Israha komentáře u knih
Temný kůň je jako vedlejší postava super, ale jakmile má táhnout celý román coby hlavní charakter, naplno se ukazují jeho rezervy. Je dětinský (a to se za celou dobu, co jeho příběh sledujeme, ani náznakem nezmění) a má být extrémně mocný, takže vlastně funguje jako neustálý živoucí deus ex machina prvek - a tak ho Knaak neustále musí přechodně odstraňovat z děje pomocí magických pastí, čímž zase podkopává tu jeho údajnou extrémní moc. A to je vlastně vše, nic jiného tato mezi čtenáři kdovíproč tolik oblíbená postava nenabízí. Naštěstí má kniha Stínový hřebec i své silné momenty v podobě dobře napsané postavy princezny Erini, která svým příběhem drží knihu nad vodou jak samostatně, tak ve spojení se znetvořeným králem Melicardem; kořením je rovněž nepředvídatelný element čaroděje Shadea a nenudí ani poměrně okoukaná, ale zábavně prezentovaná zápletka se zrádcem na královském dvoře. Tenhle díl je spíš rytířská, středověk evokující fantasy...její magické koření tentokrát chuť spíše kazí.
Je poznat, že Knaak začal svůj Dragonrealm psát ve svých autorských začátcích, a pokusem o epickou fantasy ságu si hned zkraje ukousl příliš velké sousto. Jeho dynamický styl sedí spíš ke klasické heroické fantasy, která nemusí ztrácet čas s komplexním vysvětlováním zákonitostí fikčního světa, a zde si to na počátku kariéry autor sám asi ještě plně neuvědomil. Na těch 250 stránkách Ohnivého draka se toho zkrátka stane strašně moc, ničemu a nikomu není věnován dostatek času, vypráví se šíleným tempem a důležité události se odbudou několika větami...aby ve finále vylezl povrchní a uspěchaný příběh, který sice vtáhne do (na jednu stranu tradičního, ale místy správně podivného) fantasy světa, ale čte se tak nějak ze setrvačnosti, bez hlubšího prožitku.
Zápletkou a stylizací by Dávný čas zapadl někam do Prometheus/Alien: Covenant univerza. Boj o přežití na palubě vesmírné lodě, konfrontace s nepřátelskou faunou a flórou cizích světů, temná tajemství v hlubinách kosmu i duších protagonistů, relativně nekompromisní redukce počtu postav...ale zároveň je to pořád "doktorovské", plné lidského rozměru a vtipného špičkování Dvanáctky s Clarou (které velmi dobře reflektuje seriálový vztah těchto dvou). Třetí díl trilogie je to pouze formálně, příběh Půvabu se sice završí, ale k pochopení knihy není potřeba znát předešlé dva díly. Napsané je to solidně, výsledný dojem ale bude záležet i na tom, jestli máte afinitu k temné sci-fi s horrorovým nádechem. Kdo ne, dostane ucházející doktorovskou knihu, která není ničím výjimečná; já se řadím k těm, kterým se to žánrově trefilo do vkusu, a tak přidám i tu čtvrtou hvězdu. Společně s Rojem hrůzy a Siluetou asi to nejlepší, co Jota v rámci doktorovské série v ČR vydali.
Doctor Who kniha převážně bez Doktora, a když už se tam "náhodou" objeví, nechová se téměř vůbec jako Dvanáctka ze seriálu, to nám to začíná skvěle. Zachránit by to mohly ostatní postavy, které jsou ale do jedné napsány absolutně genericky a neživotně (krom Clary, ta je absolutně negenericky nesnesitelná...takže vlastně malé plus, tady kniha trefně reflektuje seriál), případně dějový oblouk - ten ale nefunguje ani jako první díl trilogie Kroniky Půvabu (o mocném artefaktu zmíněného jména se dozvíme toliko, že existuje, že je mocný a sentientní, což tedy vpravdě není moc), ani jako samostatný příběh (artušovské prvky jsou tam de facto zbytečné, nikam nic neposunuly; samotná zápletka je banální středověká fantasy, která zkouší nabrat originalitu hi-tech cyberpunkovými aspekty, které ale nejsou ani cool, ani nikterak výrazně neslouží vyprávění a neposouvají jej kýženě kreativním směrem). Přečetl jsem to za čtyři večery jen proto, abych už to měl z krku a mohl jít na další díl. Hrůza.
