józi.odkudkam komentáře u knih

ČÁST 1.
Hodně hořké čtení, které dost dobře nemůže jen tak odmávat ani skalní fanda Orlíku, či Marty Semelové; Tim je možná amík, ovšem také historik se specializací na střední a východní Evropu vládnoucí jedenácti evropskými jazyky (včetně ruštiny a ukrajinštiny) což mu umožňuje sledovat zahraniční TV, tisk a vůbec nezprostředkovaně studovat zdrojové materiály. A že knížka hezky ozdrojovaná je. Pojďme se jí mrknout mezi futra.

Ivan je smutný případ; nemá moc čím, krom surovin, kohokoli nalákat a tak sousedi, pokud jím nejsou beznadějně geopoliticky skřípnuti, hledají celkem přirozeně budoucnost jinde. Co s tím? Inu, když na to nemáte, stáhněte druhé na svou úroveň; jelikož jste na bahno zvyklí, zvítězíte v něm svou zkušeností, stupadla si uděláte z padlých. Ruská zahraniční strategie, mimo otevřené agrese samozřejmě, v kostce. Export politické rétoriky, destabilizace (nástrojem je i Sýrie; největší uprchlické vlny následují masivní ruská bombardování civilních cílů 2015) financování proruské/EU opozice (brexit-N.Farage+kampaň Vote Leave, Fr-Národní fronta-Le Pen, De-Schröder-dnes v radě Gazpromu, Ita-Berlusconi, Aut-Svobodní, Cze-Zeman a 33 mega od Lukoilu...na Trumpa nemám sil, tak jen letmo; s celkovým dluhem 4 miliard $ u 70 bank mu už žádný ústav nechtěl půjčovat a tak v devadesátkách vyhlásil bankrot...načež vstal zázračně z polela a rozjel nové developerské projekty...financované skrz Bayrock group ruskými oligarchy, kteří si zároveň prodejem/nákupem jeho nemovitostí prali špinavé peníze) Informační válka, repetice asociačního pásma hlasování= (počínaje r. 2012 jsou volby v RU oficiálně přiznaným rituálem formálního podrobení se tzv. suverénní demokracii; lokálně 150% účast, celkové oblastní součty zakončené třemi nulami...nakonec i sám Medveděv prohlašuje na výtky stran volebních výsledků; všechny ruské volby byly odjakživa zmanipulované)=západ=úpadek=sodomie=satanismus=antikrist=globální židozednářské spiknutí financující neofašismus. Vážně. Směšování protimluvů je žádoucí, neboť paradoxní, souběžně koexistující výklady prospívají chaosu a implicitně i erozi rozumu; důraz je kladen na emoci. Odkolnění hněvu a frustrace zejména chudší vrstvy obyvatel směrem od Ruska k EU a UA je pak špílcem vrcholným. Účelově zřizovaná/řízená fóra, trollí/botí farmy, falešné účty, vyvolání nejistoty, relativizace faktů; mimochodem, ono trumpovské fake news, je původu ruského, první užití při anexi Krymu 2014; fejkovyje novosti. Není třeba věřit Rusku, splněným cílem hybridní války je nevěřit ničemu, zejména ne novinářům, jenž jsou trnem v oku všem autoritářům; duševní realitu formuje emoce jitřící, face/twitter mem-virální, zpravodajství; virtuální prostor let 2014-15 tak například ovládla diskuze, zda Ukrajina existuje, zda jsou v ní fašisté (samozřejmě jsou, tak jako všude; nicméně ani v první volené vládě hned po Majdanu nedosáhla jediná z nacionalistických stran 5 % potřebných k tomu, aby mohla žvanit byť jen v opozici; naopak tři ministerstva obsadili rusofonní mluvčí) a zda do ní vůbec Rusko vtrhlo.

Co mě na Cestě k nesvobodě zaujalo asi nejvíc (mimo rozboru předehry současného dění na UA a pro mě zprvu překvapivé, evropské historii však odpovídající teze stran dlouhodobé neudržitelnosti samostatného národního státu, ergo nevyhnutelnosti koloniálního impéria x právně integrovaného společenství) je ideologické podhoubí, emergence rasputinovského přízraku; institutu dvorního filozofa, vykladače etiky a dějin, našeptávače, rádce, portrétního mistra a životopisce jeho carské výsosti. Je to legrační, pod vší spletí kleptokratických monopolů a z oken kontumovaných novinářů nakonec tepe zbytnělé ego jednotlivce. Žádné velké historické překvapení. Nechápejte mě zle, řádné ego mají i politici západní, jenomže ti jsou alespoň jakžtakž svázáni odvolatelností a hájením pravidel vlastní svázanosti. Ale zpět k filozofům, neboť duo křesťanských nacionalistů Iljin & Dugin (+ mediální guru Surkov; dnes Solovjov) přikládají pod kotel ve velkém stylu; Rusko, za celou svou tisíciletou historii, vždy bylo a je nevinné, vždy bylo a je obětí, bere si jen to, na co má odvěký nárok a vždy se jen brání...hmm, i ruský korunní klenot, 2. sv. válka, začala koordinovaným útokem Německa na Polsko ze západu a Sovětským svazem z východu; to vše v rámci Riebentrop-Molotovovy dohody, paktu o vzájemném neútočení výměnou za rozdělení si koláče Evropy (skutečnost v RU nyní nelegální; btw, 2017 vyšla nová učebnice dějepisu jež toho gumuje/přepisuje mnohem víc)...Dále nám duet pěje o dni spravedlivého zúčtování, kdy na trůn usedne jediný a všemocný spasitel, jenž lidstvu svou osobou vrátí jeho původní božskou jednotu; Principem demokracie je nezodpovědný lidský atom, musíme proto odmítnout mechanické a aritmetické chápání politiky, jako i slepou víru v počet hlasů a jejich politický význam...moc přichází k silnému sama...přijmeme svou svobodu i své zákony od ruského vlastence, jenž Rusko povede ke spáse...bude náležitě můžný...stojí sám a osaměle i koná, jelikož vidí budoucnost politiky a ví, co je nutné učinit; rusové pokleknou před živoucím údem Ruska, nástrojem sebevykoupení.

