józi.odkudkam přečtené 362

Mistr a Markétka 2016, Michail Bulgakov

Áchjo, Bulgakove. Jeden asi musí mít na kahánku, aby psal pro život věčný, jak ty. Nevím jak vy, ale já po dočtení myslel, že jen coby vánek foukne a rozplynu se...co povídám, ještě teď mě, když se bříšky prstů, místo aby jimi jen prázdně prošly, dotýkám kláves, jímá mírná závrať. U dobrých knih chvátáte, skvělé si vychutnáváte, šetříte, možná jim i trochu závidíte, no a pak je tu hrst těch, co se autorovi osudově vymknou z ruky a samy sebe překročí natolik, že se stanou klasikou. Mistr a Markétka, marné slávy absurdita, nesmrtelnou klasikou je. 5 jepic v jantaru ***** Tip: Knížku doporučuji spíše sečtělejším (určitě ne k maturitě). A když už se jednou rozhoupete, dočtěte! Mimo svou očesanou, stroze údernou obraznost je totiž i vypointovaná. Nemluvím o žádném kabaretně prchavém, šokujícím odhalení, ale o tom, s jak mimořádnou čistotou a ladností nabývají otáčením listů jednotlivé části téhle zdánlivé fantasmagorie na celistvosti, a skrz štafetovou předávku klíče soucitu-odpuštění-pokoje, i smyslu. Dvě citace...plus jedna z fausta vystřižená: „Mystici tvrdili, že bývaly doby, kdy nenosil frak, ale byl opásán širokým koženým pásem, z něhož čouhaly rukojeti pistolí. Vlasy černé jako havraní křídla měl převázané pruhovaným hedvábným šátkem a velel v Karibském moři brigantině, která plula pod smutečně černou vlajkou s vyšitou umrlčí lebkou. Ale ne,ne! Mystičtí našeptávači lžou, na světě neexistují Karibská moře a v nich neplují odvážní piráti, ani se za nimi nežene korveta a nad hřebeny vln se nevznášejí oblaka střelného dýmu. Nic podobného není a nikdy nebylo! Existuje jen zchřadlá lípa, kovová ozdobná mříž a za ní široká třída...“ „Vždycky jste horlivě hlásal teorii, podle níž v okamžiku, kdy se hlava oddělí od těla, uhasne život, dotyčný se promění v hromádku popela a zmizí v nenávratnu. Těší mne, že vám mohu oznámit v přítomnosti svých hostí, kteří sami jsou důkazem zcela odlišné teorie, že vaše teorie je skutečně solidní a prozíravá. Ostatně všecky teorie platí stejně, a jedna z nich dokonce hlásá, že každému se dostane podle jeho víry. A to se taky vyplní! Zmizte v nebytí a já s radostí připiju z číše vaší lebky na krásné bytí!“ „Nu dobrá, a kdos ty? - Té síly díl jsem já, jež chtíc vždy páchat zlo vždy dobro vykoná.“ PS: Vydání od Rybky (2016) nemá, počínaje hmotností reflektující působivost obsahu, přes tloušťku a texturu papíru barvy slonovinové kosti, zhoubované ilustrace, až po příjemně divně „neknižní“ vůni, chybu (krom pár chyb tiskových, nemístné posloupnosti již zmíněných ilustrací a záměně, snad vlivem přemíry básnické snahy paní Morávkové, úplňku s novoluním) a já mohu jen s potěchou konstatovat, že tenhle dárek (dík alef za vemlouvavé doporučení ježíškovi) předběhl pod stromečkem o koňskou délku i osvědčený set ponožek, stolního minikalendáře a holících potřeb!... celý text

