józi.odkudkam přečtené 358

Krmit démony 2020, Alexandra Alvarová

Po literární stránce jde o chleba s máslem, ovšem s nadstandartně nepovrchním, v názornou praxi přetaveným a hezky shrnujícím ponorem v mechanismy zneužívání demokratických slabin. Tady už nejde o "jen" o kupování si/dosazování politiků/loutek, či prorůstání vysoké finanční sféry/potažmo vlády s mafií, neštítící se vydírání, vražd, či obchodů s rozličnými komoditami, včetně lidí (jen podotýkám, že vše výše zmíněné snáz a neochvějněji usedne na pramen v režimech autoritativních...ostatně právě z nich svá chapadla ony mafie natahují...a "západ" se neštítí potřást si s nimi ploutví, peníze nesmrdí; evropské i americké banky rády pomohly - přes spletitou strukturu hedge fondů - vyprat nemalé peníze nakradené novou olygarchickou aristokracií kolabujících postsovětských států) Novinkou je systematicé přiživování našich temnějších já (a v důsledku rozvracení společenské soudržnosti) pomocí moderních technologií. Cílením politických kampaní za užití datového profilování ("Představte si, že například 90% žen, co se jim líbí Hříšný tanec, volilo Obamu. V Evropě jsme třeba zjistili, že lidé, kterým se líbí značka Hello Kitty, nesnášejí Izrael a pro Brexit jsou zas konzumenti čokolády Cadbury") se společnost začíná obracet sama proti sobě; algoritmickým vytvářením sociálních bublin, jako i zneužíváním/rozdmícháváním/zveličováním jejich rozličných sentimentů (i v sebelépe spravované společnosti bude vždy nějaká dílčí nespokojenost) a vůbec brnkáním na správné struny; když se do tohoto tržně "přirozeného", pozornost si uzurpujícího, dramata a kontroverze generujícího algoritmu sociálních sítí a privátních médií vloží zahraniční hráči, máme problém, jenž narůstá exponenciálně s viralitou nepodložených narativů a tvrzení, jimiž lze informační prostor za hubičku zahltit. Vše výše zmíněné si Čína s Ruskem doma ohlídají, zatímco sami můžou levně zatemňovat a rvát na kusy kolektivní mysl lidí v zahraničí. Nic z toho není vyloženě objevné, ale názorně vše spojit v jeden příběh je edukativně záslužný počin; za což dávám hvězdu navíc (bonusem je i lehký dotek ženskosti; není to nic na sílu a je osvěžující nahlédnout převážně můžský svět taky trochu jiným prizmatem) Jak z tohohle Urobora ven nevím (resp. vím, ale to se nestane; opustit sociální sítě a libovolné téma aktuálního zájmu raději prohnat srovnávačem Ground News...na starší - aspoň 6 měsíců - třebas i velmi zpolitizované kauzy, je pak dobrá wiki; ona se časem, dík open editu, vždy uvede do informační, dobře ozdrojované homeostáze...nebo klidně koukejte na čt; a říkejte si, co chcete, jde o nejvyváženější médium v zemi; když vezmu třeba i teď americké volby a srovnám digitální shitstorm s poklidným a věcným zpravodajstvím - za účasti proponentů obou stran - na naší veřejnoprávce, tak není o čem; resp, pokud o nějakém vyváženějším médiu - tj. skýtajícímu prostor celé názorové škále + dodržujícím základní žurnalistické standardy - víte, určitě mi dejte vědět, rád se přiučím) Nezbývá než zachovat klid, odhodlání, nevlezle šířit osvětu a věřit, že válku o obsah lidských myslí ustojíme...a třeba z ní vyjdeme silnější (já si třeba dík dění posledních let uvědomil, jak málo jsem si byl své postoje schopen obhájit...k čemuž by bez ostré názorové konfrontace nedošlo) Nicméně už teď je viditelným dopadem virtuálního-šílení (přikrmovaného zahraničním působením) vzestup populistických "catch all parties", jež nesplnitelně slibují přiliš mnoho příliš mnoha skupinám s rozpornými zájmy. Smutné je, že se k tak kontraproduktivním praktikám musí(?) v konkurenčním boji uchylovat i strany s potenciální vizí, jež pomalu mizí. Navíc populisté, často na úkor zvýšení dluhu, nějakých krátkodobě pozitivních změn dosáhnou, což jim zvyšuje šance v dalším cyklu. O tom, že se vlivem digitálního mrd*íku derou do popředí současného dění, ruku v ruce s radikalizující se rétorikou, lidé s morálním kreditem, jenž by byl ještě před deseti, patnácti lety nemyslitelný, ani nemluvím; laťka se snížila a dnes může být lídrem svobodného světa patologický non-stop lhář s x Watergaty na krku a všem je to jedno...neboť má nějakým záhadným způsobem, spolu s Elonem, údajně "blízko k lidu". Donnie je vlastně dokonalým avatarem postmoderny; v jeho pojetí je pravda zrelativizována v nekonečnou pružnost. On je věrozvěstem éry(?) post-faktické, neboť ve své osobě slučuje snad všechny myslitelné protimluvy...už vůbec nezáleží na tom, co říká, nebo dělá, důležité je, jakou nestydatostí pohotově zalepí nestydatost předchozí...přičemž je vše obratem zapomenuto, zůstává emoční náboj; strach a hněv. Know-how frenčíza, kterou teď s úspěchem kopírují jemu podobní na celé zeměplacce. 4 záslužně osvětné, čtenářsky přívětivé **** PS: Scott Brennan je v reálu "Steve Bannon", ESC/Challenger analytics je "Cambridge Analytica" a platforma Dexter je "Breitbart"...aspoň tyhle tři subjekty doporučuju powikipedit.... celý text

