józi.odkudkam přečtené 363

Vraní dívka 2014, Erik Axl Sund

Achjo, jsem vůl, že jsem si Vraní dívku půjčoval a ještě větší, že jsem jí dočet. Vnesla do mne jen zmar, ošklivost a depresi. Nic víc. Ale jako lautr nic. Vřele vám doporučuji se jejím semenem nekrmit.... celý text

Mráz 2015, Bernard Minier

Mráz se pyšní Mrazivými štíty francouzských Pyrenejí, v nich pak odlehlým sanatoriem pro duševně extra choré, přečerpávací vodní elektrárnou, kabinkovou lanovkou, Mrazem sevřenými ulicemi městečka pod onou lanovkou a v nich po stopách bizarní hrůzy slídícím detektivem, co popíjí kávu a minerálku. Ano vidíte dobře, nikoli vodu, ale MINERÁLKU! Kromě výše uvedených nezbytností ještě musím dodat, že se „jeden z padesáti nejlepších thrillerů z celého světa za posledních pět let“ špatně nečetl, ale za minerálku, celkově tuctové bití na pochlach ohledně současné generace vyfetlé moderními médii a PC hrami v sebranku bezcitných monster (o něze francouzské revoluce pan Minié zjevně neslyšel) a za rychlé VYŠUMĚNÍ po dočtení na něj víc jak 3 vločky spadnout nenechám.... celý text

Kladivo na čarodějnice 1963, Václav Kaplický

Úf, dosud se mi žádná knížka nečetla tak krásně špatně. Krásně ve smyslu hltavě hnusných svinstev (kvůli nim jsem si taky Kladivo půjčoval, že) vůči lidskosti a špatně ve smyslu zoufale svíravé křivdy ubezmocněné nemožností Bobliga ze stránek za vlasy povytáhnout, uříznout mu hlavu, a tu jakožto, dámy sklopí zrak, živý pisoár s mýdlíčkem ve vykloubené sanici přibít do pekla na zeď a věčnost amen. 5 hrozných ***** PS: Ano, je to černobílé, vydírá to city a Kaplický byl, jako každý tklivý spisovatel, úchyl, a šlape neuvěřitelně.... celý text

Egypťan Sinuhet – Patnáct knih ze života lékaře 2004, Mika Waltari

Potíž s Egypťanem Sinuhetem je, že se neodehrává ve starověkém Egyptě; Waltari v něm nepodnikl jedinou opravdovou snahu o vnoření se do odlišné kulturní mentality a místo toho se spokojil, nazvěme to pravými slovy, s myšlenkovým prostorem soudobé „západní“ civilizace, aplikované na dost neživotně působící lešení egyptských rekvizit. Chybí Cizost, chybí Jinde. Tím nechci říct, že by byl Egypťan špatnou knihou, to ne...jen mi představa, že by poselstvím historického(!) románu měla být dojemně banální, a stejně tak i zcestná, doměnka, že člověk je, byl a vždy a všude bude stále tím samým člověkem, přijde na 5 hlučně jásavých hvězd trochu málo.... celý text

Man Plus 1994, Frederik George Pohl Jr.

Jestli vám úvahy o etičnosti nanášení barevného laku na nehty (ve smyslu drastické proměny vzhledu) navozují úzkostné stavy, pak vězte, že Man plus nebude čtivem pro vás; Pohl v něm totiž lidské tělo vrací zpět na řeznický ponk, kde hezky z gruntu přeroubuje vše, co s námi ten vousatý kmet na obláčku zamýšlel, a de facto tak širší veřejnosti předestírá problematiku transhumanismu, jíž se o deset let později ve Schismatrixu tak jiskrně chopí Bruce Sterling. Mno, a když už jsme u Sterlinga, tak nelze přejít ani luxusně zabalený dáreček samotného závěru, který (SPOILER) zcela evidentě předznamenává i Gibsonova Neuromancera. (KONEC SPOILERU) Zkrátka a dobře; jestli hledáte centrální HUB kyberpunku, nehledejte. Je totiž tady!...nebo v lišejníku, když na to přijde. 5 zdrojových *****... celý text