Blade Runner: Sní androidi o elektrických ovečkách? 2004, Philip K. Dick

Zatímco na gymplu pro mě Blade Runner ztělesňoval Olymp filozofického tázání, dnes převládá pocit mlácení prázdné slámy. Naštěstí jsem si četbu zpestřil objevem slámy nové....on to tak třeba autor myslel (nebo taky ne) hned od začátku a mě relé seplo až teď, ale co už; Dickovi možná vůbec nešlo o to, zda androidi disponují metafyzickým nárokem postnout si k selfíčku na f*c*booku status člověka (doufám, že jsem těch sociálně-síťových scifi termínů užil správně), jako spíš esli celá naše hýčkaná gloriola jedinečnosti lidství není jen přebubřelou laboratorní aparaturou na chemické bázi snících těl, co se k obrazu svému obklopuje eletrickými obvody měst, továrnami na stroje vyrábějící stroje a tak dále... ...no dobře, zas až takový kretén, abych bezvýhradně věřil všemu, co jsem výše zplodil, ještě nejsem... ...a je-li libo, můžu jet i extrém opačný, vytočit Mercerismus do krajnosti a doufat, že vírou v obnovu, světlo a v různosti nalézanou jednotu tuto víru kóduji ve svou hmotu a až se na konci času při velkém smrsku bude rozhodovat o znovuzažehnutí kosmu, převáží (i dík vaší trošce) ty struktury hmoty, co si jej přát budou... Koneckonců: „Všechno je pravda, všechno, co si kdo kdy myslel.“ Jak říkám, Blade Runner je milé, neškodné duchovní cvičení, jenž svým transcendentním přesahem pudí ionty k formování úvah, čímž rozšiřuje škálu zábavy o jiný druh kvality, než třeba prdící vtip (proti prdícím vtipům nic nemám...třeba ten ze Švejka, jak potenciální ženich žádá potenciálního tchána o ruku jeho dcery a ten, že né, když tu si potenciální ženich hrozně...no nic). Takže asi tak. 5 sic dnes již stopami cynizmu lehce poťapkaných, stále ale nesmazatelně nostalgických ***** PS: Jedna z mála věcí, kde mi film (1982) svým celkově přízemnějším laděním a chemoemotivní pointou, chemosedl o chlup víc, než knížka. Vangelisova hudba pak vše jen krásně podtrhla. Soundtrack se mi ostatně postaral i o stylový doprovod k četbě.... celý text

Ranhojič 2004, Noah Gordon

Klasicky čtivý bezceler bez ambicí na kdovíjaká moudra, jenž sám sebe nad slatě zapomnění vyzdvihuje především neutuchajícím gejzírem dobových reálií každodenního bytí v dýmu pozdně raného středověku. Ale jakože fakt pomalu co stránka, to nějaký fascinující detail (namátkou: „Na akrobata byl příliš starý, protože těm lámou klouby již v dětském věku, ale naučil se trochu žonglovat.“); neuvěřitelné! Mám skoro chuť jít za pět. Ale to zas nemůžu... ...a vlastně proč bych nemoh; Jasně, Ranhojič je po stránce literární zjevné béčko, nicméně Jeremiášovy proměny mi dělaly radost, jeho život se četl hezky/trpce a že jsou poselství knížky prostá a srozumitelná je v železech postmoderní pasti všemožně dušezpytných sofistik nadmíru osvěžující. Říkají se teda, krom prvního jmenovaného, snáz, než reálně naplňují; 1.)vždy měj po ruce nezodpovězenou hádanku, 2.)vyvaruj se nestřídmosti, 3.)ordinuj si kázeň, 4.)otevř oči i...é, jak se to jen....no tak mozku...5.)srdce! srdce, vidíte, že sem si vzpomněl, a osud si tě už ze sudu hemžení tunelovým viděním stižených úhořů vyhmátne sám. Když o tom tak přemýšlím, Ranhojič je svým způsobem skvělou alternativou ke Coelhovu snad až příliš zjednodušujícímu Alchymistovi. 5 slabších, zato ovšem sympaticky nevtíravě provázejících***** PS: Rozepisovat se tu o krásách diktátu náboženské bigotnosti by vzhledem k obsahu cca 90% všech předchozích komentů bylo asi jako okázale lkát na Kim Čong-ilově rozlučce. https://www.youtube.com/watch?v=tZsVP2WoE9E Jo, a filmovou adaptaci jsem po první, rádoby drsné, rádoby bodré, oproti předloze beznadějně přeslazené, třetině raději vzdal.... celý text

Lišky na vinici 1980, Lion Feuchtwanger

Dialogů vesměs prostá, spletitá síť pavouka Feuchtwangera v jejíchž, často až absurdně malicherných, dějiny přepisujících intrikách se mimo jiné zmítá rozvážný, moudrý a vtipně pokrytecký Benjamin Franklin (vůbec jsem neměl tucha, že na stará kolena diplomatoval ve Francii) umíněná princeznička Marie Antoinetta (krátká epizodka s jejím bratrem, překvapivě drsně cílevědomým Josefem druhým, a telegraficky i jejich majestátní matrónou Marií Terezií potěšila) prchlivý, ale srdnatý Pierre Beaumarchais (na můj vkus se tu s jeho Figarovou svatbou šaší přes míru...resp. autor jí bezostyšně využívá coby alter ega svého díla, kterým ho nepřímo velebí, což po čase začne dost lízt na nervy) nespoutaný Voltair, či zbožný, poddajný, ale i prozíravý Ludvík XVI (co chci říct je, že žádná z postav tu není ani modlou, ani karikaturou, ale reálně působícím člověkem se svými chybami, ctnostmi, názory a motivacemi) je jako celek skutečně barvitou freskou preludia k jedné z nejvymknutějších etap moderní historie člověčího pinožení; jen musíte skousnout autorovu suchopárnost. Jedním dechem však dodávám, že nelze nesmeknout už jen před tou horou badatelské dřiny jež jejímu napsání musela předcházet. Bez díry hlavně u hlavy bych se už ale do Lišek znovu nepustil. 4 důkladně proprané **** PS: Doporučuju se mrknout na portréty všech výše jmenovaných - ta garderóba a ňuňukukuče co z ní vykukují za to stojí. Jo, a samozřejmě „Ça Ira!“... celý text

