JasmínKučera komentáře u knih
Čtu ji každé tři roky. A pokaždé chci být bohémem, automechanikem a anarchistou. A pokaždé miluji Pat a doufám, že se uzdraví...
Nedočteno.
Mohlo to být zajímavé, ale fiktivní polistopadový děj je přehnaný, neodpovídá předpokládanému vývoji tehdejší reality. Možná o racionalitu autorce ani nešlo, třeba si střihla jakési sci-fi; každopádně z toho nevzešla ani ryba, ani rak. Spíš takový další zbytečný Viewegh.
Oblíbený námět knihy sice zajistil autorovi ocenění, ale nechytlo mě to. Celých 500 stran jsem přemýšlel, není-li to psáno spíš pro děti.
Bez autenticity; nepomohla ani smrtka, která působí vykonstruovaně a samoúčelně. Je to nešvar soudobé spisovatelské generace: neumí přitáhnout jazykem, dějem, vyprávěním..., tak si vymýšlí různé bizarnosti - smrtky, stoleté staříky skákající z oken...
Remarque nic takového nepoužíval a přesto jeho knihy mají tisíckrát větší působivost.
Honza z Inizia je miliardář.
Čas netráví ničím jiným, než-li zasíláním knihy s návodem na zbohatnutí.
Knihu ale neprodává. Posílá ji jen za poštovné.
Asi už má peněz dost.
To zní velice věrohodně, že?
Pepa Formánků psát neumí, jenom prostě chce být slavný. Proto neustále řeší, jak sám sebe hledá, předbíhá, ztrácí, nachází... Klišé, proklamace, komplexy, nuda.
Pro nás nostalgiky sqělé čtení. Kultivované, detailní, sugestivní.
Příliš grafomanské, bez zajímavého stylu. Dobré jako učebnice dějepisu, kdyby to nebylo tak rozvleklé.
Ať si paní přečte Miluj bližního svého od EMR. Oč kratší, o to působivější.
Obdivuhodná knížka! Četl jsem v dětství, ale dodnes si pamatuji na čarodějnici, zastavený čas, jedli, krajku... Netypické pohádky, zato velice působivé a podmanivé.
Napište něco o válečných krutostech, utiskovaných afričanech a nějaké to ocenění vás nemůže minout. Co na tom, že nemáte talent ani zajímavý jazyk, a že za rok o knize ani pes neštěkne.
Naštěstí Diop nezdržuje dlouho, za dvě tři hodiny přečteno.
Červená knihovna. Slaboduchá zápletka a neustálé a otravné líčení, kterak hrdina niterně trpí... (asi jako já při čtení).
To, co Remarque dokázal jednou větou, Zweig neumí ani na padesáti stranách.