Srdce v Atlantidě 2015, Stephen King

Až doteď jsem u každého Kinga rámcově tušil, do čeho jdu; stokami se brodí masožravý klaun a z ulic mizí děti, správci horského hotelu rupne přes zimu v kouli, mimozemští „sračkotchoři“(terminus technicus) dychtí kolonizovat všechny ty milóny mil sametově hebkých, lidských střev atd... Anotace k Srdci v Atlantidě je ale v tomto směru solidní škraboškou. Což je jenom dobře; takhle nevyzpytatelný, postupně objevovaný King, mě totiž vcelku fajně bavil. A tak vám ho, až na těch pár dalších řečí, nebudu dalšími řečmi kazit ani já. 3 pěkné (a nebýt nevkusně srdceryvného a nadbytečně násilně sešroubovaného závěru, tak i víc) muří nožky v kroužku ***...za přečtení ale určitě stojí!... celý text

Sovětský těžký tank T-10 a jeho varianty 2018, James Kinnear

Vždy jsem toužil po nějakém ušlechtilém koníčku, jenž by zahrnoval stovky vzrušujících a plodných hodin v archivech, pídění se po těch nejsubtilnějších detailech (jako je třeba specifické složení a vůně kolomazi užívané v Čeljabinských výrobních závodech), aby mi je pak v luxusně sešívaném provedení, spolu s množstvím unikátního obrazového materiálu zabahněných tanků na křídovém papíře, vydala Grada a jehož prostřednictvím by se tak i další nadšenci do válečné techniky, ty „krásně střelený blázni“, mohli seznámit s přednostmi, jedinečnými vrtochy, životním příběhem a zkrátka a dobře vůbec propadnout kouzlu staré dobré, jak my, strojním olejem odkojení srdcaři s oblibou říkáme: „Té - desiny“!... celý text

Na východ od ráje 2006, John Steinbeck

Steinbeck narval mezi nebezem svůj psychoanalytický hever a do vzniklé škvíry vměstnal duševní obzory, strachy, puchy, naděje a děje u nichž zcela vážně hrozí, že je nezapomenete...na červeným trojúhelníkem orámovaný vykřičník Cathy Amosové teda určitě ne. Ani na Sama a na Leeho a na Caleba. Ani na Olivii v neexistujím letadélku ne. Éh, nechtěl jsem, ale asi Musím; „Timšel“ 5 právem klasických *****... celý text

Kniha o pravěku 1988, Zdeněk V. Špinar

Úžasně nepřepálené odstíny barev, ještěří kůže zrnitá jak ještěří kůže, peří lehké jako pírko, kůra stromu voňavá jak les a moře zelené jak hlubina; Burian maloval Krajiny a zvířata v nich jako nikdo před ním a nikdo po něm..sakra, já kvůli těm jeho faustovsky podezřele věrohodným ilustracím Knihu o pravěku vlastně ani nečet! 5 nestárnoucích, nesmazatelných (Brachiosauři ve vodě, pod soumračným Měsícem na zadních hrdě vztyčený Iguanodon, trilobit na lovu...atd...atd...atd.) ***** PS: A ty prvohory. Jednoznačně nejlépe vizualizované prvohory.... celý text