Problém tří těles 2017, Liou Cch'-sin

Liú Cíxīn nám v šedesátkových, lidově demokratických kulisách honu na gramotností postižené čarodějnice až do pravděpodobně nejryzejší formy kapitalismu současnosti (tedy pegingské korporátní vlády - nějak nechápu, proč si kapitalismus automaticky spojujeme s brzdou centralizace moci, s demokracií) servíruje čínskou variaci programu SETI. Právě atraktivní, dějinně místní prostředí a univerzální(?) jazyk vědy (jehož pravdivost si netroufám posuzovat- spíš jsem byl rád, když jsem místy rozuměl), zkrátka všechna ta obtěžující vata na kterou si někteří stěžují, tvoří páteř knihy. Bohužel na úkor estetiky - Liú pracuje s až násilně roubovanou, strojenou obrazností a herci - Wen ťie je lehká anomálie - na place, místo aby opravdu žili, jen šustí scénáři. Nejsilnější motiv Tří těles však pro mě nepředstavuje samotný kontakt civilizací a jeho důsledky, ale způsob, jakým si autor pohrává s obecně uznávanou platností nejzákladnějších východisek podstaty bytí, totiž s předpokladem reálné existence pricipů; a ne, fakt není nutné si pěstovat rozcuchanou kštici a plazit jazyk na fotografy, aby jste po dočtení svedli ocenit enormní nesamozřejmost a požehnání kosmického řádu...je li tedy vůbec mimo naší mysl jaký. Škoda, že zrovna tenhle aspekt jen tak bokem smířlivě vyšumí do nikam a frčíme dál. O potenciálně zajímavé, žel totálně zazděné, příležitosti chopit se problematiky hledání styčných bodů s mimozemským „myšlením“ ani nemluvě; V ostrém kontrastu s počáteční, úvahově hutnou krmí tak o to víc zamrzí nedotažený konec, jenž sráží totální WTF moment SPOILER směšného využití znalostí a schopnosti manipulace s podstatou jinak krásného nápadu sofonů, kteréžto by samy o sobě byly levou zadní sto učinit celý děj zhola bezpředmětným! KONEC SPOILERU S tím vším počítejte a dle vlastního naturelu si s žonglováním tří těles ne/zahrávejte. Mě ten exkurz za pár rozbitých vajec (jestli v něčem Tři tělesa vynikají, pak je to množství zcestí k bloudění) a hojné odbíhání k internetům asi stál a i když jsem byl v dílčím hodnocení výše příkrý, musím uznat, že mě epický příslib dílů dalších v houšť Temného lesa a Vzpomínku na Zemi láká. Uvidíme. 4 opatrné ****... celý text

O mé rodině a jiné zvířeně 2002, Gerald Durrell

Život je v Durellově podání azurem obklopená skalka uzlovitých olivovníků, černých cypřišů, trsů barevných domečků, kamení, uliček, racků, sluncem rozpukaných lidiček, vrzání cikád, chodníčků a tajemných zákoutí, až by nejeden ukrajinec pod do běla načechraným mráčkem z ventilu unikající páry málem zapomněl, jak mu na radiátoru příšerně smrdí rozedrané ponožky... ...inu, laskavý humor není můj květináč rozmarýnu. Jenomže rodinka z téhle knížečky byla tak rozkošně hrozná, že jsem prostě dál číst musel a proti všem předsevzetím nakonec i seznal, že se usmívám. Príma letní náladovka; 4 ze soli, půdy, vánku a slunce se radující ****...á co, za laskavou moudrost, která s odpovídající vážností a přesto odlehčeně neuhýbá ani před smrtí, jednu k dobru přičtu...a na třetí, citelně nastavovanou část prostě zapomenu.... celý text

