józi.odkudkam přečtené 364

Proměny 1998, Publius Ovidius Naso

Drsný předobraz „Starých řeckých (+něco římských) bájí a pověstí“. (už se nemůžu dočkat, až nově projde uchem jehly ideové policie a po přeškrtání z něj, v rámci honu za co pokud možno nejsterilnější vyvážeností, zbudou jen spojky a citoslovce...hmm, a když už jsem nakousl jazyk, tak sice dost dobře nemohu posoudit kvality slovní hry originálu, co ale mohu, je říct, že se na tuto hru, je-li jaká, neomezuje, neboť i skrz tak násilnou konverzi, jakou v sobě přebásnění {zde se jej zhostil Ivan Bureš} vždy nevyhnutelně nese, prozařuje Ovidiova pečlivá volba významů; dvěma třemi slovy ostře nasvítí scénu i s její náladou a švenkuje dál) Zároveň jde o poměrně základní pramen; o ucelenějším a řekněme stále ještě „dobovém“ (ve smyslu od lidí, kterým byly tyto mýty živými kulisami dní; mýtus jim byl tkanivem samotného světa, svět byl pointou mýtu!) souhrnu antické mytologie nevím. Jinak je fascinující, jak přijetí předpokladu změny, coby nejzákladnějšího a ustanovujícího principu, ve svém důsledku hranice různosti stírá; vše co je, už bylo, nebo bude vším jiným; bohem, vzduchem, světlem, trusem, kamenem...v časovém plánu věčnosti má každé „zrnko“ rovnocennou potenci a váhu (i v souvislosti s „osvíceneckým“ vyzněním závěrečné knihy IV. mám dojem, že se snaha o legitimizaci téhle myšlenky stala Ovidiovi hlavní pohnutkou prosévání mýtů; v „náboženské“ tradici hledal opakující se motiv proměn) To jen my, lnoucí k pomlčce mezi letopočty na náhrobcích, jsme ve svém úzkém výzoru schopni něčím pohrdat a obdobně i něco uctívat, aniž bychom tušili, že tak ve věčnosti činíme sami na sobě. Vše je doslova jedno; až příště uzříte (třeba při holení) dementa, tak si uvědomte, že je vaší součástí a buďte vlídní... Krom takto obecného (možná ještě jeden postřeh; zdejší božstva nevidí do lidských srdcí; vyžadují důkazy, chystají zkoušky) v sobě většina proměn nese velmi konkrétní zjevení (Athéna byla zrzka:) a snad i kvůli nim, mimo kvalitu slovně-obsažnou, jsem necítil potřebu „mít dočteno“, naopak jsem si každý příběh v klidu zažil a vstřebal (o to se mi starala minihra, jejíž cíl spočíval v smrštění jednotlivých příběhů na banální „rčení“; podnětná, k zastavení nutící praktika s leckdy překvapivými, místy i vtipnými výstupy, kupříkladu hned Stvoření světa dopadlo jako „ukliď si“ {komplet seznam v recenzích}...což ovšem neznamená, že by jim jakákoli jemnější nuance chyběla; re-read rozhodně bude a už teď jsem zvědav, jakými vrstvami mě osloví) nechal doznít a dle chuti otočil list. Vzdor dosti znepokojivému ladění jde o...důvěrnou četbu, všechno „tak nějak“ znáte; je to černohumorné, ale nejde nevidět styčnost mýtických námětů (pohromy, války, vraždy, mučení, znásilnění, lži, podvody, vášně, milostné pletky...) a bulváru, který dnes dost možná supluje významou část role mýtů tím, že skrz své médium nechává (ve snaze o sebereplikaci) bezděčně promlouvat nejnižší společné jmenovatele, obnažuje základní vzory, stejně jako i vymezuje okruhy přípustnosti, vynáší soudy a trestá. Nutno ovšem dodat, že „morálka“ Proměn je od té naší poněkud vzdálena; vycítila to asi i paní Paříková, která se tklivým epilogem (za vše vypíchnu triumf „lásky, jež vše přemůže“) snažila dát Proměnám náplast, přičemž jakoby vůbec nerespektovala, že láskou je zde míněna takřka výhradně touha, pudová přitažlivost. Nejde mi o nějaké pohoršené moralizování (koneckonců „chtíč života vše přemůže“ ničím plytkým není) spíš chci naznačit, že Proměny jsou jinde a že tu cítím autorskou snahu o jejich ne úplně citlivé napasování do současného, novozákonně(?) mentálního světa...a to jak v doslovu, tak v Burešově překladu primárního textu; slovo „amor“, jenž sice navykle ztotožňujeme s láskou, zde má spíš blíže k významům, jež ve mě evokují slovní konotace Erós a Kupido. V rámci jinakosti bych také mohl poukázat na absenci konceptu osobního svědomí a tomu odpovídající posun významu „viny“, která zde spíše nabývá formy vnějšího trestu...