Světlověk 2005, Ian R. MacLeod

Achjo, newierd už asi neodvratně metastázuje a tak nám z novotvarů barokních kudrlinek artově bují boubele dalších kudrlinek v kudrlinkách kudrlinek hrajících všemi barvami stříbrného podnosu s hromadou hladových tasemnic. Nevím, možná MacLeodovi křivdím, ale přenést se za hranici prvních desíti neskutečně přešňořených (ano, ještě přešňořenějších, než tohle) stran bylo fakt nad mé síly. PS: Tak nakonec (zpropadená vina) přece jen dočteno...a hádejte, no schválně; měl jsem pravdu! Světlověk je dějová sardiňky kostřička, vorvaní masou pentlí Ianovy posedlosti hledání Krásy ověšená. Jako neříkám, že by tu a tam pár silných obrazů nestřih, to ne, když se ale prakticky celý, drobným písmem hustě zježený, román sestává jen z urputných Popisů krajin, budov, ošacení, ročních období, ledů, her světla, mlh, šírání, o drobných snovůstkách nemluvě, tak už jde, co do čtenářské výdrže (pokud tedy nejste zrovna majitelem farmy jednorožčích poníků - tedy se právě těchto snovůstek nemůžete nabažit), fakt do tuhého. A mimochodem, baští někdo z vás ono velké finální odhalení? I při manévrovacím prostoru, který si autor záměrným mlžením ohledně fungování jím stvořeného světa ponechal, je dle mého skromného soudu zcela neudržitelné. Dík ale za lidské a trochu smutné rozloučení. 3 zuby nehty přetrpěné ***... celý text

Příběh Země 2015, Robert Miller Hazen

Proradnému Hazenovi jakoby nestačilo, že je Geologie už tak dost prominentní Rock-star přírodních věd. Ne, on do toho kolotoče davového šílenství žárem spalovaných teenagerek musel ještě přispět učebnicí, jež vlastně jako učebnice, aniž by co tratila na odbornosti, moc nevypadá a stvořil nový subžánr. Geo-thriller. Ano, natolik podmanivý a současně laicky stravitelný Příběh Země je a já mu spolu s Komenským nadšeně tleskám. Jen nevím, co si teď skomírající dvojka Bídy fyziky s Nouzí matikou počnou...možná by se taky mohly posnažit, což? Mrky, mrk. 5 záživných ***** PS: Zpětně musím své prohlášení o srozumitelnosti krotit; řekněme, že u redoxních reakcí jsem se spokojil s povrchní úvahou, že hlad kyslíku po dosažení desíti magických elektronů, a sdílení/kradení elektronů mezi prvky obecně, uvolňuje energii. Co je to za energii a proč se uvolňuje nechápu, ergo vlastně ani pořádně nechápu dýchání, rez, hoření, nebo nedejbože fúzi atd. Navíc mi přijde, že si Hazen tu a tam protiřečí; ať už jde o kvanti/kvalitativně zřejmý nepoměr pozitivně vs negativně posilujících jevů působících na klima („ospravedlňovaný“ vágním pojmem Bod zlomu), nebo třeba posouvání časového údaje vzniku ozónové vrstvy z cca 2.5 miliardy let (změněný poměr výskytu nefiltrovaným Uv zářením excitovaného, méně stabilního, izotopu síry S13) na cca 500 miliónů let před Kristem apod..blabla. Paradoxně mi taky autorův úhlený kámen díla, totiž minerální evoluce, která je v podstatě vícenásobnou destilací magmatu využívající rozdílných bodů tání a kondenzace + atmosféricko/vodní erozí sycených oceánů, nijak zvlášť revoluční nepřišla. Sakumprásk jdu s hodnocením o hvězdu níž. I přesto jsem ale za přelouskání Příběhu Země rád. Dal mi toho hodně o způsobech jak pomocí geniálně prostých srovnávání poměrů izotopů prvků (ať už třeba v chondritech, na Měsíci, Marsu, Venuši..nebo u nás..), poměru mateřských a dceřinných prvků poločasu rozpadu jednotlivých prvků, nebo třeba v čediči ocánského dna „zmrzlého“ magnetizmu (o fosíliích nemluvě) dokážeme nazírat nepředstavitelně dávnou historii naší domoviny....a snad jí i trochu předvídat. 4 poutavé ****... celý text

