jitrnic komentáře u knih

Všechny dějové linky jsou precizní (osobně jsem se nejvíc kochal rozjímáním neexistujícího Goetha s ještě méně existujícím Hemingwaeym), zřejmě i mistrně pospojovány, byť také mně některé spojitosti unikly, jak moje pozornost ke konci knihy polevovala (ta v doslovu Kunderou odhalená identita jedné z postav mi nedošla ani omylem). Myšlenkově jedním slovem úchvatné.

3 15.10.2022

Hodnotím absolutně, ač si vůbec nejsem jistý etičností vydávání soukromé korespondence, byť mnoho let po umělcově smrti. Dojem z Mistrovy osobnosti také poněkud zkresluje, že jsou tu uvedeny pouze jím psané dopisy plné úcty, proseb a naléhání. Bezpochyby i on sám obdržel dopisy v podobném duchu, jistě i k němu mnoho vynikajících lidí té doby vzhlíželo, jako on vzhlížel s úctou a pokorou k umělcům soudobým i minulým (ne tak k vládnoucím elitám).

Myslím si, že to vše, jaký Beethoven byl, je právě v jeho hudbě a v ničem jiném, protože skutečný umělec a jeho dílo jedno jsou.

3 31.01.2022

Mix historických událostí s červeným Harlekýnem, nějakou tou explicitní brutalitou a hodnotami 21. století je ambiciózně koncipován do několika dějových linií, mají být do něj umně zakomponované skutečné historické události. Z mého pohledu se to nepodařilo dotáhnout – ať už některé příběhy či postavy, které v ději v tichosti bez pointy opustíme, nebo závěrečný absurdní mohutný časový skok k významné události anglických dějin, kterým u mě celé vyprávění zcela ztratilo na věrohodnosti.

3 17.12.2021

Důležité je vědět, že knihu dal dohromady po Zweigově smrti zmíněný Richard Friedenthal, sám Zweig nashromážděný materiál nepovažoval ani zdaleka za dokončený. To zmiňuji tak trochu jako omluvu pro formu poněkud unavujícího věčně se opakujícího kolotoče Balzacových životních nezdarů, výstředností a dalších a dalších literárních vrcholů.

Je tak dobré si přečíst právě závěrečnou poznámku Richarda Friedenthala a v edici z roku 1976 i doslov Jana Otokara Fischera (ano, nese se v marxistickém duchu, přesto čtěte). Tak nějak mi z nich vyplývá, že je nemožným až nesmyslným úkolem hodnotit vlastně kteréhokoliv člověka, nejenom geniálního (ať už hodnotí Zweig Balzaca, Fischer Zweiga nebo my kohokoliv). Ani když si dáme tu šílenou námahu jako autor a prostudujeme stohy dokumentů o daném člověku, nezjistíme o jeho nitru zhola nic a všechno psaní o něm bude pouhou naší svévolnou interpretací. Spisovatel je pro mě ten, kdo je jako Bůh všudypřítomný ve svém díle.

Skoro bych tak hodnotil tuto knihu jako zbytečnou, ale zájem o Balzacovo dílo ve mně vzbudila, takže co vlastně namítat.

3 11.09.2021

Dobré, přehledné a čtivé. Jednou za čas by si měl člověk podobnou shrnující knihu přečíst, i v jiných oborech - většinu ví, ale dost důležitého zapomněl, dozví se i něco nového a dá si do souvislostí. A má ze sebe celkem dobrý pocit, že není naprostý ignorant.

3 12.05.2020

Pavla Kosatíka nelze vnímat jako historika, který vám řekne, jak přesně to vlastně tenkrát doopravdy bylo, nýbrž jako spisovatele, který na základě určitého množství faktů dává dohromady víceméně svévolný výklad historie. Ten není tím konečným pravým poznáním, nýbrž jiným úhlem pohledu, alternativní (k té, co si nosíme v hlavách) historickou realitou. Tu pravdě nejpodobnější si už musíme stvořit sami.
Karel Čapek pochopitelně nebyl servilním chudinkou, Masarykem okázale ignorovaným. Kosatík vlastně jen velice letmo připomene, že šlo o mimořádného spisovatele, respektovaného největšími autory (G. B. Shaw, H. G. Wells, ad.) své doby, zcela pak ignoruje skutečnost, že TGM Čapka sám navštěvoval.
Přesto jsou Hovory s TGM dobrou konverzačkou, dotýkající se (snad až příliš letmo) těch nejzávažnějších témat. Hlavními hrdiny jsou dva pánové v určitých rysech připomínající našeho prvního prezidenta a jednoho slavného literáta.