(eh, není to ani úplně takhle; ono je těžké najít správná slova, když je jejich význam zastřen a změněn kontextem současným) Obecně vzato chci říct, že oním „tak nějak známým“ jsou pohnutky. Zacházení s nimi, přístup k nim je jiný...dravější, přímočařejší...pravdivější? Tady si nikdo servítky nebere. Pro bohy platí; Co chceš si vem, slabost je chyba - vydařená lest, konexe a hrubá síla, svrchovaně spravedlivá. Pro lidi to samé + ne*er bohy. Ale ohrádku morálky směle překročme; Proměny jsou archetypem slapově mocně působící symboliky (pod jejímž probuzeným vlivem se mi začly zdát dost divoké sny) a jakmile po dvou třech doušcích přijmete jejich rytmus, ústa z misky dlaní jen tak neodtrhnete (resp. mě se do nich nikdy vyloženě „hurá“ nechtělo, ale pak jsme vždy seznal, že mě sytí) Pomyslnou třešínkou je kumulativní efekt jednotlivých textů, kdy se dlouho zdá, že vás tyto „jen“ chtějí obeznámit se vší tvářností krutosti (což by i jen samo o sobě nebylo bez užitku; je vždy útěšné mít v neštěstí příklad jiných družný) aby vás ve svém celku tiše zpravily o tvrdé a nevyzpytatelné křivolakosti bytí, jež je jeho jedinou jistotou. Nechval, ni nehaň dne před večerem...a raděj ani pak. Téhle knížce dejte klid a čas, respektujte jí a ona se vám odmění. 5 (žel{vo)(sa}{lama}n{dr)ozd}ích ***** PS: Úroveň detailu tohohle Metamorfózami inspirovaného sousoší je dechberoucí https://de.wikipedia.org/wiki/Apollo_und_Daphne ...po polknutí prvotního dávícího reflexu jsem nakonec přišel na chuť i Picassovu zdánlivě odbytému, avšak princip zaměnitelnosti tvaru pěkně ztělesňujícímu vyjádření (viz. edice Odeon)...jinak mnou vlastněné, ilustrací prosté a graficky důstojné řešení obydlí Proměn (čistě černý textilní potah s jednoduchým, zlatě vlisovaným nápisem na čele a hřbetě + supr font uvnitř) od Avataru má pihu na kráse; obsáhlý abecední seznam (s charakteristikou účinkujících) je opatřen neadekvátním systémem odkazů :(... celý text

Cizinec 2005, Albert Camus

Kolem Meursaultovy citové oploštělosti (ať už vrozené, či získané) se musí po špičkách; Camus totiž své alter ego obehnal vymakaným zákopovým systémem jehož překročení je samotným dějem knihy trestáno cejchem šosáctví. Já si ale po šosu stejně šlapu, ať šlapu, kam šlapu. A tak, coby letitý přispěvatel do Bravíčka, bez rozpaků vybalím náležitě fundovanou psychosondu. Nuže, Camus-cizinec seznává, že v něm všechny ty společensko-kulturně vyumělkované obrazy citů nebydlí v takové podobě, s jakou jsou často přepjatě malovány. Ony v něm totiž nebydlí vůbec (kteréžto uvědomění mu po hříchu mohlo být prvním krůčkem a nikoli konečnou stanicí!...žel se mu od těch „citlivějších“ nedostalo pochopení a co hůř, ani potřebné odborné pomoci; tady už totiž dle všeho nešlo ani o „blunt“, ale o dost těžký „flat affect“...jinak v komentářích protiargumentačně zmiňovanou citlivost estetickou nelze zaměnovat s citlivostí emoční; vnímat krásu může i naprostý psychopat...a ono je také otazné, když jeden vidí čeho jsou ve svých pokřivených afektech schopni ti „citliví“, zda je o co stát; ne že by teda o změnu stál Meursault, ten vězí v bytostné pasti apatie a odevzdanosti; nejde chtít chtění, když se vám v první řadě ničeho nechce) a tak je zamítá coby kompletně falešné. Příčinou autorova „existencialismu“ tak dost dobře může být uvíznutí v střetu idealizovaného obrazu s realitou vlastní oploštělosti, kterýžto vleklý pat mu skýtá dar vskutku danajský; totiž únik v podobě nabytí statutu oběti celospolečenského