IYv komentáře u knih
film se mi líbil a váhala jsem, zda si knihu vzít domů, když jsem na ni v knihovně narazila. Ale nelituji. Naopak. Je výborná, to, nad čím jsem ve filmu kroutila hlavou, je tady úplně přirozené, Roby cestuje dlouho, učí se postupně a děj nepostrádá logiku.
Souhlasím s maruschkou, není jednoduché knihu hodnotit, každopádně je se čtením nemohla přestat.
z téhle knihy jsem žila dlouho. Z Villona, z básní, ze znalosti historie.
Dokonce můj profesor strojnictví často od výkladu sklouznul do vyprávění o literatuře právě se mnou a můj čtenářský rozhled mi v tomhle předmětu (kupodivu) hodně pomohl. A Villon nejvíc.
jedna z knih, u které se mi pálil oběd, děcko řvalo a já četla a četla...tedy hltala a hltala.
Jane Austenová je sázka na jistotu. Mám v oblibě všechny její knihy a docela se těším, jak tuto zpracuje pražské Národní divadlo v příští sezóně.
kniha, která není jednoduchá, prvoplánově humorná, plná absurdit...člověku, který má vhled do armádní mašinérie musí připadat částečně jako dokument.
Souhlasím, že v každém životním čase se čte a vyznívá jinak. Když jste na střední, je úžasně vtipná, plná odporu k autoritám a potřeby ze všeho si dělat srandu. Postupem času, jak vás potkávají životní útrapy, nespravedlivost nadřízených, těžkosti a absurdity všedního dne, začne vás ten smích přecházet.
Ta nej kniha naší rodiny, kterou obdrží každé batole a každé ji díky průstřihům tak zkoumá, že knížku nikdo další nezdědí. Krásná ilustrace, pracovití mravenci, lehkomyslný cvrček a spousta broučků, kytiček a dalších věcí na ukazování a krásné verše k tomu. Dle mého nejlepší dětská knížka pro ty nejmenší.
Akorát jsem byla nemile překvapena, že v posledním vydání je pozměněn text. Takže já čtu a recituji svoji starou verzi, neboť s tou novou neztotožňuji.
Měli jsme doma vydání z roku 1968 s hrůznými ilustracemi (aspoň mě to tak připadalo). Bála jsem se u toho. První foglarovka, přečtená asi tak 12 -14. Dost mě děsila líčením, co se se mnou stane, když začnu kouřit cigarety :-).
Kniha mě určitě v té době inspirovala k toulání přírodou a poznávání, jestli i já bych dokázala to, co hoši - postavit něco svýma rukama, postarat se o sebe a "přežít" v přírodě s ešusem bez maminky.
Knížku jsem dostala k svátku, když mi bylo 12 let a přečetla jsem ji na jeden zátah. Pamatuji si, že máma ze mně byla dost zoufalá, vůbec jsem ten víkend nezvedla oči.
Tedy je to pro mě srdcová záležitost a asi počátek mojí fascinace čtením. Od té doby jsem četla a četla bez ladu skladu úplně všechno a činím tak dodnes. Nestydím se za to, že po letech znovu sáhnu po knihách z dětství nebo puberty, pro mě je to jako návrat do teplého měkkého doupěte a je mi znovu těch 12.
Zanegreyovky jsem v jistém období pročetla všechny a teď se k nim zase (alespoň k některým) vrátím.
Toto je dobrodružná knížka z Divokého západu pro kluky i holky :-), je v ní všechno, co má ve správném westernu být.
mě se tedy povídky moc líbily a vůbec je nepovažuji za nejslabší Hájíčkovu knihu. Přečetla jsem na jeden zátah, mnohá povídka mě dojala. Snad je to tím, že jsme stejný ročník a velmi dobře si vzpomínám na pachuť dospívání v té době, léto na vesnici u Vltavy, komančský nápisy a budovatelské řeči.
