jarmik komentáře u knih
Pravidla směšného chování jsou vynikající. Nemohl jsem se od té malé útlé knížečky (s krásnou úpravou) odtrhnout; přečteno prakticky za den. Myslím, že pan Hakl píše opravdu dobře.
Stylem nejsou Duchové Šumavy úplně můj obvyklý šálek kávy, nakonec bych tuto knihu přesto doporučil. Zvlášť tedy navrhuji ke zvážení šumavskou dvojkombinaci s filmem Král Šumavy.
Vydařená epizoda. Hned od počátku mě děj pohltil. Skvělá zábava, co mě zahřála u srdce.
Skvělá premisa (finský jeřábník zastupuje boha), ale pak chabá kniha.
Kniha je stručná a poutavá. Ať už má konkrétní čtenář jakoukoliv míru důvěry k těm teoriím, může ocenit přehled nejnovějších archeologických nálezů, které ukazují zajímavé mezinárodní, až mezikontinentální styky obyvatel Čech v době temného raného středověku: s oblastí antického Středomoří, samozřejmě s Avary, s Iránem, se Skandinávií, ale i s irskou misií.
Čtenář dostane též příležitost znovu ocenit práci p. Kosmy, který zápisem vladařského rodového kultu tvořeného starými pověstmi českými postavil kulturní základ české státnosti, která sice není z nejpevnějších, ani nejúžasnějších, ale ani tak nějak stále odmítá definitivně zmizet.
Kritický pohled na EU. Bohužel moje očekávání brožura nenaplnila, protože jsem čekal promyšlenou argumentaci pro českou národní strategii. Je to však spíš politický pamflet. Není myslím dobrým začátkem, pokud se zastáncům centralizace podsouvají jen ty nejhorší úmysly. Užitečnější pro naši debatu by bylo vycházet z toho, že i protivník má dobré úmysly, ale má věc húře promyšlenou.
Komandant vesmírné lodě konverzuje po službě s ostatními členy posádky. Probírají myšlenku aktuálního bestselleru, který nastolil provokativní otázku: je potřeba přežití dostatečným důvodem pro to, aby člověk cynicky a oportunisticky přizpůsoboval morální pravidla? Velitel v té době ještě netuší, že velice brzo toto etické téma bude testovat každý den.
„Past na Persea“ je výtečná antiutopie. Klade důraz na psychologii a organizaci převýchovy občanů ke správnému ideologickému obrazu. Žánr antiutopie nebyl starší české sci-fi nikdy cizí; „Past na Persea“ se však od většiny prací českých autorů tohoto žánru liší tónem vyprávění, který zcela postrádá satiru, jinak v české sci-fi obvyklou. Naprosto neutrální tón vyprávění není vůbec humorný; čtenář vycítí snad jen stopové prvky mrazivé ironie.
Kniha zarezonuje u čtenářů se zájmem o téma životní strategie jedince v systému, který vyžaduje ideologickou konformitu projevu a myšlení.
Normálně se nad politickým děním povyšuji a podceňuji ho: proto byla kniha p. Kaisera pro mě přínosná. Uvědomil jsem si, že i o české politice lze psát zajímavě a že je mojí chybou, když o ní nejsem informován.
Knihu velice doporučuji. Vedle čtenářského zážitku je i inspirací pro výlet na Pražský hrad a pro pohled na katedrálu jako zhmotnění záměrů mnoha pozoruhodných osob v průběhu celého trvání českého státu a místní církevní obce; já osobně se na ni budu dívat jako na kousek toho nejlepšího z Francie a Německa, který tu ze zbožnosti a z lásky k vlasti postavil p. Karel IV.
Útlá publikace má 36 stran a minimum textu. Na kvalitním papíře jsou malé reprodukce 22 fotografií p. Sakaie a symbolicky po 3 fotografiích od p. Sudka a p. Funkeho.
P. Sakai prezentuje v katalogu především snímky z cyklu Tsuchiura Panoramatica, které zobrazují předměstské scenérie jeho rodného města Tsuchiura, a několik ukázek z cyklu Night Cities.
Tenká brožura plná obrázků představuje rozsáhlé architektonické dílo významného prvorepublikového architekta p. Freiwalda. Jeho dílo a život jsou silně spojeny s první Republikou. Možná je dobré zapamatovat si p. Freiwalda jako příklad člověka, kterému Republika otevřela nové možnosti k životnímu dílu a on je plně využil. Hned v r. 1921, to mu bylo 31 let, založil se společníkem p. Böhmem stavební firmu a zastavěli v dalších dvou desetiletích značné množství pozemků po celé republice.
Stejně tak můžeme však jeho osud použít jako ilustraci vysoké úrovně, na kterou se český národ vypracoval v prostředí habsburské monarchie, neboť p. Freiwald (ročník 1890) byl jedním z řady českých architektů té doby, žákem p. Kotěry na Akademii výtvarných umění v Praze.