Mysl národa je od potenciálně reformní budoucnosti orientována k neposkvrněné minulosti, jejíž cudnost je před zhýralým západem hájena moudrým a věčným (nástupnictví není řešeno) vládcem. Rytířský mstitel křivd je předurčen. Šílené, tohle bych třeba, vidouc na netu, okamžitě odepsal jako hoax; při tom jde o krásně doložitelná tvrzení. Putin nechal převést Iljovy ostatky ze Švýcarska domů, jeho souborně znovuvydané dílo rozeslal darem celé státní správě, včetně mediálních dramaturgů, a citace z ní se pravidelně objevují v jeho projevech, které si sám píše. S rostoucí intenzitou se v nich pak také objevují termíny Ruský prostor, Nové Rusko...a zastřešující termín Eurasie, jejímž duchovním otcem je Dugin; Od Kamčatky po Lisabon (kratičký, zato výmluvný rozhovor s ním zde https://www.youtube.com/watch?v=Du7fOoW_euE)

Věděli jste, že se stromy dělí na listnaté a jehličnaté? Nic si z toho nedělejte, já taky ne a to jsem zahradník násadou od přišláplých hrábí nejmíň na třikrát pasovaný.

Ale vážně, Ikarova edice Průvodců přírodou je dosud nepřekonaným vzorem polních určovacích klíčů a současně výstavní ukázkou skopčácké mentality. Pořádně, přehledně a systematicky. Na první dobrou by si jeden řekl, že se jména viníka vaší neznalosti nejsnáze dopátráte skrzevá uspořádání listoví, tvaru samotných listů a struktury borky. Vzhledem k tvárnosti jen takové čeledi bukovitých však Ikar moudře určil výchozím bodem květenství a plody. Velmi nadstandartní je detailní, relativně štědře velkoformátové zobrazení výše uvedených atributů; jinde jsou květy/plody/listy/.../ kolikrát zachyceny nedbale, velmi umělecky z dáli, či dokonce vůbec. Nechápu.

Slovní popis vzhledu, ročního cyklu, výskytu, užitnosti atd. je navíc často doplněn rozličnými zajímavostmi díky nimž jsem si průvodce bez valného přemáhání pročetl jen tak od stolu. Viz. např. Ořešák královský; "botanicky přesně vzato nejde v případě lahodných semen o ořechy, nýbrž o pecky peckovic a v nich ukryté laločnaté dělohy"...šach mat, vegani!

Pro čechoslováky a obdobný póvl je pak také dobré vědět, že dík blízké lokalizaci originálního tisku odpovídá zastoupení zde vybraných druhů houštinám krajiny naší..neztratíte se s ním ale ani v Chorvatsku; dotek středozemí je tu též.

5 ***** s olivovou ratolestí

PS: mé top stromy jsou, v tomto pořadí - borovice, bříza, dub

22 27.05.2023

Motýli, či můry? Vše se zdálo tak krásně nalinkované a ono ne, fanatici křesťanští, cool, pak tu máme, jak se ukazuje, lautr stejně stejně „cool“ mutanty a nakonec nejoddanější fantiky ze všech, fanatiky telepatické (mám na mysli ty „zélandské“; tady bych čekal největší míru porozumění!); darwinismus v neúhybně čisté, a proto i dost děsivé podobě. Ruku do ohně za to, že si byl Wyndham plně vědom obludnosti, co mu nakonec skanula z pera, bych nedal. Nebo nevím, jestli mu fakt šlo o to ukázat, jací jsme my lidoopi (ať už „čistí“, „zmutovaní“, nebo „vylepšení“) pořád jedna a ta samá nemilosrdná pakáž, tak kšiltovku dolů. Ten pocit tu ale nemám, vyznění bylo jasně „spravedlivé“. Asi se půjdu optat nějakých Neandrtálců, ups.
Budiž, ať už tak či onak, ze sebe za onu závěrečnou brutalitu 4 uroním.

22 06.02.2023

Co tu ve svém prastarém komentu nevidím; že Ztracený svět postrádá nosnější myšlenku? No fuj...jen jsem si na něj, po drahné době od přečtení, vzpomněl a hned slyším Thornea (přesné znění jsem si samosebou zpětně dohledal, jeho smysl ovšem slyším, jakoby tomu bylo dnes!): „Za sto let se budou lidi smát. Budou říkat: Víš, co si tenkrát lidi mysleli? Věřili na jakési fotony a elektrony. Umíš si představit něco tak pitomého? A s chutí se zasmějí, protože v té době už budou mít novější a lepší fantazie. Thorne zavrtěl hlavou. A zatím, cítíš, jak se houpe člun? To je moře. Moře je skutečné. Cítíš, jak se ti do kůže opírá slunce? Vidíš nás všechny sedět pohromadě? To je skutečný svět. Život je nádherný. Je to dar být naživu, vidět slunce a dýchat vzduch. A fakticky nic jiného ani neexistuje.“
Nevím čím to je, zda přízrakem korony, či svátky, ale leze na mě sentiment; Vánoce jsou časem pokoje a radosti, užijte je spolu v člunu!

22 20.12.2020

Úf, dosud se mi žádná knížka nečetla tak krásně špatně. Krásně ve smyslu hltavě hnusných svinstev (kvůli nim jsem si taky Kladivo půjčoval, že) vůči lidskosti a špatně ve smyslu zoufale svíravé křivdy ubezmocněné nemožností Bobliga ze stránek za vlasy povytáhnout, uříznout mu hlavu, a tu jakožto, dámy sklopí zrak, živý pisoár s mýdlíčkem ve vykloubené sanici přibít do pekla na zeď a věčnost amen.
5 hrozných *****

PS: Ano, je to černobílé, vydírá to city a Kaplický byl, jako každý tklivý spisovatel, úchyl, a šlape neuvěřitelně.

22 19.03.2018

V prcesu (freudiánský překlep, no) hledání mě sice těžce diskvalifikuje skutečnost, že nejsem profi farmářem, ale i tak jsem se rozhodl (když prach ještě nezvlh) flintu v žito neházet. Nuže, o výběru partnerů, jak tak koukám, fundovaně psali dva hlavní playeři; jakýsi hustě vousatý strejc Darwin a Anthony Hopkins - Mlčení Jehňátek (viz. foto) - Plzák. Věc je jasná, když se někdo jmenuje Plzák (už jen skutečnost existence rodové linie toho jména ukazuje na zevrubnou orientaci v problematice) tak to prostě nemůže dopadnout špatně. A taky že ne. Při propírání jednotlivých typek/typů jsem si připadal, jakobych listoval štůskem kartiček pokémonů; vlastnosti, plusy, mínusy, bonusy...teď už se asi na lidi nedovedu dívat, aniž bych jim v duchu nějakého toho pokémona na čelo nepřiplác. Tabulka ne/příznivých typologických průsečíků je pak surreálně cynickou(?) třešínkou na dortu; statistiku a letitou klinickou praxi ale asi neoblafneš.