Dům na rozhraní 1997, William Hope Hodgson

Duchařiny časů, kdy ještě mezi prostým lidem kolovaly hrůzu nahánějící fotky ektoplazmu smrkajících nebožáků, kdy ženy ještě uměly vařit a dosluhující generace kantorů vštěpovala svým svěřencům nejmodernější poznatky o éteru, zkrátka, z dob, kdy tajemno ještě pořád bylo vcelku reálnou možností, mají své kouzlo. Nejinak je tomu i s Hodgsonovým rádoby „found footage“ Domem na rozhraní. Jako fajn, Meyrink/Lovecraftových kvalit nedosahuje, ale k ukrácení průměrně vleklé číhané (163 ministran) na pana dochtora v motolské nemocnici poslouží nádherně. Nebýt psa, co se jmenuje Raf, šel bych snad i na čtyři...takhle jsem bohužel nucen zůstat u tří starosvětsky milých *** ...Raf, ještě teď mi po zádech běhá mráz!... celý text

Interview s upírem 2012, Anne Rice (p)

Když to tak vezmu, King je oproti Riceové v jistém ohledu docela beránek. Zatímco u něj se krutost a násilí pojí s odsudkem, Anne je dosti znepokojivě, a nutno si přiznat, že i lákavě, mísí krásou, morálkou a smyslností. Toť ale bohužel vše; Luisovo „filozofování“, jež mělo Interview jako celek vyzdvihnout, totiž není ničím víc, než rozpačitým přežvykováním laciného udidla. 3 povrchně elegantní, hystericky nabubřelé ***... celý text

Tommyknockeři 2013, Stephen King

Mistr „product placement“ ( s *oca *olou v každé své orosené, dobře vychlazené knize už je fakt přes čáru) King si ze žánrové svěrací kazajky vymanil levačku a až na nechtěně strašidelně příšerné křeče několika zde obsažených, vlastních, básní mu to náramně sekne. Knockeři totiž disponují tvůrčí vizí, hravou..ehm..mezihrou, nezpackanou koncovkou (opak je často autorovou slabinou) a jako bonus na mě, aspoň teda v první půlce, mile dýchli ponurou, dávno ztracenou, křehkou atmoškou prvního filmového Terminátora. Neptejte se, sám fakt nevim. No a celou tu posedlou káru duchů táhnou vpřed hned !dvě!nečernobílé! postavy Jimyho „Boris Jelcin liga“ Gardenera a Bobbi „nešvihlé, samotářské mámy postaršího bígla a sestry jednoho promrzlého kusu černočernoucího ledu“ Andersonové. Za mě velmi ok. 4 konejšivě depresivní **** PS: Taky jste fandili Havenu?... celý text

Dallas 63 2012, Stephen King

Když jste v šedesátých letech amerických sháněli popelník, stačilo smést ze stolu libovolný krtinec nedopalků a hned byl jeden na světě. Ano, kouřilo se hodně, všude a všem to bylo šumák. Toto, a nikoli ona pikantérie (jak by snad obálka mohla naznačovat) nestoudně veřejně obnažených pamětí JFKeje na čalounění prezidentské limuzíny, je stěžejním motivem Dallasu 63. Jak už možná intuitivnějším z předchozí noticky vysvitlo, Dallas 63 je taky o cestování v čase a King se v něm, stejně jako kterýkoli jiný žonglér s alternativními historiemi, nemohl dle očekávání vyhnout oné kardinální úvaze na téma, zda by nakonec nebylo bývalo lepší nechat věci plynout tak, jak plynout měly...jako ok. Takže. V první půli se vrátíme do Derry, zavzpomínáme na To, pak něco o rasismu apod. V půli druhé už se spolu se spoustou dalších, lehce banánových postav, seznámíme i s nanicovatou, manželku bijící nulou, Lee H. Oswaldem (démonizace neublíží tolik, co ponížení a u Oswalda si Amerika jednoznačně žádá ponížení), přičemž vše zaštiťuje dramatický oblouk osudové lásky jedné trochu nemotorné knihovnice a hlavního hrdiny, za všech situací nadlidsky korektního, soudce z budoucnosti. Upřímně, právě postavy (Mike, Ellen, Deke, George/Jake..výjimku tvoří Al a Harry) a love story mi tak úplně nesedly. Jenomže co naplat, King to všechno prohnal svým talentem tří, čtyř ve sklepení podvědomí držených otroků, následně provedl nějaké ty korektury a na svět skanula další z dlouhé řady jeho čtivých, emocemi sladkobolně napěchovaných slzí. Ještě pod vlivem dojetí (posledních asi šedesát stran fakt pěkně secvaklo) bych šel za pět, ale jak se říká, ráno moudřejší večera; 4 udatné ****... celý text

