Jadla komentáře u knih
Četli jsme s dětmi několik večerů. Milé obrázky, hezký příběh, skvělá volba postav a jejich jmen. Moje drobotina už neřekne housence jinak než Chlupydupy, všichni šneci jsou Pižlové. Chtějí mít doma želvu, samozřejmě Verunu. Někdy si i hrají, že jsou jednotlivá zvířátka.
Touto četbou se nemůžete netrefit.
Takový úplně obyčejný zázrak. Autorka se i tímto příběhem trefila do toho, co já ráda. Jde vlastně o prosté věci. Přátelství, toleranci, pomáhání, pochopení. Že jsou kolem nás hodní lidé. Že pohlazení a úsměv mají svou cenu. Normální zázrak:)
Nechci znít jako prudérní protivka, ale vidím, jak děti obklopuje svět s dávkou agresivity, hrubosti, sprostoty. Tak je potěšující, když se objeví i dávka vlídnosti a sounáležitosti.
Cestou vlakem z Plzně do Karlových Varů vystačí dospělákovi než do Frantovejch. Dcera ji četla s chutí několik večerů a chce se pustit i do dalších dílů.
Knížka má pro děti dobře zpracovanou grafickou podobu, je "tlustá" tak akorát, aby to nebylo strašidelně moc ani trapně málo.
Jako oddaného čtenáře klasických detektivek mě tohle zjednodušené zpracování nenadchlo ani nepopudilo, u dětí plní účel, baví je a snad se i dozví něco zajímavého.
Doslova mne uchvátilo, jak autorka postavám vdechla život. Jak ze slavných jmen uhnětla lidské bytosti. Lidi, jež dýchají, pláčou, jí, trápí se, spí, je jim špatně po flámu, bojí se, tápou. Obzvlášť se mi líbí sesterská blízkost a porozumění Johanky a Žofky.
Miluju 19. století, formování české literatury, vznosná jména jako Bolemír, Kajetán, Ladislav. Tají se mi dech z práce a obětavosti Dobrovského, Krameria, Tháma. Jiné národy mají Cida, Artuše, Siegfrieda a další. Moji hrdinové vystupují vesměs v této knize.
Mám zvláštně rozporuplné pocity. Nevěděla jsem, že tato kniha navazuje na nějaké předchozí díly, z čehož zřejmě plyne dojem vytrženosti z kontextu. Text knihy je úžasný, stříkaly mi slzy smíchu v těch nejnevhodnějších chvílích a přitom jsem se vůbec nechtěla smát, protože okolnosti jsou v příběhu těžké a smutné. Zlovůle, mašinérie, pocit nadřazenosti, krutost mě navíc vždycky tak rozčilují a dráždí!
Přečetla jsem kvůli titulu, Janu Eyrovou miluju.
Mrzela mě spousta překlepů. Méně či více nevěrohodné afektované postavy. Křečovité rozhovory. Kopec neustále se opakujících informací.
Prima námět, zpracování má ještě velkou rezervu.
Po letech jsem ji přečetla znova a líbí se mi pořád. Velmi povedené charaktery postav, milá zpestření jiskrnou zápletkou mezi Rachel a doktorem. Líbí se mi, že to není přeslazené, sentimentální, všechno není předloženo na talíři. Příběh s kapičkou smutku.
(SPOILER) Četla jsem s velkým, převelikým očekáváním. A některé motivy se mi líbily.
Mojenka je úžasná a statečná a chytrá holčička. Její rodiče se na ní vlastně hrozně moc vykašlali, nechali ji se plácat v nejistotě samotnou, bez pomoci jejich, přátel, kohokoli. Tatínek působí docela fajn, ale proč pro pána jána se svou dcerou tak málo mluví, vysvětluje jí, naslouchá jí? A maminka je jako zavřená ve věži, tráví víc času s pečovatelkou než s dcerou. Možná to tak je, dítě plné života a dravosti přírody nemůže být pořád s někým, kdo umírá, ale Mojenka má hrozný nedostatek svojí maminky a mamince by také určitě bylo líp, kdyby mohla mít u sebe Mojenku. O tom, že by trávili čas spolu, tatínek, maminka, Mojenka, že by se sešli u maminčiny postele a povídali si, není ani zmínka. Ta odtrženost je zarážející, protože rodina do nemoci fungovala.
Na druhou stranu život s umírajícím, neustále se stínem utrpení a nemoci, to, že přijede pomoci babička, že si doma vaří a mají radost ze společného jídla, že i v tom, co se zprvu zdá protivné a otravné, se může najít něco hezkého a vlastně užitečného, hlavní je vytrvat, jsou vzácné a v dětské literatuře jen mimořádně zachycované motivy.
Kladem je i přirozený jazyk knihy, blízký čtenářům a zároveň bohatý a kultivovaný, aby rozvíjel.
Nedočetla jsem. Knížka se mi moc líbila na první pohled, osobitá, příjemný styl. Ale. Obtížně se mi pojmenovávají důvody, proč strávím čas raději s jinou knihou. Zvláštní podřízení tvorové, samé složeniny, divnosti, nevím, nevím, jestli bych se chtěla setkat s panem Louskackem, když ještě žil. S jeho světem jsem si nepásla.
(SPOILER) Hezký příběh, hezké ilustrace, vydařená kniha. Lampička je obdivuhodné a nádherné děvčátko, má víc citu i rozumu než její otec. Lidská hloupost, předsudky a sebestřednost mě nepřestanou překvapovat. Kéž v životě potkáváme víc Lampiček než admirálů, víc hospodyní Mart než učitelek Amálií.