3 16.05.2019

Po celou dobu čtení vlastně dost nepříjemný román, kde jsme s důsledkem rodinné tragédie seznámeni hned na jeho počátku, abychom se postupně dozvídali o jeho aktérech, které vlastně ani jednoho nemůžeme mít úplně rádi... a víme, že to celé blbě skončí (a vlastně to skončí ještě hůř, ponorem do duše člověka, který došel až na konec duševních sil).
Přesto nebo právě proto jde o mimořádné dílo, pozoruhodné jak věkem, kdy Styron tuto knihu stvořil, tak mnoha psychologickými (a patologickými) rovinami - rozklad alkoholikovy osobnosti, promiskuita (která nemusí být spojena s potěšením), nedospělost, citová závislost, vliv náboženství... Styron vše skloubil s ohledem k svému tehdejšímu věku naprosto neuvěřitelně.

3 16.04.2019

(SPOILER) Klíčový okamžik celého vyprávění nedává smysl (jakým způsobem chtěla hrdinka svého milého oním osudným udáním "neztratit"?), vývoj vztahů a vliv historických událostí na ně je dost předvídatelný. Ale to vám dojde patrně až po dočtení knihy nebo nad tím mávnete rukou a budete chtít číst rychle dál. Čte se to samo, aniž by se to čtenářovi podbízelo.

3 12.02.2019

Toto dílo by bylo na dlouhý rozbor. Mě, politickým přesvědčením kymácejícího se kdesi na středu, vychýlil Orwell touto knihou zase o něco více doleva. To neznamená, že bych mu ve všem přitakal (obrazy jako tlouštík cpoucí se křepelkami zavánějí parodií), ale nelze mnu upřít citlivost a vnímavost.
Knihu lze rozdělit na tři části - první je takřka válečná groteska ve stylu Jak jsem vyhrál válku, druhá část ozřejmuje pozadí konfliktu (v tom jsem se zamotal), třetí pak deziluzivním vykreslením manipulace s pravdou, vedoucímu k pochopení Orwellova rozpoložení, v jakém psal 1984.
Rozbor a polemika by vydaly na samostatnou knihu.

3 06.02.2019

Knihu vlastně ani nelze označit jako sbírku básní, formou jsem byl poměrně zmaten a záměr jsem pochopil až díky doslovu Emanuela Frynty. Respektuji Kolářův záměr i tvůrčí poctivost a neústupnost, nicméně bych si dovolil nesouhlasit – starou formu lze naplnit novým obsahem, naopak nová forma může skrývat obsahovou prázdnotu (netvrdím, že to je případ této knihy).

2 21.12.2024

Nejsem cílová skupina, nechci moc kritizovat. Je to kniha pro mainstreamového čtenáře, tudíž lze ocenit snahu o komplikovanější formu. Vyprávěna je především v přítomném čase, postavy mluví a jednají všechny prakticky stejně bez ohledu na věk a pohlaví, ale to ani nelze označit za chybu, to je trend.

Pět ročních období se i tak čte poměrně dobře, bohužel jim v poslední čtvrtině ve fantasy sekvenci, která měla být zřejmě klíčovou, spadne řetěz.

2 26.11.2024

(SPOILER) Baladický příběh jemně kouzlící s každým slovem jak Vladislavem Vančurou, tak výborným Alfrédem Strejčkem v mluvené verzi. Milosrdný závěr přisuzuje nakonec každému podle jeho zásluh.