Spící obři 2017, Sylvain Neuvel

Když jsem v anotaci hned pod titulkem Spících obrů uzřel lokaci Jižní Dakoty, tak mi hlavou mrkla vize pánského tahu oživlých rezidentů Mt. Rushmoru napříč kontinentem. Nic tak apokalypticky blanického se naštěstí nekonalo. Spící obři jsou prostou alegorií neandrtálců, co vyhrabou orloj a čumí na něj jak němec na orloj. Tenhle nepřímý kontakt s mimozemskou civilizací prostřednictvím artefaktu je mi sympatický už od Rámy, či Gatewaye; důkaz je, zároveň ale nechává místo představivosti. Co se formy záznamů z výslechů, experimentů a deníků týče, splnila účel; já se jako bezpečnostní prověrku splňující úředník pověřený analýzou sebraných akt X cítil. Akta X nezmiňuji náhodou; spolu s nosným motivem a panem tajemným s nimi totiž Spící obři žel sdílejí i závratnou naivitu a ve směru čtení klesající šipku zájmu. Další díly nebudu. 3 YA oddechové *** víc ale určitě né. PS: Obálka s proříznutým okénkem je sice trochu nepraktický, ale hezký designový kousek. Stejně jako, miniSPOILER, elegantní zápis čísla v onom okénku.... celý text

Vodní nůž 2016, Paolo Bacigalupi

Kdo si zkusil v uzavřené pětilitrové zavařovačce pěstovat vlastní mechový mikrokosmos (mě zplesnivěl, skončil v koši a někde možná plesniví dodnes) tak dobře ví, že je Země přerostlá zavařovačka s delikátně vybalacovanou eko-rovnováhou, kterou si ozlomvaz rozvracíme. Na takové blafy ale nemají nemytí obyvatelé již rozvrácené rovnováhy pomyšlení. Poněvač je ruku v ruce s hladem po vodě sužuje konstatní kocovina stíhaná deziluzí. Já spolu s nimi při čtení občas nemoh polknout taky; Bacigalupimu se do své mozaiky futurologických studií nedostatku (energie, jídla a teď i tekutin) povedlo zasadit další promyšlený a navýsost uvěřitelný kamínek, za což mu v mých očích 4 kvalitně zaprášené **** právem náleží. Motto: Naděje se nestane. PS: Argo se blýsklo hezkou grafickou úpravou - nemluvím jen o barevných obrázcích, ale i o detailech, jako jsou kapky u číslování stránek a vodních piktogramech na konci každé kapitoly. A provázková záložka je zkrátka provázková záložka.... celý text