Utkaný svět 2004, Clive Barker

Ve zkratce YA variace Nekonečného příběhu (zatím jsem teda po hříchu viděl jen film, musím napravit:) Už ani nepamatuju, kdy mě v svůj svět nějaká kniha tak přirozeně vtáhla. Od prvních vět rezonovala a dlouho i držela; možná lehce podbízivá, hranu braku olizující, ale opojná směs útulnosti Kingova To a gaimanovské výstřednosti Nikdykde/Amerických bohů. Jiný Barker než jak jej znám, míň hororový, víc rozmáchlý/roztěkaný(?)...ale nevatí; těch sedmset + stran si svou plochu obhájí. Divokostí, imaginací, atmosférou, nostalgií ztraceného a tušením blízkého. Ve svém jádru pohádka o dospívání, zachování si dětské esence (ve smyslu tajemství a možností; metafyzika kosmu jež reflektuje bytostné přesvědčení svých uživatelů může být normalizačně svazující...ale i nekonečně rozlehlá) jako i o změně, hledání, překonávání těžkostí a návratu. Literární pohlazení, jenž, nebýt jisté...až naivně přímočaré dobrodružnosti a občasně přepálených výronů romantizujícího smýšlení (či odvážně odhalené zranitelnosti?) řadím skoro na roveň zářezů výše jmenovaných šlágrů. Eh...dojem vlastně ještě trochu kazí nesoulad, kdy máte magii hnětoucí samu podstatu a jež zároveň není schopna vypořádat se s bandičkou revolvery opásaných grázlů; totéž, jen v opačném gardu, platí pro Metlu, či Imakolatu. Ohýbání/zveličování/umenšování/a vůbec random užívání Moci tak, aby vyhovovala požadavku nejbližší dějové peripetie zkrátka ruší. Zvažoval jsem čtyři, ale nějak se k nim nemám. Vizuální bohatství zde není jen samoúčelným rejem. Prosvítá jím moudrost...nebo aspoň upřímná snaha o její uchopení. Ad.: A tak ne, s odstupem se po dočtení cítím oklamán. Fantastično Utkaného světa je spíše sešívané; působivá plachta z tisíců nesourodých "za-každou-cenu-tam-chci-mít-i-tenhle-nápad" útržků, ale co je jí to bez stěžně platné; celek světa nepůsobí soudržně, organicky ani funkčně...a v důsledku ani uvěřitelně. Bohužel. Taky je hloupé, že je tu "obyčejný" svět prezentován jako něco šedivého, nudného, div ne zavrženíhodného. Opravdu? Jedno okaté moudro si ale odnáším, v parafrázi bych jej shrnul jako "nic opravdového nevzniká ze samoty, ale ze vztahu (míněno jak v sociálním, tak i v tom nejobecnějším, kooperativně antagonistickém vztahu vlastností, sil apod.)". Z jara asi zkusím víc vystrčit nos z nory, už sem jezevec hroznej. 4 lehce rozčarované **** PS: Laser chválím za jemnou stylizaci vnitřní grafické úpravy. Kapitálky jsou pixelový miniart, mými oblíbenci jsou loďka C a fontána T.... celý text

Satanův deník 2021, Leonid Andrejev

Vau, po první třístraně autorova přezíravého monologu jsem pro sichr mrk na přebal, jestli sem si omylem nepůjčil memoáry vaška klauzů. Nepůjčil. Nicméně je fakt, že tolik pýchy, ješitnosti, zaslepenosti, nadutého velikášství a pohrdaní plebsem (jemuž se současně snaží svou domnělou velikost vnutit) je samou esencí klauzovic rozkvetlé narcistní mysli. A ze satana činí zoufalce, jenž hledá obdiv v očích hmyzu. Smutné. Zvláštní, že obdobný obdiv vlastně vyžaduje i otěcko a když se mu ho náležitě nedostává, tak hned všechny trápí hladem, válkou, morem...nebo rovnou topí; proč bohové, a potažmo všechny "vyšší bytosti", tolik lpí na vděku a respektu nedomrlých larev? Vždyť i jen lidský rodič může v nejlepším případě doufat, že mu děti jednou odpustí, tak jakto že tvůrce všehomíra není víc nad věcí? Ale zpět ke knize... ...jež je antikristovým evangeliem vyprávěným v první osobě; ďábel sestupuje v hmotném těle na zem, kde skrz něj poznává, jaké to je být smrtelníkem. Což by mohlo fungovat, kdyby, podobně jako inri, zapomněl na svůj původ. Ale ono ne, satan ví, jak to chodí v transcendenci, jako i v lidském srdci a přece je ze všeho vykulený. Celý koncept tím trpí a rušivě drhne; autor sice s jakýmsi "pozvolným zapomínáním" pracuje, ovšem nelogicky, ad hoc alibisticky a ve výsledku nepřesvědčivě. A Neříkám, některé postřehy jsou hezké...mnohé zas však stojí na až schematicky teatrální reverzi očekávaného, což chvíli funguje, než prozřete a rázem vidíte spoustu kontrastně líbivé hlušiny. Snaha o velké umění z ní trčí. INTERPRETAČNÍ SPOILERY. Je celý deník lstí, jejímž cílem je nás demoralizovat, co do naší kultivované zvrácenosti nám pochlebovat a vlastní vliv záměrně umenšovat (ďábel sezná, že na povrchu hraje druhé housle)? Nebo jde o psy-op, kdy bůh nadikoval apoštolu Leonidovi zvěst, že lidé už dávno žijí peklo na zemi a můžou si za to sami? To by sice byl takový lehce banální, nicméně dobře míněný pohlavek a zaroveň hozené laso...jen nevím zda po něm šplhat kamsi do hlubin okluzní fronty, nebo se na něm oběsit. Snad je celý příběh o tom, že ďábel - a potažmo bůh - jsou prostě úsměvnými ideály ve slonovinových slujích/věžích, jež ve své éterické podobě ani nemohou jednat jinak a jež se, jsouc tváří v tvář hmotné skutečnosti zaskočeni možnostmi, sami sobě zpronevěřují (ježíš je zmítán láskou, strachem, pochybnostmi a satan hrůzou, soucitem, láskou? právě posledně jmenovaná je motivem nejpůsobivějším; satan popřen láskou je mi v kontextu ježíšova odmítnutí světské lásky v prospěch té boží vlastně i sympatičtější) Snad je testamentem samo o sobě, když jsou nám v rámci spiklenecky důvěrné výměny "autor-čtenář" předkládány ideály coby úsměvné anachronismy, mrky, mrk...nemyslím, že je to v reálu tak zlé. Nejvíc mě zklamal závěr. Za mě celý příběh jasně směřoval k jedinému. A sice že Magnus ďábla od začátku prokouk, rozhodl se jeho majetku využít k spáchání nějakého jedinečně dalekosáhlého hříchu, následně se zabít rychleji než on a zaujmout na uvolněném trůně jeho místo. Pointa je ale taková, že na zemi už pro víru není místo, což se s takovým vyústěním vylučuje...hmm, není vlastně nakonec Satanův deník, ze své podstaty, snahou vrátit lidu víru prostřednictvím zjevení existence ďábla? Jako; hej, tady je můj deník, chápeš, člověče?...eh KONEC INTERPRETAČNÍCH SPOILERŮ Ale tak font je velký, nápad jako takový nosný a otázky vybudil; dostat se mi do rukou na gymplu, budu u vytržení. Navíc působí hodně moderně; rok vzniku 1920 bych netip. Nakonec jsem na hru přistoupil a nelituju. Hmm, možná opráším Cizince v cizí zemi. 3 sinusoidní ***... celý text