klamu, zpětnovazebné smyčky prohlubujícího se odcizení, rezignace a nalezení útočiště v pohrdavém odsudku světa (kterému nechybí ostří! ostatně, kde je psáno že o pravdu nejde zavadit chybným měřením?) jakožto čiré přetvářky. Že je ve vyprávění poněkud opomenuta vlídnější tvář skutečnosti je pochopitelné; nežádoucím způsobem by narušila narativ. Asi i proto nemůže být věnován prostor mrtvému arabovi; ten je jen nezbytnou dějovou rekvizitou, vedlejší okolností bez přátel, rodiny, zázemí. Nikoho nezajímá, nikomu nechybí. Jako sonda duševního ustrnutí (či zde oslavovaného „zůstání sám sebou“) báječné, jako unikátní prespektiva taky. Jako následováníhodný příklad už tolik ne; hlavní hrdina není vyrovnaný/jistý, ani smířený, ale sám před sebou zamčený a skrytý, přičemž smrt vítá jako vysvobození. A když už interpretuji, tak mi autorův úzkostlivý anti-mesianismus (kdyby v něm byl opravdu důsledný, tak Cizince ani nepíše/nevydává) a vůbec vyznění celého soudního procesu, včetně rozhovorů s kaplanem, nedá nevidět spojitost mezi Cizincem a variací Ježíše, jenž se po nějakém tom poflakování a „getsemanské epizodce“ váhání definitivně rozhoduje pro víru v nesmyslnost, načež na svá nihilistická bedra mimoděk bere pokrytectví tohoto světa a trpně jej, v prospěch našeho prozření, nese vstříc smrti...což je až bolestným protimluvem toho, vůči čemu se chce hlavní hrdina vymezit. Ale svým způsobem bych takové vyznění bral. Těšilo by mě, že by to, co nakonec z pukliny v cizincově kamenné zbroji vytrysklo, byla (i přes veškerou snahu v sobě cokoli transcendentního potlačit) slza přesahu, zájmu o něco. Byť by ten zájem znamenal touhu ublížit(?), všem něco uvnitř vzít. Ať už je to, jak je to, jedním jsem si jist. Kdyby byl Cizinec příběhem odsouzení jednoznačně „správného“ člověka, tak po něm neštěkne ani pes. Takto je soud nad ním, a vlastně i nad celým tribunálem, potažmo námi, svěřen čtenáři. Talár takové výsostnosti se neodmítá. 4 provokativní ****... celý text

Umění být 2016, Erich Fromm

Uf, docela hořká pilule. Za její jádro považuji Frommovo brojení vůči, jak jsem si to pracovně nazval, subjektivnímu relativismu štěstí (tedy představě, že cokoli mě uspokojuje a neškodí druhým je pro mě OK, protože „Proč ne“; autor nebrojí proti svobodě volby jako takové, ale proti volbám nedostatečným/špatným/škodlivým, potažmo mu jde o to, aby k nějakému skutečnému procesu volby, místo ukájení každé libovolné pohnutky, či vnějšího, společností uměle cpaného vnuknutí, vůbec docházelo...) proti němuž staví, nakolik to může znít troufale, štěstí objektivně spravného způsobu žití (jup, Fromm oplývá takovou tou kvalitou přísného, neústupného Dědka s patentem na pravdu, co se nebojí vám v ní, s jistou dávkou otcovské lásky, vymáchat čumák) jež se místo řečnicky oznamujícího „Proč ne“ táže „Proč?“ (vzory správnosti čerpá převážně od „starých mistrů“{ovšem pozor, přejímat je od nich „pasivně“ je v podstatě autosegescí a byť i tato může přinést úlevu/uvolnění, nejde k jádru vnitřního konfliktu a z dlouhodobého hlediska jde jen o jinou formu úniku; cílem je, zde např. ctnosti, tyto skutečně vnitřně zakoušet a od toho je odvozovat, ne naopak, kdy jejími nálepkami maskujeme city/úmysly jiné}; bylo by pošetilé přehlížet styčné „spásonosné“ prvky {jak metodologické, tak z těchto metod výstupní}, jež se setrvale objevují napříč lidskými dějinami a domnívat se, že během bliknutí vlastního života dohlédnete dále sami; právě od této paralelní styčnosti napříč dějinami usuzuje na existenci reálně objektivní, všem lidem společné přirozenosti, která je přístupná vnitřnímu nahlédnutí...o tom později) přičemž vše odchylné je jen více, či méně racionalizovanou omluvou pohnutek skrytých/škodlivých. Základním prubířským kamenem správnosti