Essau Cairn by se klidně mohl jmenovat Conan či Kull, a Almuric by mohla být nějaká zapomenutá provincie na okraji Hyborie...Howardova hrdinská fantasy je svým stylem zcela nezaměnitelná a charakteristická. Hrdinní mužští bojovníci, kteří vše řeší silou, krásné ženy, šablonovitě zlí protivníci, bitky, násilí, monstra, tajemno, přímočaré vyprávění, popisy zanechávající střípky prostoru pro představivost. Howard je esencí hrdinských fantasy příběhů a Almuric patří k jeho významným dílům, byť bez chyby není. Chvílemi mi přišlo, že snaha o rozsah kratšího románu vede k určité repetitivnosti a otáčení se na patě, tomuhle příběhu by spíš slušel formát novely.
Doktorovský příběh s překvapivou a za mě až nečekaně dobrou pointou, ale poněkud ukoptěně vyprávěným příběhem. Oceňuji nápad na originálnější přístup k Dalekům jako rádoby spasitelům, jenže problém je, že v celém ději čtenář nedostane (krom úvodní kapitoly) jiný důvod, proč o nich pochybovat, než Doktorova tvrzení (tak jako samotní aktéři příběhu), a díky tomu paranoidní atmosféra nenápadné intergalaktické diktatury moc nefunguje. Nesedla mi ani struktura vyprávění, která měla spíš podobu přešlapování a výplně stránek při čekání na samotné vyústění. Další věc je Briggsovo nevyužití netradičních Doktorových "companions" a velmi nepřesné stvárnění charakteru jedenáctého Doktora a jeho vztahu k lidem, absolutně jsem z toho Matta Smitha necítil. Tohle je velmi slabý doktorovský román, který působí spíš jako na sílu protažená povídka.
Několik vynikajících povídek a peklužel také poměrně signifikantní množství šedě průměrného balastu. Tuto antologii mám rád, ale pravda je, že mnohem lépe by fungovala jako dvousvazková a výrazněji protříděná. Povídky jako např. Artefakt, Obroda, Prizma temnoty či Temné moře v nitru nemohou uspokojit nikoho jiného, než naprosté panice v oboru horrorových povídek. Velmi samoúčelný a až trapně působící "grossout" v podobě povídky Trofej mě taktéž nezaujal, a několik dalších povídek je z kategorie "neurazí, nenadchne". Z pozitivního pohledu stojí za vypíchnutí Černé lodě spatřeny jižně od nebe (lovecraftovské postapo, to jo!), Kontakt (lovecraftovské futuristické sci-fi, to taky jo!), klasického H.P.ho důsledně evokující Aššur-sinova zeď, či naopak moderněji pojaté Skřípavá nepřítomnost a Temný vykupitel. S.T. Joshi by tuhle sérii antologií nejspíš měl vydávat s menší frekvencí a texty podrobit důslednější selekci. Kvalita se totiž i v těchto, čtvrtých Černých křídlech příliš rozmělňuje a ředí.
V podstatě stejné, jako přímé pokračování Zápas s nebem (které jsem shodou okolností četl dříve). Troska výborný jazykově a imaginativně, schopný navodit pocit tajemna a mrazení, vkusně zařazující humor, ale těžkopádně vyprávějící a nepříliš schopný vykreslovat charaktery. Pavědecké je to ve srovnání Zápasu s nebem, který byl místy hodně urvaný ze řetězu, méně, ale čte se to podobně. Zajímavá přehlídka autorské fantazie a umu při práci s textem, ale příběhově poslabší.
Ukázka toho, že i na psaní tak jednoduchého a skrz naskrz brakového žánru, jako je sword and sorcery fantasy, musí být přítomen talent. Zde se autorovi poměrně slušně podařilo vystihnout postavu Conana jako takovou a drsnou poetiku světa, ve kterém žije, ale všechno ostatní nestojí za nic. Aby v novele o ani ne 230 stranách bylo hned několik kapitol zcela navíc, bez významu pro centrální dějový oblouk, je problémem samo o sobě, k tomu se přidává absence kreativity při tvorbě fiktivních lokací, popisech bojů a projevů násilí, neschopnost vytvořit atmosféru, záplava šablonovitých jednorozměrných krutovládců, kteří se slijí v jeden nerozlišitelný slepenec, a vše je završeno abysmální češtinářskou stránkou, kdy jsou překlepy a gramatické chyby vršeny jedna přes druhou. Howard musí rotovat v hrobě. Conan jako charakter je zde podán v zásadě trefně, ale účastní se příběhu, který disponuje kvalitou odpovídající šuplíkové fanfikci, kterou by většina autorů snad ani nenahodila na svůj blog.
