Izzy46 komentáře u knih

Perfektně vypointované do posledního detailu.

3 05.10.2024

Bohužel dokonalá ukázka toho, jak vyprávění dokáže uškodit pasivní hrdina, který příběh aktivně neovlivňuje a neposouvá, ale věci se mu jenom „dějí“. Jarvi je mudrcem, který nad problémy, jež mu autor podle klasické struktury správně staví do cesty, polemizuje, jenže ve skutečnosti je za něj až na pár výjimek řeší jiní, nahodile (a příhodně) se objevující vedlejší postavy. Jarviho tak lze stěží označit jako protagonistu příběhu, což knížku i přes jinak zajímavou zápletku dost sráží.

1 22.05.2024

(SPOILER) Novej King je v knižním světě vždycky velká událost – navíc když jste Králův fanoušek jako já. V případě Billyho Summerse jsem se těšil o to víc, jelikož Stephen tentokrát hlavní postavu zasadil do prostředí mafiánů, což je téma, který mi je zatraceně blízký. Místy jsem měl pocit, jako by si zkoušel napsat vlastního Kmotra, akorát že jako vypravěče nezvolil gangstera, ale člověka zvenčí.
Navíc jsem byl zvědavej, jak si King poradí s typickou klišé situací, kterou příběh začíná. Zkušenej střelec (jasně že ve skutečnosti dobrák) a jeho poslední prácička, kdy vám je dopředu jasný, že se pokazí, co může. Do zhruba poloviny knížky bylo všechno špičkový, pak ale přišel zlom, se kterým jsem měl trochu problém.
King jakožto ostřílenej spisovatel ví, že si může dovolit ohýbat základní pravidla stavby příběhu. Tady zaexperimentoval a trochu se mu to vymklo z ruky – druhá půlka příběhu včetně finále mi přišla dost na vodě. Ale jasně, pořád je to Král, takže i to, co je v rámci jeho tvorby slabší, je obecně skvělej nadprůměr – zmiňovat, že zkrátka umí psát, vážně není nutný. Nechápu, že to toho chlapíka i v 74 stále baví…

6 20.10.2022

Bubeník Nirvany, frontman (kytarista a zpěvák) Foo Fighters… Davida Grohla není potřeba hudebním fanouškům představovat. Tenhle rockovej pohodář, co má na kontě takový pecky jako Best of You, These Days nebo Walk, mě ve svým životopisu příjemně zaskočil naprostou otevřeností a až brutální, upřímnou… láskou. Ano, čtete správně. Totální a čistou láskou k hudbě, přátelům a rodině či spoluhráčům, kterou se nebojí dát najevo, kdykoliv je to podle něj potřeba. Dave se nestydí psát o lidech ze svýho okolí, který ho od malička formovali, a patřičně jim za to poděkovat a obnažit se až na kůži. Dave vás vtipně a upřímně provede svým životem, kterej je mnohem víc než tuctový život rockový hvězdy plnej chlastu, drog a ženskejch, i když i na to místy dojde… Ale gró (ha ha) je v něčem úplně jiným. A zaručuju vám, že po přečtení vypravěče budete texty Foo Fighters vnímat úplně, ale úplně jinak. Skvělá a inspirující věc o životě kluka z neúplný rodiny, kterej to díky vášni dotáhl až na světový pódia...

6 20.10.2022

Jasně, Šestý smysl, napadne člověka na první dobrou. Jenže Stephen King na to jde v novele Později trochu jinak, byť jistá inspirace tam je (a sám si z toho dělá srandu). Odpustím si prvoplánový vtípky o tom, jak byste jeho nový horor/thriller neměli nechávat na později (ha ha), ale vážně, jděte do toho.
King zůstal věrnej svojí tradici, kdy po velkým románu následuje spíš menší a v nejlepším slova smyslu jednodušší dílko. Po Ústavu (když nepočítám povídkovou sbírku) tu opět máme příběh s mladistvým hlavním hrdinou, avšak vyprávěný z pohledu první osoby, a tak chybí pro Kinga tolik typických několik dějových linií a epické finále. Ale je to jedině dobře: Stephen totiž napsal úspornější a komornější příběh, který ale funguje stejně dobře jako jeho největší romány. Holt méně je někdy skutečně více...
Nestává se mi častokrát, abych knížku před spaním odložil kvůli tomu, že jsem podělanej strachy. Tady podobnej moment nastal hned několikrát, nebudu lhát. A to je asi ta největší pocta, jakou týhle knížce můžu vyseknout.