Kapitola sama pro sebe je pak typologie zamilovanosti; co převážně vidíme v umělecké tvorbě je ze své podstaty neuspokojitelná/vyděračská láska kanibalská, v lepším případě sentimentálně romantická s kanibalistickými prvky, nikdy ne láska manželská; při tom právě neochota přijmout přirozenou nutnost přerodu - začíná kolem 6. měsíce - vztahu v lásku neokázalou, zato trvalou, je velkým zdrojem pochybností, zklamání a často vede k rozvoji vlastnosti nejzhoubnější, hysterie, totiž idealizaci sebe sama přenesenou na pár; a běda, když se představa nekoná!...hmm, možná by v rámci duševní hygieny nebylo od věci zinscenovat divadelní hru Romeo a Julie po 20 letech.

Nutno ovšem podotknout, že velká část knihy je věnována problematice dlouhodobého, rovnostářsky párového soužití, reskepktive postupům jak tímto minovým polem projít; předně z min strhnout kamufláž zažitých romantických představ a stereotypů, spatřit je...jak jsou, a pak se kolem nich učit zlehka našlapovat. Zvlášť delikátní je vzájemné přelévání si číší jedu, jenž v rámci negativního emočního přenosu uvnitř páru rozvrací rovnováhu vzájemné žádoucnosti; že tohle všechno autor předestírá s humorem není rozmarem, ale nutnou protiváhou umožňující o tak hrůzostrašných věcech věcně mluvit aniž by se příjemci ošívali, či nedej-amor šprajcli...původně tu měly být heslovité odrážky s krátkým komentem, ale bylo by jich tolik, že to zkrátím; důležité je nevynucování společných činností, rozdělení autority v různých polích působnosti, uznání, prostor, všeobecná střídmost (vs askeze x narkomanie), balanc citově-mocenské a/symetrie, oboustranná dohoda/schopnost přejít ve vyhrocených časech do režimu formálního, taktilní sympatie - přítulnost (vs povrchnější sympatie vzhledová), !zažitý rytmus!, nespravovat co funguje, nehňahňat se ve všem, nebát se mlčení a osvěžovat se změnou v zábavě, jídle a volnočasovými aktivitami vůbec...ultimátně osvěžující volnočasovou aktivitou je pak potomek...v konci bych ještě přidal motto nezaměňujme ctnosti za jejich funkci...funkce (např. stabilita a spokojenost) lze dosáhnout, a často je to vlastně i nejreálnější variantou, spíše změnou přístupu, než upínáním se k nějaké virtuální ctnosti; chci říct, teď mi třeba pocit, který jsem původně dojemně choval, a sice že se už jen četbou téhle knihy zpronevěřuji jakési vlastní opravdovosti (či dokonce podvádím; jo, fakt jsem taková trubka:) přijde žalostně naivní...a že mnou skrzevá četbu mnohdy projel trpký osten je cena za otevření očí (v mém věku tragikomické, ale tak co, lepší pozdě, než po smrti) víc než přijatelná. Bylo by však hrubé redukovat Klíč na toto...prostě si jej přečtěte...a to i když se v závazky zrovna nehrnete, ono je tu mnoho sebereflexivně přínosného, jako i do života obecně přenosného. Závěrem bych dodal, že jde, k mému překvapení, spíše o manuál pro muže; sufražetky by, byl by-li ještě mezi námi, Plzáka z fleku kastrovaly rezavým nožem, není pochyb. (upřímně, Míra místy působí jako konzerva i na mě; jistě, základní vzorce lidského chování a vztahů zůstávají beze změn...přístupy k nim se ale posunout mohly, ne?) Každopádně mrazivě vtipné, čtivé & poučné. Tak to má být, víme, pane Darwin?...a né mi tu, s divým leskem v oku, mávat před nosem komparatistikou zobáků galapážských pěnkav.

Hodnotit budu prozíravě až po diamantové svatbě.

PS: Za velmi vážné je nutno považovat, že mlčení není projevem citového nezájmu muže. Muž je zálesák, a pokud není, tak za moc nestojí. Tři zálesáci dokážou sedět u ohně a mlčet. Ani jeden neřekne: Chlapi, vy mlčíte. Asi mě nemáte rádi.

Velké velikosti není, jen malé velkým smí se chvíli zdát, jak kamínek u oka, když nosem ryješ v zemi.
Tolik bídy a zmaru, že nezbývá, než právě je obrátit v možnost, smysl i spásu. Šeď lidské duhovky, v ní jen co motýlí šupinka jasu. Greene umí tnout i hojit a i když se dohromady celkem nic neděje, tak se děje. Jen mimo bezprostřední zajetí fyzického plánu, na styčné ploše střetu vnitřních světů. Instantně jedna mých nej a Greene jde do oblíbených, i kdyby vše ostatní od něj mělo mít hloubku louže. Upřímně ale takovou možnost považuju za jalovou - jen z letmého setkání vysvítá, že je autor na slovo vzatým psychonautem s přijemně neotřelým tokem vědomí a i když se mi třeba některé příměry a podobenství lehce příčí, tak prakticky co strana, to nějaké životní zastavení/přehodnocení...což se mi často nestává. Doporučuju v podstatě komukoli - nevěřím, že se najde někdo, v kom výraznou stopu neotiskne.