Pátý Vetřelčí omnibus tentokrát nepřichází s novelizacemi komiksů, nýbrž originálními příběhy, jejich unifikujícím motivem by se daly nazvat novinky v biologii xenomorfů. Prvotní hřích navazuje na Alien: Ressurrection, a odkazuje i na dění v prvních třech dílech filmové série, a chválím, že to činí smysluplně, účelně pro svůj vlastní dějový oblouk, a nespokojí se jen s efektem "jé, hele, tady máte easter egg!". Válka DNA je oproti tomu svébytnější, s novými postavami, jen mírně kyne směrem k devadesátkové Genocidě, jejíž pointu si zčásti vypůjčuje. Obě novely velmi dobře budují atmosféru tajemna a neodkrývají karty hned ze začátku, mají solidně postavené charaktery (v čemž to, uznávám, Diane Carey měla díky návaznosti na film poněkud snazší), a rozhodně se nebojí násilí a gore. A především jsou o Vetřelcích, dějově se točí okolo nich a nepoužívají je pouze jako pozadí ústředních konfliktů. Vlastně bych byl v pokušení dát pět hvězd, ale to by kniha nesměla trpět chabým překladem, jehož křečovitá doslovnost místy fakt mlátí do očí.
Barkera vnímám jako autora, který je silnější na kratším povídkovém rozsahu (Knihy krve), případně v románech s omezeným počtem aktérů a sevřenějším dějem (Věčně zatracení). Už s Utkaným světem jsem chvílemi trochu bojoval, ale ten alespoň dokázal strhnout pozornost tím, jak přetékal až nepochopitelně květnatou autorskou imaginativností. Velká a tajná show už nabízí spíš pouhé fragmenty geniálně zvrácené Barkerovy tvůrčí síly, a topí se v přepáleném počtu stran a dílčích dějových linek, rozbíhá se do všech stran a ve své zředěnosti nakonec nedokáže opravdu v plné míře ohromit, zneklidnit, zděsit, vzrušit ani znechutit. Vždy jen dočasně, chvilkově. Clive má nedostižnou fantazii a umí skvěle psát, ale tady mu hodně ujela z pod kontroly stavba celého románu. Nejpůsobivější momenty si navíc vyplincá hned zkraje (Legie panen), a pak na ně dostatečně silně naváže až v samotném apokalyptickém závěru. To mezi tím jsou jen střípky úžasností, spojené do příběhu, který je velkolepý, ale podaný jaksi nesoustředěně a chvílemi snad i unaveně. Nevěřil bych, že někdy prohlásím, že jsem se ke čtení Clivea Barkera musel nutit...
Zatímco v Království stínu sloužili Zayl s Humbartem potřebám příběhu, v Pavoučím měsíci je to opačně - jeho příběh slouží jen jako prostředek k jejich návratu na stránky knih. A je to poznat. Chaotické, překombinované, doslova přecpané všelijakými samoúčelnými zvraty, navíc na můj vkus příliš detektivní a méně akční a tajemné. Díky Knaakovu nezaměnitelnému stylu, založeném na rychlém spádu a čtivosti, se to sice čte dobře (a jakožto fanouška herního Diabla mě místy až nadchlo kreativní zpracování nekromancerské magie, vycházející z herních skillů), a chemie mezi Zaylem a mluvící lebkou je pořád dobrou studnicí zábavy...ale fakt, že celá zápletka je jen banální diablovská story o dalším marném pokusu démona ovládnout svět lidí, natažená na větší délku, než jí sluší, se zastřít nepodařilo.
Nosná myšlenka okoukaná a dějové postupy jsou taky povětšinou klišé, tady originalitu nemá cenu hledat. Stejně tak v portrétování lidských postav, a i ta forma vyprávění skrz výňatky z deníku už tu několikrát byla. Takže chápu zklamání čtenářů, kteří očekávali hluboký, promyšlený a emotivní příběh o konfliktu lidství a technologie, který je evokován přebalem knihy a anotací. Robokalypsa je totiž v podstatě scénářem k akčnímu, drsnému post-apo cyberpunkovému filmu s Rkovým ratingem, jehož veškerá kreativita je vložena do portrétování strojů, jejich vlastností a charakteristik. Svého druhu brak (z obsahového hlediska), ale zatraceně čtivý a docela vkusně využívající rozkouskovanost deníkového stylu vyprávění, aby téma pokryl globálně, a zároveň dějové linky v závěru elegantně spojil. Bavilo mě to, a hodně, a bude bavit každého, kdo si rád přečte popisy bojových scén, vzhledu strojů, dystopického cyberpunkového světa a nebezpečí života v něm. Ale inteligentní sci-fi tu nehledejte. Kniha je sice psána inteligentně a kvalitně, ale obsahově se nějakých komplexnějších myšlenek jen dotkne a nesází na ně.
