iva23 komentáře u knih
Moc jsem se pobavila a dodnes se bavím, když poslouchám, jak se to a to stalo jednomu známému, který to povídal mému známému.
Nevím, proč byl tentokrát Carl ten, koho museli tlačit, aby na případu chtěl pracovat. Dokonce chtěl něco předat jinam, protože to na jeho oddělení nepatří a jeho pomocníci ho museli ukecávat, aby to nedělal. Pořád pozoroval masařky a myslel na Monu. To mi vadilo. Ale příběh se mi líbil, napínavé, propracované.. až na ten ohraný typ závěru, kdy se vydají chytit vraha, nemají žádné vybavení, vrah je překvapí... Proto jen tři hvězdičky.
Tak nevím, mám takové rozpačité pocity.. na jednu stranu se mi moc líbilo, jak autor popisuje psychologické procesy v ženatém muži, jak vnímá a přemýšlí. Dobře vyjádřil i pocity tlustých lidí a nešťastných manželek. Na druhou stranu se příběh samotný vlekl, až jsem myslela, že to nedočtu. Takže takový dobrý průměr.
Trošku dlouhá omáčka na začátku, ale dobře, je to 1.díl. Hezká detektivka, nic převratného, ale hezky se mi to četlo a ráda si přečtu další díly.
Krásné pohádky, dobře napsané, paráda.
Paráda. Bavilo mě to mnohem víc než Sněhulák nebo knihy Larse Keplera.
Knihu jsem přečetla se zájmem. K popisovanému kraji nemám žádný vztah, nikoho tam neznám. Příběh ve mě nezanechal pocit, že by lidé, kteří tam žijí, byli příběhem haněni a očerňováni (pro Inku 1 - jasně, že ty to vnímáš jinak). Spíš se mi líbí, jak žili/žijí s přírodou, jak pracují s pozitivní i negativní energií. Největší dojem ve mně ale zanechalo popisování komunistické snahy o zničení všeho, co komunisté nejsou schopni ovládnout a narovnat do svých kolonek. Ať už to byli "ti nahoře" nebo obyčejná vychovatelka na internátu. Všichni spolupracovali a dělali víc než museli. Žádná kolektivní vina.
Mám raději jiné jeho knihy - Modlitba za Owena Meanyho, Rok vdovou nebo Svět podle Garpa.
Tohle je pro mě prostě takové normální čtení: neurazí - nenadchne.
Publikace vhodná pro studenty pedagogiky, náročné na čtení, hodně cizích slov.
Všechny Havlíčkovy knihy mě moc baví, ale u této se mi kupodivu víc líbil film.
Kniha dobrá, dobře se četla. Určitě mi pomohla se na postižené podívat trochu jinak. S hrdinkou jsem se ale neztotožnila, trochu mě štvala. Nemám osobní zkušenost s postiženými, proto bych taky (jako její spolužáci nebo učitelka) nevěděla, co přesně v konkrétních situacích udělat. Utřít pusu, otočit vozík.. s něčím chce pomoct, s něčím nechce pomoct.. jak to máme my "cizí" vědět? Myslím, že její matka měla předstoupit před třídu a seznámit všechny s tím, co pro dívku mohou udělat. Ta by se potom ve svých myšlenkách nemusela urážet a opovrhovat druhými.
Z knížek Astrid Lindgren je pro mě Pipi nejhorší. A seriál je druhá bída.
Knížku jsem půjčila pro dceru (6 let) na čtení před spaním. Při letmém prolistování v knihovně se mi příběh líbil. Ale když jsme začaly číst, dcera se tvářila čím dál smutněji a pak mi řekla, že je to moc smutné, a že to číst nechce, takže jsme skončily. Dočetla jsem ji sama, je hezky napsaná, ale do některých dětských duší by mohla zanést strach. Humorná mi nepřišla.
V první třídě jsem si ji pořád půjčovala v knihovně a moc ráda četla. Dcera jí zatím na chuť nepřišla, ale budu to zkoušet.