janak89 komentáře u knih
Kniha, která o smrti hovoří napůl vážně, napůl s humorem, místy cynickým či groteskním. Daří se jí tak sdělovat věci, které řadu dospělých možná zděsí, ale děti (minimálně ty moje) ji čtou s nadšením. Jestli vaše potomky zajímá, co je to smrt, proč je nevyhnutelná, jak se s ní vyrovnáváme a co je na ní možná vlastně i tak trochu fajn, určitě si tuhle knihu přečtěte.
To, jak Vrány proletěly bookstagramem s řadou nadšených ohlasů, ve mně probudilo velké očekávání - o to větší, že předchozí román Dvořákové Chirurg mi připadal jako solidní, neurážlivá, ale předvídatelná a průměrná variace Nemocnice na kraji města. Bohužel ani Vrány nepřinášejí nic moc nového: opět jsou relativně dobře řemeslně zvládnuté, opět mají potenciál ždímat nejrůznější čtenářské emoce. Stejně jako titulní postava románu Chirurg ale i vypravěčky Vran bohužel brzy ustrnou v určité poloze, neaspirují ani v nejmenším na ambivalenci, stávají se předvídatelnými a zbytečně doslovnými.
Z formálního hlediska je kniha opravdu zajímavá (hodně mě bavil např. způsob reprezentace procesu čtení postav), jako "naivní čtenářka" jsem trochu narážela na limity pojetí postav jako nosičů jednotlivých tezí/idejí. Bavilo mě užívat si způsob konstrukce textu, aluze, jazykové vtípky, břitké postřehy narážející na mimotextovou skutečnost, ale bylo mi víceméně jedno, co se postavám (a fikčnímu světu) stane. Líbilo se mi, jak je vyprávění fragmentární a místy rozporné, ale trochu mě rušily shrnující pasáže v závěru, jejichž cílem bylo asi dodat čtenáři dostatek kontextu co nejrychleji. Po dočtení poslední stránky mám pocit, že to, jak mi text bránil dostat se imerzivního modu (prostě se do textu nekriticky zanořit), může být vlastně součástí "vyššího plánu" knihy, vytvořit z konzumujícího čtenáře, který se těší na spotřebování dalšího narativu, čtenáře reflektujícího svoji vlastní nezúčastněnost a touhu po spotřebě. Mimochodem český překlad M. Švece je fantastický.
Skvělá kniha pro sdílené čtení rodičů a předškoláků. Oliver Jeffers zde (ve spojení s Daywaltem) ukazuje, že báječně zvládá i humornou polohu, aniž by byla triviální. Výhradu mám k překladu některých názvů barev (nebo jde o problém špatného barevného tisku?): je jasné, že jednotlivé jazyky kategorizují barvy různým způsobem, ale tady mi připadalo, že občas skutečně nebyly vybrány nejvhodnější lexikální ekvivalenty. Například je bizarní, když si "béžová" stěžuje, že není světle hnědá, ale přitom světle hnědá je.
Psát o "obyčejných" věcech, jako jsou rodinné třenice, přátelské vztahy a dospívání, Soukupová bezesporu umí - a to, že její postavy působí při čtení úžasně plasticky bez ohledu na to, jestli jde o děti, jejich rodiče nebo starší lidi, dokázala už mnohokrát. To, že se na českém trhu knih pro děti objevuje kniha, která dává mladším čtenářům zakusit jinakost a bere jejich pocity vážně, aniž by nutně unikala do fantazijních světů plných čar a kouzel, velmi oceňuji. Zároveň se ale nemůžu zbavit pocitu, že všechno, co tu Soukupová píše, už jsem v jiných jejích knihách četla, že všechny ty jedinečné postavy, které autorka napříč svými díly vytváří, už se mi začínají slévat dohromady.
Velkoryse pojatá epická kniha, která nemá v současné české literatuře pro mládež a "mladé dospělé" obdoby. Protagonista nápadně připomíná (kromě biblického vzoru, k němuž text opakovaně odkazuje) slavnějšího Tobiáše Lolnesse a sdílí také jeho největší nedostatky: navzdory rozsahu knihy protagonista zůstává psychologicky plochý, nezajímavý, figurkovitý. Absence hlubší psychologie postavy by dávala smysl, kdyby se text po biblickém vzoru pokoušel o co nejuniverzálnější platnost, široký symbolický dosah. Pak ale v textu naopak ruší prvoplánové narážky k aktuálnímu světu (např. postava Vilyho Gatese). Kromě toho mě v druhé části knihy začaly brzy ubíjet stereotypní popisy (např. sexuálních scén). Knihy si ovšem cením za odvahu v některých místech ponechat text znepokojivě ambivalentní (např. v hodnocení pedofilní postavy, různých "divochů" apod. ).
Kniha, která je jednoduchá v tom nejlepším slova smyslu. V jednoduchých větách se ale ukrývá řada podnětů pro iniciaci složitých dialogů. Četli jsme ji už s osmnáctiměsíčními dětmi a oblíbená je u nich ještě mnoho let poté.
Kniha jako celek působí nekoherentně. Příběh nedrží pohromadě, ba vlastně se ani moc o plnohodnotném příběhu mluvit nedá - jednotlivé epizody jsou na sebe vršeny nahodile, dominantní pozici zde zaujímají více či méně povedené jazykové hříčky. Toy Box mám jako autorku ráda, ale zde byly ilustrace víceméně doslovným přepisem textu, nijak dál ho nerozvíjely. Z mé strany velké zklamání, tříletá dcera si ovšem v jazykových hříčkách libovala a ke knize se ráda vracela.