Klasická "sword and sorcery" fantasy, kterou Knaak umí velmi dobře. Rychlé (místy až videoherní) tempo vyprávění, čtivost, akce a kreativně popsané souboje, to jsou jeho hlavní devizy; na své si naopak nepřijdou milovníci propracovaných charakterů, výpravnosti a složitých světů. Vždy jsem měl dojem, že Knaak umí vymyslet solidní a atraktivní příběhové konstrukce, ale není příliš silný ve vytváření světů (jeho těžce uchopitelný a divně fungující Dragonrealm budiž příkladem); zde mu však herní univerzum Diabla funkční svět už poskytlo, takže se mohl soustředit na to, co mu jde nejlépe. Dědictví krve je však i přesto čtením, které má přidanou hodnotu pouze pro fanoušky herní série, ke kterým se řadím. Ti ocení přítomnost postav, nestvůr, lokací i mechanismů ze hry (např. setové předměty) a kniha v nich tím pádem zarezonuje silněji. Čtenář neznalý herní série Diablo dostane "jen" zábavnou, pohodovou akční fantasy z ne úplně okoukaného prostředí.
Vydání kompletní Poeovy prózy v souborném vydání je ze sběratelského hlediska výborný nápad, z toho čtenářského už méně. Obě povídkové sbírky jsou nesourodým koktejlem (navíc divně poskládaným...není to chronologicky, není to podle žánrové podobnosti, nemá to vlastně žádný řád), a jakkoliv je autor nadčasový na poli děsu a makabrozit, a velmi solidně zábavný v dobrodružné próze; tak v momentech, kdy začne koketovat s humorem a satirou, úvahami, detektivními příběhy či jinými žánry, se plně projeví, jak značná část jeho díla ohromným způsobem zastarala. Z celé knihy je opravdu dobrých asi tak 40% povídek, a to ještě většinou ty nejprofláklejší (Černý kocour, Zrádné srdce, Jáma a kyvadlo, Pád do Maelstömu, Vraždy v Rue Morgue). Vyloženě příjemným překvapením byl Předčasný pohřeb (skvělá mysticko-horrorová atmosféra), apokalyptická jednohubka Eiros a Charmion, a pak ještě nedokončená dobrodružná novela Deník Julia Rodmana (která nadchne třeba ty, které bavil Arthur Gordon Pym). Zbytek osciluje mezi nudným průměrem a absolutní nečtivostí (u takové Záhady Marie Rogétové jsem asi třikrát usnul). Jako celek je kniha spíš pro kompletionisty a hlubší zájemce o autorovo dílo. Osobně bych uvítal, kdyby někdo vydal kompletní soubor pouze horrorových a mysteriózních Poeových textů...to by bylo na pět hvězd naprosto bez váhání. Tady takové lepší dvě, docela zklamání.
Základní premisa knihy výborná (hodně mě bavila to zasazení vysloveně "staromódního" horrorového tématu do současné doby moderních technologií, velmi pěkný a dobře využitý kontrast), úvod do děje správně mrazivý a nejasný, závěrečná část zhruba od nočního natáčení při pátrání po psovi pak neúprosné psychologicko-supernaturální inferno, ve kterém padáte spolu s protagonisty dolů po spirále, ze které není úniku. Prostředek knihy se však poněkud dlouze otáčí na patě a čekání na gradaci směrem ke konci je méně atmosférické a více ukecané, než by se mi líbilo (napětí a atmosféra v těchto pasážích existuje v rámci vybraných kapitol, ale nikoliv jako celek). Chápu, že se zde mělo pracovat na postupném duševním rozkladu vybraných postav, ale patřičné vyznění tomu chybělo, spíš šlo o takové nezávazné bububu, na které všichni stejně byli zvyklí. I přesto ale výsledný dojem velmi pozitivní, mmj. také z důvodů, že Heuvelt přesně ví, kdy tlačit na horrorovou pilu a kdy si dovolit i mírný humor a nadsázku, a že i přes promakané a dosti dekorativní popisy nejrůznějších nechutností uniká samoúčelnosti a využívá tyto prvky umně k podpoře celkového dojmu. Velmi dobré, rád bych si od autora ještě nějaký další horror přečetl.