Tak pravil Zarathustra 2009, Friedrich Nietzsche

ČÁST 2. Proč má smysl si tuhle knížku přečíst? Nuže, vyhrňme si rukávy; začnu, a abych naplnil smysl pořekadla o prázdném sudu, co nejvíc duní, tak si hned z kraje trochu zaduním; Ironií současné západní civilizace je, že sice cíle nastolení podmínek umožňujících nabytí osobní svobody dosáhla, jenomže se tím možná ocitla tváří v tvář něčemu hlubšímu. Totiž samotné povaze života, jenž byl po celou dobu svého vývoje spjat s útlakem a nedostatkem natolik úzce a natolik bytostně, že vlastně ani jiný plán, než se vůči něčemu reakčně vymezovat nemá (...naštěstí je tu ještě bič nudy a smrti; nebýt jich, tak namouduši nevím); dosažením cíle osobní svobody tak náhle život ztratil obří porci sebedefinujícího rámce, z čehož (najednou si má vytvářet obsah vlastní) se mu svírá žaludek zbrusunovým strachem (vyjma hrstky skutečně kreativních mutantů; lidi se, vzdor frázi každého druhého Cé Véčka, novým věcem rádi neučí, a když už výjimečně jo, tak v přiměřených dávkách a pokud možno v úzké výseči zájmu) a je dost možná pravou příčinou oné bezradné „vyprázdněnosti“....to vše v okamžiku, kdy může snad poprvé jíst a ochutnávat co jen hrdlo ráčí. Místo hledání si skutečných zájmů ale v spouladu s biologicky podmíněným, energeticky hospodárným principem minimálního vynaloženého úsilí měkneme pod peřinou snadno dostupné zábavy, která je spolehlivějším (protože dobrovolným) Matrixem, než tomu bylo ve vizi samotného filmu. V této souvislosti nabývá Nietzscheho výzva k překročení „vlastní historické časovosti“ ještě zažšího významu. Zas ale bacha; překročení starého nemusí znamenat jeho odvržení. Respektive, staré se „starým“, ve smyslu mrtvým a moudrosti prostým, stává až mezi ušima pasivního příjemce. Novou interpretací je staré omlazeno a znovuoživeno, čímž nabývá nejen na tvárnosti, a tedy skutečném smyslu, ale i, neboť si jej (se všemi klady a zápory) musíte obhájit sami před sebou, na pevnosti o kterou se lze doopravdy opřít...a trochu podobně, myslím, bych vlastně několika větami shrnul i hlavní poselství Zarathustry; nemilosrdně, ze všech myslitelných úhlů, napadněte, rozcupujte a v prach obraťte vše, co znáte, a zatímco ten prach dál vší silou drtíte patami, tak z něj hněťte; a jestli vzniklý novotvar bouři ustojí, pak je tento alespoň na chvíli, než bude nevyhnutelně smeten a nahrazen něčím lepším, hoden úsilí nadčlověka (tenhle princip se odráží i ve struktuře samotného díla, v němž autor, soustavně zjišťujíc, že žádné lidské tvrzení nemá jen svůj líc, zatvrzele boří vlastní argumentační věže - vždyť nejsou, než konstrukcí ze sirek planoucích prozření a inspirací - a poctivě se vrací k rýsovacímu prknu...takové sebemrskačství důsledné upřímnosti vůči své osobě, kdy sám sebe odmítal upokojit iluzí poznání, je stejnou měrou protivné, jako i obdivuhodné a určuje ráz celého díla, jež je amalgámem mystického vytržení a empirického přístupu)...otázkou zůstává, kdo by ve své celosti o takto extrémně turbulentní řeholi stál a komu by byla ku prospěchu; rozumějte, já chápu ideu, že pokud by takto se skutečností zacházel každý, tak bude asi tempo změn a společenského vývoje někde jinde, otázkou ale je kde; ve hře s jedním životem a bez možnosti save/load bude totiž taková strategie pro drtivou většinu jedinců v dané společnosti, možná i pro ni samu, naprosto sebezničující (opakuji, prospěšnosti změn a inovací jsem si vědom, jen si myslím, že v době, kdy balancujeme na samé hraně udržitelné rozvolněnosti a kdy má každý plná ústa rozkladných, v absurditu přerůstajících nároků a práv, může být stejně tak přínosné se na chvíli zastavit a ohlédnout zpátky {sám sobě můžu dost dobře namítnout, že co nabízím je v podstatě zastřená obhajoba zpátečnictví, strach z neznáma obrácený v útěk ke známému; beru, vše je ale otázka míry!}; pád stávající „západní“ společnosti by totiž klidně mohl být katastrofou nenapravitelnou, po níž zbude jen zašlá vzpomínka na zlatý věk, kdy jsme se dotýkli hvězd a přitom si, jakoby pokora bránila v rozletu, nikdo ničeho nevážil)...se zřetelem na míru ale asi lepší odpověď, než opačný extrém dogmatu, stagnace a odevzdanosti. Buď jak buď, zametám si odpad před vlastním prahem, původní text coby výtku sobě (hlavně ale z palcové lakoty) nechávám, hvězdování mažu a hodnocení provedu slovně. Se Zarathustrou se to má jako s lékem. Ve správně diagnostikovaných případech pomůže; k léčbě rohovatících tkání se jistě s úspěchem předepsat dá (zejména v kontextu Nietzscheho doby; ten by však pravděpodobně za současnou míru možné osobní svobody bez mrknutí oka ono oko obětoval...a kdyby pak viděl, jak s ní nakládáme, tak si to druhé vypíchne sám...a nebo ne, možná by si oholil knír, nechal se pohltit obrazovkou, občas zatrolil na netu a tak)...jen pozor na řídnutí kostí. PS: „No vidíte, když svedete mrvu rozmetat si po pelechu, tak to jistě zvládnete i na poli, k užitku svému - Takovou moc nad sebou, v dobrém i ve zlém, máte! Nevzdávejte se jí.“ zimela... celý text

Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha I. 1982, Miguel de Cervantes y Saavedra

