jakafe komentáře u knih

Když tento právě dočtený román uchopím rozumem, tak je mnohovrstevnatým příběhem jednoho panství, jako vždy od Jane Austen výborně vykreslenými charaktery a hrdinkou stydlivou, pasivní a mající neustále ohled na druhé. Srdcem ale mohu prohlásit, že jsem se do příběhu a jeho nadčasové moudrosti naprosto zamilovala a asi nikdy na něj nezapomenu. Stojí ve stínu známějších děl, ale já jej řadím na stejně vysokou úroveň, na jakém mám Pýchu a předsudek. Přiznám se, že zpočátku mi dělalo potíž se začíst, ale dalších 400 stran jsem přečetla za pár dní, protože mě autorka držela v příjemném napětí, jak to vše dopadne.
Dovedu pochopit, proč lidé hlavní hrdince Fanny příliš nerozumějí, má povaha a jednání jsou velmi podobné jako u Fanny, a stejně jako ji i mě ostatní podceňují. Jak vidno, v každé době jsou nesmělost a nedostatečné sebevědomí brány za slabost. Ale Fanny je navíc bezelstná, naivní (ubezpečila jsem se, že naivita není charakterová vada), absolutně nezkažená, mravně zocelená životním osudem i ústrky zejména od tetičky Norrisové. Mimochodem, Jane Austen je opravdu mistryně spisovatelského řemesla, protože představit mi tak nesnesitelnou osobu, jakou je paní Norrisová, to je tedy něco! Paní Norrisová jednoznačně kraluje všem mnou nenáviděným knižním postavám. Samozřejmě popisnost tehdejší společnosti, zvyků, krás venkovské krajiny, to už je součást všech děl této obdivuhodné autorky.
Opravdu, nedejte na subjektivní hodnocení většiny a udělejte si názor sami (vytknu snad jen chyby v českém překladu, ach jo...). Navzdory objemnosti knihy (jedná se o nejdelší román Jane Austen) se četla z velké části úplně sama, ačkoli jsem se nad milými obraty nebo nad poučeními často zastavovala a vychutnávala jsem si je. Já jsem Mansfieldským panstvím překvapena v tom nejlepším smyslu.

9 24.02.2019

Ten konec měl znamenat co??!
Naštěstí jeho nepochopení není má chyba, čtu zde, že stejné rozporuplné pocity sdílí více lidí. Ale teď vážně, bylo to myšleno tak, jak si myslím? Ale tady nic neprozradím, patří to spíš do diskuze.
Jinak příběh je výborný, autor neskrývá svou inspiraci v mém oblíbeném Kingovi, potěšila mě také pasáž o Djatlovově expedici a zmínky o dalších paranormálních jevech a záhadách. Napětí opravdu gradovalo a poslední cca třetinu jsem zhltla. Ale že bych cítila strach... no možná zpočátku, ale pak už jsem si na to vše zvykla a už jsem byla "jen" fascinovaná a zvědavá, co se stane dál. V žánru hororu jde o velice zdařilé dílo, nicméně pro mě to stále není špička, právě tím, že jsem děs nepociťovala. Ale s klidným srdcem doporučím a už mám - nejspíš na sychravý podzim - přichystaný další Karikův román, a to Trhlinu.

3 21.02.2019

Neskutečná spatlanina, zatím nejhorší dystopie, která se mi dostala do rukou. Nalákaná pochvalnými recenzemi jsem si jí chtěla koupit, ale naštěstí jsem ji v knihkupectví začala číst, a když jsem viděla tu hrubost a zakaždoucenu šokující děj už v úvodní kapitole, tak jsem si ji půjčila v městské knihovně. Ještěže tak, protože kromě přemíry vulgarit a tuctových, bulvárních (nenapadá mě vhodnější vyjádření, ale modří vědí) zápletek byly i charaktery v knize dost příšerné. Navíc, pokud čtu dystopii, očekávám poutavý děj. Děj, který mě strhne, nad kterým ve volných chvílích přemýšlím, a který ve mně zůstane. V Napětí není vůbec napětí, jednu hvězdičku dávám z milosti, za skvělý námět, který ale nebyl vůbec využit. Nedočetla jsem a vracet se k tomuto rozhodně nebudu.