5 rozpraskaných *****

PS:„Osud zbožných mu vždycky dělal starosti, bál se o ně. Dospívali tak často ke smrti ve stavu neochvějné samolibosti, plní pohrdání.“ „Nedalo se dělat nic jiného než klást jednu nohu před druhou, škrabat se dolů a zase nahoru; když déšť ustal, bylo vidět z vrcholu rokle jen širý zvrásněný kraj, plný lesů a hor, zatažený šedým mokrým závojem. Podíval se dolů jen jednou a pak už to neudělal. Podobalo se to příliš pohledu na vlastní zoufalství.“

PPS: Eh, Moc a sláva je zářný příklad toho, proč je užitečné nechat soudy uzrát. Při zpětném ohlédnutí totiž zjišťuji, že jsem byl podveden. Já zkrátka Greeneovi postavu kněze nevěřím. (na jednu stranu slaboch s nulovou vůlí a zodpovědností, na stranu druhou nejpřísněji upřímný a vždy odhodlaný služebník boží apod...ne, takový typ by byl, se všemi těmi slabostmi, co v podstatě vylučují kvality protilehlé, za kopečky mezi prvními; „život by mu podstrčil své výmluvy“ a Greene by neměl o čem) V průběhu četby jsem byl jeho rozkolísaně nejednoznačnou mnohovrstevností opakovaně uhranut...abych nakonec zjistil, že je prostě jen nevěrohodná. V jiném formátu by mi takto polarizující charakter, jenž je zde svorníkem celého dramatického oblouku, nevadil. Při vší důsledné syrovosti a realismu, v jejichž duchu se děj nese, mi ale nejde z mysli slovní spojení „kukaččí vejce“. Rozumějte, nejsem úplně slepý, k jemnocitu lidských paradoxů hluchý troglodyt s nutkáním mít všechno zaškatulkované a chápu, co, jak a proč chtěl Greene říct, jen ne a ne z jazyka spláchnout pachuť podsunuté účelovosti, jež v mých pohárcích zevrubnější košt neustála. Při tom bych měl, sám jsa ludrou se slabostí pro chlast, za hozenou kost naděje možného zvratu vynášet Moc a slávu do nebes. Nějak nemohu, cítím za ní uměleckou pózu, říznutou jakýmsi veřejným pokáním. 4 umně umělé ****....autora však nezatracuji; píše jak jiní dýchají a i přes jisté zklamání mi toho dost co k duševnímu skusu dal. A kdo ví, kdyby mě každá knížka donutila přemýšlet o ní tak zaujatě, jako tahle, tak nejspíš neobstojí žádná; to máš ode mě ale Greene vděku za úspěšnou snahu stvořit něco skutečně burcujícího...njn.

PPS: A tak ne, uplynul víc jak týden a Moc a sláva nevyčichla, v mnoha motivech se ke mě stále vrací a jde zkrátka o přiliš důležitou knihu na to, aby jí ve vitríně nasvěcovalo nekompletní souhvězdí.

21 29.07.2022

Když kamarád na základce přinesl tuhle knížku do třídy (už jí, za dosti nekřesťanskou antikvariátní cenu, konečně vlastním taky!) vytáhla mou víru v tajemno z hrobu (a to už jsem ostříleně nevěřil ani na ježíška); obydlet strašidýlky lidská obydlí byl tah geniální, magie tak nezůstala na zápraží, ale vloudila se pod postel, za gauč, do koše na špinavé prádlo...(mé pokusy detekovat Hnusníka pižmového obsypáním dlažby kolem onoho koše moukou se u vyšších míst nesetkala s valným pochopením)...a za sebe bych klidně bral lexikon strašidel ryze domácích...což neznamená, že by ta lesní/luční/městská neměla své.
Ale přejděme od jalového řečnění k terénní praxi. Jelikož paní Klimtová sama žádala o aktualizace a doplnění, tak jí, byť opožděně, vyhovím. Mám silné badatelské podezření na nové druhy, zejména na Chmýřskřítka domácího (se skromností sobě vlastní navrhuji jeho systematické zařazení v rámci kryptozoologické nomenklatury coby „Pumilio domesticus zimelicus“), který po nocích, či v časových úsecích opuštění domu jeho domělými vlastníky, pilně střádá smítka prachu a tvoří z nich nadýchané chomáčky, které umísťuje do vysavačem obtížně přístupných periférií jednotlivých místností...to ale není vše, na základě pečlivých pozorování si troufnu oponovat autorčině doměnce, že moderní svět strašidlům nutně škodí; kupříkladu Upírek sršivý nám saje baterky v dálkových ovladačích natolik nenasytně, že se chuděry ani nestíhají hojit a tečou. Tasemničník teslův, napojený na rovodnou síť za sádrokartonovým stropem v koupelně, zas způsobuje mrkání žárovek...některá strašidla pak odhodila šat těl zcela a celá se přesunula do datasféry; počítač mi kupříkladu brzdí Vrzal okenní, net zas úspěšně stínuje Ryška plápolavá a nehasnoucí pece mlsně šilhajících Ježibitbab mě o zlomkrk vykrmují soustavně vnucovanými keksíky.
Tuhle knížečku směle pořiďte svým ratolestem, podnítíte jejich fantazii a lehce ironickou nadsázkou doprovodných textů se jistě pobavíte i vy samy; jde o naprosto okouzlující, trestuhodně zaváté dílko, které si autorka sama napsala a ilustrovala (ono jí ani nic jiného nezbylo, tajemní tvorové se fotopastí chytit nenechají; film se nevyvolá, čočka je umazaná, paměťový šum, vždycky něco...proč myslíte, že nemáme pořádný záznam yettiho?); a jak ho ilustrovala(!) od paní Klimtové bych si moc přál nějaký „hororový“ večerníkek...žel už se tak nestane.

5 srdečných, nadmíru roztomilých *****

(SPOILER) INTERPRETAČNÍ SPOILER.
Ti schopní moci, krom moci vzdát se moci, přes mrtvoly jdoucí, vyšlou pěšce ošetřit svou investici. Pěšec, v úslužném předklonu, poslušen rozkazu, couvá od masivu stolu, drán džunglí supí, sune se pod klenbou stromů k pochybnému cíli. Co shledá v jeho stínech? Pohlcenou zrůdu, na trůnu ohnutých hřbetů kreaturu, tak podobnou Těm, jež ho sem, namířeným prstem vyslali; leč bez kravaty, atributu; takto nahá, odhaleně pravá, se zanícenýma očima. Politování hodná...Jak jen doma takovým nasloucháme.

