J.F. komentáře u knih

Po prvním čtení jsem si nabručeně řek „no jo, zase má někdo absolutní svobodu a nestará se o potravu a o potomstvo, občas pro samou nespoutanost málem srazí nemotorné mládě...“
Ale pak se mi to rozleželo – vždyť je to taky o platónském návratu do jeskyně; o tom, že ten, kdo došel nejdál, se musí vrátit a založit něco jako platónskou akademii nebo kontemplativní řád, a že ti žáci musejí být celibátníci, co se tomu lítání věnujou fakt naplno - a že se tím nedá to hejno nahradit, že to musí obojí trvat vedle sebe, jako náčelník a šaman, jako král a kněz...
I ta dodatečně připojená poslední kapitola sice přehnaně, ale přece jen správně upozorňuje, že kult může zbytnět a vytlačit ostatní, stejně důležité činnosti, a že se může zautomatizovat, až se úplně ztratí pochopení, proč se vlastně koná...
Takže u mě dobrý!

5 14.05.2021

Homo litteratus nadaný notnou schopností sebeironie nastuduje staré i novější cestopisy a pak se vydá na cestu - a to z velké části na cestu za lidmi a s lidmi. Lepší už to snad ani nemohlo být.

2 03.05.2021

Rohr se pokusil (jako tak mnozí před ním) vyložit asi to nejzákladnější a zároveň nejpodivnější mystérium křesťanství – že totiž Bůh se stal doopravdy konečným a vázaným na jednu dobu, lokalitu a kulturu, a přitom nepřestal být nekonečný a absolutní; že o Bohu musíme vyznávat „přijde soudit“ a zároveň „dává svému slunci svítit na dobré i zlé“; že Bůh se nejplněji zjevil v Kristu a nikde jinde, a zároveň právě křesťanská Bible říká "Bůh je spasitelem všech". Je to věc vpravdě nepochopitelná a pokusy o její vyjádření buď končí paradoxem a mlčením, nebo ujíždějí na scestí – a tak není divu, že ani Rohrovi se to nepovedlo.
V jeho knize je plno moudrosti, to zas ne že ne, ale první polovina paradoxu mu skoro zmizela; jeho Bůh je takřka jen nekonečný, univerzální a absolutní – a s člověkem to dopadá podobně: je součást stvoření, ale asi ne osoba; může vyciťovat Boha ve svém dýchání nebo při nehybném ležení, může kontemplovat, ale už třeba formulovat Krédo je chyba, natož zasahovat do přírody nebo přít se s ostatními lidmi… (Má Rohrův člověk vůbec ještě tu hroznou svobodu říct Bohu definitivně „ne“? Není Rohrův Bůh tak výlučně nekonečný, že nás nakonec do sebe pojme všechny, ať chceme či ne?)
Je to pochopitelné a vlastně to má i dobrý důvod, Rohr prostě připomíná tu půlku paradoxu, na kterou my západníci snáz zapomínáme; ale stejně.

K tomu, co píše Špulo, dodávám, že já to mám opačně - teď v padesáti mi kniha říká o dost víc, než když jsem ji četl kolem třicítky.
Scott Peck pravděpodobně neznal Teilharda de Chardin (aspoň jsem o tom nikde nic nenašel), ale připadá mi, že zkoumáním psychických faktů došel k podobnému pohledu na svět, k jakému došel Teilhard zkoumáním faktů paleontologických.
Výborný překlad!