Don Quijot bojuje s větrnými mlýny, s rozličnými sudokopytníky i měchy vinnými a vše je trochu trpně úsměvné. Jenže pak začně Cervantez svou postavu ovíjet exempláři nejvybranějšího rytířstva a líbezných pannen, jejichž osudy jak zázrakem umně spletají se v hostinci, co od samé přepjatosti, šlechetnosti, slibů, cudné krásy a Bůh ví, čeho všeho ještě, jen z vůle nejmocnějších šamanů ještě drží ve švech. A tu stane se věc nevídaná; kde na začátku Quijotovo směšné, bláznivé a vůči svému okolí někdy i nebezpečné jednání působí jak politováhodná fraška, tam se na konci jeho bláznovství a pošetilost jeví jako jediné, co v románu fraškou není. Právě Quichotova trvdrdošíjnost s jakou se tváří v tvář vlastní ubohosti, všem svým dolámaným kostem, chybějícím zubům a výsměchu okolí domotaně drží vidiny mystéria svého grálu z něj činí podobu asi jediného skutečně možného rytíře. Aby nebylo patosu málo, dovolím si návdavkem vlastní, jenž snad ducha Cervantesova ne/šťastného divouse, poustevníka, kazatele a blouda postihuje ze všeho nejlépe. Ehm, takže.. Až v strouze hloubi žalu, krás, tam chvěj se o naděj, zda kousek svitu ještě v nás. Tak snadné v jasu dobrých časů, tak snadné házet cetky mdlé, z rozmaru. Ze dna zdvihni perlu. Tu kam patří, na noc samu, přibij bez příkras. Fakt nevim, nakonec snad i tu pátou * dam. PS: Eschenbachův Parzival a Píseň o Nibelunzích (kupodivu obtížné jí někde bez všemožných registrací apod. stáhnout...až tady http://gioblo.blogspot.com/2015/09/pisen-o-niebelunzich-pdf.html) mě pomalu začínaj lákat.... celý text

Muž, který sázel stromy 2006, Jean Giono

První světová? Druhá světová? Náš evropský Johnny Appleseed (https://cs.wikipedia.org/wiki/Jonathan_Chapman ) je má obě těžce na párku a tak si chodí po horách, dělá pasáka houfu ovcí a sází stromy. Kouzelně jednoduché podobenství o míru, jenž klíčí v duchu, co pýchy nezná, ni sváru.... celý text

Tatér z Osvětimi 2018, Heather Morris

I průměrný divák Ordinace v růžové zahradě ví, že rozdělaný špalek masa na operačním stole skýtá ideální platformu k šíření nejčerstvějších klepů a vtípků, rozebíraní plánů na víkend, domlouvání si směn a podobně. Stejně tak i v efektivně zaběhnuté čekárně na smrt, jakou se po doladění mušek stala Březinka (ó ano, Tatér z Osvětimi se odehrává převážně mimo Osvětim, a sice v jejím satelitu, Březince), musela obdobná místa, skýtající prostor různým neprofesionálním aktivitám, vztahům, kšeftíkům a protislužbám nutně vznikat taky. V jedné z takových skulin se uchytil i hrdina našeho románu a my díky němu můžeme být svědky poněkud méně tendenčního pohledu (za drzost, s jakou si přeživší Ludvík Eisenberg, aka Lale Sokolov, dovolil pilníčkem na nehty sotva co přejet hranu hýčkané modly striktně černobílého zla, by, soudě dle reakcí některých uživatelů, zasloužil prohnat komínem taky...přitom se do prkýnka jenom snažil přežít...což by mi, nehledě na to, že údajně pomáhal i druhým, jako motivace stačilo; sakra, dyť já skoro beru na milost i postavu Jakuba) na jednu z nejsmutnějších kapitol lidského ducha. Jak nepřístojné! Co je ale ještě horší; Morrisová nevyužila potenciál věcného a/nebo moralizujícího tónu (kterážto stylistická dvojice určuje etickou normu psaní o holokaustu; rozuměj, umožňuje nám pod záštitou společensky přijatelné masky historického bádání/pohoršení+varování ukájet svou fascinaci krutostí) k legitimnímu chrlení co pokud možno největšího množství šťavnatých popisností. Jako dobře, o mrtvolu se tu a tam zakopnout dá. Je jich ale „málo“ a jsou pohřbené tunou fakt festovně osolené romantiky. Jaké zklamání! Přesto jen 3*** Proč? Protože na ploskou levého chodidla tlapkaný (byť bych zde asi úplně literární kvality hodnotit neměl; o dodatečnou, fabulací kolorovanou, scénografii Laleovy strohé zpovědi autorce nešlo; naopak se, jak předmluva tvrdí, sama sebe snažila upozadit - chápu, ale...) děj mě neužije; na druhou stranu, jestli chcete nějakou náctiletou pipku citlivě seznámit s genocidou, bude Tatér vhodným dárkem pod stromeček. TIP na kérku: „Když se ráno probudíte, je to dobrý den.“... celý text