Spiritualita bez náboženství aneb Probuzení 2017, Sam Harris

Nádhera. Tohle je pro mě osobně dost možná nejdůležitější kniha, co jsem četl a potřeboval jsem to zpracovat; výsledek jsem kvůli většímu rozsahu přesunul do recenzí...zkuste, je to pár stran, v nichž jsem se co nejlépe pokusil vystihnout jak knihu, tak přínos, jako i pohnutí...a kdybych jimi hnul jen jediným dalším bytím, bude má radost o to větší. (klidně písněte) Budu osobní, neboť jiné cesty není, lepší reklamu nedám. 5 odkvetlých pampelišek ***** v povětří... celý text

Ohně na planinách 2007, Šóhei Óoka

Být vyobcován z lidského společenství a takto o samotě uvržen v divočinu je pravděpodobně tou nejnezředěnější svobodou, jaké se vám může dostat. Není úniku, není komu co předstírat, není na co si hrát. Neúprosná, iluzí zbavená realita jíž Šóhei hledí do úst. Posledním pojítkem s příčetností je schopnost vnímat...krásu? Estetetika přírody coby poslední obranný val před její krutostí. V prehistorii snad i val první; nakolik je umění tím, co z lidí činí lidi? Také je mi otázkou, zda se Šóhei vůbec zbláznil, resp. co je normální? Žít opleten jemnou sítí smluvních jistot, drobných lží i konvenčních radostí, nebo stav, kdy jsem z nich zcela vytržen a stanu tváří v tvář děsivě prchavému, živočišnému tepu bytí? Ohně na planinách jsou mimo to počinem skutečně protiválečným; obecně jsem na ten přívlastek lehce alergický. Většina tzv. protiválečné tvorby v sobě totiž vždy obsahuje faktor družnosti, neřkuli dobro-družnosti, pospolitosti, bratrství, udatnosti apod...tady je jen zmar, vše je v troskách, vše přestává platit a je jen co je. Jak se k tomu postavit, jak si uchovat...co vlastně? Bylo to "něco" vůbec doopravdy? Za mě věčná škoda posledních dvou kapitol (SPOILER; byť samotná dobrovolnost blázince výborná je!) v nichž se Óoka pokouší o "vyšší" pointu jež nejapně kombinuje pojmy autority/nezbytnosti/nahodilosti a výsledek je, mírně řečeno, rozpačitý. Škoda. Meditativní, kruté, hypnoticky lhostejně plynoucí a poeticky obrazné vyprávění...s nezvládnutou pointou. 4 ospale zakleté ****... celý text

Džihád - V kůži bojovníka Islámského státu 2016, Anna Erelle

Sňatkoví e-podvodníci islámu...člověk ještě chápe, když u nás verbujou lidi, aby tu mohli zakládat teroristické buňky, ale konvertovat přes net mladý naivní holky, aby přijeli k nim a...co vlastně? To nemaj na poušti dost sex-botů/hospodyň/inkubátorů? A i kdyby, tak kolik jich tímhle postupem získají? Jednotky, desítky ročně? Jediné co se mi cca k době vydání knihy (2015) povedlo dohledat je, že se v Belgii od 2001 do 2016 povedlo zrekrutovat celkem 380 "zahraničních bojovníků" tj. všech pomatenců, nejen wannabe šeherezád, co opustili domovinu a odjeli na blízký východ (mimochodem jde o největší poměr na počet obyvatel ze všech států EU - 33.9/1000000 - viz. https://www.ict.org.il/UserFiles/ICT-IRI-Belgium-Teich-Feb-16.pdf ...v tomhle smyslu autorka účelově mlží a strategickým rozmisťováním náznaků a nedořeků se snaží navodit dojem podstatně větší plošnosti; závěrečná čísla pak vůbec nezohledňují fakt, že drtivá většina zahraničních bojovníků nepochází z Evropy, ale z podobně beznadějných děr, jako je ta syrská) což je i na poměry hadrových hlav dost vypatlaný byznys model. Nebo je to věc mezinárodní prestiže? Podívejte, jaká exotická zvířátka jsme si ochočili. Snad jde i o rozkoš z psycho-hry, kdy někomu rozvrátíte vnitřní svět a naplníte ho duchem svatým. Anebo jim na srdci fakt leží spása džaurských duší? Snad od všeho trošku. Nicméně co se "svádění" žen týče, tak jde spíš o ojedinělé iniciativy osobního charakteru související hlavně s citovou vyprahlostí a nechtěně přiznanou nadřazeností liberální kultury...jež prochází ložnicí; jak praví náš skypeový Al Juan "západní ženy jsou otevřenější, ne jako ty naše." Dojemné. A za mě v jistém smyslu ještě o chlup zlovolnější, než někomu do hlavy valit klíny o zdravotních benefitech nošení výbušné vesty. Trochu mi to připomnělo dokument "V síti", kde rozkrývaj síť pedofilních predátorů, což je zde násobeno religiózně-ideologickým podložím, nějakou tou uřízlou hlavou apod...hádám, že moderační algorismus právě zkolaboval; tolik klíčových výrazů na tak malé ploše nemohl unést. Je fascinující, že i když autorka celý proces "náboru" podstupuje vědomě a z profesionálních důvodů, tak se skrz své alter ego solidnímu mindfu*ku nevyhne ani ona. Sám jsem někde kolem půlky začal propadat blbé náladě. Co musí zažívat upřímně přesvědčení lidé? Připoutání, nátlak, pochyby, strach, odhodlání, naději...a lásku? Ta poslední hory přenáší; a když nemůže Mohamed k hoře, čeká horu moře hoře...nebo rozbije prasátko (když se islámské narážky daří, tak se daří) a vydá se na cestu:/ Hádám chválihodně preventivní jednohubka do škol, z níž ale cítím rozpaky; nemůžu setřást dojem reportážní inscenace (navíc neumělé); spousta dojmů, až divadelní dramatizace, nevím no. Šlo by o dobrý byznys model...Jestli to ale pravda je, tak tipuju, že při její četbě Abú Bilel nejedním vybraným slůvkem zhřešil. 3 rozladěné *** Ad.: Uf, jsem zkusil shlédnout snímek Profile(2018) a přísámbůch, že na mě po půloďce multitaskingu, co během ní londýnská novinářka spáchala, pad takový stres, že zvažuju lázeňskou kůru v poklidné Sýrii.... celý text

