Isew komentáře u knih
Wolfram Katzinger z Olšové se zamiloval a tím trochu zlidštěl. No sláva. Stal se tak trochu přijatelnější postavou, která má dokonce i city. Beneš je podobně vzorovým klaďasem, ale ne až tak. Mám tu jeho linku radši, víc se tam toho děje. Líbí se mi lidé z močálů. Musím uznat, že i když se motivy neustále opakují (co také v tak dlouhé sérii o středověku čekat), přesto je kniha napsaná čtivě a nenudí.
Skvělá knížka o přátelství dvou kluků v nelehké době. Ovlivněni Dvěma divochy od Setona chtěli žít svůj zálesácký sen navzdory době. Znovu jsem přemýšlela o tom, jak by to asi dopadlo s naší zemí, kdyby se v Německu neobjevil ten uřvaný psychopat s knírkem a nezblbnul do té doby velice kulturní národ. Zvítězili by tady v roce 1946 komunisté? Nejen, že kluci by mohli v klidu žít svůj zálesácký sen, ale kolik lidí a rodin by nebylo nešťastných ať už vlivem nacismu nebo komunismu.
Čechov měl dar popsat realitu ruského venkova a absurditu zbytečných lidských životů, které se žijí jen tak ze setrvačnosti. Nudu a zmar bez vidiny lepších zítřků. Strýček Váňa to jen dokládá. Všeobecný pesimismus a neporozumění. V jeho hlavních dramatech se sice opakují motivy zbytečných lidských životů, ale každá hra je svébytná. Velmi oceňuji propracovanou psychologii postav, která je u Čechova standardem.
Adelheid je strhující a mnohavestevná novela. Divoké osidlování pohraničí, napjaté vztahy s německými obyvateli v Sudetech, pocit úzkosti a zmaru. Körner zkrátka umí i na malém prostoru rozehrát velké drama, i když se často odehrává v nitru.
(SPOILER) Čechov označil Višňový sad jako komedii. Komedii? Ne je to tragikomedie, kde tragika převládá. Veselého tam není vůbec nic. Trapného a tragického a smutného hodně. Statkářka Raněvská, která ač je finančně úplně na dně, půjčuje a rozhazuje zbytky svého jmění. Panství, které je zadluženo a je nutné ho prodat. Ačkoli Lopachin přichází s řešením, Raněvská se svým bratrem toto řešení odmítají. Višňový sad reprezentuje změnu v životě všech zúčastněných. Neochotu cokoli řešit a žít jak život přichází. Mistrovství Čechova je v tom, že na malém prostor a jednoduchém příběhu vykresluje mnohovrstvené a tragické postavy.
Viděla a slyšela jsem několik divadelních i rozhlasových inscenací a ve většině byl Lopachin vykreslen jako záporná, opovrženíhodná postava. Já ho tak ale nevnímám. Nezištně nabízel jediné možné řešení, které nebylo akceptováno a tak se zařídil po svém. Příchod starého sluhy Firse do opuštěného domu byl vyústěním tragikomického děje.
Má nejméně oblíbená divadelní hra od mého milovaného Karla Čapka. Rozdílný pohled ženy a muže na život i smrt. Čest a sláva, služba, vlast na jedné straně; láska, domov, rodina na straně druhé. Je to těžké dílo. Bohužel na mě příliš patetické. Ono to vlastně ani jinak nejde s takovým tématem. Naprosté míjení se mužského a ženského vnímání světa. Může být láska k vlasti tak silná, že za ní člověk položí svůj život? Když se aktuálně dívám na ty, kteří si říkají vlastenci, je mi smutno. TGM, velký přítel Karla Čapka, to řekl přesně: "Vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoli nenávist k jiným."