Působivě obrazný příběh o jhem tlumeném hladu, jenž pohltí nás když usednem k veslu moci (nelakujte se, že byste byli jiní...spíš ještě bídnější; tu nemusíme měnit sebe, tu svět mění se dle nás; Kurtzovu bludu alespoň nechyběla organizační struktura a jistá primitivní velikost) Tragédie, jež ve své nejednoznačné, s možností vykoupení, co kočka s myší si hrající, zraňuje jak má; tu zaútočí, tu se stáhne a na závěr nenápadnou, leč o to hlubší ranou tne; donutí vás s vyřknutím ortele váhat. Hypnoticky budovaná atmosféra rozpadu fasády je svým vyústěním, místo aby se ukázala samoúčelnou, náležitě podtrhnuta a společně utvářejí znepokojivý, betonové džungli zrcadlo nastavující celek, jenž si své místo na literárních výsostech zasluhuje.

Při vší chvále Srdce doporučuju „zkušenějším“ čtenářům; nad touhle povídkou bych možná před desíti, patnácti lety akorát tak pokrčil rameny a šel o dům dál...Dle Hvězdného kodexu, který jsem si zavedl, a taky proto, že jsem zmlsán vizuálně vymazlenou a exponenciálně hypnotičtější orgií onoho rozpadu v Coppolově adaptaci „Apocalypse now!“ zůstanu na čtyřech akurátních ****

21 05.08.2021

Liú Cíxīn nám v šedesátkových, lidově demokratických kulisách honu na gramotností postižené čarodějnice až do pravděpodobně nejryzejší formy kapitalismu současnosti (tedy pegingské korporátní vlády - nějak nechápu, proč si kapitalismus automaticky spojujeme s brzdou centralizace moci, s demokracií) servíruje čínskou variaci programu SETI. Právě atraktivní, dějinně místní prostředí a univerzální(?) jazyk vědy (jehož pravdivost si netroufám posuzovat- spíš jsem byl rád, když jsem místy rozuměl), zkrátka všechna ta obtěžující vata na kterou si někteří stěžují, tvoří páteř knihy. Bohužel na úkor estetiky - Liú pracuje s až násilně roubovanou, strojenou obrazností a herci - Wen ťie je lehká anomálie - na place, místo aby opravdu žili, jen šustí scénáři.
Nejsilnější motiv Tří těles však pro mě nepředstavuje samotný kontakt civilizací a jeho důsledky, ale způsob, jakým si autor pohrává s obecně uznávanou platností nejzákladnějších východisek podstaty bytí, totiž s předpokladem reálné existence pricipů; a ne, fakt není nutné si pěstovat rozcuchanou kštici a plazit jazyk na fotografy, aby jste po dočtení svedli ocenit enormní nesamozřejmost a požehnání kosmického řádu...je li tedy vůbec mimo naší mysl jaký. Škoda, že zrovna tenhle aspekt jen tak bokem smířlivě vyšumí do nikam a frčíme dál. O potenciálně zajímavé, žel totálně zazděné, příležitosti chopit se problematiky hledání styčných bodů s mimozemským „myšlením“ ani nemluvě; V ostrém kontrastu s počáteční, úvahově hutnou krmí tak o to víc zamrzí nedotažený konec, jenž sráží totální WTF moment SPOILER směšného využití znalostí a schopnosti manipulace s podstatou jinak krásného nápadu sofonů, kteréžto by samy o sobě byly levou zadní sto učinit celý děj zhola bezpředmětným! KONEC SPOILERU
S tím vším počítejte a dle vlastního naturelu si s žonglováním tří těles ne/zahrávejte. Mě ten exkurz za pár rozbitých vajec (jestli v něčem Tři tělesa vynikají, pak je to množství zcestí k bloudění) a hojné odbíhání k internetům asi stál a i když jsem byl v dílčím hodnocení výše příkrý, musím uznat, že mě epický příslib dílů dalších v houšť Temného lesa a Vzpomínku na Zemi láká. Uvidíme.

4 opatrné ****

21 31.12.2019

Zbytek mě vyměřeného času na tomto, mocnými jedy zatím nespáleného, světa hodlám strávit snahou vypiplat hodinářským strojkem poháněný model sila (s mikrokosmem betlému lidiček uvnitř) v průřezu plechovky od fazolí; asi sem divnej, ale mě se to líbilo. Jasně, po spirále schodů se nám dolů valí kaskáda logických kotrmelečků, charaktery jsou niterně rozervané jak Julietta s rambonožem pod balkonem a aby toho nebylo málo, Huges ho napsal takřka unikátně uniformním slohem.
Přesto přeze všechno mě ale Silo...bavilo...a vlastně i dalo, co slibovalo, totiž popis problematiky soužití lidí v mokrém snu každého Doomsday Preppera; v podzemní arše s uzavřeným koloběhem a navrch ještě přidalo slušnou úvahu k přežvyku ohledně toho, SPOILER, jaké historie jsme vlastně otroci, potomci a spolutvůrci mi sami, potažmo kolik z ní si s sebou vítězové vzali do hrobu. KONEC SPOILERU
Jedna rada závěrem. Když už Silo odvíčkujete, tak ho dejte do dna. Spousta věcí, i když se to zdá nemožné, začne (s přivřeným okem) dávat smysl později.
Buď jak buď, jsou čtyři, ochotně mi skočily do střely nálady a jsou spokojené; tedy 4 spokojené ****

PS: Všimli jste si absence hudby v jakékoli její podobě? Brr...

21 30.07.2018

Steinbeck narval mezi nebezem svůj psychoanalytický hever a do vzniklé škvíry vměstnal duševní obzory, strachy, puchy, naděje a děje u nichž zcela vážně hrozí, že je nezapomenete...na červeným trojúhelníkem orámovaný vykřičník Cathy Amosové teda určitě ne.
Ani na Sama a na Leeho a na Caleba.
Ani na Olivii v neexistujím letadélku ne.