Tělo 2013, Paolo Giordano

Interpretační spoilery. Na podvědomé úrovni snad lidi do zahraničních misí táhne vlastní prázdno. Před sebou samými utajená touha ho zaplnit. Kde jinde hledat smysl, než tam, kde je vklad nejvyšší? Přece když se pro něco umírá, tak to za to stojí, ne? O to větší je pak rozčarování, když smysl nenajdou ani tam. Ono se tam totiž vlastně umírá, aby mohlo nerušeně fungovat to "obyčejné" prázdno, z nějž do "neobyčejného" prázdna války utekli. Proč ale umírat za způsob života, který nestojí za to žít? Před očima vám z toho ve vzpomínkách jede úplně stejná, stará šmíra; dete do krámu pro rohlik, najíte se, dete spat a tak furt do kola...s tím, že v tomhle filmu můžete kdykoli násilně zařvat a absence smyslu je tím jen o něco palčivější. Dostanu medaili, pásový opar, něco nudy, hnusnou noční můru, opušťák, du do krámu, koupím housky, bolej zuby, stárnu a nezadržitelně se to valí dál, klidně sem moh dělalat ve fabrice. A děje se to pořád. V míru, v zácpě, ve válce...to nevěřícné, rozčarované čekání na zázrak; kdy už ten slibovaný život zaklepe na dveře, kde je? Knížkou prostupuje neodbytně ostré vědomí hmotného ukotvení...a snad právě jím se imlicitně dovolává smyslu, aniž by jej vnucovala. Za mě víc existencialismus, než loženě proti-válečná literatura. Nebo je to možná má vlastní projekce; tyhle suše popisné příběhy, co na první dobrou nikomu nic necpou, si o ní říkají...(každopádně je napsaná hezky; stroze, přesto evokativně)...nakonec je vše o srovnání se v hlavě. Nechápejte mě zle, ani s ním šmíra nezmizí, tělo je furt tělo, hlad je hlad, smrt je smrt a svět je tomu všemu dál němým svědkem, to zůstává; ale přichází to jako nahý signál. Uvědomit si, že každý, i třeba otravný pocit, je ryzí kvalitou, jež v nás víří, i námi zevnitř cloumá. Proč děláme, co děláme, je vlastně šílené, jsme v permanentním rauši, pod jehož vlivem se přískoky pohybujeme z "a" do "b", chybí uvědomění, kontext, meta-příběh. Cením, že se Giordano po "klimaxu" nerozplynul v mlze otevřených konců bez rozhřešení (byť to tak v reálu mnohdy je...hmm, do erbu si dám buridanova osla) a se svými figurami dohrál. 5 únavou olízaných ***** PS: To jako fakt neměli v celym podělanym konvoji jeden jedinej podělanej hever?! Neuvěřitelný.... celý text

Třikrát život a skutky soudce Ti 1982, Robert van Gulik

Jak má knížka jmenný seznam, mapky, biblicky tenký papír a strojopisně archaický font, tak u mě propadnout nemůže. A soudce Ti je má (škoda jen příšerné obálky!) Navíc mi, vzhledem k tomu že detektivní žánr nemusím, nevadila ani poněkud těžkopádná šroubovanost zápletek. Kdo to má jinak, nechť hvězdu odečte. Čím si mě Ti získal je kulturní génius loci. Jeho jednotlivé příběhy se sestávají ze směsi ponaučení a mikrobajek (Tříprstý se jej pokusil osmkrát vykovat, ale nikdy se mu to nepodařilo. Potom přísahal, že jestli to dokáže, obětuje svou milovanou mladou ženu božstvu řeky. Podeváté meč vykoval a ihned jím usekl své ženě hlavu) přírodních motivů a strašidelně laděného tajemna s východním nádechem (duchové zemřelých, tygrodlaci...) Prim hraje hierarchie, jež sice nepostrádá lidskou úlitbu jadrné přízemnosti a humoru, ale jak si Ti nasadí soudcovskou čepičku, má moc nad světskými osudy a žerty jdou stranou. Tyhle polohy střídá s psychopatickou hrozivostí; mezi blahosklonností a smrtí je hranice tenčí koňské žíně...současně klame, blafuje a vůbec si s lidmi pohrává dle libosti. Krom stylisticky a obsahově formalizované struktury vyprávění je konfucijánský étos zrcadlen třeba i architekturou, kde jsou města sevřenými čverci hradeb (rovnoběžných se světovou růžicí) soustředěných kolem budovy soudu; jednotlivé okolní kvadranty s hostinci/svatyněmi/zahradami apod. jsou dále separovány branami; ty jsou i na vodní cestě, jež městem vždy teče...kulturní ochutnávka, opojná, jako i lehce znepokojivá. 4 kolísavě zábavné, leč v kontextu našich tradic dostatečně přitažlivě jiné ****... celý text

Herecký paradox 1997, Denis Diderot

Napsat pojednání o herectví formou divadelního dialogu jehož prostřednictvím je divák uvržen ve vír značně pasivně-agresivní výměny o povaze tvůrčího procesu, v němž se sváří rozum s citem, je potenciálně nosnou konstrukcí...kdyby ovšem partie zde sehraná nebyla jednostrannou šarádou a nevyžadovala přijetí vnucené dichtomie "buď anebo"; slibný rozjezd se tak velmi rychle zají a my jsme odsouzeni dělat křena vleklé výměně v níž rozum hájící "Prvý (sám Diderot)" stírá na smeč přihrávajícího "Druhého". Ale tak čteno na pokračování na záchodě, čili ok. 3 lehce únavné ***... celý text