Líbila se mi. Takový obyčejný příběh pro děti, který vlastně není tak docela obyčejný. Myslím, že autorka zvolila velmi neotřelé motivy. Klíče a luštění záhady, kluk na prázdninách, co budou nejspíš nuda k ukousani, to je prověřená klasika. Některé náhody jsou až příliš velkými náhodami. Ale to, že se děti začnou doopravdy zajímat o vyprávění starých lidí, že spolu uklízejí v kostele, zájem o dávno zpustlé rodinné vlastnictví i pohledy do minulosti, kdy se někteří rozhodují stejně zištně jako nyní a jiní jsou věrní a čestní, je svěží a potěšující. A rozuzlení také stojí za to.
A navíc se děj odehrává kolem Rožmitálu, a to je vůbec srdeční záležitost :)
No, potěš Pánbu. Strašně moc bych chtěla říct, že u nás by se to ve školách stát nemohlo, a věřit tomu. Ale taky mohlo. Některé děti dokážou být opravdu zlé, snad ani neví proč. Některé děti dokážou být neočekávaně statečné. Někteří rodiče jsou slepí. Vicentova situace je o to horší, že rodiče ho pošlou k psychoterapeutovi, který má zázračně vyresit všechny problémy, místo aby s ním prostě mluvili, tak, aby se on nebál mluvit s nimi.
Vím, že všichni nemohou být cílevědomí, sebevědomí, ale chtěla bych, aby si každé dítě mohlo s důvěrou říct Já jsem já. A nebojím se. A tahle knížka k tomu přispívá.
Když jsem dočetla, nemohla jsem téměř dýchat, jak jsem měla všechno sevřené smutkem. Nevím ani, co napsat dřív. Jestli je hroznější křivda, která nebyla nikdy odčiněna, nikdy potrestána, a dokonce nesměla být ani nahlas vyslovena. Jestli je strašnější to, že lidé, s nimiž se nakládá jako se zvířaty, začnou pochybovat, jestli jsou ještě vůbec lidé, a musí se o tom znovu přesvědčit.
"Proti sobě tu stojí dva ďáblové a oba chtějí vládnout peklu."
Když jsem pozdě v noci dočetla, zůstala jsem oněmělá. Do rána se mi zdály sny, v nichž jsem viděla obrazy z knížky. Je nesmírně působivá, způsob vyprávění, zvolená slova, celý příběh předává strach, nedůvěru, váhání, osamělost, bezmoc. Vzepětí, kdy se národ jako zvíře zahnané do kouta, rozhodne k poslednímu skoku. Buď a nebo, už není co ztratit. To lpění agentů tajné policie na totální moci, i když se už systém sype, nikdy nepochopím, je to hrůzyplné.
Čtěte a pamatujte.
Milé čtení. Překlad je místy nepřesný, špatně formulovaný, což je škoda. Příběh neurazí, vše chvályhodné, místy pokus o odlehčení komickými situacemi, dobré úmysly postav, důraz na rodinu a přátelství. Nic nevšedního.
Co se mi doopravdy líbilo, byl popis lesa. Les je přítel, není temný a strašidelný, je naopak bezpečným útočištěm, věkovitým společníkem, moudrým a spravedlivým strážcem. To mě při četbě zaujalo.
Hodnotím výš, protože Chrujda dělá opravdickou radost mým dětem. Chodíme na něj do knihovny, bez alespoň jednoho nemůžeme odtamtud odejít.
Nejmladší dcera má nejraději suvicku Stanu, hraje si na ní, má radost z jejích nápadů. I v tomto díle její řešení zazáří:)
Četla jsem ji poněkolikáté, líbí se mi, snad pro tu vlídnost, připomenutí hrůz, s nimiž se museli veteráni srovnat, pro ten poklid, s nímž starým mládencům plyne život. A vlastně se mi líbí i to, jak se lidé spolu setkávali. Nejen přátelé, ale i známí, napříč generacemi, povoláními, příjemní i protivové. Prohodili pár slov, někdy víc. To se mi líbí asi ze všeho nejvíc. Setkávání.
Dojalo mě, jak mu v těžkých chvílích tanou na mysli slova babičky, sourozenců, kamarádky. Musel jim, když je vyslovovali, naslouchat, nejen je zaslechnout.
Okouzlilo mě i to, jak prostince a pravdivě vyjádří autorka to, že nezáleží na bohatství, ale na statečnosti, cti, sounáležitosti. Oheň a zranění jsou zde jen prostředkem, nikoli podstatou sdělení. A myslím, že právě děti to pochopí.
Nejsem povídkový typ, jsem spíš čtenářkou na delší trati. Ale těmhle povídkám jsem dala šanci, protože jsou od Patřičného. Ještě jsem četla ty Čapkovy.
Na těchto povídkách je pro mne dojemný, omamný a srdce rozechvívající vztah muže, vypravěče, k ženám. Vytrhává při čtení z šedivosti a nezájmu všedního života a na pomíjivé okamžiky vzbuzuje pocit, že ženskost a přitažlivost neumírají.
Skvělá! Nejdřív se mi nechtělo pustit se do sportovního příběhu, téma mně tak vzdálené, že víc už to snad nejde, ale nakonec jsem se překonala, a než jsem se rozkoukala, byl konec. A trošičku i slzy dojetí nad tím, jak to dopadlo.
Nekonala se žádná tělocvičná propaganda, jen ryzí nadšení z pohybu, hry, přátelství, spolupráce. Líbil se mi i vztah dětí a rodičů, rodiče nebyli potomkům pořád za zadkem, ale byli vlastně v pravý čas na pravém místě, tak akorát. Kéž by se mi to také dařilo!
Postavy jsou perfektně živoucí, živé, životné. Chvílemi mě zaráželo, že vlastně není děj vyprávěn v ich formě, jak působí skutečně.
A závěr je třešničkou na dortu.
Přečtěte si.