Éh, nechtěl jsem, ale asi Musím; „Timšel“

5 právem klasických *****

21 07.03.2018

Subžánrový mls, či lok mločích slz? Vyberte si.
Dost jsem dumal, jak tak neuvěřitelně mentální koláž vůbec mohla spatřit denní svit a po krajně konzervativním okrajování všech možných nemožností má mysl osiřela s jedinou přijatelnou hypotézou. Rollins z hrobu za flígr vytáhl Karla Maye, po uši ho nabušil ayahuascou a takto revitalizovaného ho o půnoci, spolu s nerudným jaguárem a polobotkou plnou vodky, umístil do bouře beatů na nějakou raveparty v aglomeračních rozvalinách São Paula...hezky za mixák s do běla rozžhavenými vinyly Vinnetua, Crichtonova Konga a Indiana Jonese. Vědomě sebeironická (doufám), knižně-filmová (z fleku hratelný scénář) guilty pleasure neohroženě balancující na hraně hrany vkusu otrlého brusiče bucharů; zdatní, vševědoucí a až k pláči čestní pašáci s.r.o., adekvátně nečestní a stejně tak papundekloví zlosyni, hladoví hadi, hladová džungle, akce, piraně, napětí, zlato, bahno, bubny, k románku způsobilé a za tím účelem i příslušně rozmístěné děvy, tajemno, sytí kanibalové, mraky hmyzu, emoce, nemoce, pijavice, černá magie, mutanti, praktické gore efekty a hlavně žádné podělané CGI! Chroupajíc popcorn jsem dokonale vypnul a nosem kolem sebe spokojeně pršel colu. Rollins je právem králem komorního B.
Hrozná tapírovina s bezmála nulovou přidanou hodnotou, ovšem tapírovina, která do vás s nakažlivě naivním (a obchodně-lstivě vykalkulovaným) nadšením valí všechna možná thrilla´ekšn SF edvenča klišé, jaká slyšet chcete a jaká potřebujete; hádám, že literárně-kvalitativní ekvivalent červené knihovny pro pány. S pravicí na bibli a tou druhou na bambitce mi ale nezbývá, než přiznat, že mě vlastně docela bavila.
Těsně, ale přece; hlasuji za mls.

m*ň*a*m

PS: V pralese se mi nějak zažádalo deštivé kulisy a hned napotřetí zakopl o tu pravou, vždyť jak jinak vysvětlit, že se jí už dobře dva měsíce, a bez omrzení, nechávám hypnotizovat při všem možném?....buřina jak hrom, ale taková útulná, běsní si a neruší...mírně stáhnout hlasitost a https://www.youtube.com/watch?v=mPZkdNFkNps

20 04.11.2022

Josef „Sepp“ Alterberg je fakt řízek; místo aby se jednu třetinu svých memoárů kál, tak prostě řekne, že zabíjení propadl, místo aby třetinu další rezervoval hanění režimu, tak jej prostě zmíní jako holý fakt. A tak mu zbylo dost místa na to, aby se mohl věnovat skutečně zevrubnému a syrovému popisu (alespoň tak soudím na základě svých expertních znalostí, nabytých při střelbě ze zákeřně sabotované vzduchovky na pouti) veškerých náležitostí (taktika, technika a celkový vhled do každodenní reality vojáka) svého „řemesla“. A to řemesla náramně řeznického; jasně, válečné paměti obecně lkají nad „hrůzami války“...přičemž se pak ale, co do formy a obsahu, od toho slovního úzu raději moc nevzdalují; pokud možno jenom čísla a hlavně se neumazat...no, u Josky tohle nehrozí; popisnost brutality zde, bez jakékoli nadsázky, dosahuje úrovně splatter-punku. Ovšem bez cool hlášek a umocněné bezútěšnou skutečností děje. Tahle olověná třešínka se vám postará o slušný průvan hlavy, a víte co? Když vám pak na konci strejda Sepp suše poví, že zabíjení lidí trvale zničilo i něco v něm samém a jak je pak bez této chybějící části sebe sama těžké, ne-li nemožné se vůbec k žití vrátit, tak je to pro mě ve své prosté nahotě silnější zjevení, než tuna jalového moralizování.
Původně jsem uvažoval o hvězdě dolů za jistý patos a „nedokumentární příběhovost“; mám ale pocit, že obojí, spíš, než aby by jí to uškodilo, její výpovědní hodnotu podtrhlo (jak říkám, většina válečných pamětí se nějaké osobní zainteresovanosti bojí jak čert kříže, což vede k výčtu faktů a čísel a ve výsledku i zcela kontraproduktivnímu dráždění masožravé zvídavosti; jak to doopravdy chutná?...no, tady se vám tataráku dostane vrchovatě). A hvězdu nesundám ani za oslavu „vojácké tvrdosti“, kterou mezi řádky nejde necítit; mám totiž pocit, že Sepp, a nejen on, takový funkční postoj, alespoň zčasti, zaujmout musel; když se není čeho chytit, protože se spolu s vámi třese i celá zem, tak se asi musíte zbláznit, aby jste se nezbláznili.

5 neomaleně krutých *****

20 08.01.2021

Malá, velká pohádka o moci slov a pravé, nitrotvárné magii; v přijetí chyb a odhození pýchy leží tajemství skutečné síly, neboť ta vyvěrá z úplnosti. Vždyť meč be šrámu je jak drahokam bez kazu; pouhou ozdobou.
Banální? Ano a vůbec mi to nevadí.

5 jak víno zrajících *****

20 22.12.2020

Zatímco na gymplu pro mě Blade Runner ztělesňoval Olymp filozofického tázání, dnes převládá pocit mlácení prázdné slámy. Naštěstí jsem si četbu zpestřil objevem slámy nové....on to tak třeba autor myslel (nebo taky ne) hned od začátku a mě relé seplo až teď, ale co už; Dickovi možná vůbec nešlo o to, zda androidi disponují metafyzickým nárokem postnout si k selfíčku na f*c*booku status člověka (doufám, že jsem těch sociálně-síťových scifi termínů užil správně), jako spíš esli celá naše hýčkaná gloriola jedinečnosti lidství není jen přebubřelou laboratorní aparaturou na chemické bázi snících těl, co se k obrazu svému obklopuje eletrickými obvody měst, továrnami na stroje vyrábějící stroje a tak dále...

...no dobře, zas až takový kretén, abych bezvýhradně věřil všemu, co jsem výše zplodil, ještě nejsem...

...a je-li libo, můžu jet i extrém opačný, vytočit Mercerismus do krajnosti a doufat, že vírou v obnovu, světlo a v různosti nalézanou jednotu tuto víru kóduji ve svou hmotu a až se na konci času při velkém smrsku bude rozhodovat o znovuzažehnutí kosmu, převáží (i dík vaší trošce) ty struktury hmoty, co si jej přát budou...
Koneckonců: „Všechno je pravda, všechno, co si kdo kdy myslel.“
Jak říkám, Blade Runner je milé, neškodné duchovní cvičení, jenž svým transcendentním přesahem pudí ionty k formování úvah, čímž rozšiřuje škálu zábavy o jiný druh kvality, než třeba prdící vtip (proti prdícím vtipům nic nemám...třeba ten ze Švejka, jak potenciální ženich žádá potenciálního tchána o ruku jeho dcery a ten, že né, když tu si potenciální ženich hrozně...no nic). Takže asi tak.