Umírat v nitru 2009, Robert Silverberg

Pustá duše 2019, Dan Simmons

Jelikož je "dálno-cit" leitmotivem mých šuplecích ambicí, tak mám z četby na tohle téma hrůzu a současně mě vábí jak lucerna můru (zatím Děti půlnoci, Umírat v nitru, Hladové hry, Osvícení, Kukly) Naštěstí zjišťuji, že některé dějové konstanty jsou, zdá se, nevyhnutelné a současně, že mě v mé žárlivé tvůrčí lakotě může nadále těšit, jak (troufnu si říct) "mělce" jednotliví lidé látku pojali; ergo mé ego zůstává nedotčeno...byť Pustá duše byla zranění blízko. Simmonsovi ale rád odpustím...a vlastně je mi ctí. Ono na tom ale stejně prť sejde. Čím může Pustá duše načechrat pírka je fakt, že je v ní Simmons proti svému obvyklému úzu strmě eskapádní (ději by rozvážnější poloha a větší rozsah sekly!) stylisticky proškrtaný a nebarokně čistý...a přece se nezapře; jak co do nevtíravé obraznosti, tak co do pointy, jež pro mě není ztělesněna ani tak ústřední hypotézou, či dějovým rozuzlením, jako spíš vyznáním o propasti mezi přežíváním a žítím. Objektivně za čtyři, ale výsledná katarze přebíjí i lehké (a škodolibě úlevné:) zklamání. 5 mléčně melancholických ***** PS: Tlačení na pilu násilí nebylo zapotřebí, lidem obecně vzato nejsou extrémy vlastní, to spíš lhostejnost a sobectví.... celý text

Židokracia 2020, Marián Magát

A mě se líbí, že si Marián našel koníčka; vždy mi přišel takový ztracený v širém světě...a teď? Očka mu jen svítí štěstím, z lásky k pravdě Duch Svatý sestoupil naň za maštalí, kde ve vší počestnosti tenhle nádor počali; kluk je jak dub a má se k světu, intelektuál po Mariánovi a árijec po tátovi, to se ví. Jak jen tohle kriticky alternativní dobrodružství dopadne? Určitě dobře, vždyť nad Tatrou se blýská na lepší časy, Fico leští "Rad Andreja Hlinku"...teď už se jen spojit s banderovci (nebo komu v tom zakarpatském duelu vlastně drží palce...úkáčka sou náckové, ne?) a s hlavou aj pravicou hrdo hore vztyčenou poďme všetci; "Op - op - op - op - Oppan Gangnam style!" Být v hodnocení bok po boku mezi číslice ovládajícími patrioty jako Adam144778, či Jochen1899 se neodmítá; 5 nekompromisních *****... celý text

Video s Ježíšem 2004, Andreas Eschbach

Spojte výbušný námět se solidní řemeslností a máte odrazový můstek do světa letištních bestsellerů jak vyšitý. Video je vlastně docela blbinka (viz. zejm.: kdybych měl důkaz o možnosti vysmát se času, tak se do základů mění, nu, vše - včetně zákona o majetku a vlastnictví, nebo toho o zachování energie - a potenciální obsah nějakého videa mi může být buřt, přesto jsou všichni hin právě z něj...cože?!) ale blbinka magnetická, jako i příjemně atmosférická; ideální letní techno-teo-chronouzlo-thriller/oddechovka do vašeho zavazadla. Ale bacha, kdo zná Eschenbacha z "Tkalců gobelínů", nebo "Poslední svého druhu", bude z vidka po drtivou většinu jeho trvání asi trochu jelen; zatímco výše jmenovanými si splnil sny, tímhle hádám splatil dluhy. Což vůbec nevadí, pořád jde o dobrou, byť citelně popcornovou zábavu... ...což by bylo bývalo platilo, nebýt závěrečného, překvapivě vkusně nedávivého morálu a jisté trojstrany po níž jsem měl málem chuť jít do plných. Trojstrany jež prošla krunýřem a něžně pohladila tu sekanou člověka uvnitř; i slza v koutku se usebrala...jako zamáčk sem jí, jasně, ale byla! 4 živoucí ****... celý text

My z kosmu 1988, Arnold Mostowicz

Do "My z kosmu" jsem šel vlastně ani nevím proč (když mám na talíři naléhavější kusy) a navíc úplně na blind; bo slibně vypadající (a něco zcela jiného slibující) obálka v knihobudce....kam jí taky, jelikož mi na srdci leží duševní zdraví bližních, nevrátím. Dramatický virbl. Nebudu vás napínat; jde o takovou polskou dänikenovinu na toluenu, v níž Mostowitz účelově vytváří umělé problémy, aby mohl prostory mezi domnělými rozpory zabydlet ufony. Né vážně, tady je Země na stránce jedné v obležení kosmické flotily (i když...) na druhé se potápí kontinent Mu a na třetí Buzz s Neilem v leaknuté komunikaci objevují pravěké měsíční základny. A co všechno je ten chlap bez mrnutí oka (pokra bych s ním nedal) schopen označit jako fakt! Nu, všechno. Všechno co se hodí do krámu a tak je slovo fakt nejfrekventovanějším podstatným jménem celého spisu. Na to bych, kdybych si sebou byl jist jako on, dal krk. Fakt. Taky chovám mocný pocit, že jsou autorovy představy o vědě a její metodologii silně ovlivněny, krom toluenových výparů, skutečností, že k ní přičichl z učebnic pro ZŠ. Ale jestli chcete u něčeho nechat běžet m*zek na volnoběh, tak do toho "křeččího šlapadla" (či kolotoče, jak mi net našeptal) směle vlezte... ...ale nemyslete si, ono to bylo pěkně těsné; že si tu teď můžu přezíravě honit ego (a místo toho vám do hlav nevalit extraterasiální paleo-klíny) je jen dílem Toufarova tučného "debunku", kterým je kniha opatřena a díky němuž se mi celý ten báječně vystavěný kosmos zhroutil. Tfuj tfuj. 3 zábavné ***... celý text