3 12.02.2019

Nenáročná a odlehčená sonda do postojů generace Y, která nemusela tolik klouzat po povrchu. Já vím, je to novela, ale i do novely se dá pořádně zakousnout. Musím přiznat, že něco z tohoto hipsterství mi bylo silně proti srsti, ale na druhou stranu, nad mnohými oxymóry dnešní doby, které autor naprosto trefil, jsem se musela fakt zasmát. I když někdy hořce. Takže celkově hodnotím průměrem.

4 08.01.2019

O této novele se dá těžko vyprávět, ta se musí číst! Knihu jsem přečetla o Vánocích a krásně, hluboce a smysluplně doplnila tento čas. Je o tajemstvích haiku, o odhodlanosti, o zenu, o lásce ne běžné, ale platonické. Tleskám paní překladatelce, protože předklad, byť musel být nesnadný, je ve výsledku dokonalý. Příběh i poselství jsou tak neobyčejné, že to jen musíte přečíst a pokud možno mezi řádky prožít. Děkuji za tento zážitek, pět hvězd je málo...
A na konec:
Vířící jako voda
když potká kámen
čas jde ve smyčkách

6 31.12.2018

Teda! Nechce se mi věřit, že tento fantastický román byl napsaný v 19. století, naprosto předběhl svou dobu. Na prvé přečtení mě okouzlil svět Měsíčňanů a jejich mluva, hodnoty, způsob života. Až tak jsem se kochala květnatou češtinou, že jsem ne úplně pochopila všechny satirické narážky, některé nejspíš vsazené do kontextu doby, ale většina bude nadčasových. Takže se jen mohu těšit na další počtení, protože zde opět naleznu něco nového. Pro mě velmi milé překvapení.

4 31.12.2018

Film Hodiny jsem před lety viděla v kině a od té doby je můj velmi oblíbený. Když jsem si ale sehnala knižní předlohu, vůbec jsem se nedokázala začíst a nedočetla jsem ji. Nicméně nyní, po několika letech, jsem se k ní vrátila a naopak mě velmi chytla. S postupujícím časem se stává stále tíživější a hutnější. Stejně jako ve filmu mě i v románu nejvíc chytla linka Laury Brownové, podle mě jsou vnitřní pochody hrdinky nejznepokojivější a tedy mistrné. Byla skutečnou obětí doby.

2 29.11.2018

Pokud bych věřila katechismu a jeho pochybným výkladům slova Božího, a pokud bych věřila autorem líčeným otřepaným rozhovorům se srdcem, pak bych tento blábol byla schopná dočíst. Nicméně při čtení jisté pseudoduchovní pasáže jsem to psychicky nevydržela a knihu zaklapla s tím, že tohle už nikdy.