5 sic dnes již stopami cynizmu lehce poťapkaných, stále ale nesmazatelně nostalgických *****

PS: Jedna z mála věcí, kde mi film (1982) svým celkově přízemnějším laděním a chemoemotivní pointou, chemosedl o chlup víc, než knížka. Vangelisova hudba pak vše jen krásně podtrhla. Soundtrack se mi ostatně postaral i o stylový doprovod k četbě.

20 01.04.2020

Život je v Durellově podání azurem obklopená skalka uzlovitých olivovníků, černých cypřišů, trsů barevných domečků, kamení, uliček, racků, sluncem rozpukaných lidiček, vrzání cikád, chodníčků a tajemných zákoutí, až by nejeden ukrajinec pod do běla načechraným mráčkem z ventilu unikající páry málem zapomněl, jak mu na radiátoru příšerně smrdí rozedrané ponožky...
...inu, laskavý humor není můj květináč rozmarýnu. Jenomže rodinka z téhle knížečky byla tak rozkošně hrozná, že jsem prostě dál číst musel a proti všem předsevzetím nakonec i seznal, že se usmívám.

Príma letní náladovka; 4 ze soli, půdy, vánku a slunce se radující ****...á co, za laskavou moudrost, která s odpovídající vážností a přesto odlehčeně neuhýbá ani před smrtí, jednu k dobru přičtu...a na třetí, citelně nastavovanou část prostě zapomenu.

20 19.12.2019

Když se nad cimbuřím kdejaké rozvaliny může tiše vznášet mlha bílé paní, tak nevidím jediný důvod, proč by zrovna na Trebiči nemoh do našeho světa ústit ilegální, k realitě neodborně přilepený sjezd na odpočívadlo s půlnočním bufáčem pro unavené kamionisty z jižní transgalaktické spojky; já těmhle snahám o nápravu okolní světskosti (dělaj se ještě na táborech bojovky?) vcelku fandím. Zvlášť, když se někdo snaží tak sugestivně, jak Karika v Trhlině.

štyry vcelku fajně zimomriavné ****

20 26.09.2018

ČÁST 2.
Kéž by se nad Kreml snesl anděl a masivním Disneyovským nápisem na obloze rozptýlil jeho obavy (které reálně nemá, respektive má, ovšem z jiných, než deklarovaných důvodů; dle mého soukromého názoru neobstojí ani narativ strachu z jádra, vždyť pokud by se světovládce Vladi-Mir skutečně obával rozšíření hranic NATO* a potenciálně i jeho raketových systémů, nikoli hodnotově kulturních hranic západu a s tím bezprostředně souvisejícího ohrožení vlastní židle, pak to, co činí teď, je prakticky nejhorším možným tahem...představme si, že by UA nakrásně padla během dvou týdnů; nu, Putin tak posune své území přímo na hranici s OTANem - s nímž už v pobaltí stejně sousedí - proběhlým konfliktem exhumuje starý dobrý mráz a hranice se opět zježí proti/jaderným arzenálem; takový strach z raket namířených na Moskvu to je...zkusme však situaci otočit, aplikovat na sebe jeho mentalitu a hned seznáme, že s obdobně preventivní a sebeobrannou logikou bychom měli, jelikož s námi bezprostředně sousedí a současně dobrovolně tíhne k východu, speciálně odoperovat Bělorusko, nebo aspoň anektovat Kaliningradskou oblast...ono je to ale stejně všechno putna, celá travestie je de facto jen platformou legitimizující touhu jednoho velikášstvím stiženého ega zapsat se do análů a současně odvést pozornost od nelegitimity svého úřadu, jako i od problémů strukturálních; RU se, co do vertikální mobility nachází na samém dně evropských statistik a co do přerozdělení bohatství napříč společností pak na samém dně, vyškrtnuli Afriku, statistik světových...k narativu útlaku etnických rusů podotknu jen tolik, že za celou dobu samostatné Ukrajiny nepodala ruská diplomacie jedinou stížnost na jakékoli nekorektní jednání; 180° otočka v celé vnitřní, jako i zahraniční rétorice nastala až po prezidentských a parlamentních volbách mezi lety 2012-13) že o něj snad máme zájem; Nechte si své Rusko a zas někdy, až se z toho delíria proberete, nashle. Země bez vize (krom kultu osobnosti a Věčného Nepřítele, lze-li tyto nazvat vizí) vězící v pokřiveném mýtu vlastní bezúhonné minulosti. Nejsmutnější je, že až Putin odejde, nechá svou vlast s v podstatě neexistujícím právně-demokratickým aparátem a tak jí nezbude, než se nechat spasit dalším carem. Začarovaný kruh. Rusko skutečně obětí je, obětí sebe sama.

* V souvislosti s (ne)rozšiřováním NATO mě vytáčí do zemdlení omýlaný argument ústního slibu tohoto nerozšiřování v rámci multilaterálních jednáních o sjednocení Německa r. 1990; Nevím. Co ale vím, a co lze jako příspěvek k současnému dění snadno doložit, jsou dvě podepsané, mezinárodně uznané dohody v nichž se Rusko zavazuje respektovat ukrajinskou nezávislost, jako i její územní celistvost; a sice Bukurešťské memorandum z r. 1994 a ukrajinsko-ruskou Smlouvu o přátelství, spolupráci a partnerství z r. 1997. Dále, slůvko rozšiřování evokuje jakousi aktivní expanzi. Ne, to okolní státy se do NATO, podobně jako do EU, přidávají z pochopitelných důvodů samy; neříkám, že bez vlivů vnějších, ale rozhodně převažuje reálná vnitřní pohnutka. Rusko žádnou obdobně lákavou alternativu nabídnout nesvede; nemá čím, nemá jak, a tak kolem sebe kope a hraje na nejnižší pudy. Prosím, až lidé z celého světa přestanou utíkat do EU, až si tu oligarchové přestanou kupovat rekreační sídla, až sem přestanou posílat své potomky na studia, až se začne dít opak, pak se o něčem můžeme začít bavit.

