Janadvorackova komentáře u knih
Trochu mi neseděla hrdinka jako novodobá neurodoktorka a středověká písařka. Protože se mi zdálo, že k dědictví po bratrovi nemůže mít vzhledem ke své práci a času, který doktoři nemají, takový vztah. Chytila se rychle, věděla "o co jde a proč..." Jak to?
Druhá polovina knihy už mě moc nebavila, ale dočetla jsem, protože téma cestování v čase a různé popisy minulosti mě baví.
Ale i tady bylo málo moru :). Rok 1348, víme všichni, byl v Evropě morovým rokem. Musel to být mazec...
Hrozně ucouraný vypravěčský styl. V podstatě nuda, řekla bych.
Úplně to zabilo příběh.
Asi mě víc zaujal film, i když také nebyl nic moc.
Na příběhu víly bylo něco divně exotického. Protektorátní herečka byla protivná a vdova zase místy nedokázala být k okolí upřimná.
Příběhy byly dobré, ale ty ženské mé sympatie nemají.
Nám je četla máma, když jsme byli malí. Až teď oceňuji její čtecí schopnost nezašmodrchat si jazyk a umět vysvětlit věci, na které jsme se ptali.
Jasně, měli jsme oblíbené příběhy, které byly srozumitelné i bez vysvětlování, ale stejně ta staročeština je hustá :).
Konečně mi někdo řekl "jak to vlastně bylo."
Zlehčuji to. Příběh mě vlastně docela bavil, což neznamená, že ten konflikt chápu.
Stojí za přečtení. Výlet do exotiky v období, kdy u nás probíhal převrat.
Čtení má atmosféru jako při sledování tv dokumentu. Poznáváte věci, které by se vám asi líbily, ale vlastně jste rádi doma. I když... dálky lákají stále.
Pořád se něco děje. Příběh má asi vše, co bych od westernu čekala.
Autoři předchozího komentáře a ti, které uvádí, vystihují dokonale i můj názor.
Také se nebudu opakovat.
Mělo by mě to bavit, nebavilo. Nenašla jsem v ději nit, které bych se chytla.
(SPOILER) Tragi-komický pohled na soužití bělošek a indiánů v době, kdy se osud indiánů z plání chýlil ke konci.
May je kapku jiná. Vůbec není šílená. Její problémek, díky němuž ji rodina umístí jako duševně chorou do ústavu, spočívá ve dvojici rozkošných nemanželských dětí, od nichž je odloučena. V její době se jedná o prohřešek nanejvýš skandální a rodiny se za takové své nemravné členky pochopitelně stydí.
Jediné, čeho se jí po roce v ústavu nedostává, je tělesné naplnění, jaksi. Tedy když nepočítá "svého" trýznitele v ústavu, který za ní občas zajde.
No a pak je tu dobře stavěný, sympatický kapitán, který jí ledacos objasní, ajaj.
Nakonec ale odjede s indiány, jednoho z nich si vezme a žije s nimi... po jejich.
Komický styl vyprávění je trochu zastíněn tragédií, která musí nevyhnutelně nastat. Ale jednotlivé charaktery žen i indiánů vás na chvíli donutí na možné hořké konce nemyslet.
A co vy, dámy, nechaly byste se vyměnit za koně?
Já ne. Museli by přihodit i kravku, ovečku a alespoň dvě kočky.
Jak to napsat... Některé děje si dokážete představit, i když jsou divné (třeba u H.P.L.). Tady jsou jednotlivé scény poměrně jednoduché, ale nedráždí to mou představivost, nepřináší to nic - a to tam například velmi často souloží, muchlají se a vyměšují nejrůznější tekutiny. A stejně mě to nebaví. Místy jsem vůbec nevěděla, kde se příběh odehrává. Krom ústředních postav tam snad jiné nebyly? Prostě velký omyl. Moment, vlastně semene jsem si všimla...
Alfík je pěkné čuně. K zubaři nechodí. Ty zuby, co nejsou bílé, jsou žluté. Ty, co nejsou žluté, jsou hnědé. A ty, co nejsou hnědé, tam vůbec nejsou :). Skandál.
A pak do školy dorazí nová zubařka, slečna KOUSAVÁ. Být dítě, vytvoří u mě kniha panické stavy a hysterii už jenom ze zubní pasty :), ty kráso.
Doktorka pochopitelně doufá, že jí její práce půjde co nejlépe, ale o dobro pacientů jí moc nejde :).
Děti mají proto před sebou horší věc, než noční můru.
A to synovec nedávno přišel o další zub a my mu říkali o zoubkové víle... Dětská představivost je úžasná, ale když jste dospělí a víte, jak děsivé "ty věci jsou," se dětským strachům vůbec nemůžete divit :).
To je ale zajímavý soubor lehce mysteriózních povídek, které by se klidně mohly stát :), jů. Protože... kdo ví?
Nejvíce mě zaujaly ty, které trochu "smrdí sírou."
