, že tento díl by mohl být opravdu poslední. Jak jinak si vysvětlit to neustálé opakování toho, co se stalo v minulých dílech. Velmi mě potěšila vzpomínka na platnéře Lukáše. Tohle propojení sérií se mi opravdu líbí. Díky za připomenutí toho, že doba husitského zápalu nebyla romantická ani naivní, ale hrubá, zákeřná a krvavá. Stejně jako jiné knihy pana Niedla, se i tato četla velmi dobře. Ale na rozdíl od předcházejících dílů, nic nového nepřinesla. Protože další série o Rytířích z Vřesova, se odehrává o více než sto let dříve, tak se s Hynkem s Tasu asi znovu nepotkám. Ale třeba se ještě dočkám, v jiné (budoucí) sérii.
Trochu jsem měla obavy, že když se děj přenese z Prahy do Milána, tak ztratí tajemnost a poutavost. Ale nestalo se. Velmi se mi líbilo propojení dvou autorových sérií. Marně přemýšlím, jestli tohle v české literatuře už někdo předtím takhle nenásilně dokázal. Za sebe musím říct, že si nikoho nevybavuji. Sérii o Hynku Tasovi z Boru jsem četla jako první, takže setkání s ním na Castello Nuovo bylo velmi příjemné. Krásně to doplnilo bílá místa a otázky, na které neodpověděla předchozí série. Lukášovi nebyl dán oddech ani v Miláně. Stává se z něj nejen mistr platnéřský. Velmi čtivé a zajímavé. Knihu jsem měla půjčenou z knihovny. Pravděpodobně ji předtím měla půjčenou nějaká učitelka češtiny, neboť tužkou opravovala pravopisné a stylistické chyby. Sice by se do knih psát nemělo, ale tohle byl takový příjemný bonus.
Docela dost smůly a pochybného štěstí na jednoho člověka. Nechtěla bych být Johnem Smithem ani za deset lentilek. Skoro celou knihu mi ho bylo líto. A ty dvě pochybné existence, se kterými se musel vypořádat? Zvlášť ten skvělý a oblíbený politik, který říkal přesně to, co lidé chtěli slyšet a neviděli už to divné kolem něho? Zvláštní, že přesně takové typy jako je Greg Stillson, bezskurpulózní, bezcharakterní a agresivní politiky, si volíme. Možná škoda, že tu není někdo jako John Smith, který by viděl, kam nás jejich politika dovede a dokázal by zasáhnout. Člověk by neřekl, že King tuto knihu napsal v roce 1979. Jako kdyby viděl do budoucnosti... Že by se v dětství taky praštil do hlavy?
Nejdřív jsem se setkala s televizním zpracováním. Byla jsem nadšená a nejedna hláška u nás zlidověla. Má nejoblíbenější je: "Vy jste Krchňák? Vždyť vidíte, ne? Tak já jsem vezl Krchňáka." Mnohem později jsem se dostala ke knížce a je na čestném místě v mé knihovně. Je jen pár knížek, ke kterým se vracím a tohle je jedna z nich. Je skvělá. Kdybych měla vypsat všechny superlativy, které znám, tak by to neobsáhlo úžasnost této knížky.
Svět bez bolesti, emocí a tužeb. Všechno naplánované a na roky dopředu jasné. Sterilní, nudné a hlavně hodně jednoduché. Možná by do toho někdo šel, možná by to zaujalo hodně lidí, kteří nechtějí o ničem rozhodovat, nic řešit a mít se dobře. Já k nim nepatřím a nikdy patřit nebudu. Knížka, která jen tak neproplyne vědomím, ale něco ve vás zanechá. Nutí přemýšlet. A to na knížkách oceňuji.
Po dočtení ve mně zůstala tak trochu pachuť. Ne, že by ta trilogie byla špatná, to zase úplně ne, ale ... co tedy vlastně. I nejmenší záblesk naděje autor okamžitě zabil. Pořád se divím, jak přes tolik neuvěřitelné smůly, která se hlavním hrdinům NEUSTÁLE lepila na paty, vůbec dokázali dojít ke konci. Neustále v kritickém ohrožení života. Jako špetka koření by to asi fungovalo, ale když je to pořád, tak si na to člověk zvykne a bere to jako normu. Jo, zase umírá, ale oni ho z toho zase dostanou ... Hm ... Jo dostali ... Tak a jdeme dál .... zase to vypadá bledě .... ha ... je mi to jedno .... začíná to být monotónní ... Fajn, tak to zvládli. Pokud autor chce gradovat atmosféru, musí šetřit s ohrožením a ne to házet plnými hrstmi. Pak se to přejí a efekt se nedostaví. To vidím jako největší negativum této trilogie.