V konci ať si každý položí otázku; přeji si raději skutečnost složitější, individuálně zodpovědnější, ovšem také mnohotvárnější a bohatší, nebo toužím po silné otcovské figuře, která prostě bouchne do stolu a sdělí nám jaké bude zítra počasí? Viď, Ameriko...byť tam se figurka aspoň mění, je pod reálným tlakem senátu/kongresu, guvernéři jednotlivých států federce mají také slušné slovo a právní stát si, byť se zpožděním, stále svede došlápnout na patra nejvyšší. Jak dlouho ale ještě?
Přečtěte, ověřte, promyslete a ohodnoťte samy za sebe. Budoucnost se o sebe zřízením institutu demokracie samospádem nepostará; toť nejzrádnější, protože ukolébávající, iluze liberálního západu. Hledání pravdy je cestou mezi konformitou a samolibostí.

PS: Jestli chce někdo hloubat nad západní propagandou, nechť prosím srovná to, co vidí doma a následně věnuje půl hoďky svého života vyvrcholení velkolepé (200 000 účastníků + life feed na Russia 2) open air show oslavující anexi Krymu a rozdělání ohníčků v Donbasu; zatímco galavečer věnčí ohňostroje, Grady 21 už mění příhraniční vsi v ruiny. Kdo na to celé nemáte, skočte aspoň na minutu dvacátou šestou; ukázkově klerofašistická mše potírající, s nezbytnými odkazy na 2.sv. válku, fašismus vnější (není bez zajímavosti, že Rusko, počínaje rokem 2013, neuznává státnost nejen ukrajinskou, ale ani pobaltskou, arménskou a co mě překvapilo, tak ani kazašskou - https://en.wikipedia.org/wiki/Kazakhstan%E2%80%93Russia_relations - při tom jsou s Kazachstánem v ekonomické unii, co naopak nepřevapuje vůbec je neuznání pseudostátů v nichž si Rus zamrzlé konflikty kultivuje do teď; tedy Azerbajdžán, Moldavsko a Gruzie...když jsme u uznávání, tak blesková referenda uskutečněná pod vojenskou kuratelou na anektovaném a dobytém území dosud uznalo jen Rusko a Severní Korea; ani Bělorus nekývl) jako i globální židozednářské spiknutí. Na soudržnosti předkládaných narativů nezáleží, každý si najde své...pro pořádek jen zopakuji, že se psal teprv rok 2014 a vše bylo v plenkách, zde tedy slibované gala, žasněte; https://www.youtube.com/watch?v=8K3ApJ2MeP8 ...co se médii šíří teď ví bůh...eh, jistou představu mám, viz. např. tato štvavá alegorie na Russia 1, doporučuju, je kratičká a dost hrozná; https://www.lidovky.cz/video-idnes.aspx?idvideo=V220827_110657_idnestv_pech ...a ono i v tuzemsku máme slušné dobroděje, toto je pan Vrabel https://www.youtube.com/watch?v=kL8kg3ujiyo který spolu s panem Reichlem pod hlavičkou (P)rávo (R)espekt (O)dbornost organizuje protivládní demonstrace, nejpůsobivější sdělení najdete mezi 4:54 - 6:26, stojí za to.

Dosud každý (proti)válečný román, co mi kdy vběhl před mířidla, byl, vzdor těžko zpochybnitelné autenticitě - v potaz samosebou beru jen ty od přímých účastníků - zákonitě křiven potřebou dějového oblouku, motivu hrdinství (ješitnost nedá nikomu a prostě se tam, byť si i v té nejzastřenější podobě, nakonec stejně objeví) a také v sobě, volky nevolky, vždy nesl určitou dávku nostalgie stran pospolité nutnosti; jisté vztahové čistoty a jednoduchosti, kdy lidé s kosou na krku odhazují ega.
Jestli z téhle romance chcete vystřízlívět, pak se tužte, neboť Zinkoví chlapci jsou kádí ledové tříště. Tito sice ústy přímých účastníků hovoří také, jelikož ale nejsou vázáni splétáním příběhu, ani poselstvím, tak, jsouc sami zle pokousáni, bez okolků koušou také. Vlastně se nesou v duchu důvěrně neurvalých PTSD sezení, kde do vás trosky lidí hustí své dost brutální přetlaky a kde se z vlastních zbytků snaží slepit zdání tvaru. Tato forma zpovědné výpovědi, obávám se, bude asi ze všech možných pravdě nejblíž. (docela i chápu, když si pak někteří veteráni, aniž bych však Alexijevičové cokoli zazlíval, stěžovali na jejich zveřejnění; nejspíš byli na dně, poblíž ucho ochotné naslouchat...a to v tu chvíli bohatě stačilo, aby otevřeli stavidla a dali průchod tomu nejhoršímu) Každopádně na mě dolehla skutečnou tíží a nebojím se jí označit jako protiválečnou bez závorek. Rozumějte, fakt hnus; žádná ta rádoby drsná, v současnosti tak oblíbená, koncentráčnická onanie kšeftující s lidským utrpením...žádná katarze spravedlivého hněvu, ani opájení se pocitem bezpečné „hrůzy“ u níž se tak hezky vyhřívá a skrytě konejší/ukájí bída, jako i krutost vlastní...tady zůstává jen mrzačící prázdno, stažený žaludek a v hrudi kámen...ke konci už jsem více méně otupěl...si taky umím vybrat adventní čtivo.

Hvězdit se mi dost dobře nechce.

PS: I když tím asi docílím opaku a udělám reklamu, tak si fakt rozmyslete, jak na tom jste. Nejde o víkendové čtení a mám pocit, že mi jeho prostřednictvím Světlana trvale kousek světla vzala...snad aby jej přesměrovala na místa, kde ho obyčejně mnoho není...Jestli si ze zpovědí odnáším nějaké, v nich implicitně obsažené, poučení? Ano; Nejhorší válka je zbytečná a ještě k tomu prohraná...blbé poučení, ale pak možná taky jedno nepatrné smítko naděje; děj se co děj, vydrž, a dej času šanci, jeden nikdy neví...„Už nezavolám...pro mě tahle epizoda skončila. Přestávám v ní účinkovat...nezastřelím se, ani neskočím z balkonu. Chci žít! Milovat! Podruhý jsem zůstal na živu...poprvý tam, ve válce, a podruhý tady. Končím. Sbohem. Položil sluchátko.“