jarmik komentáře u knih
Přečteno lehounce a rychle. Psáno tradičně, až starosvětsky, z pozice vševědoucího vypravěče. Postavy jsou obyčejní lidé, občas spíše figurky než nějaké složité osobnosti. Příběh odsypává poklidným, ale stabilním tempem.
Přestože pro cizince je místy obtížné orientovat se ve spoustě nezvyklých finských jmen postav v knize, finský kolorit vnímám spíše zábavně.
Není vlastně obecně docela výjimečné, jak se Finům daří se prezentovat sympaticky?
Zcela speciální kvalitu tato kniha přináší díky osobnímu zaujetí autora: p. Demetz je pražským rodákem. Pochází ze smíšeného manželství německého otce (původem z rétorománské rodiny přistěhovalé z jihotyrolských Alp) a židovské matky, kteří ho doma vedli též k české kultuře. Narodil se roku 1922 a v mládí ho formovala Republika a p. Masaryk. Z Československa uprchl přes Šumavu v r. 1949 a dále pracoval jako literární historik na Západě.
Vlastní osobou a osudem tedy jedinečně spojuje naši současnost s kulturním vrcholem v období mezi světovými válkami.
Tématicky náleží Snovačka částečně do tradice psaní o smyslu českých dějin. Pojednává však i o tématech o úroveň výš, tj. co že jsou ty smysly dějin vlastně zač.
Příběh je přepracováním nejstarších pověstí českých a zamyšlením nad nimi. Tím byl pro mě hned vstřícný, že jsem se snadno chytil důvěrně známých postav dcer p. Kroka, jejich kamarádů (p. Přemysl, p. Bivoj) a ostatních protagonistů slavných historek, které všichni důvěrně již od dětství známe.
Literárně to možná není psychologické veledílo - ale všechno přebije ten pocit, že tohle někdo píše za mě a píše to s rozmyslem, chladně, ale naprosto správně naštvaně a znechuceně. Nejlepší jsou ty opakované hlášky, jak ten kmotr seděl v paláci, kde původně myl podlahu!
Tipy, jak se v běžném dni zastavit, zklidnit a soustředit na sebe; základem je vždy soustředění se na dýchání, uvolňování svalů a rovné držení těla.
Když odhlédnu od vymyšlených citátů v záhlaví každé kapitoly (které se vědecky zabývají ovládnutím světa tajným řádem), kniha se věnuje výlučně smyslovým, prvoplánovým prožitkům: hlavní hrdina, český policejní komisař Durman, v každé z krátkých kapitol střídavě důkladně vychutnává jídlo, důkladně smilní, pak trochu vyšetřuje a zase od začátku. Vyprávění je naprosto věcné, mužné, nesentimentální.
Zajímavé je, že přestože se autorský hlas i protagonisté staví s oblibou na autoritářské a konzervativní pozice, nositelé řádu a autority mu vycházejí spíše ploše; zato nejpřirozeněji a s citem podané jsou okamžiky, kdy se kniha dostává do polohy klasického sociálního románu 19. století: hlavně když komisař Dedera chodí (opakovaně) oznamovat chudým rodinám smrt jejich blízkého.
Mohu doporučit, duchaplná a zábavná kniha. Nedovedu posoudit, nakolik by mohla posloužit i námět pro plánování turistiky v Británii; sice se v ní popisují dojmy z velkého množství britských měst, ale až na pár drobných tipů bych si od ní v tomto směru moc nesliboval.
Ale i za nás, ne-světoběžníky, bych řekl, že nepřímo, jakoby mimochodem, se v té knížce dá najít i pár prostých, ale hodnotných myšlenek o vlastním životě.
Když necháme stranou hlavní otázku knihy, tak pro mě byla přínosná i v dalších ohledech: celkově je pěkně (a pro mě novým pohledem) podaný osobní život p. Masaryka, zvlášť v dětství a mládí. Kniha paralelně vypráví v moderních pojmech, přehledně a se zaujetím i osobní životopis p. Františka Josefa I. a jeho rodiny; na téma vztahů v rodině Habsburků jsem v knize nalezl hned několik výborných perliček.
Jazyk vyprávění není žádný literární skvost, ale myslím, že nikde nesklouzne natolik, že by mě urážel. Zvlášť v pozdnějších dílech autor tu a tam lehce svévolně ujede do málo souvisejících úvah: když třeba jedou hrdinové po dálnici, tak následuje úvaha na dvě stránky o tom, jak správně jezdit po dálnici ve více pruzích. Ale takhle rozsáhlý výstřelek je ojedinělý.
Série má pár slabůstek, ale jsou to slabůstky, které lehce odpustím. Kdo hledá něco snesitelného k zábavnému čtení ze žánru, doporučuji k vyzkoušení.
