Janadvorackova komentáře u knih
Ty bláho, ponorková atmosféra se táhne příběhem osady přežívající jednu zimu.
Chalupy mají své obyvatele, zásoby potravin a dřeva a také svoje kostlivce ve skříních, tedy pardon, v místnostech, kam v zimě uklidíte mrtvolu, kterou prostě zrovna nejde zakopat.
Všudypřítomný sníh občas ucpe větrací "ďoury," i komín asi a místnost je plná čmoudu. Tak chlapi musí vylézt ven a všecken ten hnus odházet. Ale mezi lidmi je něco, co se jen tak odházet nedá, totiž když si malá komunita, kde každý zná každého, začne vadit. Stará a mladá generace má jiné názory, smrad z mrtvoly přivolá lišku, a to se pak všichni psi zcvoknou a za ní vyrazí.
A mezi lidmi to vře jako hrnec kyselé polévky k večeři.
Fakt pecka. Sice jazykem autora kapku vytuněná (doba vzniku je vidět), ale to podstatné řekne s příchutí depky. Vybavila se mi atmosféra filmu "Vlčí bouda," také trochu psycho naše místní. A pokud jste neviděli, zkuste "Věc," respektive úvahu o tom, jak přežívá komunita, když jí přírodní zákony neumožní svá obydlí opustit. A je jedno, jestli na lidi číhá hnusák z vesmíru, nebo temné stránky člověčí povahy.
Já nějak nevím, co napsat.
Neskutečná kniha.
Postupem času jsem se ztrácela ve jménech goril. Primáti se totiž místy chovali kočovně a opouštěli své tlupy, aby se přidali k jiným, zakládali vlastní, nebo se vraceli do té původní :).
Autorka ovšem navíc popsala všechny možné překážky, které musela překonat, aby zřídila výzkumné středislo a upevnila jeho vliv.
Zajímalo by mě, jestli si uvědomovala hrozbu, kterou představovala pro pytláky a jejich způsob přežívání... Nechme stranou fakt, že ti ji třeba vůbec zabít nemuseli... Jestli tušila, že jí od určité chvíle vlastně jde o život. Možná jo a bylo jí to jedno, protože její život nebylo to, co chtěla chránit.
Za mě pozoruhodná žena, která zvládla to, na co by se mnozí sobecky vykašlali.
Kniha samotná je zajímavější obsahově, než stylisticky. Příběh někdy neudrží pozornost, protože se opírá o tak ojedinělé zážitky, k jejichž popsání autorce nestačila slova :).
Objevila jsem ji ráno a teď jsem zrovna dočetla.
Další z mnoha podobných příběhů z doby deportací Židů do koncentračních táborů.
Scénáře událostí si jsou dost podobné, ale čtenáře na tomhle druhu literatury lákají asi takové ty detaily, podrobnosti a náhody, které mnohdy nečekaně vyústí v malé zázraky.
Už jsem toho z války přečetla tolik, že si občas všimnu popisů událostí a jmen, která mi přopomenou jiné příběhy. Zdá se mi, až je to divné, jako by se to všechno odehrávalo kolem mně. Jako kdybych události vnímala přes virtuální realitu, dívala se přímo a mohla se i rozhlédnout a zařadit konkrétní lidi, na konkrétní místa, předběhnout čas a pochopit proč a kam směřují jejich kroky :). Ne, nebudu bolat psychiatra :), takový z toho mám zkrátka dojem (vy méně vnímaví si představte třeba muzeum).
Zdá se, že jsem načala poněkud nudnou hromádku knih. Téma ujde. Jsem si jista, že v USA se tohle řešilo poměrně často a byla potřeba o tom psát. Kdybych věděla, jak na tom autor byl v tu dobu zdravotně... protože se mi zdá, že zrovna neměl na nájem, či "jiné dobroty."
Díl poslední, který je vlastně první. Jak to všechno začalo :)?
Jedna z nejlepších českých středověkých sérií, které jsem četla.
Indie je děsně zajímavá země, kterou nikdy nepochopím. Kontrasty a jedna z tváří svobody.
Všechno se dá koupit, vyměnit za úsměv, nebo službu.
V příběhu to funguje, nevím jak ve skutečnosti.
Jedna z myšlenek o hustotě zalidnění v kontrastu k rozloze země v podstatě říkala, že obyvatelé Indie, ať už jsou jakékoli národnosti, se musí životu, hluku a shonu přizpůsobit vnitřně, jinak by se fyzicky zlikvidovali.
Asi na tom něco bude, i když násilí je mezi tamními lidmi stejně asi víc, než jsme si ochotni přiznat.
I když vím, že autor seděl, utekl, seděl a skrýval se, našel pak ve svém bytí smysl. Napsal tenhle příběh a určitě hromadu věcí zidealizoval. Zasazení do Indie mi přesto dává naději věřit, "že to všechno bylo přesně takhle."