Jak jsem vyhrál válku 1970, Patrick Ryan

Ernest "Butch-Diesel-Steak" Goodbody je přesně ten čacký typ, co to na večírku po jednom zázvorovém pivku neohroženě zalomí na kanapi, načež celý následují den, ku svornému veselí okolí, chodí s fixem namalovanou pi(h)ou na čele. Zjištění toto jej však nic nezdrtí; toť sotva příčný práh na dálnici retardérů neúhybně stoupající k titánským výšinám; zpočátku je člověku Érnýho málem líto, než si uvědomí, že je co světcem, sysifovským balvanem, kosmickou konstantou a nehynoucí entitou, něčím na způsob daní. Nechápejte mě zle, Ryanova novela je poctivě sucho-brití satirou plnou odsudků gumárny vojenské, jako i válečné (rozhořčené komentáře stran zlehčování této mužné kratochvíle nejsou na místě, mrazivé meziřádky hnojené smrtí se najdou) v mém srdci však zůstane především vítězným obloukem, svědectvím triumfálního průjezdu jedné historií nedoceněné postavičky, jež je však v své skromné nebetyčnosti pravým katalyzátorem dějin, oním zrnkem na vykolejených drahách hvězd. Je mým pevným přesvědčením, že Goodbody, ať už byl skutečný, či nikoli, válku vyhrál; můžeme tu ad nauseam diskutovat, co se myslí válkou a co vítězstvím, jedno je však jisté; bez jeho nesmazatelné šlépěje v kvantové pěně kolektivní demence by se vše odehrálo mnohem, mnohem...jinak. Škoda snad jen...eh, decentnosti humoru? Jako já autorovo záměrně nenařvané "slow-burn" pojetí legrace respektuju, jen kmitá na jiné vlnové délce než to mé; chytám ho, ale plně nerozonuje. A srovnání s Haškem, prosím ne, vlažně leje kdo tohle hlásí, pravda je na dně. 4 medium rare (mam rači vypečenější) **** PS: V rovině méně zjevné je pak kniha neironickou poctou stavu poddůstojnickému; dobrý seržant (zde Transom) je pro každou jednotku požehnáním, neboť taktně napravuje omyly shůry, čímž nejen že chrání ego velení (a tím i pro zdar válečného úsilí nezbytnou harmonii horizontální) ale jako vedlejší produkt i mundůry na jemu svěřené bio-mase.... celý text

Dějepis v souvislostech 2016, Jiří Martínek

Vyvalit se na gauč s učebnicí dějepisu a jet chronologickou drť dat a událostí chce charakter z ocele...a ten má málokdo. V zájmu zachování historické gramotnosti je tedy nanejvýš záhodno krušný proces zocelování charakteru nějak obejít; osvědčeným způsobem je převod dějin v příběh...ten však má své limity a pokud chcete ze spárů nudy vyrvat větší kusy času, musíte být kreativní. Kdo by se byl býval byl nadál, že s něčím "komenským" přinde hlavní lidojed vědomostní soutěže "Na lovu", totiž multiDr. Martínek! To se má tak; přiřaďte k očíslované šipce času obdobně nudně očíslovanou rovnoběžku, případně rovnoběžek víc, a rázem máte notovou osnovu. A na ní touto paralelou vzniklé souzvuky, jednoduché akordy, melodii. Fakt, člověk by neřekl, co takhle prostinká blbina se suchopárností dato-dějů udělá (črty jednotlivých období se navíc vždy snaží přinést něco zajímavého...a jsou doplněny nějakým tím "věděli jste?" vyzobnutím); totiž, že je zatraktivní a způsobí tu podivuhodnost, že vám něco z nich v školou otupělé, věkem okoralé kůře uvízne. Snad. Rodná hrouda v evropském kontextu, od pravěku po současnost, spíš takové letem-světem hopkání po leknínových listech na jezeře dějin...přesto inspirativní četba, která mě nejednou překvapila, nenásilně vedla k brouzdání na netu a doplňování si souvislostí dalších. Fajn počin, který si dle mě právě pro netradiční pojetí hvězdu navíc zaslouží. 4 chválihodné **** PS: Z mnoha hodnotných informací jsem nakonec bramborou ocenil tuhle "Chudák Jaromír po bratrově smrti ustoupil synovci, ale svému osudu neunikl; najatý vrah ho prý probodnul zespodu, když kníže v noci seděl na záchodě." Přemyslovsky drsný!... celý text

NSA: Národní bezpečnostní úřad 2021, Andreas Eschbach

Malá úlitba úvodem; Ó síti, jsi étericky lepá a proti stěru dat z mého digitálního patra nic nemám, jen je z něj ve vlastním zájmu raděj nestírej; jsou vadná, zavirovaná a vůbec by ti rozhodila všechny rytmy...dále, k lidem i nelidem stěry zpracovávajícím chovám nejvřelejší city a vůbec, jste úžasní! Jo a ježuro, který v tom taky jedeš, letos bych si pod jedlí přál najít, však víš. Ke knize; spekulativní historie á la Petr a Lucie protkaný paměťmi vilného psychopata + mobily a sociální sítě. Civilní přístup, pozvolný průsak, Eschenbach otáčí šroubkem s hodinářskou jemností. První třetina se nese v plíživém zobrazení proměny společenského klimatu (trolí farmy, multiplikační efekt, echo-chambers) jako i následných změn reálných...je vtipné a současně děsivé, jak si tuhle část, v kontextu speciálně operativního dění, někteří lidé zde vykládají po svém...a jak, sami jsouc bezděkými pěšáky mašinérie hybridní infoválky, kolem sebe (coby rotací polopravd, zámlk a lží dokonale dezorientované čamrdy) sebevědomě metají ovcemi nalevo napravo. Ale je dobře, že mají prostor v politice, na náměstích, fórech, v kometářích, zkrátka všude kam se podívám...prostor o kterém si jinde můžou nechat zdát, zatímco tu veřejně bědují nad jhem hrůzné cenzury (jak kouzelný protimluv) a kdesi cosi. Zabukujte si radši nejbližší tandemový seskok z okna s nějakým ruským novinářem, nebo na náměstí Nebeského klidu rozviňte libovolně protestní prápor...když tolik samostatně a hlavně kriticky myslíte, že jinde jsou pastviny zelenější a volání bačů, které se sem z nich line pravdivější. Ve zbylých třetinách se začnou rozkrývat možnosti e-fízlování a uff, já jsem vlastně "rád", že jsou tyto prostředky "jen" v rukou vícero soukromníků, kterým jde primárně o zisk, ergo o sestavování spotřebitelských profilů. Zároveň jsou tím informace alespoň částečně decentralizované, doufám že dík konkurenčnímu boji i žárlivě střežené a náležitě mastné...navíc mastné nikoli ve smyslu prodeje profilů s jejich kompletní charakteristikou, jako spíš prodeje jmenných seznamů odpovídajících specifickým požadavkům na cílovou skupinu; sestavit si obrázek kompletní je tak, snad, pro koncové nákupčí těchto dat finančně nereálné. Mít povinnost sdílet tato data se státem, který by se stal ústředním Hubem? S pánem bohem. Třešínkou je (spoiler) zapojení AI; jako nástroj ke zpracování masivních datasetů je tato dokonalá, nemluvě o tom, že si za chodu může sama splétat algoritmy nové, v zpětnovazebné smyčce je hned vyhodnocovat, algorimy náležitě přizpůsobovat (-II-) a tak nacházet nové, nečekané souvislosti s rychlostí o níž člověk může snít. Výtěžnost stávajícího objemu už vytěžených dat by tímto dost možná vzrostla násobně. Co se samotného děje týče, eh, od Eschenbacha jsem zmlsán famóznimi Tkalci gobelínů + Posledním svého druhu a tohle po mě chladně sklouzlo. Přičemž pochybuji, že šlo o umělecký záměr; emoce se tu dojí ozlomkříž;-) Za osvětu váhám s hvězdou navíc, ale nějak nemůžu. 3 jezinčí prstíky *** PS: Jestli jste, tak jako já, rezignovali na vyplňování hesel a ke všemu se přihlašujete přes účet gogol, či jste nedejbože na vámi navštěvovaných stránkách odklikli preset cookies consent, tak už je vše stejně v háji.... celý text

