J.F.
komentáře u knih

Vůbec poprvé hodnotím nějakou knihu takhle nízko, ale co mám dělat? Od autora jsem někde četl pár zajímavých poznámek ke krizi středního věku, a tak jsem si knihu půjčil v knihovně - a přišlo zklamání, jaké jsem už dlouho nad knihou nezažil. Nechápu to: podle všeho starý a zkušený jungián tu dává jednoduchoučký a zaručeně fungující recept na život - navíc sestavený z pouček typu Z minulosti jste zdědili jen předsudky, Všichni ostatní vás jen omezují, To, čím skutečně jste, máte jen uvnitř v sobě... Po dvaceti stránkách zavírám a vracím se k Jungovi, Franklovi, Tillichovi, Frommovi, Yalomovi, Scottu Peckovi, Rohrovi...

Na Rowlingovou (skoro) zapomeňte. Tady jde jednak o absurditu dnešního školství a světa vůbec; jednak o jazyk (kromě několika skutečných i neskutečných cizích jazyků je tu dlouhá řada češtin – čeština neutrální, milostná, hněvivá, vzteklá, jízlivá, nejmíň dvě vrstvy češtiny historické, pak pačeština výkazů a komisí, čeština agentur a úspěšných managorů, čeština náctiletých, čeština litevského učitele, slovenské cikánky, ruských mafiánů...); a jednak o bolest, vztek, zahořklost, nenávist a vysvobození; a nakonec i o smysl všeho a místo člověka v kosmu. „To rozmysli, Alfréd, jestli ty chceš, že děti tady hodně naučí klasický magie, nebo že hodně tady radují. Já myslim ten druhý je dobřeji.“


Znovu se ocitáme v mytickém světě jako v prvním svazku - a tak jako tam je pozvolna objeven Jeden Bůh, tady jsou pozvolna objeveny Dějiny - vzestupné, otevřené, kde protologickému "jednou..." odpovídá "jednou..." eschatologické. Eisnerův překlad samozřejmě výborný, byť se nečte tak plynule jako Olbrachtův (a Malířové) z prvních dvou svazků.

Oproti prvnímu svazku trochu méně mytična a víc psychologie - hlavně ke konci, při arcimistrovském líčení milostného vzplanutí, nejdřív neuvědomovaného, pak popíraného, pak odmítaného a přerozmanitě maskovaného, a přitom celou dobu zoufale chtěného... Škoda, že na rozdíl od prvního dílu neexistuje citlivě zmodernizované vydání, ty infinitivy na -ti už dnes při četbě trochu ruší.


Souhlasím se Sigasem, takovéhle Dílo se nedá hodnotit, a tak jen vzpomínka: Jednou jsem si uprostřed několikátého čtení ZS šel poslechnout Janáčkův První kvartet, a po pár taktech mě to úplně praštilo! Sotva jeden začne melodii, další mu to zruší nějakými nervózními šestnáctinami, a když konečně začnou tu melodii všichni, v půlce fráze toho nechají a načnou zas něco úplně jiného - vždyť to je přesně ten Deml, co pořád skáče z němčiny přes hanáčtinu do latiny, od francouzských výkladů Evangelia k Pavle Kytlicové zavařující hříbky a hned zase do loretánských litanií a zpátky k dopisu dr. Miloslava Novotného... Zážitek nezapomenutelný, a nevěřím, že je to jenom iluze Pražáka, co se k Hukvaldům i Tasovu kouká skoro stejným směrem.

Autor byl takřka náš současník, ale zároveň vlastně pouštní Otec - skoro stejný jako ti patnáct set let před ním, co je známe z Apofthegmat a nově třeba přes P. Smolena. Co píše, jsou rady jiným mnichům, ale užitečné pro každého.