Přiznám se, že po zdejší smršti oslavných komentářů jsem čekala trochu víc. Ne, že by to nebylo dobré, ale takové, abych knihu zařadila mezi své nejoblíbenější, to nebylo ani omylem. Nerudný, málomluvný stařík, který šetří každým slovem, se ve stáří stává mluvkou. To mi moc nesedělo. Příběh to byl hezký, to zase musím uznat, ale k dokonalosti tomu ještě hodně scházelo.
Po dlouhé době kniha, která mě opravdu zaujala. Hlavní hrdinka je zvláštní a někdy opravdu nesnesitelná. Postupně, když se začínají odhalovat střípky z její minulosti, začínáte chápat, že vše má svůj důvod. Jednu informaci na konci jsem nečekala a bylo to pro mě opravdu překvapivé. Vřele mohu doporučit.
V českých detektivkách, na rozdíl od např. severských, netečou potoky krve. Nehemží se to násilníky a psychopaty, a proto je mám mnohem radši. Poklad byzantského kupce jsem kdysi dávno viděla v TV. Líbil se mi. Stejně tak, jako knižní varianta.
Pročetla jsem si nadšené komentáře. Kdysi mi tuto knihu vychválila známá, hodila se mi do čtenářské výzvy, tak jsem si říkala, že je čas se do ní pustit. Včera jsem jí věnovala několik hodin. Dnes celý den přemýšlím, jestli vůbec chci vědět, jak to bylo dál s klukem, který záměrně a s nadšením mučí a týrá hmyz a zvířata. A rozhodla jsem se, že dál pokračovat nebudu. Stejně tak, jako se nedokáži smát tomu, když někdo spadne, tak nedokáži tolerovat svévolné ubližování jiným živým tvorům. Další pokračování už se nedozvím a vlastně mě to ani nezajímá.
Přednacistické Německo. SA, policie, Rusové, organizovaný zločin, vraždy a lidé .... Lidí tam bylo tolik, že jsem se v nich opravdu ztrácela. Možná, že jsem to poslouchala jako audioknihu, ale to obvykle problém nebývá. Možná to bylo i tím, že mě to moc nebavilo. Zajímalo mě to vše okolo, ale samotné zločiny a jejich motivy mi byly dost jedno. Za nějakou dobu dám šanci druhému dílu, ale znovu jen proto, že mě zajímá období, ve kterém se kniha odehrává.
Knihy o Oldřichovi z Chlumu jsou pro mě výplní, mezi jinými knihami. Vždy, když si chci odpočinout. A proto ani nesrovnalosti v ději mi nervy nedrásají. Chápu, že při množství knih, které autor chrlí s kadencí samopalu vzor 24, se sem tam (někdy dost často) objeví minela. Jako u ostatních Vondruškových knih, brzy obsah knihy zapomenu, takže jsou mi tyto minely dost jedno. Tato kniha špatná nebyla. Ani překombinovaná mi nepřišla a svůj účel splnila.
Tohle je naprosto dokonalá detektivka. Nevím, čím to je, ale po mnoha Vondruškových knihách (které mi dost splývají), mnoha jiných detektivkách, si i po mnoha letech vybavím s překvapující podrobností děj této knihy. Prostředí ke vykresleno tak, že jsem skoro cítila ten chlad starého hradu. Já mám tenhle příběh zkrátka hodně ráda.
Pokud se v krizových situacích chovají "zvířecky" dospělí, proč očekávat, že by děti měly být jiné. Každý člověk je jiný a na stresovou situaci reaguje jinak. Problém je v tom, když se poměrně slušní lidé dají strhnout davem. Vůdci, kteří touží po moci, penězích , pomstě nebo v tomto případě po krvi, jsou vždy nebezpeční. Beletristicky popsané to, co se píše v mnoha sociologických knížkách o skupinové dynamice. Tak drsný konec jsem ale přece jen nečekala.