Hororově mrazivé. Aby ne, také v Antarktidě :).
Děsíky, prastaré nálezy, propasti, stavby, zdi a labyrinty, hroby, zapáchající mrtvá těla... kusy a kousky mrtvých těl lidí i hafíků :). Samozřejmě i chybějící lidé a hafíci... rozpitvaní tvorové... Miliony a miliardy let staré civilizace, které tu možná, ale spíš asi jo, byly a žily ve světě temnoty, zla a smrti. Nepochopitelné věci, které číhají.
Tetelím se blahem.
Autorův styl je děsně barvitý, podrobně popisující kdejakou zdánlivě nedůležitou věc tak, že záhy zjistíte, jak důležitá je. A to navíc bez jakýchkoli specifikací. Jakože popíše prastaré kosmické civilizace způsobem, jemuž byste uvěřili, ale neřekne, jaké technologie mohly používat. Protože to říct neumí. Nejen proto, že vědecko-technicky neví, ale protože neříct nic je kolikrát mnohem jasnější. Naznačovat je děsivější, než definovat.
Jako... nečte se to úplně samo a rychle, ale stojí za to mít trpělivost, uvolnit se a... jo, abych nezapomněla, pokud možno se raději neohlížejte. Autorovy děsy občas ožívají.
Další díl má špionážní šmrnc. Paul má novou holku, se kterou cestuje po jihu Francie. Každý má navíc svůj vlastní program... Pokud se každému zdaří, co plánuje, může to způsobit jak radost, tak katastrofu. A příběh celou dobu balancuje mezi oběma.
Není to nejhorší, i když kapku utahané.
Ty bláho, ponorková atmosféra se táhne příběhem osady přežívající jednu zimu.
Chalupy mají své obyvatele, zásoby potravin a dřeva a také svoje kostlivce ve skříních, tedy pardon, v místnostech, kam v zimě uklidíte mrtvolu, kterou prostě zrovna nejde zakopat.
Všudypřítomný sníh občas ucpe větrací "ďoury," i komín asi a místnost je plná čmoudu. Tak chlapi musí vylézt ven a všecken ten hnus odházet. Ale mezi lidmi je něco, co se jen tak odházet nedá, totiž když si malá komunita, kde každý zná každého, začne vadit. Stará a mladá generace má jiné názory, smrad z mrtvoly přivolá lišku, a to se pak všichni psi zcvoknou a za ní vyrazí.
A mezi lidmi to vře jako hrnec kyselé polévky k večeři.
Fakt pecka. Sice jazykem autora kapku vytuněná (doba vzniku je vidět), ale to podstatné řekne s příchutí depky. Vybavila se mi atmosféra filmu "Vlčí bouda," také trochu psycho naše místní. A pokud jste neviděli, zkuste "Věc," respektive úvahu o tom, jak přežívá komunita, když jí přírodní zákony neumožní svá obydlí opustit. A je jedno, jestli na lidi číhá hnusák z vesmíru, nebo temné stránky člověčí povahy.
Už slabší, ale pořád to má nosnou myšlenku, která je někam vedena. Opakující se motivy hádek mezi Alexou a Paulem trochu nudí... Nejsou svatí, každý je nějakým způsobem divný, ale už by se fakt mohli znát :).
Ale protože jde celkem o merde, jsem s průměrem spokojena.
Nesmíte k tomu přistupovat jako ke klasickému příběhu o bílé dívce žijící mezi domorodci Jižní Ameriky. Spíš k něčemu na způsob deníku, který by si dívka psala, kdyby mohla. Takhle to musela udělat až potom, co domorodé kmeny opustila, a proto má její vypravování formu popisu, vzpomínek na události a na konkrétní živé i mrtvé. Helena Valerová v nich nepoužívá čas, jména, jen popisuje události, spory mezi kmeny, únosy žen, vraždy mužů a dětí, shánění jídla, přesuny mezi kmeny, hrozby z džungle a její pocity, většinou strachy ze smrti, nebo újmy všeho druhu. Deníkové zápisky jsou tedy spíš podobné plynutí řeky - tečou od začátku do konce.
Na poslech to náročné není. Seděla jsem dnes například hodinu u lékaře a zelená čekárna se změnila v zelenou džungli :). Pak i procházka městem mi přišla nějak kratší, když jsem ten čas trávila s knihou.
Nedokážu si představit život zrovna v místech, kde musela přežít vypravěčka. Přemýšlela jsem, jestli bylo dobře, či špatně, že ji unesli v dětství??? Když tedy pominu fakt únosu jako něco, co se jí nemělo stát nikdy...
Myšlenkové pochody domorodců byly místy velmi logické a novodobé, jindy se otíraly o pověry a nadpřirozeno (třeba výroba kurare mě pobavila). Volně citováno: "pokud jeden z kmene vyrábí jed a ten poté nefunguje tak, jak má, děje se to proto, že další muži kmene porušili pro ten čas tabu a byli s ženami." A přitom to chlapík "jen blbě odměřil?"