Pro toho, kdo chce pochopit, co chtěl Scott Peck sdělit, je nadále nepostradatelná kniha Nevyšlapanou cestou; tohle jsou dodatky, které bez ní těžko pochopíme (ostatně upozorňuje na to už název).
Ovšem některé ty dodatky jsou podstatné: podle mne zejména odpuštění jako nezbytný předpoklad duchovního růstu (kap. 2) a čtyři stádia tohoto růstu (kap. 7).
Důležité také je, co tu Scott Peck píše o křesťanství a o své konverzi k němu, kterou uskutečnil už po napsání Nevyšlapané cesty (kap. 9): ke křesťanství došel přes zenbuddhismus s jeho důrazem na paradox; paradox shledává i v samotném jádru křesťanství (totiž v Ježíšově plném božství a plném lidství) a podstatu herezí vidí právě v tom, že z paradoxu přijímají jen jednu stranu. Především však je podle něj křesťanská nauka blíž skutečné podobě Boha než ostatní velká náboženství a také nejlépe vysvětluje podstatu hříchu.
Kupodivu nemluví o tom, že křesťanství poskytuje asi nejlepší rámec pro myšlenku zbožštění člověka, k níž sám došel na konci knihy Nevyšlapanou cestou.
Scott Peck nechtěl patřit k žádné z křesťanských denominací (a ostatně i křesťanské vyznání přijal neúplné, bez víry ve vzkříšení těla), ke konverzi však pro něj patřilo i přijmout hříchy křesťanské církve.
Užitečná, byť dnes už asi ne tak aktuální, je i analýza hnutí New Age, i epilog o vztahu psychiatrie a lidské spirituality.
Škoda, že redaktor nechal v textu několik přechodníků, dnes už rušivých, a že neopravil "existenční utrpení" tam, kde autor říká "existenciální"; nezávazné "tajemno" tam, kde autor říká natvrdo "tajemství" či "mystérium"; "sebeúctu" tam, kde autor říká "sebeobdivování", a pár dalších věcí.

Zvláštní, že když člověk čte nahlas, vnucuje mu to takovou melodii řeči a takové důrazy, jako kdyby tomu rozuměl, a to dost do hloubky - jako by poznal, co je zásadní sdělení, co okrajová poznámka, co ironie...
A k nonsensové poesii nonsensová představa: jak by si asi připadal člověk, který by to neznal a který by si naslepo pustil Vltavu, kde by zrovna vážným hlasem tohle předčítali??

4 10.03.2021

Sokol je stále výborný. Jen by to chtělo ediční poznámku vysvětlující vztah ke staršímu rozhovoru (Nebát se a nekrást, 2003) - teď všude čtete jen "copyright 2021", "vydání první", a přitom některé pasáže se doslova opakují, včetně toho, že Sokol mluví v přítomném čase o S. Karáskovi (+2020), ba i o Jirousovi (+2011)...

Ještě doplněk: Sokol má samozřejmě, jako každý, svá preferovaná témata a slepé skvrny: na člověku jako by pokládal za důležité skoro jen to, jak je určen ostatními a co dělá pro ostatní a s ostatními; už psychologie, natož třeba mystika je pro něj tak trochu podivínství, ne-li kapric těch, kdo nevědí, co by... Ale množství vědomostí, schopnost vidět souvislosti (a naopak nesouvislosti a rozdíly) a důslednost jejich promýšlení jsou u něj pořád enormní, číst se ho rozhodně vyplatí.

3 13.02.2021

Podepisuju všechnu chválu, která zazněla tady i jinde, a podepisuju ji nejen jako oblibovatel všeho portugalského - ale stejně mi to nedá: když Carlo Fruttero a Franco Lucentini pojali v románu "Paní z neděle" podobný nápad (totiž využít vyšetřování vraždy k předvedení svérázných postaviček, městských čtvrtí, dialektů, společenských vrstev...), stvořili laskavě ironickou ódu na Turín a čtenářům poskytli čtyřistapadesát stránek potěšení, ba téměř rozkoše. Tabucchi jako by se rozběhl na něco podobného, ale vlastně skončil s jedinou skutečně plastickou postavou (advokátem Lotonem); druhá, která mohla být podobně zajímavá (cikán Manolo), mu zmizela hned ve druhé kapitole; taky slibnou historii o tom, jak hlavní hrdina postupně přichází na chuť neoblíbenému městu, jen naznačil... Je to tím, že sám sebe nedefinoval jako spisovatele, nebo spíš tím, že klesly šance prodat knihu vyžadující nejméně týden četby?
Když už jsem v těch nářcích: odpovědná redaktorka párkrát nemile zaspala (umí to s koni, nad každými ze třech dveří...)
Ovšem advokát Loton je skvostná figura, už jen kvůli němu se vyplatí se ke knize časem vrátit.

2 01.02.2021

V zásadě souhlasím s Deliciem.

