Janadvorackova komentáře u knih
Tedy, to je romantika :).
Děj jednoduchý. Scény předvídatelné a chování postav místy fakt roztomile pitomoučké. Ale o nic jiného mi při čtení nešlo.
Marodím, odpočívám a čtu cokoli. Venku pošmourno. Doporučuji konvici čajíku a mísu sušenek. A do něčeho huňatého se zabalte, protože hrdinové se také furt zahřívají :).
Říkala jsem si, že "tak stará kniha, to bude nuda." A ona je poměrně čtivá. Formou dopisů jistému šlechtici je líčen příběh nedobrovolné jeptišky Zuzany. Ale tááák zajímavě.
Holka má úplně běžné dnešní problémy. Je vidět, že ve společnosti se fakt nic nezměnilo. Jen pokrytectví se už neobaluje pozlátkem víry. Nebo alespoň ne všude. A některá témata jsou doma probírána zcela jinak než před čtvrt tisíciletím. Ale Zuzanu lituji. Její úděl jí nezávidím a vše, co musela snášet, už vůbec ne.
Autor nezapomněl ani na problémek jistý, choulostivý aneb co se stane, když se na jednom místě zkoncentruje až moc tělesně neukojeného chtíče.
Zrovna píšu povídku a říkala jsem si, jak bych ji asi dávala dohromady s pomocí provázků, či mušlí :).
Nejednou mě napadla i známá čichová kočičí kronika původem z Červeného trpaslíka :). Pokud bychom čeli čichem jako kočičky, u dobrodružnějších žánrů bychom si i zacvičili :).
No ale o tom tahle kniha není. Žádnou srandu si z toho dělat nelze, protože co je člověk myslícím tvorem, jistě děsně dlouho uvažoval o tom, jak svoje myšlenky vyjádřit. Díky za malby v jeskyních. Představivost tvořila celé vesmíry nápadů, které nešly jednoduše vyjádřit dřív, než se daly napsat. Muselo být frustrující malovat lov a nevyjádřit pocity, vzpomínky, konkrétní jeho části. A bylo to vůbec důležité? Fascinují mě otisky dlaní z těch dob... Sloužily jako důkaz o přítomnosti. Výkřik z minulých časů: "tady jsme, tohle jsme my!" Protože nic jiného po nich nezůstalo?
Knížka je sice docela prcek, nicméně obsahuje stručný průřez historií vzniku zapisovaní myšlenek.
A to znamená, že se tu můžu vykecávat i já :).
Zdálo se mi, že k cestě přes hory přistupovali trochu nezodpovědně. Ale asi právě proto to bylo takové dobrodrůžo.
Líbil se mi popis pustých oblastí - kilometrů hornatých a takřka neobydlených krajin.
Některé obyvatele Nepálu bych potkat nechtěla. Zmínky o napadení a o pár kilometrů dál o vesnici plné přátelských lidí, kteří, ač toho sami měli málo, horolezce pohostili, mě znepokojuje. Ale nejde o první knihu, dokonce jsem to slyšela i osobně od cestovatelů, že prostě "tam člověk nikdy neví, koho potká."
I po tolika letech jsou informace v knize obsažené pořád zajímavé.
I když třeba dnes už některé věci znáte, zabrousíte alespoň do "procesu" objevování a k některým teoriím, které se neprokázaly.
Průvodce tím, co se jedlo a jak se to v průběhu věků připravovalo.
Pěkné ilustrace a jednoduché recepty pro malé hospodyňky. Pro jednu takovou právě knížku mám.
To nemá chybu.
Absurdity komunistické éry tajemství zbavené... wow!
Tuhle knížku jsem četla dvakrát. Jednou hrozně dávno a moc se mi líbila.
Podruhé hrozně nedávno a názor bych změnila o sto procent. Líbili se mi hadi a mimozemské náměty. Hrdinové pozemští takové sympatie nemají.
Vytáčí mě úplně všichni.
Carol je blbka, Troj jí v každé větě říká "anděli." A všichni ostatní neustále myslí na soulož.
Plukovník armády je tak trochu pedofil, což mi připomíná aféru, která se kdysi rojila kolem Clarka.
Zajímavé je, že v knihách, které píše s Leem se tohle téma neustále omílá - náklonost k dětem. Divné. V druhém až x tém Setkání s Rámou se spolu na té lodi přeci i plánují množit "děda" a o dvě generace mladší děvče...
A ne, nevěřím, že s dětmi něco měl.
Obsahuje i návod na to, jak zpracovat člověčinu (s omluvou, samozřejmě) :).
Jen se kanibalové nemůžou shodnout na tom, která část je vlastně dobrá. Někdo tvrdí že chodidlo. Jiný nepohrdne pečínkou ze stehna, či ženskou paží. Někdo to má rád horké, a když chcete třeba pohostit víc lidí, připravíte nebožáka svázaného do kozelce a tak zapečeného :). Pro návštěvu, kterou náhodou nechcete sníst, je jako pozornost vhodná čtvrtina dospívajícího chlapce... Na přivítanou, na rozloučenou...
