Janadvorackova komentáře u knih
Dialog dvou vědců, který byl místy tak sugestivní a plný znepokojivých myšlenek, až mě oba protagonisté místy děsně štvali. Ale neměli by.
To je snad moje první kniha pojednávající o zkoumání původu obyvatel obou Amerik. Archeologický pohled tomu dá i takové hezké podrobnosti "co a jak se zkoumá a proč." Kolik se dá vyčíst ze střepu a kosti. Jak se vaří voda ve spleteném koši a co se dá najít v hrobě u těla?
Historicky pak od pravd a dohadů o tom, kdo pevninu poprvé viděl, navštívil, dobýval... O osudu původních knemů a tajích jejich životů.
A jasně že ne o všem. Milion detailů se nikdy nedozvíme, spoustu z nich bychom třeba ani nepochopili. Popis jednoduchosti životů by nám byl k smíchu. původní obyvatelé v něm našli, co potřebovali.
Takové dobrodrůžo náctiletého kluka, který se poté, co jeho a jeho rodinu vyženou ze statku, kde žili, dostane na loď. Předchází tomu pár náhod a pár darebáků. Kluk je dosti houževnatý a nenechá si nic moc líbit. Jeho taťka - kazatel a bijec - mu dal školu.
Takhle na zamračené odpoledne je to fajn.
Nejlepší bylo tajemné zvíře terorizující Anglii. Vypadalo jako kočka, možná jako pes. Bylo černé, možná pruhované, nebo s fleky. Mělo žluté, nebo oranžové oči. A ocas dlouhý, nebo taky ne.
Prostě jen ukázečka z přehlídky dalších tajemných jevů, kterých jsme si v průběhu věků všimli.
Líbí se mi logika vysvětlení "proč něco není možné," ale kniha také obsahuje věci, které někdo zaznamenal, působí jako z jiného světa a neřekli byste, že se můžou stát.
To je na tématu nejlepší - nejistota.
Popisy osudů otrokyně a její matky a sestry, plus dalších blízkých černých nevolníků měly domorodý nádech plný příběhů, které se vyprávějí beze slov.
A příběh otrokářky, která jí být nechtěla už od svých jedenácti, dvanácti let, hezky dozrál.
"Prostě takový knížky mám ráda," řekla by Drobek :). Haha, Otrokyně, která umí číst? Jo? Jojo :).
Chtěla jsem napsat "nedokončené čtení," nicméně dočetla jsem.
Od autorky moje první kniha. Její detektivky znám v jiných formátech... ale že bych se stala fanynkou, to asi ne.
Pravda, jde o "trochu něco jiného," co se její tvorby týče, asi to potřebovala ze sebe dostat (protože příběh se má vázat k určité fázi jejího života)...
To byste netušili, co se kvůli muškátovému oříšku, květu, skořici a troše pepře nadělá.
Poutavě popsaná historie dobývání několika ostrovů bohatých na tyhle suroviny. Působivé byly dobové záznamy.
Četla jsem to straááášně dlouho a do dalšího dílu už nejdu.
Skvělý vesmír, Architekti jsou nesmírně zajímaví. Idrisovy zkušenosti se skoky - k nezaplacení. Bavil mě takový ten hmatatelný pocit cizí přítomnosti v kombinaci se samotou :). Akční scény mě na druhou stranu nebavily. Byly nutné, ale kolikrát... nudné.
Postavy nezapamatovatelné, skoro poznáte, které ubudou.
Další, neméně zajímavý soupis historických dobrodružství.
O některých příbězích jsem už slyšela. Celek byl podaný velmi čtivě.
Spíš pro mladší čtenáře. I když sice nepochybuji, že takhle mohl někdo přežít, navíc dokážu ocenit i naději, která je z myšlenek autora cítit. Prostě kdo ji neměl, domů se nedostal. Ale příběh je sepsaný stylem poněkud divným. Jako by prožití takových hrůz byla procházka růžovým sadem.