Zhruba první polovina je v něčem až strhující: líčí mladého Freuda jako poctivého badatele v teprve začínající neurologii a jako obětavého lékaře; Freuda, který objevuje nevědomí, jeho obsahy a mechanismy; Freuda, který o svých objevech obtížně přesvědčuje i nejbližší kolegy a který už zároveň pomocí rodící se psychoanalýzy pomáhá řadě pacientů... Kdyby se Stone u každé nové postavy nezdržoval podrobným popisem tvaru obličeje, barvy a střihu vlasů a vousů apod., četlo by se to skoro jako detektivka.

Někde v polovině kniha ztratí dech – začne líčit další a další sny a jejich další a další rozbory, aniž se dovíme co nového; a nakonec se bohužel stane málem kronikou psychoanalytického hnutí, kterou navíc vypráví bez odstupu: jako by Stone neviděl vůbec nic divného na pokusu založit společnost, která se má zásadně věnovat kritické vědě a zároveň být jakousi církví s vlastní ortodoxií; jako by upřímně smutnil nad každým Freudovým žákem nebo kolegou, který objevil taky jiné problémy a jiné metody...

A kvůli tomu všemu už nezbude místo skoro na nic z Freudových objevů a nápadů asi tak od r. 1910: koncepci Ono-Já-Nadjá zmíní Stone na dvou stránkách; o moc lépe nedopadne Freudův odklon od lékařství a biologie ke studiu kultury a náboženství, který přece vedl k tak výrazným (a tak problematickým) dílům jako Totem a tabu, Nespokojenost v kultuře, Muž Mojžíš...

Stone taky začíná vyprávět od Freudových asi šestadvaceti let, takže se nedovíme nic o tom, jak Freud vlastně vytěsnil náboženství (v mládí je horlivě praktikoval, pak se od něj náhle odvrátil – a nikdy o tom neřekl a nenapsal ani slovo); ovšem tady je asi na vině spíš nedostatek pramenů.

Přes tyhle výhrady bych nicméně na Vášně mysli asi odkázal každého, kdo se chce seznámit s Freudem a vůbec se vznikem toho, co pro nás dnes znamená psychologie a psychiatrie.

Navíc četba o Freudových pacientech a jeho terapeutických postupech může sama působit terapeuticky.

3 26.12.2020

Renč byl velký rytmik mezi českými básníky, z dětství si díky tomu dodnes některé verše pamatuju (byť možná ne stoprocentně přesně):

"...Nebudeš strachovat se nočních příšer
a šípů, které za dne létají,
nákazy, která v temnotách se plíží,
moru, jenž řádí za bílého dne...
... a budeš kráčet po hadech a štírech,
a lva i draka klidně zašlápneš..."

nebo

"... na Pána má duše čeká
víc než strážní na úsvit,
noční strážní na úsvit.
Izrael ať čeká Pána:
u Pána je slitování,
on nás štědře vykoupí.
On vykoupí Izraele
z jeho provinění všech."

4 04.12.2020

Že by se r. 1913 ve vídeňské policejní kantýně servírovalo v pátek maso s křenem, to asi ne - ale jinak před námi Vídeň přelomu století ožívá přesvědčivě, a navíc se v ní odehrává napínavá detektivka. Trochu jako De Vriesova "Haydnova hlava", posunutá o sto let dopředu a trochu zjednodušená na pěknou odpočinkovou četbu.

2 28.11.2020

Kdo hledá stručné shrnutí knihy, najde je v hesle "Evelyn Underhillová" na české wikipedii (nebo tady na Databázi knih, v autorčině životopisu; tam je zkopírovaná jedna starší verze tohoto hesla).

Tohle - a "Zázraky" - je asi nejakademičtější Lewisova kniha. Nechce nic víc (a v úvodu to říká) než podat akademickou odpověď na obecný problém bolesti. Proto může být zklamán ten, kdo předtím četl "Svědectví o zármutku" - tedy naopak osobní svědectví o prožívání jednoho konkrétního zármutku.

O tom, že utrpení je asi nevyhnutelné, máme-li poznat své nejhlubší určení, kterým míříme mimo tento svět, dnes podobně píše Larry Crabb (Rozbité sny, Přibližte se k Bohu).

Tahle kniha se podle mne autorovi nepovedla. Snad nikoho neodradí od četby jiných Crabbových knih; pro dnešní dobu je to zásadně důležitý autor.