Asi nejlepší úvod do filosofie, co znám - ne v tom smyslu, že by autor před čtenářovýma očima vstupoval do filosofování (jako třeba v úvodu Jaspersově), spíš že ukáže, jaké jsou hlavní filosofické problémy a jak je co možná důsledně promyslet (tady dost nesouhlasím s LordemSnapem).
Nové vydání (2004) je záslužně rozšířené, ale trochu nepřehledně - shrnutí filosofie 20. století je rozstrkáno do různých částí, které jsou uspořádány podle věcných problémů, a zdá se mi, že přiřazení určitého myšlenkového proudu k určitému okruhu problémů je někdy neorganické: proč je postmoderna (a proč jen ona) přidána zrovna k nové části o filosofii ducha?
Nové vydání není úplně povedené typograficky: zbytečně moc fontů, zbytečně moc velikostí písma, zbytečně velké skoro všechny nadpisy.


Recenzi napsal Viktor Šlajchrt v Revolver Revue č. 97 (2014), s. 248-251

Kasper dobře ukazuje, jak v dogmatické teologii přichází téma milosrdenství jako Boží vlastnosti až nepochopitelně zkrátka, tady bezpochyby stojí před teologií velké úkoly. Jen škoda, že ve výkladu o sociálních souvislostech se z některých podob milosrdenství stává něco, na co mají jedni nárok a druzí mají povinnost na to přispívat, i nedobrovolně (protože morální závazek tu vzniká státu, který platíme všichni).


Srozumitelný, "lidský" úvod do filosofické hermeneutiky. Jen škoda, že pomíjí Paula Ricoeura - snad aby se nerozbil obraz jednosměrného vývoje od Diltheye přes Heideggera ke Gadamerovi.


Kdosi napsal, že podstatou humoru je soucit - tak úplně jsem tomu nevěřil, dokud jsem nezačal číst Karla Kyncla. A mimochodem: kdo chce vědět, co to bylo vylodění v Normandii, ať si obstará tuhle knížku.


Čtu zatím podruhé s odstupem pár let - leccos jsem si pamatoval, ale stejně se znovu propadám do těch hloubek a ztrácím v těch dálkách. Neuvěřitelné, jak se Mannovi podařilo ve 20. století vyvolat mytický obraz světa a mytické myšlení, kde každé ZDE souvisí s něčím nahoře a zároveň s něčím dole, každé TEĎ je opakováním nějakého pravzoru... Vedle Manna se to myslím povedlo už jenom--- ale nebudu jmenovat, asi by se oba v tom sousedství cítili divně.


Neuvěřitelná směs hrůzy a černého humoru.


Rozhovor, jaký by byli mohli vést Remarque s Ernstem Jüngerem, není špatný, ale všechno ostatní - nemůžu si pomoct - slabé, slabé...


Z téhle knihy ve mně kus zůstal - při čtení jsem neustále musel myslet na Isaaka Singera, kterého jsem předtím hodně četl, ale zároveň jsem měl pořád pocit, jako by Singer byl jen černobíle a Potok barevně nebo Singer za zamženým sklem a Potok napřímo.


Typický Singer - rozený vypravěč, schopný ve dvou větách dokonale vystihnout celou situaci a atmosféru... Nejvíc jsem užasl nad závěrem: ještě stránku před koncem to vypadá, že hlavní hrdina se zase ze všeho vykroutí a vylže jako pokaždé, a pak jeden disonantní akord, dvě rány do bubnu a je konec - naprosto překvapivě a zároveň naprosto logicky.

Když jsem byl před lety propadlý Čepovým povídkám, říkal jsem si, jaká škoda, že dneska už nikdo takhle psát neumí. Názor jsem změnil právě nad tímhle výborem.


Při četbě v politicko-historickém kontextu zarazí, že Mann líčí cestu Německa do záhuby, jako by byla plynulá někdy od konce středověku, a přitom nástup nacismu přeskočí... Ale jako román skvělé, typický Mann. Karlachův překlad je podle mne o hodně lepší než Eisnerův (a to je co říct).