Líbí se mi to.
Jako kdyby byla svoboda, ať už být, či dělat to, co vás naplňuje, něco hmatatelného. Věc nějak velká, třeba jako medailon, nebo krabice, je to jedno. Věc hmotná a někdy těžká, kterou můžete vzít, strčit do kapsy, táhnout na zádech, nebo ji roztáhnout do všech směrů s výhledem na nekonečno. Vstoupit dovnitř a jen tak v ní být.
Dokonce se objevila pravděpodobná verze toho, "co se dělo poslední den a noc jejího života." A nevypadá to ani tak moc neuvěřitelně.
Roky předtím se potácela mezi touhou po mateřství, skutečném herectví, všeobecné vzdělanosti a faktem, že ji spousta lidí měla za jednoduchou pipinu.
Nesmíme ovšem zapomínat na její matku a babičku postižené duševními chorobami - předem jasná cesta?
Na mě působila divně - že se o všechno a všechny snažila až moc a pak to nezvládla. A prášky byly řešení...
Autora znám přes jeho YT kanál. V době pandemie, když jsem skoro půl roku smrděla doma, jsem začala bloudit po této zákeřné časožroutské síti a objevila spoustu záhad a tajemna.
Od té doby jsem mírně závislá, i když už v minulosti jsem tohle téma dost vyhledávala. Ale že objevím možnost řešení záhad historie české, by mě nenapadlo.
Několik případů jsem znala, jiné pro mě byly nové.
Problémem této knihy je jen a pouze její audio podoba, která je... nepovedená.
Už to nebyla taková pecka jako první díl.
Je vidět, že Alan trochu zestárl.
Je ale stále vtipné, jak pěkně autor dokáže sešmoulit naprosto absurdní situace se skutečnými i vymyšlenými lidmi, atomovou bombou, různými zločiny a strašnou spoustou náhod :).
Příběh Julie - karieristky, která najednou zatouží po dítěti a Agnes - dítěte romského původu, jemuž chce Julča dopomoci k lepšímu životu, může být v náznacích povědomý každému. Řeknete si, "nojo, tak to takhle dopadlo, co byste čekali," jenomže jako v životě dumáte, kde kdo udělal chybu, co se mohlo stát jinak.
Navíc autorka mě trochu naštvala divným koncem.
Ne, že bych chtěla někoho odradit, konec kniha určitě má a není až tak nesrozumitelný. Přišel mi ale hodně zrychlený - šup sem, šup tam...
Audiokniha.
Druhá kniha na poustevnické téma je opět výborná.
Příběhy lidí si jsou podobné jen v základech, ale jinak absolutně nevíte, do čeho jdete.
Někteří aktéři působí, že žijí až jako těžce mimo realitu, na druhou stranu takový přístup jim možná zprostředkovává čistší pohled na svět kolem, než jak jej vnímáme my. Nebo ne. Kdo ví :)?
A kdo to může posoudit.
Audio načteno parádně.
Od autora to je snad moje první, řekla bych.
Pár momentů působilo přetaženě. Kate místy působila trochu nedůvěryhodně, nebo jak to říct. Chyběla mi i nějaká hlubší psychologie postav. Když jde o kriminálky, čekám, že proniknu víc do osobností padouchů. Knižní zvrhlíci jsou fajn :). Užívám si to s nimi (mám to přiznávat :)?)
Ale ve výsledku zklamaná nejsem a určitě si ráda přečtu nějaké další autorovy knihy.
Nejlepší byla ta mrtvá paní v koupelně :).
Nemám vanu, ani sprchový závěs. Ještě že tak -:))).
Kingova schopnost říkat nahlas věci, které se neříkají ani v duchu, je obdivuhodná. Hraje na ty správné struny strachu a člověčích pochybností. Co kdyby :)?
Příběh sám o sobě nijak objevný, spíš předvídatelný a některé situace vyzněly až směšně. Jako otcův strach z pohybujících se zvířat, nebo jeho potřeba zvýšit svou děsivost množstvím sprosťáren, které vypouštěl z tlamky.
Též mě neustále vytáčela Vendy a její připomínky chlapcovy zlomené ruky... Tím si koledovala, ne že ne :).
Jinak dobrý, řekla bych.
Navíc audio je načteno parádně, mírně prošpikované zvukovými efekty :).
Pro mě pořád dobré. Příběh těsně navazuje na předchozí a na konci to vypadá, že ještě není všem kostlivcům ve skříni konec :). Trochu mi to tak přišlo.
Ke konci minulého dílu si utvoříte nějakou představu a polovinu následující knihy trvá, než autor svoje záměry vysvětlí. Navíc on má prostě neuvěřitelný talent pro fabulace.