Z Crabbových knih, které jsem četl, ta zdaleka nejlepší - a zároveň nejradikálnější, nejvíc burcující. Vyzývá ke změně základního přístupu k životu: přestaňme si už konečně namlouvat, že život může a má "fungovat" a že toto fungování můžeme zařídit, jen vědět jak. Crabb tuhle knihu napsal až po padesátce; možná se dřív ani nedá doopravdy pochopit.

1 20.07.2020

Potvrzuju postřeh Adwil(a): literaturu nečekejte, většina postav je vytvořena proto, aby měl kdo říkat psychologické poučky - ale to u knihy napsané psychiatrem asi nepřekvapí. Ovšem jeho "Když Nietzsche plakal" pokládám za lepší - tam jednají dospělí lidi; většina účastníků terapeutické skupiny v téhle knize působí jako přerostlí puberťáci, co se pořád navzájem ujišťují, že za ta rozbitá okna ve skutečnosti nemůžou, to my nic, to okolnosti, a přitom se pořád navzájem poplácavají po ramenou, jací jsou pašáci, když na sebe ta rozbitá okna dokážou prozradit...
Ale abych autorovi nekřivdil: obrat v posledních asi třech kapitolách, kdy se i sám Schopenhauer najednou ukáže v úplně jiném světle, je skutečně až kathartický.

2 10.05.2020

Trochu jako autorčina "Krize a tvořivý přístup k ní": psáno hodně pro terapeuty - ale přece jen je tu víc kazuistik napsaných tak, že se v nich pozná i čtenář jako potenciální pacient.

Je mi líto, ale první pokus o čtení jsem vzdal po pěti stránkách - žádná z těch postav není živá, na všech je hned vidět, že byly napsány jen proto, aby vykládaly psychologii, která se klidně (a lépe) dala napsat i přímo. A "literární" stránka trpí mj. zbytečně podrobnými popisy toho, jak kdo vypadá nebo co zrovna jí a pije, jak to známe u té slabší poloviny autorů zkrácených digestovek... Ale třeba to ještě zkusím a třeba se mi bude dařit líp.

Dodatek: na druhý pokus přece jen dočteno (tedy s přeskakováním - prvních 11 kapitol by se podle mě dalo škrtnout skoro sakumprásk) a ta psychologie stojí za to, zvlášť když si uvědomíte, že v kritické 21. kapitole autor promlouvá nejen skrze Nietzscheho, ale i skrze Matyldu.

Jo a ještě: ten film, nad kterým se na čsfd ohrnuje tolik znaleckých nosů, podle mne vůbec není z nejhorších.

Etika ne jako řeč o příkazech a zákazech, ale o tom, jak "správně být", jak být skutečně člověkem - neboť pro Tomáše Akvinského, jehož tu Pieper interpretuje, je ctnost "ultimum potentiae", vrchol toho, co člověk může být. V tom mají Pieperova pojednání blízko ke Guardiniho knize o ctnostech (Pieper se ostatně pokládal tak trochu za Guardiniho žáka); Pieper se ovšem soustředí jen na čtyři ctnosti, od časů Ambrože Milánského nazývané kardinální čili hlavní: rozumnost (či praktickou moudrost: prudentia, fronésis), spravedlnost, statečnost a uměřenost (či kázeň nebo uspořádanost, sebekontrolu: temperantia, sófrosyné). Všechno jsou to vlastně komentáře k Tomášovým výkladům, ale psané jasně v Pieperově současnosti a pro ni: Tomáš v dialogu s Heideggerem, Sartrem, André Gidem...

3 09.03.2020

Etika ne jako řeč o příkazech a zákazech, ale o tom, jak "správně být", jak být skutečně člověkem. Seznam postupně probíraných ctností je pozoruhodný: Pravdivost, přijetí, trpělivost, spravedlnost, úcta a "posvátná bázeň", věrnost, neúmyslnost (!), askeze, odvaha, dobrota, porozumění, zdvořilost, vděčnost, nesobeckost, usebrání, mlčení, spravedlnost před Hospodinem. To vše napsáno průzračným Guardiniho jazykem, výborně přeloženo, graficky upraveno...

4 08.03.2020