Nebeští jezdci 1967, Filip Jánský (p)

Shlédnuvše poněkud nešťastně namluvený, jinak ovšem zdařilý, z dobových záběrů kulantně sestříhaný doku-snímek Good Old Czechs, jsem sáhl po vzpomínkách jednoho z dvojice hlavních protagonistů, zadního střelce Richarda Husmanna aka Filipa Jánského. Kolem jeho novely jsem už nějaký čas kroužil, ale v obavách z ideologického zabarvení - ať na jednu (komáři) či druhou (vlastenci) stranu - jsem nakonec vždy cuknul. Teď už ale nebylo zbytí a mohu s úlevou konstatovat, že se mé ideobavy nepotvrdily; v nebesích nezbylo místo ani pro Boha. Tam vládne jen sinusoida úlevy a strachu. Dostalo se mi překvapivě civilního, komorně sevřeného příběhu o partě nočních andělů, jejich splývání ve větru...a tvrdém návratu na zem. Posádka útrob hlavní hrdinky Alice kdovíjak hluboce vykreslena není a přece jsem k ní přilnul. To se mi nestává. Dokonce i vsuvka romance je oděna v tak nevinně odzbrojujícím hávu, že jí ten květ přejete. Oproti třeba Hellerově Hlavě XXII (zkoušel jsem to s ní hned na dvakrát a ani jednou jsme se nepotkali) mám z Jánského dojem nelíčenosti. Vyprávění obyčejného skromného kluka bez existenciálního dloubání se v nose a úporné snahy dolovat z něj na světlo světa holubice poselství. Z Nebeských jezdců vše vyplyne, prosto pompy, přirozeně a tiše samo. (za mě vlastně o válečný román ani nijak zvlášť nejde, to stěžejní se mohlo klidně odehrát jinde) Nesentimentální, lidská kniha Remarqueovského ražení v níž mi však k úplnosti stále něco-něco scházelo...než přišla čtvrť poslední. A právě jí, troufnu si říct, Jánský svůj zjevný literární vzor předčil. Interpretační spoiler (když ne autor, tak já se dloubat budu): plná svoboda je vlastně strašlivá, protože nemrtvá; vždyť jak se liší od smrti, když nemá pro koho žít? Aspoň pejska mít. 5 nebombastických *****... celý text

Stromy 2006, Bruno P. Kremer

Věděli jste, že se stromy dělí na listnaté a jehličnaté? Nic si z toho nedělejte, já taky ne a to jsem zahradník násadou od přišláplých hrábí nejmíň na třikrát pasovaný. Ale vážně, Ikarova edice Průvodců přírodou je dosud nepřekonaným vzorem polních určovacích klíčů a současně výstavní ukázkou skopčácké mentality. Pořádně, přehledně a systematicky. Na první dobrou by si jeden řekl, že se jména viníka vaší neznalosti nejsnáze dopátráte skrzevá uspořádání listoví, tvaru samotných listů a struktury borky. Vzhledem k tvárnosti jen takové čeledi bukovitých však Ikar moudře určil výchozím bodem květenství a plody. Velmi nadstandartní je detailní, relativně štědře velkoformátové zobrazení výše uvedených atributů; jinde jsou květy/plody/listy/.../ kolikrát zachyceny nedbale, velmi umělecky z dáli, či dokonce vůbec. Nechápu. Slovní popis vzhledu, ročního cyklu, výskytu, užitnosti atd. je navíc často doplněn rozličnými zajímavostmi díky nimž jsem si průvodce bez valného přemáhání pročetl jen tak od stolu. Viz. např. Ořešák královský; "botanicky přesně vzato nejde v případě lahodných semen o ořechy, nýbrž o pecky peckovic a v nich ukryté laločnaté dělohy"...šach mat, vegani! Pro čechoslováky a obdobný póvl je pak také dobré vědět, že dík blízké lokalizaci originálního tisku odpovídá zastoupení zde vybraných druhů houštinám krajiny naší..neztratíte se s ním ale ani v Chorvatsku; dotek středozemí je tu též. 5 ***** s olivovou ratolestí PS: mé top stromy jsou, v tomto pořadí - borovice, bříza, dub... celý text