2 11.09.2024

To mohl být výtečný thriller, nebo ještě lepší společenská satira. Mix obojího je ještě stále dost dobrý (i když ne úplně příjemný, obě hlavní postavy jsou hnusné), až do mnohokrát zmíněného zvratu a závěrečné třetiny, která neví, co si se sebou počít – což je velice častý jev u mladých českých spisovatelů (bavíme se zde o těch, kteří se pokoušejí o skutečnou literaturu) – umějí skvěle psát, nebojí se psát o současnosti a nastavovat jí zrcadlo, nebojí se odvážných forem, ale nedokážou zatím své texty uzavřít do smysluplného celku.

I tak jsou pro mě tato díla stokrát cennější než všechny ty bestsellery našich vyhlášených hitmakerů.

2 25.03.2024

Rozhlasová hra s Janem Hájkem špičková. Dílo a jeho vyznění za mě silně neetické. Přetavení vlastní existenciální úzkosti v přitakání tyranu, vrahovi a šílenci v jednom, vybaveném pro potřeby této hry pronikavou inteligencí a neprůstřelnou logikou. Jediný Chaerea nepůsobí při rozmluvě s prudce inteligentním Caligulou jako úplný pitomec.

2 05.11.2023

Klasické lyrické částečně veršované drama plné podivuhodných dějových zvratů, od milostné frašky až k tragédii. Snad by mě oslovila procítěná divadelní realizace, v psané podobě na mě Manon coby dílo působila příliš naivně a verše mi přišly takové nějaké ledabylé. Nezval uměl lépe.

2 08.06.2023

Ne, to není nějaká společenská satira od Oscara Wildea, jak jsem se domníval. Vlastně se to ani nejmenuje Lady Fuckingham. Koho by zajímalo, co to tedy je, nechť ráčí číst. Je to příjemné.

2 28.05.2023

Nesedí mi pozice, do které se pasují pisatelé dopisů Werichovi, kdy ve snaze vyjádřit Mistrovi obdiv stávají se menšími a ještě menšími, hodlají se stát zřejmě trpaslíky... Na druhou stranu mi vlastně nic není do toho, co si Werich s kým soukromě dopisoval... A tady je na můj vkus příliš korespondence té, jejíž souvislosti můžeme maximálně tušit a o povaze Wericha i ostatních si vytvářet spíše zkreslené než objektivní představy... Ale to už asi bude úděl každého podobného výběru. Pohled na osobnost Jana Wericha, na souvislosti, na společnost a kulturu 20. století je to každopádně obohacující.

2 05.02.2023

Jak někde Jung sám praví, netřeba vnímat jako Písmo svaté a každé jeho slovo tesat do kamene. Netřeba se asi ani namáhat nelehkým blouděním lidskými hlubinami, pokud člověk nedosáhne určitého věku, možná i zenitu, dalo by se říct. Možná šťastní ti, kteří nerozumí. Každopádně někdy byste to měli zkusit přečíst, až se vám to jednou trefí do té správné životní fáze, budete mít pocit, že TO JE ONO.

Přesto, že možná Jung došel svým poznáním dál, než kdokoliv jiný před ním a po něm, určitě si od něj hned zas tak něco nepřečtu. Sebezkoumání, kterým při čtení procházím, není vždy úplně příjemné. Pokud se mu Jung věnoval celý život, není divu, že se svému okolí odcizil...

2 17.06.2022

Nejucelenější, dějově nejsmysluplnější Vonnegutova kniha, zároveň k lidstvu nejtvrdší a nejnekompromisnější. Jako by Mistrovi s lidstvem jednoduše došla trpělivost a nehodlal jemu ani sobě nadále cokoliv pozitivního nalhávat. Přesto je ono dopředu známé rozuzlení za mě super a byl bych pro takovéto pokračování lidstva, i kdyby bylo beze mě.

A jako vždy jsou Galapágy kopcem proklatě trpké legrace. Pro mě možná i vrchol Mistrovy tvorby.

2 19.04.2022

Určitě jsem po poslechu audioknihy a přečtení zdejších recenzí zvědavý na opěvovanou vizuální stránku knihy, NICMÉNĚ každému doporučuji právě audioverzi v podání fantastického Leoše Suchařípy v jeho ŽIVOTNÍ roli.

2 17.09.2021