Tato kniha o Johance (či Janě) z Arku je výjimečná tím, že se věnuje i výkladům mýtické symboliky a představuje Janin život nejen v souvislostech středověkého, tj. přísně patriarchálního vnímání ženy, ale navíc v analogii s životem a smrtí Ježíše Krista. Janina proroctví, odhodlání a skutky ji povyšují na piedestal, kam právem patří, tím spíš k ceně, kterou musela zaplatit, aby se proměnila z prosté vesnické dívky, kterou se narodila, v zachránkyni a vojevůdkyni Francie.
Nicméně autorka se naštěstí nevyhýbá ani slabým stránkám Johanky z Arku, například marnivosti nebo ambicióznosti. Pro tuto vlastnost ji neadoruji ani já, protože se od svého poslání odchýlila ve chvíli, kdy ostře vystoupila proti husitům a vyzývala je k opuštění protestantského vyznání a návratu k "pravé" víře. Jak nám říkala profesorka na přednášce, kdyby Johanka nebyla upálena, kdoví, jak by to v našich zemích dopadlo.
To je ovšem jen pouhá spekulace, navíc to vše předčilo Johančino přesvědčení a horoucí srdce, díky čemuž dodnes v dějinách žije tento krásný a zázračný příběh jedinečné a silné dívky. Na závěr bych knihu doporučila číst těm, kteří již četli nějaké románové převyprávění života Jany z Arku, figuruje zde hodně jmen, údajů, měst a bitev, že se v tom bez předchozích znalostí můžete ztratit a nepochopit všechny souvztažnosti. A na závěr: v této knize nechybí přílohy - mapy, datace, jmenný seznam -, což jsem při čtení ocenila.

3 18.11.2018

Jedna z nejkrásnějších klasik, jaké jsem kdy četla. Mravní ponaučení, které jsem nacházela na každé stránce, je - alespoň pro mě - pobídka k čistšímu a nesobečtějšímu životu. Karolina Světlá dělá čest svému jménu, z jejího spisovatelského stylu a obratů přímo dýchá láska k naší zemi, k moudrosti, všemu ryzímu a ideálnímu. Příběh je to hluboký, osudový, střídající blaženost s beznadějí, stále ve mě rezonuje, jak mě konec, který užuž vypadal šťastně, rozplakal. Vlastně to není jedna z nejkrásnějších klasik, ale románů vůbec, jaké jsem kdy četla.

5 26.10.2018

Věděla jsem, že tahle kniha patří mezi ty slabší od Barbary Erskine, že je dost možné průměrné hodnocení. Jenže je to ještě slabší, než jak jsem očekávala. Nyní, s odstupem minimálně 10 let Šepoty v písku vnímám jako podivnou limonádu, ale i když nejsem na romanťárny a už vůbec ne na červenou knihovnu, doufala jsem pořád, že dojde aspoň na zajímavou duchařinu. Ale ani tahle linie nefunguje. Dokonce jsem čtení i odložila, protože mám s některými knihami zkušenost, že se mají číst jen ve správný čas. Ale po několika týdnech jsem ji otevřela, zkoušela se začíst, ale když mi před očima běhaly zase ty bezduché fráze, dramatické klepání na dveře a výraz v očích "soupeřky", který hrdinka přesně zhodnotí jako žárlivý i na dálku, román jsem otráveně odložila a odložím i ze své domácí knihovny. Je mi líto.

2 24.10.2018

Čtivě podané poznatky o vladařském i osobním životě naší jediné (nepočítáme-li bájnou kněžnu Libuši) panovnice. Dozvěděla jsem se i něco nového a pokochala jsem se krásnými obrazovými přílohami. Kniha je takovou příjemnou branou k nějaké odborné publikaci, kterou bych si o Marii Terezii ráda přečetla.

2 20.10.2018

Naprosto famózní zpracování neuvěřitelného příběhu o tom, jak holčička od narození vyrůstá v močálech, jak vnímá svoji výchovu, vztahy mezi rodiči i k ní, přírodu okolo, svůj vnitřní svět i postupné poznávání světa okolo a touhu po socializaci. Vůbec nevím, k čemu bych tuto knihu připodobnila, protože je opravdu odvyprávěná tak originálně, čtivě a nepředvídatelně, že jen mohu doporučit každému, kdo má rád napětí, ať si ji přečte. Já si ji jen ze zvědavosti půjčila v městské knihovně a jdu ji shánět do knihovny vlastní. V románu jsem našla také velmi zajímavé tipy na přežití v divočině a vůbec popis zákonů přírody, nad jakými jsem nikdy neuvažovala..., a vlastně naprosto dávají smysl. Psychologie a motivy jednání postav jsou výborně a věrohodně popsané. Fakt pecka!