Když autor popisoval, jak jeho skupině Poláci v dolech brali práci (naplněné vozíky vydávali za své) a řekl to, pravděpodobně způsobil jejich smrt. A ani vlastně proti tomu nic nemám. Donutilo mě to přemýšlet nad situací: "jsem v táboře, dělám, abych přežila - on a jeho parta." A druhá situace: "jsem v táboře, šetřím síly, nedělám, abych přežila - zmínění Poláci." Také chtěli přeží, jinak, zaplatili za to. A oba ty záměry měly stejný cíl. V takovém prostředí to jinak nešlo, ale málo kdy to vyšlo všem.
Tak jedině kvůli pohledu i z této strany autorovi věřím, ale jeho styl mi nesedí.
Ojojoj, Oscare, vy nemravný bídáku :).
Takové chlípné nápady a ohavné myšlenky, nepřípustné.
Tak asi poklekněte a polibte rákosku :).
To je zhruba shrnutí obsahu.
Ale místy se mi zdá, že kniha obsahovala až moc současné výrazy. Jestli je to snaha překladu přiblížit popisy dnešnímu čtenáři?
Chtěla žít za dvě stě let - zhruba dnes. A je fakt, že dnes by se tak blbě neměla. Řešila v podstatě dnešní problémy: nedostatek peněz, špatné manželství, nemoci dětí, neposlušnost dětí, nedostatky tělesné a duševní. Ale bylo to takové... temnější. Beznaděj.
Mně sice moc nepomohly, ale většinou se mi líbily. A to stačí.
Moc mě to nebavilo. Neustále se řeší rodinné vztahy. Kdo s kým. Je v tom děsný binec, jelikož v příběhu se družili všichni se všemi, i v rámci rodin, tedy hlavně tak.
Autor, respektive Claudius, se místy vrací v čase stylem: "abyste pochopili tohle, musíme se vrátit k této události..."
Nic proti románovému zpracování. Nic proti fikci. Námět se mi velmi zamlouval, ale příběh je hrozně přeplácaný postavami, v nichž se skoro nevyznám.
Nadšení z první knihy série se tady nekonalo.
Někam zmizelo úplně všechno, co z banánu dělalo vtipné, svižné a vlahé počtení... Nééé, tady je "ona" úplně marná. A "on" naprosto nezajímavý.
Optimistická deprese.
Sžírající představa budoucího úspěchu...
Rozporuplné představy o budoucnosti v posledních kapitolkách.
Před tím skvělý souhrn toho, co se děje se světem.
Stačilo napsat čtyři slova "Je to v p..."
Kniha je ovšem výborná, jen prostě nejsem spokojena s tím, jak to tu vypadá...
Tedy, to je romantika :).
Děj jednoduchý. Scény předvídatelné a chování postav místy fakt roztomile pitomoučké. Ale o nic jiného mi při čtení nešlo.
Marodím, odpočívám a čtu cokoli. Venku pošmourno. Doporučuji konvici čajíku a mísu sušenek. A do něčeho huňatého se zabalte, protože hrdinové se také furt zahřívají :).
Říkala jsem si, že "tak stará kniha, to bude nuda." A ona je poměrně čtivá. Formou dopisů jistému šlechtici je líčen příběh nedobrovolné jeptišky Zuzany. Ale tááák zajímavě.
Holka má úplně běžné dnešní problémy. Je vidět, že ve společnosti se fakt nic nezměnilo. Jen pokrytectví se už neobaluje pozlátkem víry. Nebo alespoň ne všude. A některá témata jsou doma probírána zcela jinak než před čtvrt tisíciletím. Ale Zuzanu lituji. Její úděl jí nezávidím a vše, co musela snášet, už vůbec ne.
Autor nezapomněl ani na problémek jistý, choulostivý aneb co se stane, když se na jednom místě zkoncentruje až moc tělesně neukojeného chtíče.