Jeden den Ivana Děnisoviče 2011, Alexandr Isajevič Solženicyn

Jeden den Ivana Děnisoviče je jak kus zmrzlého drátu, nudného, zmrzlého drátu špinícího výhled na čerstvě napadanou peřinu sněhu za plotem. Čím vším si Saša Solženicynů za těch X tisíců dní zotavného pobytu v sibiřských lázních prošel, se ani nechce myslet. O to obdivuhodnější je, že se jimi, úslužně skloněn, probil nezlomen a mám silný pocit, že by si jeho Děnisovič dal takového Henri Chariéra i s celým úsměvně gerojsky vyfabulovaným Motýlkem bez zápitu k snídani aniž by jeho v dětskou pěstičku sevřený žaludek s podvěskem preclíku zauzlených střev jakkoli polechtal byť sebemenším záchvěvem koliky. 5 zježených ***** PS: Asi nejpodivnější ale je, že přes to všechno Jeden den dýchá nostagií.... celý text

Kukaččí vejce 1995, Carolyn Janice Cherryh

Táhlým „cinnnnk“ nehtu o břit katany zenu vymetenou hlavou napsaný, lehce motivační, scifi Šógun, kde mistr, šedý horský ninja lev, učí způsobům Hatani svého žáka, z kádě vypiplané lidské ufouně, a ono mu mimoděk stejnou mincí oplácí...ó, o kolik lepší než třeba námětem obdobný, a tolik přeceňovaný, střet kultur Cizince v cizí zemi! Nelze než do písku osadit čtyřmi oblázky a jít tiše o dům dál. PS: „Wei-na-ya, zazpíval dítěti, wei-na-mei, pěl hrubým mužským hlasem, který se ke zpěvu ukolébavek vůbec nehodil: ptáčku, rybičko - v tomhle domě ta píseň už kdysi zněla. Hei sa si-lan-nei...Neodcházej. Vitr hučí, voda studí, ale tady je teplo. Wei-na-ya, wei-na-mei.“... celý text

Návnada 2013, Kent Messum

Tady by měla zakročit PETA, a rázně; sytit nebohé žraločky, oběti instinktů svých čelistí, nějakými bezprizorními vaky na žloutenku hraničí s barbarstvím, o elektronicky neevidovaných sázkách a z nich plynoucích daňových úniků ( i když bůh ví, jak se to s tím námořním zákonem má) ani nemluvě. No kde to sme jako, ve 21. století, he?... ...né, jako vážně, to tu nikdo s těma smažkama necítil, ani malounko? Parádně svižná oddechovka za, v rámci „jedním dovnitř, druhým ven“ žánru, 4 příkladné ****... celý text

Mlok 2015 2016, * antologie

Když tuhle brčálově zelenou Piñatu vemete klackem po hřbetě, vypadnou vám z ní dvě tři laskominy; V pohoří Gabreta Lukáše Herma, dále skvělý/á, žel trestuhodně utnutý/á Abeion Vela Kristýny Obrdlíkové a závěrečná novela Barbory Čečákové, Motýloletec a půlnočnice....eh, možná ještě Stěna. 4 neutrální ****... celý text

Mlok 2017 2017, * antologie

Nelze, než souhlasit. Jen vzácně se v jedné místnosti sejde tolik kvalitních kousků, aniž by si po půlhodince navzájem nešly po krku. U mě vede nádherně nesluníčkářsky demytizující, a přesto pozitivní, Poslední šaman z Viljuji, Escherovské pespektivní hrátky v Píscích na nebesích, upírácké Mlčení jehňátek v podobě A 38/4...sakra, ono je tu vážně skvělé všechno! Jedna z nejlepších antalogií, co mi kdy prošla rukama, vůbec. 5 ***** jak bič... celý text