6 02.10.2018

Bude to znít morbidně, ale na postapokalyptických knihách mám nejradši začátky, tj. prvotní hodiny a dny po katastrofě. Autorka to tady vylíčila opravdu dobře a přesvědčivě. Když si to promítnu zpětně, tak je docela mazec, jak rychle se to vše seběhlo a jak většina lidí skončila. Co se týče hlavních hrdinů, tak na základě recenzí jsem očekávala více padlých, ale není tomu tak. Napětí v románu ale přesto je. Jen by mě potěšilo, kdyby bylo popsáno hospodaření na Červeném vrchu, zde to autorka upozaďuje na úkor vztahů. Suma sumárum, kniha je psána poutavě a napínavě. Plný počet nedávám, protože tento žánr mám solidně zmapovaný a určitá díla jsou prostě lepší. Červený vrch ale rozhodopádně stojí za přečtení :-).

6 26.09.2018

No, takhle to dopadá, když mají lidi místo mozku kari. Bezcitná manipulátorka, která na jedné straně hraje na city a dělá ze sebe zbožnou paní a na straně druhé je schopná páchat taková zvěrstva. Každé z těch zvěrstev je samo o sobě něco úděsného. Asijské kultury jsou povětšinou hodně zaměřené na rodinnou a kolektivní čest s přísnými pravidly pro ženy. Viníků v tomto příběhu bylo opravdu hodně, obětí taktéž. Nechápu, nechápu, vždyť jsme lidé, propánakrále! Doporučuji k přečtení, zvláště poslední třetinu knihy zhltnete na jeden zátah, jak je strhující.

2 24.09.2018

Na úvod chci předeslat, že nemám nic proti dílům s křesťanskou, resp. náboženskou tematikou, každé Vánoce je naší tradicí dívat se na jeden a ten samý film o Panně Marii a Ježíši Kristu a ráda si jednou za čas pročítám Bibli, zejména evangelia a Zjevení Janovo, ale hlavně mám velmi, velmi oblíbené svitky od Mrtvého moře. Naopak záměrně nečtu skutky a slova apoštolů. Proto ani Quo vadis jsem nedočetla.
Jakmile se v románu zmínila jména apoštola Petra a také Pavla z Tarsu, vytušila jsem, že bude problém. Trefila jsem se. Víceméně od té doby se začala kupit slova láska, odpuštění, milosrdenství. Hloubku ani květnatost příběhu neupírám, ale povrchně krásně znějící slova, kterými je popisován, prostě nemohu skousnout. Přitom apoštol Petr hned několikrát zradil Krista a Jeho lásku. Pavel z Tarsu zase v Novém Zákoně se zaujetím odsuzuje třeba to, aby ženy vyučovaly a kázaly mužům a úspěšně je tak vykazuje na několik staletí do ústraní a podřízenosti. Od takového člověka poučení nepřijímám a nepřijmu. Co se týče faktů, tak dnes už historie přiznává, že to pravděpodobně nebyl Nero, kdo nechal zapálit Řím. Mučení jakéhokoli živého tvora je samozřejmě odporné a věřím, že Sienkiewicz je popsal se vší otřesností. A v zájmu objektivity si můžete obraz raného křesťanství a jeho "lásky a milosrdenství" dotvořit ze skutečného, strašného a smutného osudu antické vědkyně a myslitelky Hypatie. Ta zemřela kvůli krutosti běsnících křesťanů. O pozdějším překrucování a potírání Kristova učení radši ani nemluvě.
Jednu hvězdičku dávám za literární sloh, který je skutečně hezký, i když je znát, že kniha byla napsána v 19. století. Ocenila jsem slovník pojmů na konci knihy. Líbil se mi rozvíjející se vztah mezi Euniké a Petroniem. Každopádně ačkoli respektuji oblíbenost Quo vadis a spisovatelský autorův um, pro mne je kniha katolickou propagandou.