Nejpodnětnějšími pasážemi v knize pro mě byly úvahy o tom, jak mocným konceptem pro vzájemnou úctu, důvěru, ochotu solidarity a spolupráce je národ. Zdá se, že - byť v mnoha ohledech jde o podivný kýčovitý konstrukt - národní identita je velice silná a možná jako jediná umožňuje efektivní fungování státu, jak si ho představujeme v moderní Evropě, tj. s rovností, výběrem daní, ambiciozními veřejnými projekty a programy za účelem cílevědomého rozvoje blahobytu, s kvalitními veřejnými institucemi a službami a rozsáhlým přerozdělováním. Poukazuje v této souvislosti na příklad Evropské unie, jejíž relativně zanedbatelný rozpočet budí setrvalý nesmiřitelný odpor občanů vůči přerozdělování fondů na evropské úrovni, zatímco řádově dramaticky vyšší výdaje národních států jsou akceptovány a považovány za v zásadě spravedlivé.
Silným místem je i poukaz (doložený i prvními empirickými výzkumy), že pouhá existence cizí diaspory ve společnosti ničí vzájemnou úctu (spolupráci, důvěru) i mezi původním obyvatelstvem cílové země navzájem.
Podle mého názoru nejlepší českou knihou mimo beletrii jsou skripta od p. Karla Půlpána Nástin českých a československých hospodářských dĕjin do roku 1990. Doporučil mi je kamarád v r. 1993, když se z nich učil na FSV, tak jsem si je tam šel tehdy koupit. Od té doby je všude s sebou tahám a koukám do nich.
Skripta p. Půlpána nasadila pro mĕ velice vysoko laťku v požadavcích na psaní o historii, jak by se mi jakožto čtenáři líbilo. Od té doby při každé četbĕ na toto téma v duchu porovnávám s prací p. Půlpána, ale zatím zůstává v mých očích pořád neporažen. Nástin je především učební materiál, ale je napsaný jasným jazykem, který odráží přesné myšlení a vypointované názory. Informace plynou rychle, soustředí se jen na to hlavní. Ale v tom je kouzlo této knihy: to hlavní je rozebráno zase do detailu a především do čísla. Kde má autor volbu, vždy mlčí a nechá místo výkladu hovořit jen tabulku se statistikou. Tabulky zabírají obrovskou část tohoto textu.
Co však cením úplnĕ nejvíce, je důsledné psaní v širokém kontextu. V této knize se vždycky dbá na to, aby určité období nebo jev bylo promptnĕ dáno do souvislostí celých českých dĕjin a současnĕ - a to je dle mého názoru v dĕjepisné produkci vzácné - porovnáno se situací v zahraničí.
Četba studií p. Patočky vyžaduje od čtenáře uvedení se do stavu, který mi dosti připomíná meditaci: musel jsem se aktivně zdržet zabíhání myšlenek mimo čtení. Bylo potřeba maximálně soustředit veškerou pozornost právě jen na aktuální slovo a aktuální větu, a s touto aktuální větou pokud možno splynout.
Jako laik si z nich odnáším spíše okrajové postřehy, samotné filozofické rozbory jsou pro mě převážně průtokové. Hlavně jsem si zapamatoval poznatek, že p. Patočka vysoce cenil dílo p. Máchy. Zejména ve starší studii z doby protektorátu je cítit vzpruha, kterou p. Patočka čerpal od starého národního velikána.
Nejvíce mě zaujala patrně kapitola o tom, kdo je největším fotografem bretaňské krajiny: komerčním králem je evidentně p. Philip Plisson, který organizuje velkolepé fotografování z vrtulníku a jeho dramatické snímky majáků a pobřežních skalisek jsou prý všudypřítomné v kavárnách celého světa. P. Šmíd zvolil jeden takový snímek p. Plissona i pro obálku této své knihy. Výrazným soupeřem a protipólem p. Plissona byl již zesnulý p. Thersiquel, lokální matador, který zemřel v chudobě a celý život se zaměřoval na zachycení všednější (a možná realističtější) tváře bretaňského regionu.
Kniha se mi nakonec líbila. K naladění před dovolenou v Bretani ji mohu doporučit.
Náhodou se u mĕ ocitla kniha z rodičovské knihovny od p. Jana Suchla s názvem Cesta končí pod Huascaránem z roku 1970. Popisuje tragický osud československé horolezecké výpravy do Peru konané téhož roku.
Katalog bych každému vřele doporučil. Je krásně provedený, nádherně se čte. Mapuje dílo slavného architektonického páru. Jejich realizace patří k nejznámějším českým stavbám z doby 60. a 70. let. Jsou autory čtyř hlavních staveb: hotelu Thermal v K. Varech, obchodního domu Kotva, Domu bytové kultury na Budějovické a československého velvyslanectví v Berlíně.
Skvělá publikace, nabitá krásnými formulacemi, ke kterým se už nyní vracím a budu se k nim vracet dál. Česká krajina a baroko je přesně jedna z těch malých, ale fajnových knížek, které mám doma na speciální poličce, aby byly vždy po ruce.
Jsem zřídkavý čtenář komiksů a hledám v nich spíše únikovou zábavu. Mýty jsou pro mě skvělou volbou: vtahují mě do děje, mají zajímavé postavy, neurážejí mou inteligenci, ale přitom mě ze čtení nebolí hlavinka.