Janadvorackova komentáře u knih
Normálně mě štvalo, jak z příběhu dýchá absurdita. Asi že se za století od napsání ve společnosti nic moc nezměnilo.
Ale čte se to trochu... nelehce.
Občas si ráda přečtu nějakou divnou prasárnu - ve smyslu zvrácenosti obsahu. Někdy mě i příjemně překvapí.
Tahle nepřekvapila, i když očekávaným a nechutným popisům - většinou soulože do všech otvorů - se nevyhnula.
Což o to... Dvě ženy, které se na soc. síti domluví společně zemřít jsou, dokud to nevezmete vážně, fajn námět. Představy konce existence běží hlavou nejednoho puberťáka. Někteří pak, bohužel, propadnou i realizaci.
O to nic, každému, co libo...
Hrdinky knihy nejsou puberťačky.
Jedna má dokonce maličké tajemství... takové zvláštní...
A druhá partnera, který ji zneužívá fyzicky i duševně.
Jenomže v příběhu hrál roli faktor, který mi ho znechutil víc než popisy krvavých análních dobrodružství... Proto moje hodnocení.
Poměrně čtivé a místy zábavné, někdy životně smutné, ale vesměs asi dost ne daleko od běžných pravd.
Libilo se mi prostředí příběhu. Bez něj by mě asi trable čtyř ženštin ve středním věku moc nevzaly.
Začátek byl extrémně zajímavý, vtipný a trefný. Postupem čtení mě to ale úplně přestalo bavit...
Trvalo dlouho, než jsem dočetla, nechtěla jsem to úplně vzdát, protože v muzeu v Londýně jsem se kdysi byla mrknout. Životní cesta jeho zakladatelky byla zajímavá, těžká, autorem kapku přikrášlená a místy neuvěřitelná.
Dobřeee, tak tohle bylo divný. Musím ovšem uznat, že čeští autoři při psaní podobných knih ani netuší, nebo možná někteří jo, z jak rozmanité kuchařky můžou vařit.
Kombinace žánrů mě oslovila a hodně bavila.
Příběh nechutně prachatého našince (to není vtip), který se (ve zkratce) vydá s rodinou prožít minulost formou jakéhosi LARPu a až na místě zjistí, že sice každá dovča slibuje neuvěřitelné zážitky, ale o některé člověk prostě nestojí... je parádně propracovaný. Autor nešetří odkazy na minulosti, hláškami a drobnostmi, soudruhy, těžkou prací a ruskou houslistkou... Pořád ale zůstává jaksi v přítomnosti.
Ale fakt jenom šílenec se vypraví do takové doby :). Hrdina si správně myslel, že "když je to jenom hra, bude mít svá pravidla." No... částečně měl i pravdu.
Za mě trochu zklamání. Přitažlivá místa zabil naprosto strašný styl. Přeskakování v ději trochu bez ladu a skladu mi vadilo.
Někteří autoři dokážou doslova popsat zoufalství a zkázu, i když píšou fikci.
Tady jsem měla spíš dojem, že se účastním výletu do strašných podmínek, ale sleduji to z balkonku v pětihvězdičkovém hotelu.
Popisované události jsou někde v čase. Minulé roky, měsíce, dny a hodiny je uvěznily ve škatuli na časové ose, hned vedle dalších podobných. Pokud je vytáhne správný archivář a dokáže z nich vytěžit podstatné, předestře před budoucí čtenáře, generace, historiky, šmíráky doslova armagedon.
A nebo ne.
Kim Stoneové jsem dala čtyři šance, protože jsem víc knížek nenašla, ale nevím, jestli jí dám i pátou.
Příběhy mají zajímavé náměty a nepostrádají napětí. Nenudila jsem se. Nevadí mi ani "nějak" načrtnuté postavy. Jejich historie, traumata - ano, každá vyšetřovatelka musí mít trauma a i tahle ho má. Proto je "tak dobrá."
Ano, problém vidím v tom, že "je tak dobrá."
Jako čtenáře mě zajímá, jak krimi postavy dojdou ke svým závěrům. Jak odhalí to, nad čím mám vykulit oči, plácnout se přes čelo a juchat po pokoji. Jenomže třeba u tohoto příběhu jsem vraha odhalila docela spolehlivě a jednání týmu v té fázi, kdy jsem ho odhalila, bylo nelogické. Vím, že je tímto způsobem těžké čtenáře uspokojit. V určité chvíli vedete příběh prostě tak, že se tajemství odhalí samo, nebo jsou tajemná zjištění svým způsobem naservírována, předestřena, poodhalena... A každý autor to řeší po svém.
Abych něco nepráskla... zkrátka jsem nepochopila, proč něco/někoho neprověřili, když měli.
Asi jsem náročná.
Prostředí farmy lidských těl - místa, kde se zkoumá působení všelijakých vlivů na rozklad člověka, je sympatické. Kam jinam "schovat" mrtvolu, než tam, kde jich už pár mají :). Dají se dohledat i nějaké fotky z těch existujících, ehm...
Pamatujete na film "Čarodějky ze Salemu?" Tam byla Tituba už starší a učila nezbedná náctiletá vesnická děvčata "přičarovat si milence" a podobné vylomeniny. Nudící se holčiny pak ve vsi a okolí ztropily povyk tak nepředstavitelný, že rázem se Satanášem obcovala polovina kraje. Pekelník se tu a tam někde objevil a puberťačka sebou flákla o zem, začala ječet a ukazovat, vřískala jak pominutá a davová hysterie byla na světě. Historie to zná jako "Čarodějnické procesy v Salemu."
A jo, fakt se to stalo.
A jo, Tituba fakt žila.