4 20.09.2018

Po dočtení jsem si - a to jsem těžkými osudy knižních hrdinů celkem zocelená - musela dát panáka.
King hlavní postavy a jejich motivy, jak je jeho zvykem, opět mistrně psychologicky vykreslil, tentokrát tedy i včetně Cuja. Myslela jsem si, že nesnáším jen tu parodii na psa, která za němého přihlížení své paničky v našem vnitrobloku několikrát za den neuroticky blafe. Ale při čtení sílil i můj odpor ke Cujovi, abych na konci byla autorem usazena tak, aby mi i toho zabijáckého hafana bylo svým způsobem i líto.

10 21.08.2018

Fajne a v hicu super zymne čteni. Vtipné historky, výborné hlášky, filozofování a bilancování, nová robka, předvánoční a vánoční čas v Ostravě - zkrátka jako vždy srdeční záležitost Denik Ostravaka :-).

2 12.08.2018

Jedinečná Bondyho filozofie v básních, jsem neskutečně ráda, že tuto sbírku jeho rané tvorby mám doma a kdykoli se do ní mohu začíst. Ať potřebuji povzbudit nebo sdílet beznaděj.

4 11.08.2018

Myslím, že všechna možná chvála už byla řečena. Také já jsem už léta obdivovatelka tohoto vynikajícího postapokalyptického sci-fi románu. Teď jsem jej četla podruhé a rozhodně ne naposled. Protože jsem Den trifidů četla v době tropických veder, uvědomovala jsem si daleko více, jak blízko průšvihu jsme. Nápory tropických teplot jsou v létě už běžný jev, nicméně vše je stále vysušenější a voda ubývá. Pokud se něco nezmění, budeme čelit stále více se prohlubujícímu suchu. Stejně jako hlavní hrdina a někteří další vidomí jsme doma museli a musíme v tomto horkém, úmorném počasí měnit své návyky. Nacházet nové pokusy, jak alespoň trochu ochladit byt, eliminovat co nejvíce vše, co vzduch ohřívá, například i prkotinou typu hrnek se zeleným čajem dát chladit na chodbu za dveře. A když je dusno až k zalknutí, rozmýšlet si každý pohyb, jestli je nezbytný :-)). Ale třeba se i radovat z toho, že jsme se přestěhovali do dispozičně skvělého bytu, kdy máme okna v ložnici do zeleného a stíněného vnitrobloku a hlavně, že můžeme udělat v bytě průvan. Do budoucna se zaměřit na tyto typy nemovitostí, ačkoli doufám, že příště se už budeme stěhovat z betonového a asfaltového pekla na venkov.
Hrůzy v románu jsou pochopitelně nepoměrně horší, ale ten pud přizpůsobit se nastalým okolnostem je stejný. Genetické inženýrství je dnes výnosný podnik, biologické zbraně existují, jen je otázka, v jaké podobě, navíc v souvislosti se změnami klimatu nás možná čekají nové hrozby katastrof (nepočítám-li tu nynější se suchem). O tom všem jsem nad knihou přemýšlela, o tom, jak se změní naše životy (ano, nejsem optimistka), což tuto knihu řadí mezi výjimečné a aktuální. Trifidi jsou strašné (ačkoli stále sci-fi) zosobnění katastrofy a zároveň varování před ní. Lidé si hrají na bohy a důsledkem jsou narušené ekosystémy a invazivní druhy... průšvih podobného druhu jako trifidi jsou včely zabijáci. Ale konec úvah, druhé čtení této knihy mě zkrátka zasáhlo ještě více, navíc jsem si pamatovala jen střípky z děje, ačkoli základ a konec samozřejmě beze zbytku. Tím jsem knihu mohla přečíst jako poprvé, a to je další plus. Vřele doporučuji!

23 08.08.2018