Útěcha z filozofie 2010, Alain De Botton

Je chmurně a když zrovna necpu těsto do díže/nevyndavám z pece pecny chleba, bych raděj útěchu nikoli v rozptýlení, nýbrž v trvalejším vnitřním nastavení. A o tom to je, filozofie nemá být salónní záležitostí, jakousi v dáli studeně hynoucí hvězdou, ale vztažnou, v realitě ukotvenou zkušeností. Až uvedení učení v soulad s nečasem nad pleší ukazuje na skutečné poznání. Tehdy se mění ve waltz mezi kapkami deště, nebo ještě lépe v deštník. De Botton deštník má a rád se o něj podělí. Navíc s úsměvem. Hlavní téma dne; souladné sebepojetí coby trvale udržitelný zdroj paliva. Mentální droga, soběstačná výroba. 1. Sokratés. Ni obliba x neobliba, ale schopnost obhájit sobě i druhým (konečný účet však budete skládat především sami sobě, ne druhým!) své postoje a jednání...možná vás zabijí, ale budete si to umět hezky zdůvodnit. 2. Epikúros. Ni bohatství vs. chudoba, ale hierarchie potřeb, kde zajištění holé existence bezprostředně následují potřeby nemateriální (dramaticky klesající strmost křivky vztahu spokojenost - množství materiálních statků); tj. přátelství/nezávislost, vlastní myšlení a bok po boku veget s dívkou Blesku, jejíž melancholický výraz by kontrastoval s jejím suchým smyslem pro humor a spontánností...a která by se oblékla do svršků z výprodejů a levných obchodních řetězců. 3. Seneca. Ni přemrštěná, ale reálná očekávanání; frustrace jako projev vrcholného optimismu, jenž ve svém hněvu mlčky předjímá existenci bez nezdaru, neštětstí, nespravedlnosti. Vědomé přijetí pravé(?) povahy reality ztělesné vrtkavou, jako i morálně slepou Fortunou, je štítem, nikoli rezignací; schopnost rozlišit mezi nevyhnutelným a změnitelným je pak mečem. 4. Montaigne. Nedostatečnost duševní, tělesná, kulturně/původní...jsme, kdo jsme a máme, co máme..."Nejvíce nás otravuje pohrdání sebou samými" (v těsném závěsu i druhými)..."neměli bychom vést vnitřní občanskou válku, spíš bychom se měli naučit respektovat své složky, žádná není ani strašná, ani ponižující." Klasická filozofie je nemalým spoluviníkem instagramově vadné představy o lidské dokonalosti; kdo však zavírá oči před bytostnou nedostatečností, nechává víc, než polovinu lidství bez povšimnutí. Moudrý zná svou omezenost, jako i sílu, učí se, má (se) rád a světem apriori nepohrdá. Povýšenectví nahrazuje, kde to jen jde (jak u sebe, tak u druhých) pobaveným údivem. "Jsem člověk a nic lidského mi není cizí." 5. Schopenhauer. Zlomené srdéčko; loutkář rozumu, vůle k životu, volí svůj protějšek s ohledem na zdravé potomstvo, nikoli na duševní harmonii; odmítnutí při dvoření, či rozčarování po dvoření úspěšném a následném rozplození je takřka zaručeno. Jde o reprízující se mikrotragédii biomasy; jak u krtků, pávů, mravenců, tak i u lidí, nic osobního. Není třeba si zoufat, všechny zmatky/nedorozumění jsou běžným důsledkem rozporné povahy rozumu a okovů vůle života. V rovnici zachování druhu je spokojená koexistence vedlejším činitelem, bez něhož se tato dost dobře obejde. 6. Nietzsche. Naplněný život netkví ve vyhýbání se bolesti ani v tlumení vášní. Sobectví, ambice, potřeby tělesné, jako i umělecké, jsou pohnutky přirozené a míra/kvalita libosti z jejich naplnění je neoddělitelně spjata, jako i !přímo uměrná!, s nelibostí cesty k nim. Strast je nedílnou součástí růstu. Klíč k ní tkví v její správné interpretaci. Strast je strmý svah, naplnění vrchol. S nesnázemi, bolestmi a nešvary (i cesta k ctnosti musí být vykoupena zkušeností hříchů hněvu, nenávisti, žárlivosti, nedůvěry, chtivosti a pochyb) nejen že je nutno se vyrovnat, je třeba je chápat a zužitkovat coby brousné plochy našich tupých ostří (vtipná je story, kdy N. opěvuje tvrdý a prostý život v sepětí s přírodou; tedy začne zahradničit, načež po týdnu hodí vidle do hnoje s tím, že jde o práci těžkou a že ho bolí záda:) S tímto na zřeteli je třeba se jimi nenechat odradit a srazit (je krutou ironií, že sám autor prožil svůj život v těžkých depresích jako osamělý a nakonec i zlomený muž...ono je asi, vzdor všem těm machistickým proklamacím, prospěšné naučit se strasti po anticku tak trochu obelstít; jinak vás svou ničím nenadlehčovanou tíží zdrtí) V časech tísně je naopak záhodno zpozornět, zbystřet a hlavně vytrvat. Podmíněnou provázaností růstu/uspokojení/naplnění s utrpením Nietzsche završil postupný odklon od jádra filozofií východních, řekněme indo-čínských, jejichž vliv v antických duchovních naukách vnímám dost jasně. Ale budiž, strast není a priori škodlivá, to beru. Kruh je uzavřen a čtenář tak může nahlédnout relativně plynulou škálu strategií, kterak nakládat s tokem zakoušené zkušenosti. (oba polární extrémy, zejm. 2 vs. 6, jsou, hádám, do určité míry platné a je na každém, ke kterému se přikloní, který je blíže jeho naturelu...snad je možná i jejich obezřelá syntéza; Friedrich by něco takového nepochybně označil za zbabělou a zavrženíhodnou polovičatost...inu, nejsem tu od toho, abych mu byl přikyvujícím stínem; ostřejší lokty, světáctví a konkurenceschopnost - s hrozbou pádu, regulérního šílenství, či vyhoření - asi umí přinést hard core žitá cesta Nietzscheianská...na stranu druhou je asi stejně tak dobře možné si - s hrozbou promrhání potenciálu - vcelku na pohodu dožít v self-made bublině klidu bez potřeby dělat v sýru světa kdovíjakou díru.) Neokázalá knížečka sympatického formátu, řezu, materiálu a hlavně obsahu, který je vše, jen ne triviální...jak je mu ve zdejším komentáriu místy podsouváno. Obsah je, pravda, krapet selektivní, ovšem také přístupný, v životní příběh svých mluvčích vpravený, vkusně humorný (už jen entrée Sókratovo - kterak coby malý, olysalý tlouštík s plochým nosem a vypoulenýma očima křižuje Athény, přičemž všetečnými dotazy obtěžuje každou nebohou duši, co mu dopřeje sluchu, je tak zemitě milé, že se usmívám ještě teď) a srozumitelný. Nikoli však triviální; třeba stoiky mám načtené zdrojově a v rámci tématu je zde příslušný aspekt jejich nahlížení světa vypíchnut přesně. Knížečka silně zní. 5 lidsky plápolajících *****... celý text