Asi bych po knize nesáhla, pokud by ji tak nevychválila Chytuš (díky za doporučení). Obálka mě nezaujala a název je takový nijaký. Zkrátka nic, co by mě mělo chytit. A to je podle mě chyba. Protože uvnitř knihy je neuvěřitelně napínavý a čtivý příběh. Pořád se mi v hlavě honí, o co horší byl Marek, který překládal agitační německé texty do češtiny než dělník, který vyráběl každodenně munici pro wermacht? Oba byli nádeníci. Proč autor Markovu překladatelskou práci považuje za něco mnohem horšího a proč i ostatní v knize jím pohrdají? Zvlášť ti, kteří také sloužili Němcům v továrnách? A soudruh tajemník, ten stál za to. Vždycky když se objevil na scéně, se mi zvedl tlak.
Snažila jsem se nebrečet. Říkala jsem si, že to zvládnu, vždyť celou dobu vím, jak to dopadne. Nezvládla jsem to. Slzy jako hrachy se mi koulely po tváři, bylo mi smutno, ale také jsem byla ráda za to, že se Conor mohl s maminkou rozloučit a v posledních chvílích byl s ní. Ne každému je to dopřáno. Silná kniha.
Syrová kniha. Nevyhýbá se žádnému tématu. Selhání dětí, rodičů ... Po mnoha knihách, které jsem o koncentračních táborech přečetla, po mnoha dokumentárních filmech, po návštěvě Osvětimi - Birkenau, si pořád kladu otázku, jak bych se zachovala já. Lpěla bych na životě? Až do té míry, že bych popřela pro trochu chleba vše ve mně?
Průvodkyně v Osvětimi nám řekla, abychom se rozhlédli. "Vidíte to?", zeptala se. Rozhlížíme se, je nám smutno a ona dodává: "A přesto se najdou lidé, kteří tvrdí, že tohle nikdy neexistovalo."
Při návratu domů jsme v autě s manželem mlčeli tři hodiny. Ani rádio nehrálo. Bylo to naprosté a úplné tíživé ticho, takové jsem od té doby nezažila. Být tam bylo strašné. A to se psal rok 2003 a ne rok 1944.
Smršť nepříznivých komentářů mě od přečtení knihy odrazovala. Dlouho jsem se jí vyhýbala. Kdyby ji neměli v knihovně zrovna vystavenou (ještě voněla novotou), asi bych se k ní nedostala. Půjčila jsem si ji a vůbec nelituji. Rozhodně mě bavila víc, než třeba tolik chválený pátý díl. Byla strhující, napínavá, zábavná a přečetla jsem ji jedním dechem. Takže pro ty, kteří si vybírají knihy podle komentářů, nenechte se odradit.
Kniha s velkým K. Kniha mého dětství a dospívání. Čest, spravedlnost, láska k přírodě. To všechno tam je. Je tam ale i něco navíc. Nevím už co to je, ale je to tam. To, co mě nutí odpovědět na otázku: Která kniha vás v dětství nejvíc ovlivnila? - Rolf zálesák. Když jsem ji objevila ve výprodeji v knihovně, byla jsem štastná. Mám doma ten žlutý brožovaný výtisk. A chovám ho jako poklad. Protože ta kniha poklad opravdu ukrývá. Otevřete ji, začtěte se a objevíte ho taky.
Krysař z Hameln. Pověst, která mi přijde dostatečně známá. Nic mě tedy nenutilo, abych si jí ještě navíc přečetla. Přesto jsem se k ní přece jen dostala a vůbec nelituji. Příběh je známý, ale právě ty drobné nuance, které známé moc nejsou, byly tím pravým kořením. Setkání Krysaře a doktora Fausta v krčmě. Jejich rozhovor. Pomalý rybář Sepp Jörgen a jeho přemítání o svém osudu. Krysařovy úvahy o lásce. Prostý výtah z díla nemůže obsáhnout to, co je skryté za příběhem. Tohle by měli učit ve škole a ne po studentech chtít, aby jen zhruba věděli, o čem kniha je.