Příběh je postaven jako detektivka s osamělým hlavním detektivem, u něhož je otázkou, jak schopný doopravdy je, protože původním povoláním je Vlk. Jiní protagonisté o tom pochybují; na stole u postele má rozečtené laciné detektivky a špionážní trháky. Nepřekvapilo by, jestli se po večerech takto seznamuje s tím, co se od detektiva vlastně čeká.
Chvilku mi trvalo, než jsem tón Černošského Pána Boha přijal, ale já bych tu knížku nakonec doporučil, byť s drobnými výhradami.
Kniha má něco do sebe i pro nezaujatého laika, jakým jsem já - konkrétně samozřejmě fotky a též kousek českých industriálních dějin. Výhodou je, že podivné kapitoly o modernizaci elektrického vybavení tramvají lze bezbolestně přeskakovat.
Fantastické téma, krásná kniha. Až si omezím knihovnu na jednu poličku, tato na té jedné poličce bude.
Nevím, zda je to dostatečný test nadčasovosti, když si brožurku prohlížím teprve 17 let, ale zatím se mi pořád líbí.
Knihu určitě doporučuji. Za malé peníze mnoho zábavy - nikde jsem neměl pocit, že by autor poklesal do nějaké neseriózní záhadologie. Na to, že je z Levných knih, tak má docela osobitou úpravu - polovina každé stránky je ponechána na fotografie a nákresy. Fotografie jsou až legračně nekvalitní. Ale mně se to tak líbí, má to správné kouzlo. Ono po pravdě z českého pravěku stejně nezbylo nic, co by bylo vidět i na těch kvalitních barevných.
Fantasticky jasný jazyk, autor je zcela v pozadí a čtenář má před sebou jako na dlani plasticky podané záležitosti, které jsou přitom často celkem nezajímavé a složité.
Nejvíce překvapen jsem byl tím, jak je kniha dojemná. Opakovaně jsem měl při čtení v metru slzy v očích.
Kniha má bezpochyby své kouzlo, ale s významem filmu je nesrovnatelná. Ale i u ní jsem se na jednom místě musel hlasitě smát.
Částí kouzla mé nejmilejší verneovky jsou středomořské lokace a celková atmosféra naprosté exotiky, která je nám přitom geograficky dost blízko a zasahuje do klasických destinací české turistiky: v průběhu děje se postavy přesunují kolem dokola Středozemního moře po místech jako Terst, Dubrovník, Kotor, Pazin, Tripolis, Kartágo, Ceuta, Monte Carlo, Syrakusy, Katánie, Tetuán... Žádné z těchto míst jsem zatím nenavštívil. Ale prakticky celoživotně si nesu přání tak učinit, a právě kvůli té verneovce. (Aspoň tedy Terst, Pazin a Dubrovník bych opravdu rád viděl.)
U nás v Agónii je sborníkem sci-fi povídek pí Hauserové vzniklých převážně ve druhé polovině 80. let a na počátku let 90.; celkově reflektují životní pocit perestrojkového osmdesátkového období.
Ptal jsem se sám sebe, proč knihu číst ještě dnes. Řekl bych především, že se stále číst dá, není to žádné utrpení. Pro dnešního čtenáře zůstává čtivá sci-fi knížka, tj. dobře napsaná antiutopie z českého prostředí. U žánrové četby mi toto připadá v podstatě hlavní a postačující - vzpomeňme například na knihy p. Julese Verna.
Mám obrovské psychické zábrany kritizovat takového idola a nesporného génia, jako je tvůrce Nedokončeného kalendáře. Přesto mě na knize pár věcí i rušilo:
- Tu a tam jsem si říkal, jestli je nutné označovat tolik věcí a lidí za blbé.
- Čtenáře asi nenadchne pár témat tehdy sice aktuálních, ale dnes po 20 letech už strašně vymlácených: název státu, Santa Klaus vs. Mikuláš.
- Zastávání se francouzského jazykového zákona nepůsobí moc domyšleně; je sice pravda, že p. Jamek ten zákon hájil s odstupem a nadsázkou. Problematičnost takových zákonů se zábavně ukázala už v průběhu doby, kdy jeho jazykový sloupek vycházel, protože jazykový zákon pak vydalo i Slovensko, což u p. Jamka už najednou takové nadšení nevzbudilo.
- Nejhorší rána pro mě, coby bezvýhradně oddaného fanouška, byla však hned první kapitola. Tam se p. Jamek pustil do boje za přechylování cizích ženských jmen. To byla tedy studená sprcha!
I přes dílčí výtky je kniha přínosná a mohu ji příznivcům jazykových koutků samozřejmě doporučit.