Velký bůh Pan 1992, Arthur Machen

Arthur Machen, přísedící Stokera a Yeatse, arcikníže ďábelské fantastiky a zasvěcenec minimálně třetího kruhu čtvrté třídy poddodílu lambda, jehož jméno s úctou zmiňuje i Jitro kouzelníků, nechává čtenáře ve virtuózní hře náznaků bloudit šerosvitem katedrál děsu se vší rafinovaností Stop Hrůzy: „Co vím, je dost zvláštní a hrozné, ale to, co existuje mimo tyto mé vědomosti, jsou temnoty a hrůzy ještě hroznější a neuvěřitelnější, než o jakých vyprávěla kterákoli hrůzostrašná historka u krbu za zimních nocí...I strach a hrůza z přicházející smrti, myšlenky člověka, který stojí v ostrém ranním povětří na černém lešení, svázaný, a ohlušen duněním zvonu čeká na popravu – to vše je ničím ve srovnání s tímto zde.“ Vskutku. Jádro povídky ovšem znepokojivé je. A to odvěce; „...všechno jsou jenom sny a stíny. Stíny, co zakrývají našemu zraku skutečný svět. Existuje reálný svět, ale ten je za tímto klamným přízrakem..“ éééé, takže 3 ***?... celý text

Teror pochází z hlubin 1998, Steve Alten

Alten spáchal nekompromisní a nebojím se říci, kultovní Béčko! Rychlá črta; Sedmdesát megalet před Kristem sní Megalodon Tyrannosaura rexe. Pak se schová do tepla sopouchů v Mariánském příkopu. O sedmdesát megalet později se podmořský profesor Jonáš (!) Taylor (s atletickou postavou) rozejde se svou atraktivní blond ženou, protože jí na zadek sahá jiný. Na scénu přichází atraktivní asiatka; Dá to s atletickým profesorem dohromady? A co Megalodon? Ano, „Meg, teror pochází z hlubin“ je špatný. Je ale špatný takovým tím neodolatelným způsobem každého skutečně kvalitního guilty pleasure, kdy lze mezi řádky zcela vážně míněného příběhu o lásce, zradě a krvelačném monstru, sledovat i příběh jiný, neméně strhující; mluvím o autorově sysifovské lopotě, s níž se balvanu své imaginace snaží propůjčit křídla, zatímco mu na ropnou havárií znečištěné pláži v křečích hynou vyplavení pelikáni. Meg je prostě dáreček....a má tři pokračování a vlastní film!!! S hřejivou blahosklonností v krutější z komor mého srdéčka uděluji 5 poctivých, solárkem do bronzova vytuněných *****... celý text

Žoldáci 2007, Frederick Forsyth

Bůhvíjaké akční hody jsem nečekal. Taky jsem ale nečekal, že tihle Žoldáci budou, spíš než co jiného, připomínat zbeletrizovaný kurz podvojného účetnictví. Z nějakého důvodu mi ale ani tato úctu nahánějící skutečnost neznemožnila se jejich četbou bavit; Forsyth umí a svou důkladnou znalostí bankovních meandrů, geo-politicko-historického kontextu a sériového čísla každé z, na půdu černého kontinentu dopadnuvších, nábojnic zvládl čtenáři předložit reálně působící obrázek šmeliny s nerostným bohatstvím, překreslováním hranic banánových republik a potažmo i šmeliny globální. Jo, a nějakého toho „bum-prásk, uááá, maminko!“ se na pár posledních stránkách dočkáte taky. 4 řádně neproclené kalšnikovy z pěti PS: Je pozoruhodné, jak moc se během několika málo dekád svět vlivem dostupnosti křemíkového stolního motoru, internetů a utrženého sluchátka změnil.... celý text

Kallocain 1989, Karin Boye

Kde se mužští antiutopisté předhánějí v důmyslu technikálií útlaku, tam Boylové tyto slouží jako ryze druhotné kulisy předmětu jejího skutečného zájmu. Totiž nenaplněnosti osobních vztahů - jak vůči okolí, tak k sobě samé... ...rok po dopsání se udusila pilulema. S trochou nadsázky je vlastně Kallocain takovou milou, černou, romance prostou, knihovnou. Za mě 4 **** s přívětivou stopáží a citelným dotykem ženské ruky.... celý text