Někdo zabíjí policisty, kteří nebyli v minulosti z nějakého důvodu schopni vyřešit případy znásilnění, pak také vraždy, nakonec několika vražd. A potom se v ohrožení ocitne i čtenář, protože poslouchá audio, zatímco by mě už dávno chrápat :).
Slabší povahy se při popisech nechutností možná trochu orosí, ale já mám nechutné, krvavé a rozblemclé detaily ráda, v detektivním žánru by se mi po nich snad i stýskalo :).
Víte, kdo je prvním aktérem tohoto příběhu?
Potkaní samice - mamina. Je v místnosti s umírajícím, dětičky ji odněkud volají, hladově piští, ale tělo jí brání se k nim dostat. Potkaní mamča slyší tlukot srdce toho člověka a je děsně netrpělivá. Mrňata řvou a ona rozeznává zvuky a pachy, hodnotí, kudy se prokousat, hledá cestu... a tak. A čeká, až se z umírajícího stane mrtvý.
A celý příběh trvá, než zjistíte, jak to teda vlastně je.
Drogové prostředí mě bavilo. Války gangů, nějaké to politikaření, nový matroš, hromada osobních příběhů, nějaká ta zrada a Harry a jeho minulosti, přítomnost a budoucnost :).
Knihy mezi poslední přečtenou a touto bohužel nemám. Ale jako potkanice, taky si najdu cestu.
Bylo to fakt dobré. Jsem ráda, jak často v poslední době narážím na knihy pro mládež, které vyprávějí srozumitelný příběh k zamyšlení. Ze života.
S radostí doporučuji. I když hlavní hrdina moc důvodů k radosti nemá.
Pro mě obrovské překvapení.
Zábavný poslech plný vtipu, napětí a staré češtiny.
Václav je sympaťák, jehož mnohá povzdechnutí nad tím, "co zrovna považuje za problém," jsem sdílela. Někdy s trochou škodolibosti :).
Pobavila zmínka o pujčce "na židovský úrok," která obsahovala i konkrétní částky. Ty si už nepamatuji, ale tehdejší způsob pujčování peněz a úrok z úvěru hodně připomínaly praktiky takových těch "ehm, ehm" společností dneška.
Od začátku do konce jedna velká jízda. Nejprve napětí, pak nejistota a furt nejistota, protože až do konce nevíte, jak to dopadne. Něco si přejete, to jo, ale autor si dělá, co chce :).
Jestli bude v létě zase tak odporně a hnusně vedro jako v roce minulém, ráda vyzkouším jednu autorovu radu: aby totiž člověk přežil ve výhni pouště den, je potřeba vykopat/vyhrabat metr hlubokou jámu a tam přes den zalézt a nevystrčit nos. Je tam údajně o patnáct stupňů méně a ještě si člověk schrupne.
Sice ještě netuším, jak to projde v práci - omluvenka "sorry, jsem v jámě, nevylezu," ale za pokus nic nedám :).
Kočky mám ráda, mívali jsme jich i dvanáct, i když to byl stav nouze. Běžně jsme žili s průměrem dvou-čtyř polodivokých, zahradních, z nichž některé sem tam přišly na návštěvu do příbytku. A některé přišly jenom ke mně.
Pamatuji třeba na obrovského černého kocoura, jemuž jsem nedokázala vyndat klíště. Musela jsem na něj skoro lehnout a donutit otce, aby zákrok provedl, načež kocour se pak několik dní neukázal u misky, a když přišel, bylo jasné, že za všechno můžu já -:))). Ale pokaždé mi odpustil, jako by věděl, že paraziti za ouškem jsou horší zlo, než násilí při jejich odstraňování :).
Kocoura našel brácha na hřišti jako takovou malou kostřičku. A zrovna jsme měli kočku, čerstvě okotěnou, takže jsme kostřičku vecpali k ní do košíku a čekali, jestli přežije noc. Jasně, že jsem jí to nejprve vysvětlila a nové kotě jí nechala očichat. Zpočátku trochu vrčela, ale jak kotě začalo sát, námitky jí přešly :).
A z kocoura vyrostlo něco nádherného. Měl asi pět kilo, černou hlavu a kožich, který se na slunci leskl zlatavě a hnědě.
Už ale umřel. Našli jsme ho v pelíšku jednou prostě nataženého a ztuhlého. Předtím ovšem nebyl nemocný, ani omylem. Jako by usnul a už se neprobudil.
Autorovo smutno-veselé vyprávění o životě s čičinami bylo sice krátké, ale skvělé. Bylo z něj cítit nadšení, s jakým s kočkami pracoval. A závazek, který k nim měl v rámci soužití, i když některé byly divoké a měly s ním trochu problém -:))). Kočičí osobnost je prostě věc hmatatelná. O tom se nejde přít :).