Líbilo se mi, že se jednotlivé postavy objevují ve více povídkách.
vynikající, znám dobře okolí a k Týnu mám silný vztah, též k řece. Mě to tedy dost chytlo u srdce.
jsem milovník řeckých bájí a tohle bylo pošušňáníčko. Poprvé mě to úplně skolilo a omámilo. Po dvaceti letech to mělo stejný účinek i na mého přítele.
odkládám už druhou autorovu knihu (moje chyba, jsem nepoučitelná)
moc americké, moc ukňourané, malá Anne je tak "dospělá" a všichni kolem ní tak uvědomělí...nic pro mě
Snad nejkrásnější kniha, kterou jsem kdy četla (a že jich bylo!), s každou větou se mazlím a chtěla bych si ji pamatovat. Těch krásných výrazů, slova a slovíček! Jiří Reynek spojil a převyprávěl Henriho Pourarata tak, že nemůžete než smeknout. Příběh protkaný lidovými pověstmi, obyčeji, pořekadly! Prostě lahůdka.
Myslím, že k téhle knize musí člověk dozrát.
A chvála panu Reynkovi a českému jazyku.
Romantika, když je jedna sama doma, pěkné dialogy, vtipné, má to spád. Ani ta erotika není nijak přehnaná.
Relaxační knížka, do vlaku, na dovolenou - na nic nemyslet a nic neřešit.
Drsné. Ale potvrzuji prožitky Terezy Boučkové. Mám adoptovanou sestřenici a dopadlo to stejně. Přišla z kojeňáku v 10 měsících. Dnes, po mnoha letech, o ní nevíme nic.
Ke knížce - znám osobně pana Kohouta, dnes už je to takový milý stařík, ale paní Boučková si s ním musela zažít neuvěřitelné věci. Přiznám se, že se mi o té knížce zdálo a shodou okolností mi Pavel Kohout teď věnoval svoji knihu To byl můj život?? Jsem zvědavá na jeho zážitky a pohled na. Tuším, že to bude trošku jiné :-).
Tereze Boučkové držím palce dál.
Mě se kniha velmi líbila, pěkné jemné a ženské čtení. Nic víc, nic míň.
Hudba je věc, která spojuje mnoho lidí, ať jsou jakékoli povahy, barvy pleti nebo vyznání. A že tady mnoho postav díky zpěvu našlo řešení, nebo rovnováhu, odvahu (nevím, jak to přesně formulovat), to je pro mě velmi uvěřitelné.
Nemohu souhlasit s některými názory pode mnou, že deníky nebo dopisy nešly rozeznat.
skvělé, velmi dobře napsané, krásný jazyk, má oblíbená místa - Kvilda, Bučina...vždycky se mi svíralo srdce, když jsem Bučinou projížděla nebo procházela hned po Sametové revoluci. Teď už vím proč.
Dnes je tenhle kraj jiný, plný cykloturistů a nových krásných penzionů, ale v dobách před rokem 1989 to byl divný kus země. Babička byla z české rodiny, která měla kořeny v Bavorsku (od Železné Rudy), ale na Antýglu měli dlouhá léta letní boudu a postupně byli přinuceni odejít do vnitrozemí, chalupu prodat a mě to táta jezdíval jen ukazovat. Nechápala jsem, na co vzpomíná. Rozpadlá Kvilda mě děsila, na Modravě PS rota, k Roklanskýmu potoku se jít nedalo. Babička už není, z chalupy zbyl jen obrázek, který je někde v penzionu na Modravě a od majitelky se mi ho nepodařilo vykoupit.
Velmi mě ta knížka oslovila. Dnes bych se ráda zeptala na spoustu věcí příbuzných. Dřív se o tom nemluvilo a teď už zas nikdo z nich nežije.
ještě než jsem ji dočetla, sehnala jsem knihu Anne Reidové - Leningrad, tragédie obleženého města. S tím to dostalo ještě jiný rozměr. Ač jsem to četla v loňském parném létě, neustále mě mrazilo.
zhltnuto v útlém věku. Možná jsem měla bohatou fantazii a proto mi zůstala většina v paměti - vždy jsem udivovala okolí bohatými znalostmi dějin. Ale já si jen četla a všechno mě zajímalo tak, že jsem musela hltat další a další prameny. A tahle kniha ve mě zasela semínko hrdosti na Přemyslovce, Hrad a Prahu.
dodatek po letech (2017)
právě jsme navštívili Bezděz a musela jsem doma znovu vytáhnout Petiškovu knížku. Tolik jsem myslela na Václava II.
óóó, Zaklínač! miluju tyhle knížky a pořád se k nim vracím.