9 15.12.2021

Musím říct, že anotace Špinavejch kšeftů na North Ganson Street vážně nelhala a tahle knížka zapůsobila mezi tím, co jsem v poslední době četl, jako naprostý zjevení. Proč? Ani tak ne kvůli příběhu; v podstatě jde o klasickou detektivku s nepříliš velkým překvapením v podobě odhalení vraha. Hlavní postava taky není nikterak velký terno: detektiv Jules Bettinger má dokonalý rodinný život, než je kvůli přešlapu v práci přeřazen do jinýho města…
Ale „zbytek“ je naprosto špičkovej!
Zahler má jakožto filmovej režisér naprosto unikátní popisy scén (fakt musíte vidět na vlastní oči), který člověka rychle a přitom nenásilně vtáhnou do děje. Což nevím, jestli je u příběhu, kde si lidi navzájem dělají skutečně ohavný věci a kde lítají vnitřnosti, jako by se nechumelilo, žádoucí… Ale tak to prostě je. Tuhle knížku si neužijete v pravým slova smyslu, spíš ji protrpíte a možná vám bude i fyzicky zle, ale i tak budete dychtivě otáčet stránku za stránkou.

8 09.12.2021

Na Spasitele jsem se hodně těšil. Jednak proto, že jsem měl po delší době chuť na pořádný sci-fi, jednak proto, že od Andyho Weira jsem ještě nic nečetl; jen jsem před pár lety viděl filmovou adaptaci jeho románu Marťan.
A musím říct, že Spasitel nezklamal. Jednoduchý a úderný styl, díky kterýmu stránky odsýpaly, napínavá zápletka, komplikovaný překážky, který hrdina musel překonávat, příběh, který se časem stočil ÚPLNĚ jiným směrem, než jakým bych čekal (za to náleží autorovi skutečně poklona)… Takže všehovšudy velká spokojenost.
Vytknout by se snad dala jen předvídatelnost dějové linky sledující přípravy na let (zatímco ta druhá psaná v přítomným čase – což mimochodem není zase tak obvyklý – se odehrávala už ve vesmíru) a místy skutečně přehršel vědecko-technických informací, který normální smrtelník snad ani nemohl pobrat; alespoň mně se to nepovedlo. Na druhou stranu ale krásně dotvářely atmosféru poctivýho sci-fi a když ne úplně do hloubky, aspoň okrajově člověk chápal, jak to Andy myslí.

12 12.11.2021

Bruce Dickinson – v první řadě frontman heavy metalové legendy Iron Maiden, ale taky úspěšný sólo muzikant, letecký pilot, spisovatel, filmař, moderátor, olympijský šermíř, člověk, který překonal rakovinu…
Jak je patrné z výčtu výše, Bruce je neuvěřitelně talentovaný a kreativní člověk, pro kterého „ne“ není možností a který se prakticky nikdy nezastaví – což platí pro jeho chování na pódiu (můžu osobně potvrdit, že i po šedesátce z něj energie během koncertů doslova prýští) i život mimo něj. A stejná je i jeho autobiografie. Změť šílených historek se na vás valí a nedá vám šanci se nadechnout…
Je to ale dobře? Bohužel se nemůžu ubránit jistému zklamání. Kvituju to, že Bruce se z knížky rozhodl vynechat všechny osobní záležitosti spojené se svými blízkými a zůstaly jen historky pojící se s ním osobně. Bohužel si myslím, že většinu z nich bude velká část skalních fandů IM (jako já) znát, takže nic nového pod sluncem. Pro nefanoušky jde zase o natolik interní příběhy, z nichž jen těžko pochopí, kdo/co/proč, tohle totiž Bruce vůbec nevysvětluje a sází na to, že čtenáři všechna jména z okolí IM znají. Jednotlivé kapitolky jsou navíc velmi krátké a mnohdy se stane, že stěžejní část z historie nejen kapely je odbyta pár větami.
Když se nad tím tak zamyslím, vlastně nevím, pro koho je knížka určená. Nemůžu se ubránit dojmu, že si ji Bruce potom, co porazil rakovinu, napsal tak trochu pro sebe. Určitě ale stojí za přečtení, člověk minimálně pochopí, jak velkým umělcem Dickinson je – v autobiografii totiž vůbec neřeší vznik jednotlivých skladeb. Jak sám tvrdí, stačí zavřít oči a popustit uzdu fantazii…
„V půl dvanácté v noci mi zazvonil telefon. Byl to kytarista Roy Z. ‚Hele, chlape, poslechni si tohle,‘ řekl a zahrál úvodní riff k budoucí ‚Accident of Birth‘, titulní skladbě mého čtvrtého sólového alba. Zapůsobilo to na mě jako zjevení. Asi za minutu jsem měl napsaných pár slov.
Journey back to the dark side…“
4/5