Asi před sedmnácti lety, možná osmnácti, pořádala v Brně jednu kanibalskou hostinu Františka Vrbenská :). Podával se mladý chlapec odněkud z exotiky, mám tu i jídelní lístek, na x způsobů, ale to mělo kulturu, vážení. Kanibal by vám k masu na bylinách příbor nedal. A pochybuji, že byste to mohli zajíst chlebem :).
Cestopisné knihy tohoto ražení jsou zajímavé vždy, když jste doma a nemusíte například na místě kultivovat domorodce. Ono to totiž mnohdy dost dobře nejde. Popisované peripetie našince nejednou nemálo vytočí. Až do chvíle, kdy našinec vytočí domorodce :).
Dobrou chuť.
Temné, mrazivé a hororové prvky příběh jistě má.
Jakož i tajemně mysteriózní vlivem strašení veřejnosti příslušníky Církve. Ti začali hromovat a neznalí truhlíci báli se věcí všelikých.
Ani vraždu čtenář popřít nemůže.
Alle ač v zimě a temnotě se příběh odehrává, je prostě poněkud utahaný a trvalo mi delší dobu, než jsem jej přes stránky rozhlasu poslechla.
Za mě tentokrát špatná voba, bohužel.
Chtěla jsem něco přečíst od každé sestry, aby mě jejich duše nechodily strašit třeba... Ale Anne chodit bude, ta jo, přijde už dneska, protože zatímco její sestry dovedly vypotit příběhy... vlastně s příběhem, nejmladší z nich klouzala po povrchu infantilnosti a dál se nedostala.
Příběh má pěkný jazyk, bohužel až tak moc rozkošatělý, až je mnohdy nemožné díky němu sledovat děj.
Já vím, že se ženské té doby neuměly odvázat, nemohly, nevěděly jak. A ještě k tomu umíraly mladé na podivná nachlazení. Ale neříkejte mi, že nebyly vnitřně zkažené a že fakt nešlo papíru svěřit kdejakou zvrhlost. Jak by si tím ulevily!
Helena Grahamová a její malý "úděl" mi k srdci nepřirostla...
Hmm, čekala jsem další jednu takovou lágrovou zpověď o krutostech nepřítele.
Nene, bylo to mnohem sofistikovanější.
Na pokusy na zajatcích je nahlíženo očima nikoli osob pokusných. A ne všechny "vědce" to bavilo, ale...
Osobnosti doktorů, sester, vojáků a ostatních, tvoří docela děsivou koláž. Až člověka zarazí, koho vlastně lituje... Stojí za přečetení.
Poněkud morbidně jsem si knihu vybrala na cestu do nemocnice na vyndavání stehů po operaci :). Poměrně neklidně jsem poposedávala v čekárně a bála se, až se dveře otevřou... ajaj :).
Sloni, kam se podíváš. Dokud je člověk skoro nevyhubí.
Indové, kam se podíváš, dokud je nesežerou lvi (vis. zmínka o skutečných událostech, z nichž vznikl film "Lovci lvů."
Původní kmeny, kam se podíváš, dokud... a tak dále.
Zkrátka národní park Tsavo, kde se už odpradávna mísí osudy člověčí a zvířecí, je i na to, co se v něm za posledních xy desetiletí stalo, pořád zajímavý.
Komentář přede mnou to vystihuje dokonale.
Trochu mi neseděla hrdinka jako novodobá neurodoktorka a středověká písařka. Protože se mi zdálo, že k dědictví po bratrovi nemůže mít vzhledem ke své práci a času, který doktoři nemají, takový vztah. Chytila se rychle, věděla "o co jde a proč..." Jak to?
Druhá polovina knihy už mě moc nebavila, ale dočetla jsem, protože téma cestování v čase a různé popisy minulosti mě baví.
Ale i tady bylo málo moru :). Rok 1348, víme všichni, byl v Evropě morovým rokem. Musel to být mazec...
Hrozně ucouraný vypravěčský styl. V podstatě nuda, řekla bych.
Úplně to zabilo příběh.
Asi mě víc zaujal film, i když také nebyl nic moc.
Na příběhu víly bylo něco divně exotického. Protektorátní herečka byla protivná a vdova zase místy nedokázala být k okolí upřimná.
Příběhy byly dobré, ale ty ženské mé sympatie nemají.
Nám je četla máma, když jsme byli malí. Až teď oceňuji její čtecí schopnost nezašmodrchat si jazyk a umět vysvětlit věci, na které jsme se ptali.
Jasně, měli jsme oblíbené příběhy, které byly srozumitelné i bez vysvětlování, ale stejně ta staročeština je hustá :).
Konečně mi někdo řekl "jak to vlastně bylo."
Zlehčuji to. Příběh mě vlastně docela bavil, což neznamená, že ten konflikt chápu.