Ale protože o ní moc záznamů neexistuje - snad jen jisté údaje o původu a přepis výslechu u soudu, plus nějaké zmínky z úst ostatních, autorka jejímu životu dala hloubku a předestřela před nás příběh částečně pravdivý, ve zbytku docela možný.
A čtivý.
Přečteno spíš ze zvědavosti.
Některé věci jsem nevěděla, ale celkově mě příběh spíš nezaujal.
Asi bych k tomu dopsala podtitul "a nejen o tom," protože autor opět rozjel maraton. Rozšířil informace, které si můžeme pamatovat ze zpráv minulých let. Povědomá, či známá jména veřejného života nedávné minulosti, až současnosti, spojil s kauzami, které běžnému smrtelníkovi mnohdy zapadnou, ale neměly by.
Ve světle některých informací v knize obsažených (vis. konspirační weby...) se momentálně nedivím, že tu máme tolik lidí, kteří věří... dejme tomu "podivným proruským zprávám." Umíme je pěstovat, lidi na ně nalákat a živit jimi jejich zmatené existence...
Já nějak nevím, co napsat.
Neskutečná kniha.
Příběh ze života chudé rodiny z doby, kdy bylo vše o tolik těžší, respektive ne tak lehké. Přesto si ale hlavní hrdinka a její blízcí dokázali ve všem najít to podstatné. Nemohli jinak. Asi o tom tehdejší život byl.
Dneska už máme jinačí hodnoty, které nás učí mnohdy nepřemýšlet a obklopovat se věcmi a lidmi, které nepotřebujeme. Dbát na malichernostech a duševně upadat z vlastního rozhodnutí. Máme možnost být úplně blbí - to je "pokrok."
Každá doba má něco, ale až možnost srovnání mi říká, jak malicherná jsem. Zajímavé zjištění.
Vezmu si z toho něco, protože můžu?
Nebo se na to ze stejného důvodu vykašlu?
Humor mi nepřipadal vtipný a styl způsobil, že i kdybych se chtěla zasmát, nemám čemu.
Bohužel nezaujalo.
Tentokrát se mnou asi něco je, když podobnou knihu hodnotím blbě. Marie Kristýna byla asi favoritem své mamky, ale moje ne-e.
Nedokázala jsem se začíst do jediného příběhu.
Možná uškodilo právě jejich strídání - tu z pohledu dítěte, pak mamky, otce, lidí kolem, jiných sourozenců...
U podobných zpracování pro mě bývá problém poznat, a většinou to nejde, co vychází z nějakých dobových pramenů a co si autor domyslel.
Příběh zdravotní sestry, která není sériový vrah. A její sestry - promiskuitní nesympatické, duševně vyšinuté puberťačky, která jím je, ale navíc jako by si to snad ani neuvědomovala, je divný.
Tedy do doby, než dospějete ke kořenům jejího, respektive jejich jednání.
Má to takový africký šmrnc, ale vlastně autorčin styl a malinko nezvyklé reálie byli asi zajímavější než samotný příběh.
Jak se objeví mrtvá holka v kostele, je to... řekněme problém.
Podezřelí jsou hnedka všichni nejbližší exorcisti, satanisti a onanisti. Vyšetřují to policisti...
Příběh řadím do škatule "neurazí, nenadchne." Plyne, ale moc se neděje.
Formou deníkových zápisů (nedávno na lodi, hodně v minulosti ve vzpomínkách, zmínkách o lidech na sklonku života a formou neodeslaných dopisů příteli) je kniha skvělou sondou do života sestřičky, dobrodružky.
Nejvíc na mě zapůsobila zmínka o batůžcích s nezbytnostmi, které uprchlici dostali. A pak je tam nechali jako odpad.
Marnost, zbytečnost, demotivace.
Zajímalo by mě, jestli protože tuší, "že zase někde něco dostanou," nebo jsou smířeni s tím, "že stejně nic nemají."
Co je ale pohání?
To, co zažívají předtím, než se třeba dostanou na některou z lodí, si nedovedu představit (popis kniha obsahuje), ale stejně mi pak není jasné, proč se zachovali zrovna takhle?
Příběh si získal mou pozornost už kdysi dávno. Četla jsem povídku, viděla film. Námět rozebíral i jedn z dílů "Krajních mezí." K románu, který mi položil spíš více otázek, jsem se dostala až teď. Místy neuvěřitelný, když pominu fakt, že je taková operace možná... Zarazily mě jiné věci. Vracet se k němu nebudu, ale jsem ráda, že na něj došlo.
Na začátku Charlie asi musel pobírat invalidní důchod. Zajímalo by mě, jestli o něj pak přišel a musel žádat znovu, když se zdravotní stav opět změnil :). Pardon, deformace.
Přemýšlela jsem také o tom, do jaké míry si mentálně postižený uvědomuje, že je mentálně postižený (význam a souvislost s ním). A "že by chtěl být chytrý." Hlavně člověk s IQ kolem sedmdesáti, (jak je Charlie popisován).
Nikdy jsem se s tím nesetkala a to skupinu lidí s mentálním postižením znám. Nedostatek inteligence nikdy neřešili.
Povznesení se nekoná, neboť Kingův stokilový hrdina hubne bez příčiny a mě tím štve :).
Ubírání na váze nemělo důvod, prostě se objevilo. Kila se ztrácela, aniž by to na něm bylo vidět. V prostředí maloměsta známá osůbka udivovala okolí "zázrakem."
Tyto úkazy bez nějakého vysvětlení (ne, nic se neděje bez důvodu) mi vadí, u Kinga obzvlášť.
Hmm mmm, historický dokument. Chtělo by to aktualizaci. Jako kovový šuplík v kartotéce. Dneska už je přeplněná, ale tenhle má pořád svůj podstatný obsah.