4 12.07.2021

Věděl jsem, že David Duchovny je bezvadnej herec (Akta X, Californication) i muzikant, teď jsem zjistil, že je i hodně šikovnej spisovatel. Ten mizernej Bucky Dent! vůbec není o baseballu, jak by se mohlo zdát po přečtení anotace, sport tu funguje jen jako pojítko mezi umírajícím otcem a synem, kteří se k sobě na sklonku života snaží najít cestu.
Jasně, místy je trochu znát, že David za sebou nemá desítky publikovaných románů, sem tam se objeví lehce zašmodrchanější souvětí nebo příměr působící trochu vynuceně. Ale po většinu času funguje Duchovny hlavně jako prvotřídní psycholog, protože důkladně rozebírá přesně ty otázky, který člověk v momentě, kdy mu umírá táta, řeší – starý křivdy, a to, zda je odpustit. A jestli to vlastně křivdy jsou a realita nebyla úplně jiná…
Díky tomu je čtenář postupně víc a víc vtažen do děje, přestože žádná z postav – jak otec Marty, tak syn Ted – nejsou žádní velcí sympaťáci, a konec v podobě smrti se neodvratně blíží. Smrt ale není důležitá. Důležitý je to, co bylo před ní.
Slova na obálce – Román pro všechny otce a syny – jsou myslím naprosto výstižná.
„A nenech se ošálit, Teddy, v životě nejde o vítězství, v životě jde o to, umět prohrávat. Život patří těm, co prohrávají, Teddy, jako mně a tobě. Na to nikdy nezapomínej.“

3 02.04.2021

Pokud máte rádi (a aktivně sledujete) závody F1, kniha Jak postavit monopost F1 je absolutní povinnost a jedno z milých překvapení poslední doby. Nejedná se o návod, jak by se mohlo zdát, ale vtipně podaný životopis konstruktéra Adriana Neweyho v současnosti působícího u týmu Red Bull. Knížka je dělena do kapitol, přičemž každá kapitola nese název: Jak postavit xxx (dosaďte si takřka libovolný přelomový vůz z Neweyho kariéry). Dostaneme se tak k závodním monopostům z USA 70. a 80. let, stejně jako k současné formuli 1. Skvělý technický detaily, fascinující informace ze zákulisí závodů a stavby legendárních aut (McLaren a hlavně Williams, v němž se zabil Ayrton Senna), to vše ověnčeno geniálním britským humorem. Neweymu budiž přičteno ke cti přiznání, že knihu sám nenapsal, ale jedná se o redaktorem upravené zápisky ze společných sezení. Což ale vůbec nevadí – na rozdíl od celkem velkého množství hrubek a překlepů v českém vydání, škoda.

(SPOILER) Přiznám se, že psaní Stephena Kinga zbožňuju. Hlavně díky tomu, jak pomalu, ale jistě dokáže budovat atmosféru a postupně poodhalovat charaktery jednotlivých postav. To samé platí i pro Ústav, který mi připadal skoro jako epizoda ze seriálu Akta X – tajná organizace fungující bez jakéhokoliv vědomí veřejnosti dohlížející na pořádek ve světě… jo, to mě hodně bavilo. Člověk z toho měl až pocit bezmoci, zejména při Lukeově útěku, kdy na něj všude číhali potenciální spojenci Ústavu, aniž by je šlo nějak rozeznat.
Jedinou výtku tak mám ke konci, což bohužel pro Kinga platí skoro ob knížku – paradoxně si pod sebou podřezává větev, protože začátky a další části jeho příběhů jsou tak chytlavý, že člověk čeká na konci něco tak moc extra, co snad ani není možný napsat. Zase dojde na epický a výbušný finále. Přitom mám pocit, že Ústavu by slušelo něco mnohem komornějšího... škoda.

10 12.12.2020

Čtivé, ale... ze zajímavého námětu s velkým potenciálem je využito jen velmi málo. Občas naivní, až nedomyšlené. Finále bez špetky napětí.

4 13.10.2017

Instantní gangsterka.
______________________
Edit po druhém přečtení: Řemeslně je to precizní, má to některé silné, byť ne úplně překvapující momenty. Bohužel Joe je naivní blbeček.

5 08.12.2016

Začátek a závěr byly famózní. Škoda trochu nudnější prostřední pasáže. Ale nejvíce druhému Reacherovi uškodilo vypravování ve třetí osobě.