Zatím jedna ze dvou nejlepších knih o přežití co znám. Je velmi obsáhlá a osobně jsem přeskakovala kapitoly, které nevyužiji. Poměrně nerada cestuji do zahraničí (jen když mě někdo donutí), tak doufám, že mi ztroskotání na poušti nehrozí. Zato se dá nádherně využít v našich podmínkách. Rozdělávání ohně, hledání a filtrace vody, stavba přístřešku .... S malými zálesáky zkoušíme mnoho dovedností, které jsou v knize uvedené. Snad jen jednu malou výtku. Na obrázku při rozdělávání ohně ručně nebo lukem je dřívko, kterým se "šmrdlá" (lepší výraz mě teď nenapadá) je zašpičatělý. To by poměrně dobře nešlo. Tento způsob je založený na tření. A určitě se mnohem víc tře plochý konec než zašpičatělý. Ale to je jen malá výtka jinak výtečné knihy.
Poslední díl. Konec. Už teď je mi smutno, že to nepokračuje. Ale nemělo by jak. Příběh se uzavřel. Pokud někdo tento díl považuje za slabší, tak já ne. Je jiný. Už v něm nejsou Hladové hry, ale hry o budoucnost. Autorka nám Katniss vykreslila do té míry, že se její rozhodování dalo předpokládat, přesto když u popravy vyletěl šíp a trefil tu správnou osobu, vykřikla jsem JO! Celý třetí díl jsem si říkala, že i kdyby povstalci vyhráli, bude to cesta k lepšímu? Nepřichází po jednom tyranovi náhodou tyran další? V minulosti to tak mnohokrát bylo. Někdo může tento díl považovat za příliš upovídaný. Já jsem ráda, že se ozřejmila minulost a pohnutky mnoha zúčastněných. Pak vše dávalo smysl. Skvělá série.
Uf. Konečně to mám za sebou. Taková promarněná příležitost. Skvělý námět, ale měl to napsat někdo jiný. Proč ta kniha byla tak natahovaná? Byl autor honorován od počtu stránek? Arťom je na stanici, z ničeho nic je najednou úplně jinde. Musím se vrátit, nepřeskočila jsem něco? Ale ne, to byl jen sen. Jeden z mnoha a mnoha zbytečných snů, které tříštily mou pozornost. Katastrofa v metru se stala před zhruba 20ti lety. Platidla byly patrony. Jak je možné, že jim za dvacet let nedošla munice, když se tam tak hodně bojovalo? Kde brali dřevo na oheň? Proč byl nejdřív problém projít do nejbližší stanice a následně už to šlo jak na běžícím pásu? Jednou je na této stanici, pak na této, pak na této. Kde to vlastně teď je? Vždyť je to jedno. Někdy v polovině jsem si říkala, ať Arťoma zlikvidují a bude pokoj. Člověk, který je něčím puzen, neví čím a proč a pořád někam jde. Kolem něho všichni umírají nebo mizí, jen on pořád jde. Na konci dojde k určitému poznání a co udělá Arťom? Zase jde. Myslím, že Aragorn by se měl své přezdívky Chodec vzdát, protože Arťom si ji zaslouží mnohem víc.
Poprvé jsem ji četla v 17 letech. Skvělý zážitek. Podruhé v 23 letech, znovu mě dostala. Nyní na prahu čtyřicítky. Zjistila jsem, že jsem hodně věcí zapomněla, ale hlavní poselství ne. Knihám, ke kterým se stále vracím dávám jednoznačně plný počet. Tulák po hvězdách je spolu s Tajemným cizincem od Marka Twaina jednou z nejlepších knih, které, dle mého názoru, byly kdy napsány.
Nečekala jsem nic a dostala všechno. Lidé, kteří jsou ve svém konání stále stejní, bez ohledu na století, ve kterém žijí. To, co vnímáme jako dobro, vůbec dobro být nemusí a naopak. Náš úhel pohledu vůbec nemusí být správný, i když bychom za to dali ruku do ohně. Po dočtení se u mne dostavilo smíření se životem a možná trochu i zmoudření. Takových knih, jako je Tajemný cizinec, moc není. O to raději jsem, že jsem na ni narazila.
Dlouho jsem nemohla uveřit tomu, že to napsal ten Mark Twain, kterého znám z úplně jiného žánru. Ale přece i Jack London napsal Tuláka po hvězdách. A jak se říká. Když se něco stane jednou, nemusí se to opakovat. Když se něco stane podruhé, tak se to jistě stane i potřetí. Tak se těším, jaký mě nepoznamý klenot s přesahem, z pera dobrodruha, na mě ještě nepovšimnut čeká.
Žítkovské bohyně. Nikdy jsem o nich neslyšela. O to víc mě téma pohltilo. Několikrát se mi při četbě udělalo fyzicky zle - při popisech toho, co lidé lidem udělají ze strachu, mamonu, zloby ... A to napříč staletími. Bohyně vymřely v Kopanicích, ale vymřely i jinde? Vždyť bohyně (babky kořenářky) určitě nebyly jen v Kopanicích. Existuje tedy možnost, že se jejich moudrost předává dalším generacím?