Na cestě 2005, Jack Kerouac

Chudák Kerouac dostává od místních autorit slušnou deku; a při tom ten kluk jenom vcelku neškodně živí pubescentní dozvuky svejch představ o řácky krutohustym žití (což mimo jiný zahrnuje patolízalský velebení na svý pozlátko žárlivejch šmíráků skutečný nespoutanosti, raketovou inflaci slova milovat - Jack prostě MILUJE všechno, co je na max - a odmítání spořádanosti, páč ta je přece ze svý podstaty tolik nesvobodná!) a ve svym cestopise je spolu s tim, co se mu přihází, tak ňák bez ladu a skladu proplejtá... ...jestli mě hejsci v něm štvali? Jo. Ale tak zas ruku na srd*e; fakt byste měli koule na to, se bez svítilny, mapy a cestovního pojištění vystřelit na dobu neurčitou do totálního jinde? Já ne. No a tak sem zhrzenej a stavim před sebe štít planoucí hněvem zaprděně spravedlivejch (spíš než nějaké „roadtripí“ dobrodrůžo, mi bylo a je bližší si z domácích uhlíků vytáhnout bramboru a za doprovodu rádia Kiss si o ní dobrodružně popálit pusu); pět ani náhodou, nikdy! 4 živelně drzý, ale taky silně nestřízlivý **** Motto č.1: „Víš, slovo obtíže je jen zjednodušený slovo prostředí, v kterým Bůh existuje. Důležitý je nenechat se otrávit.“ Motto č.2: „Už mu naprosto na ničem nezáleželo (stejně jako předtím), ale teď mu zároveň záleželo v podstatě na všem; zkrátka a dobře, nic se tím pro něj nezměnilo, byl součástí světa a věděl, že s tím nic nenadělá.“ Motto č.3: „Muzikanti se snažili, aby...rozjeli nějaký nový variace....Co chvíli jakoby čirej harmonickej vzlyk naznačil melodii, která by se jednoho dne mohla stát jedinou melodií na světě, která oblaží a povznese lidskou duši. Našli jí, zase jí ztratili, urputně hledali, zase jí objevili, smáli se, vzlykali.“ PS: „Na cestě - rukopisný svitek“ v překladu Jiřího Popela se od slabikování Jiřího Joseka liší nejen stylisticky (srovnávací vzorek čtyř prvních stran vykazuje krom paty i hlavu) ale i obsahově...a to dost.... celý text

Pošťák 1998, David Brin

V úřadu se zauzlenou trubkou na štítě se toho po nuklární zimě mnoho nezměnilo; zásilky mají šestnáctileté zpoždění, listovní tajemství je i nadále ve slovníku cizích slov...hned naproti oxymóronu, osamělé paničky v ležérně sepnutých župáncích dál toužebně čekají na dvojí zazvonění a aby toho nebylo málo, tak pošťákovi v tomhle Pošťákovi otlouká bok brašna naditá nugety natolik ušlechtilých poselství, až má jeden chuť si na spravení chuti objednat DVD kolekci Pošty pro tebe. Původně jsem myslel, že z pěti odbavovacích přepážek zavřu hned tři (ultrakorektní hrdina je nade vší pochybnost výsledkem devítiměsíčního experimentování Ol´Shatterhanda s Janou z Arku v prostém chlévě). Když jsem ale dočetl, bylo jasné, že tak mohu učinit maximálně s jednou; nosný motiv celé knihy je totiž natolik odzbrojující, že nelze jinak. 4 cílevědomé ****... celý text

A uzřela oslice anděla 1995, Nick Cave

Tělesný, krutý, živlům ohně, krve a bahna se voddávající třeštění australskýho vidláka (myslim jako autora, víte co) na dřevotřískovym kříži - formálně uhrančivý, ve výsledku únavný a žánrově ouplně minutý, páč na drámo moc lacný a na prču moc dramatický...že byste zas ale vod samý nudy museli topit krtky v plechovce ředidla, tak to taky né. Jak povdám, víte co, tři, no.... celý text

Žoldnéři 2006, Tomáš Bartoš

#Astroparagáni, rock´n´roll, taktické nože, taktické průhledové displeje a vůbec spousta uspokojivě tlumeně lomozící taktické výstroje nezbytné k tomu, aby drsně hláškující komando žoldnéřů (stižených hnačkou zaměnitelnosti, ergo vlažným zájmem o jejich osudy..vyjma Backsyhta; tomu jedinému jsem něco přál a za rámeček by si to nedal) bez nároku na vděk (protože supertajná, sebevražedná, semilegální mise) ochránilo zájmy korporátně-politických bezobratlovců, jež se jako vedlejší produkt náhodou slučují s přežitím korporátní konzum konzumujících obyvatel Sluneční soustavy. 4 vysilující, ale poctivé **** PS: Jeden z míň profláknutých, zde prezentovaných, fightsongů https://www.youtube.com/watch?v=exlGc8eFXI0... celý text