Vysloveně jednohubkové čtení, pro které je floskule "neurazí, nenadchne" tím nejtrefnějším hodnocením. Slušná zábava, které občas nechybí ten správný "alienovský" duch, ale díky krátkosti a přímočarosti povídek postrádající intenzivnější vyznění a v některých momentech napsaná dost rutinérsky. Speciálně povídky, vracející se k filmovým postavám (a v případě Lebbonova příspěvku i k těm z jiných knih), působí v podstatě jako extrémně nafouklé easter eggy, zvlášť když fanoušek o daných charakterech kromě jména a pár základních povahových rysů nic bližšího neví. První půlka je vůbec dosti průměrná, vyčnívá snad jen hned úvodní kousek, díky originálnímu "open space" prostředí, ve kterém Vetřelce tak často nepotkáváme...ale v druhé části se objeví pár výborných kusů, jako například Soumrak (s netradičními variantami xenomorfů) nebo Volání o pomoc (s perfektně bizarním kyberpunkovým záporákem). Za top 3 povídky z celé sbírky bych označil Nebezpečnou kořist, která má originální způsob vyprávění z pohledu xenomorfů; poté odvážnou a fajnově nadsazenou Pro dobrotu na žebrotu, a nakonec Prázdné hnízdo, které je napsáno správně nechutně a má jednoduchý, ale hodně úderný závěrečný zvrat. Celkově ale čtení, ke kterému se není příliš důvodů vracet opakovaně.
Kratší, ale poměrně reprezentativní a vhodně různorodá sbírka povídek, vhodná např. pro ty, kteří od autora znají pouze Conana a chtějí si rozšířit obzory v jeho spřízněné tvorbě. Ty čistě horrorové povídky (Netvor na střeše, Dračí sémě) mi paradoxně tolik dobré nepřišly, Howard totiž má dost rychlé tempo vyprávění a to poněkud ubírá na atmosféře - zvlášť když se jedná o horrory lovecraftovské, které jsou z principu na pomalém plynutí děje a nejistotě založeny. Ale temná sword and sorcery fantasy s dotekem zla a děsu, to je ono, to je Howardova doména, což ukazují např. Království stínů, Křídla v noci nebo Pomsta ze země; tyto povídky jsou tím nejlepším, co tato sbírka nabízí. Pro milovníky moderních žánrovek nevhodné, ale staromilci s pochopením pro poetiku zašlých pulpových dobrodružství budou spokojeni. Já se řadím mezi ty druhé :).
Vynikající horror, ve kterém se toho skrývá mnohem víc, než jen "další variace na Lovecraftovo dílo". Chválím kreativní zapojení skutečných historických postav a událostí, různorodost prvků děšení (dojde na hrůzu z tmy a neznáma, lovecraftovský kosmický děs při střetu s něčím nepozemským, záplavy slizu a hnusu, ale i bizarní "body horror" výjevy); taky to, že kniha nepřešlapuje na místě, děj se posouvá, neustále má čím překvapit, a hlavně úspěšné vyhnutí se ztrátě atmosféry z důvodu příliš brzkého odhalení tajemství zápletky. Konec je takový nejednoznačný, vlastně se nedá říct, jestli to dopadlo dobře nebo špatně...těžko sahat autorům do svědomí, jestli je to projev originality nebo alibismu. Tak či tak se to četlo skvěle; sice jen žánrové čtení, snaha o přesah minimální, ale kdo to v horroru potřebuje, že? :)
O něco slabší než první díl. Pozitivem je, že opět v podstatě absentují výrazně špatné či nekvalitní momenty, na druhou stranu je zde oproti "jedničce" o dost méně těch opravdu dobrých a vyčnívajících. Většina povídek je spíše na jedno přečtení, zpětně bych měl chuť vrátit se snad k výborným Rozkvětu, Prázdné Tváři a Vyvolenému; jakýmsi způsobem uvízly v hlavě i Konkurz, Mrtvá Média, Jiřiny a Když se smrtí probudím. Zbytek sbírky má ovšem poměrně nízkou "re-read value".