Jonny komentáře u knih
Mám docela rád kult, co se kolem knihy točí. Ale kniha samotná... pff. Zábavná byla jen chvíli (zejména druhá čtvrtina). Spousta humoru mi připadala zbytečně prvoplánová.
Po povedeném druhém díle jsem se pojal předtuchu, že i třetí díl si udrží svoji kvalitu. A... Nespletl jsem se. Čtivé, místy napínavé, místy zajímavé (fascinovalo mě například Frankpledge). Jen... to s tou jeskyní bylo jasné skoro od začátku. :)
Jak prožít šťastný život? To vám tahle kniha neprozradí, ale dozvíte se o nástrojích, které by vás ke šťastnému životu mohli dovést.
V knize je dost návodů a cvičení, každému určitě nesednou všechny. Ale věřím, že každému, kdo není ke svému životu lhostejný, má knížka co nabídnout.
Podrobněji jsem se rozepsal v recenzi:
http://postrehy.honzakacer.cz/vlastni-plan-pro-vlastni-zivot/
Zajímavý koncept světa, nebo spíš jednoho konkrétního života. Kniha mě vtáhla do děje dost rychle. Stejně tak netrvalo dlouho, než mě okouzlila Rhiannon.
Příběh člověka úplně nepřekvapí. Překvapil mě ale přístup hlavního hrdiny k tělům, v kterých se ocital. Mít k dispozici tělo, jehož osud mě zítra nemusí zajímat... pff. Člověk nepotřebuje moc fantazie, aby ho napadlo co všechno by se tak dalo zažít, vyzkoušet...
"A" mohl s tímhle pokušením trochu víc bojovat... Jeho vesměs slušňácký přístup ubíral příběhu na věrohodnosti.
Čaroděj Zeměmoří je asi zamýšlený jako dětská literatura. A v tom případě mu není třeba zas tolik vytýkat.
Dost mě štvaly názvy - lidí, ostrovů, věcí, kozel atp. Možná je na vině překlad, nevím. Přišlo mi, že jsou hloupé, nepasující - hlavně ze začátku.
Richard P. Feynman byl jedinečný člověk! Nejenže dosáhl skvělých úspěchů v akademické dráze coby Fyzik, navíc se skvěle prosadil v umění a aby toho nebylo málo - taky skvěle píše. A přitom působí dojmem uvolněného, vstřícného člověka. Jsem rád, že jsem se s ním mohl potkat alespoň skrze knížku.
Důstojné pokračování prvního dílu. Moc rád jsem byl zase v přítomnosti Dona Tillmana, racionálního sympaťáka. Snad jen škoda, že děj byl ve výsledku dost sluníčkový - křivdy vyřešeny, nejasnosti vyjasněny.
A jako vyloženě nepovedený mi přišel úryvek s porodem telete. (Pokud je potřeba porod asistovat, tak se k tahání plodu nepoužívá řetěz - když už, tak řetízek, ale mnohem spíš porodní provázek.)
Dost se mi líbil "svět džinů", tedy to, jaké mají schopnosti a co je limituje. Do příběhu jsem se začetl rychle, zpočátku jsem byl nadšený. Ale moje nadšení vyprchalo poté, co se děj přesunul do paláce (a už tam zůstal).
Zprvu vážná, posléze trochu infantilní kniha. Myšlenka samotného Tao-ismu je sympatická. Některé popisované metody a odkazy jsou bizarní. Kniha v první řadě provokuje, v druhé snad něco přináší. Velkým plusem je rozsah, který se drží v rozumných mezích.
Ze začátku jsem měl pocit, že jsem v syntéze Lukjaněnkových knih. Hlavní postava je muž kolem 30 let, je vyzbrojený, má tajemný úkol, cestuje se zde mezi světy, obyvatelé planety Země se dělí na ty obyčejné a hrstku vyvolených se speciální schopností...
Postupně se příběh z tohoto klišé vymanil, byl překvapivý, napínavý, čtivý. Posledních 80 stránek jsem zhltnul na jeden zátah.
Už dlouho se mi nestalo, že bych narazil na knížku, díky které bych šel spát po půlnoci - tahle to zvládla.
Od 40. stránky jsem byl ponořený do příběhu a hltal jsem každé slovo.
Pokud jsem měl k něčemu výhrady, tak to byl "reálný svět". To že by se někdo stavěl s komíny (kvůli úspoře místa), mi připadá hodně přitažené za vlasy.
A dost mě iritovalo používání slova: programování/naprogramovat - dost často o žádné programování nešlo.
Těžko nesrovnávat s knihou Dobrý proti severáku. Drahý příteli má dost pomalý rozjezd. Prvních 40 stránek bylo nezáživné plkání, ale pak mě příběh pohltil. Líbí se mi, jak do děje vstupuje víc mailových adres - člověk si tak na příběh (a postavy) může udělat názor z více úhlů pohledu.
A nejzábavnější postavou je stejně stará energická semetrika věnující se divadlu.
Připadá mi škoda, že text není víc stylizován do mailové podoby (minimálně s těmi hlavičkami by se dalo lépe pohrát).
Tahle se povedla. Vlahoš von Rosret mi přirostl k srdci, dost mi vadilo, že se s jeho příběhem ženeme ke konci tak závratnou rychlostí.
Nevídaní akademikové jsou vydařené dílo. Pro mě jednoznačně to zábavnější z Pratchettovi tvorby. Pokud bych měl něco vytknout, tak snad jen rozsah díla, ke konci už to prostě bylo poněkud zdlouhavé.
Snůška motivačních keců. Kniha neřeší "jak hrát?", jen tupě opakuje "hrejte".
Čtivá a poněkud syrová kniha (Zola nezklamal, naturistického popisu bylo v knize až až). Pasáže popisující zmatené velení, nejasné a nesmyslné rozkazy mě skličovaly - a že jich je v knize spousta. Až jsem se třásl, když jsem si uvědomil, že kniha nebude mít k realitě daleko.
Dobré rozšíření Jobsova životopisu. Spousta informací pro mě byla nových, pohled na Apple byl nezaujatý. Je vidět, že Patrick je odborník a ještě ke všemu píše čtivě.
V době, ve které kniha vyšla byla patrně převratná, snad i dechberoucí. Dnes už ale kouzlo patrně vyprchalo. Po prvních 20 (?) stránkách jsem některé strany přeskakoval a nakonec jsem knihu ani nedočetl. Text je vlastně dost monotematický, kritika má v celé knize obdobné pojetí, mění se jen objekty kritiky.
Superprognózy jsou jednoznačně zajímavé a čtivé, ale připadá mi, že nejsou tím, čím by chtěli být. Nástroje které by vám měli pomoct ve tvorbě lepších prognóz mi připadají (až na jednu výjimku), nejasné, nesystematické nebo zbytečně náročné.
Více v moji recenzi: http://postrehy.honzakacer.cz/co-je-tip-a-co-prognoza/
Tahle knížka mi připadá taková... taková nepratchettovská. Prostě taková jiná, než ostatní co jsem četl. Kantůrek si skvěle poradil s překladem. Cpát Fíglům jazyk s prvky asijského (tím směrem, jak je morava) nářečí bylo odvážné, ale zafungovalo to.