4 12.07.2016

Gangstera v mých očích srážejí hlavně tři věci.
Za prvé je to samotný styl vyprávění příběhu, který (i kvůli časovému rozmezí, jaké zachycuje) je spíše než jednotným celkem sbírkou několika drobných střípků a epizodek ze života celkem tří generací. Něco takového samotný děj degraduje do podoby, která je bližší biografii než románu. Gangster by byl možná skvělým scénářem pro film či předlohou pro počítačovou hru, v knize se mi ale tato koncepce příliš nezamlouvala. Jednotlivé epizodky fungovaly samy o sobě, ale chyběla mezi nimi větší chemie, provázanost, popis motivací postav, které je do daných situací dostaly.
S tím souvisí i druhý problém, a to je přílišná nahodilost událostí, vycházející právě z toho, že je děj rozkouskován do drobných mini příběhů. Kupříkladu, když se na scéně zničehonic objeví postava, která disponuje prostředky dostačujícímu k tomu, aby zničila hlavního hrdinu (či jednoho z nich), nelze něčemu takovému příliš věřit. Proč? Protože o ní do té doby nepadla ani zmínka. Je jen součástí dané epizodky, avšak bez výraznějšího vlivu na celek. Objeví se a zase zmizí, a tak je to několikrát. Že by snad měla demonstrovat sílu hrdiny? Ta je nám předkládána už od jeho mládí, něco takového je tedy zbytečné.
Třetí problém vidím v (hlavně první polovině knihy) neustále opakujících se pokusech o hlubokou sondu do duší gangsterů, které si za příklad vzaly vždy ta největší klišé z jejich života. Navíc vždy začínala stylem: „Každý gangster je takový a takový, protože...“ Jaký rozdíl oproti Kmotrovi, kde o sobě nikdo nemluví jako o gangsterovi, což dodává knize mnohem větší kouzlo. Gangster je v tomhle ohledu příliš explicitní.
I tak se ale jedná o solidní (průměrnou) mafiánskou zábavu. Oproti většině zdejších uživatelů se mi více líbila druhá, důsledková polovina knihy, s nečekaným rozuzlením na závěr. Z tématu se ale dalo vytěžit mnohem více.

5 30.11.2015

Někde uprostřed jsem si myslel, že to bude fakt průser, nakonec to dopadlo ještě relativně dobře... ale!
To, co jsem toleroval u předcházejících dílů, už pošesté prostě nemohu nezmínit. Stále opakující se fráze jako popisy miamských řidičů a dálnic, šustění kožených křídel, rozvláčná a zbytečná souvětí, která by šla vyjádřit jednou holou větou – kdyby měla kniha o sto stran méně, nic se nestane – a až přehnaná extrémnost některých postav (Rita není schopná říci souvislou větu, WTF?!), to vše mi prostě lezlo příšerně na nervy.
Lindsay má evidentně poněkud přehnanou zálibu v jídle, protože jenom zmínky o něm v různých variacích (od myšlenek až k jeho vychutnávání) tvořily tak čtvrtinu knížky, nekecám! V kombinaci s dalším sklonem, a to sebelítostí, kterou autor Dexterovi propůjčil (byť se ji snažil vtipně shazovat – což fungovalo v prvních dvou, možná třech dílech, ale pošesté?!) se jednalo o něco příšerně otravného... slovy Jirky Luňáka: „Sakra, Jeffe, tak se nejdřív nažeru, a až pak sednu k tomu počítači a něco píšu!“
Plus bylo finále, které se tentokrát celkem povedlo (jakože ve většině předchozích knížek bylo fakt slabinou), takže jako hodně oddychové čtení pro otrlé, co mají rádi Dextera (a jako já si namísto postav dosadí obličeje seriálových herců), asi nakonec ano... ale peněz vyhozených za knížku lituju. Fakt nevím, jestli budu mít sílu dočíst zbývající díly, protože mi je jasné, že se nic zásadně nezmění; a to je škoda.

2 17.06.2015

V podstatě se jedná "jen" o výňatky z rozhovorů se Schumim a dalších, kolem nichž je postavena celá kniha. V tomto směru je mnohem lepší a komplexnější Allenova "Cesta na vrchol", jenže v ní zase chybějí některé informace z tohoto díla. Možná oba autoři mohli spojit síly...
Relativně dobrý dojem ale kazí pocit toho, že si někdo chtěl přihrát polívčíčku, vzhledem k okolnostem, kdy byla kniha napsána. Na druhou stranu, oné osudové nehodě je zde zase věnováno jen nutné minimum... doufám, že sám Schumi nám jednou bude moci povědět, co si o tomto počinu myslí.

3 27.04.2015

Celkem dlouho jsem nečetl příběh, který by si držel tak vysokou kvalitu po celou knihu. A to se daří Zmizelé náramně, nenudil jsem se ani jedinou stránku – což je, vzhledem k rozsahu a tomu, že jsem předtím viděl filmové zpracování, více než úctyhodné.

5 17.04.2015

Zpočátku mě iritoval místy až příliš prostý styl, ale když si na něj člověk zvykl, uvědomil si s postupem času, že skvěle sedí k žánru a příběhu. Děj má spád, vše působí uvěřitelně, finále taktéž nezklamalo... já jsem spokojen.

5 24.03.2015

Názorná ukázka toho, že i v autobiografii je ke škodě nadměrně užívání slůvka "já". Nicméně zajímavé čtení a pohled do zákulisí naší asi největší brankářské legendy.

2 02.03.2015