Jsou knihy, které nechci příliš hanit, ačkoliv obsahují tolik, tolik hrozných klišé. Královny ošklivek napsala mladá literární vědkyně zabývající se teorií dětské literatury (publikovala mj. monografii The Mighty Child), k jejíž odborné práci mám značný respekt. Od knihy jsem očekávala, že bude formálně zajímavější, ale způsob vyprávění v zásadě naplňuje schéma "obyčejná, ale vtipná hrdinka, s níž se můžeme snadno ztotožnit, čtenáři srozumitelně (a s mírnou nadsázkou) předkládá svůj pohled na svět a svěřuje se mu s bolístkami ve svém srdci". Hlavní hrdinka Mirreille je ovšem - když už nic jiného - opravdu zábavnou vypravěčkou, která ukazuje, že i dospívající outsideři mohou být silní a vzít svůj osud do vlastních rukou. Její vtipnost spočívá v tom, že (zejména v dialozích) reaguje nečekaně, nepředvídatelně. Přijímá to, co jí ostatní říkají, aniž by se s nimi hádala, ale přesto řečené chytře převrací. S tím souvisí hlavní sdělení knihy: že cejch, který nám dává společnost, můžeme subverzivně naplnit novými významy. V rámci žánru je pro mě kniha příjemným překvapením, byť její závěr možná až příliš hladí čtenáře po srsti.
Z hlediska výtvarného zpracování se jedná o překrásnou knihu, která si zaslouží prominentní místo na kterékoliv polici. Oceňuju i minimalistické popisky v obrazové části, které svojí lakoničností skutečně ponechávají fantazii čtenářů značný prostor. Textově vydatnější kapitolky, které obrazové části prokládají, ovšem bohužel dávají poznat, že autorčina síla leží spíše v obrazové než textové části.
Kniha pro děti o tom, že nehnat se do dospělosti - a zůstat ještě chvíli dítětem - je hrdinství. Alespoň dokud má ještě člověk mléčné zuby. Jakkoliv konzervativně vyznívá kniha jako celek, dílčí pasáže zřejmě přimějí řadu rodičů k pozdvihnutí obočí: dětské postavy tu hovoří vulgárně, pociťují (a ventilují) svoji agresi, některé pasáže (například pohled a cesta do propasti) vyznívají přímo děsivě. Tyto prostředky ale nejsou samoúčelné: rejstřík řeči má velký význam pro charakteristiku vývoje postav, stejně tak líčení krajních - tělesných i emočních - zkušeností. Jako celek kniha velmi dobře funguje - svět "za zrcadlem" je konstruován tak, aby čtenář mohl nejen prožívat napětí, nýbrž aby také případně ocenil chytrou kompozici, metaforiku, symboliku. Kdybych nenesnášela psychoanalýzu, říkala by si kniha o nějaké pěkné freudovské čtení. Upjatějším rodičům doporučuju číst knihu společně s dítětem - prostoru pro dialog nabízí dostatek.
Kniha, která se tváří jako žánrovka, ale ze všech žánrových škatulek se svižně vymaní. Pro mě největší české překvapení roku 2019.
Tenhle sekvel bohužel má některé nemoci druhých dílů. Originality prvního dílu rozhodně nedosahuje. To, co bylo napoprvé překvapivé, už v druhém díle působí rozpačitě - autor jednoduše sám sebe vykrádá, snaže se vykřesat z vyčerpané látky aspoň trochu novosti. Na rozdíl ode Dne, kdy voskovky řekly dost, mám pocit, že by tato kniha mohla přijít klidně o polovinu stránek, aniž by to čemukoliv ublížilo.
Víc než zde vzpomínaného Harryho Pottera mi Rituál připomíná Dárce Lois Lowryové - máme tu dospívající, kteří během rituálu zjišťují, co je jejich osudem, funguje tu určitý systém manipulace s individuální i kolektivní pamětí... Oproti Dárci mi ale Rituál připadal chudší, jeho fikční svět méně propracovaný a vyprávění podstatně řidší. Text obsahuje řadu drobných chytrých nápadů a aluzí, které mě přiměly během četby k pousmání, ale jako celek pro mě není kompaktní.
Hravě ztvárněná a odvyprávěná intertextualita pro batolata i kohokoliv staršího.
Brilantní interpretace Andersenových pohádek, o jejichž pohádkovosti se zde přesvědčivě polemizuje.
Emancipované, moderní pohádky. Oceňuju, že tu děti hrají aktivní roli a leckdy strčí dospělé do kapsy, dívky jsou skutečně rovnoprávné s chlapci. Ilustrace jsou podobně jako příběhy minimalistické a zároveň praštěné. Úskalí textů spočívá v tom, že s malým rozsahem se tu nakládá až příliš rozverně, málo sevřeně. Texty chrlí různé metafory, symboly, hyperboly... Ale zároveň řada z nich působí nedotaženě, samoúčelně, vyznívají v důsledku do prázdna. Kniha tedy funguje jako hezký objekt a jako nosič sympatických idejí, ale nefunguje příliš jako vyprávění.
Výsostně aktuální a vynalézavá ghost story trpící špatnou redakcí. Oceňuju funkční intertextovou provázanost se shakespearovskými dramaty a snahu načrtnout dospívání, umění a lásku v jejich ambivalenci.
Z mého pohledu nejpovedenější díl Jezevce Chrujdy.