nechť je rozlišení, „zda uspokojení té které potřeby život člověka obohacuje a přispívá k jeho růstu, nebo zda ho oslabuje, dusí, brání u něj růstu a je destruktivní“; ergo, člověku nejvlastnější potřeba tkví v naplnění jeho lidského potenciálu, v možnosti naplnit lidskost. Jak zjistit, co je lidské? Počátečním krokem směrem k takovému poznání je vytrvalá („jako v každém aktu učení má rozhodující význam schopnost snést neúspěch“) a soustředěná každodenní praxe návratu k původnímu způsobu bytí (zde hlavně skrze meditaci, mantry, či tai či...), resp. orientaci od myšlení (tj. promítání sebe sama mimo „teď a tady“) k tzv. „uvědomování“ (tj. vnímání „teď a tady“; zde obrácením pozornosti k tělesným pochodům) kterýžto rozdíl je hezky ilustrován na dvojici přemýšlení o dýchání a vnímání dechu...Teprve takto nezatíženě nahlédnuté, tedy „uvědoměné“, pak připouštíme ke kritickému zpracování myšlením. Od „uvědomění“ viditelného, pak můžeme přejít k „uvědomování“ skrytého a tento vjem následně podrobit tzv. sebeanalýze (na druhou stranu autor uznává prospěšnost jak samostatné meditace, tak samostatné sebeanalýzy; jejich spojení však považuje za synergické), či pro autora neoddělitelné analýze kulturní. (lidská přirozenost pro něj není druhově-biologickým dědictvím, ale výsledkem našich společných existenčních nutností; za mě celkem prašť jak uhoď, důležité je, že důsledkem této naší „vrženosti“ je vcelku nemnoho recyklujících se patologických scénářů v nichž se můžete najít) Byť tu prvek sebe/kulturní analýzy (vycházející z podstatně rozšířeného konceptu Freudovy psychoanalýzy) odbývám jednou větou, tak bych nerad, aby působil podružně. Naopak, právě tady začíná skutečná práce a v různých dílčích příkladech je jí (a návazným tématům) věnována velká část téhle knížečky (jež si ostatně ani neklade za cíl předložit nějaký vyčerpávající přehled, je spíše referenčním úvodem k dalšímu studiu {Freudovy „Přednášky k úvodu do psychoanalýzy“ jsou jasným následným krokem; už se nemůžu dočkat co za bobky mi mé podvědomí složí k nohám k přezkumu} a stručným průvodcem úskalími výše zmíněných metod...což ovšem neznamená, že by sama o sobě, tak jak je, neměla smysl!) z níž si čtenář vyzobne co sám cítí. Nejuchopitelnější, ale i nejbolestnější metodou je za mě soustředění se na překonávání negativních aspektů bytí tím, že je prociťuji; lépe tak nahlédnu a pocítím jejich škodlivost (jež je coby trest obsažena v samotné tíze pocitu?) a snáz je pak za „běžného“ chodu rozeznám pod rouškou racionalizace. Více v PS. Kapitolky o vlastnění trpí násilně tlačenou komunistickou doktrínou o „antropologicko-historické průkaznosti“ nepřirozenosti vlastnictví. K samotné psychologii vlastnictví a důsledcích, jež do bytí vnáší nezdravá dominance tohoto aspektu, ale co říct mají; v kostce je zdravá míra vlastnictví (či úzce související otázky spotřeby) taková, která naplňuje podmínky již v úvodu zmíněného „prubířského kamene“, takové vlastnictví je tzv. „funkční“, oproti němu pak stojí vlastnictví tzv. „mrtvé“. Zvlášť fascinující je v tomhle „funkčně/mrtvém“ smyslu naťuknutí kategorie vlastnictví živých objektů, jež je de facto půdorysem(?) vztahů rodičovských, partnerských, mocenských a konečně i vztahu k sobě samému. Od dílčího bych se však závěrem obrátil zpět k obecnému a vyzdihl stručný, avšak výmluvný název knihy; Bytí zde není konstatujícím faktem holé existence, ale tvůrčím, usilujícím elementem, vnitřním socháním, uměním odsekávání balastu bránícího zjevení skutečné podoby. Toto nechť je vaším „chtěním jedné věci“; neštěpte svou energii na blbosti. Tak a teď už jdu konečně zdlábnout pravidelnou denní dávku čtyř gramů jemně umleté drtě ze sešrotované Jawy 20, kterou hodlám, než do světa vypustím svou zanalyzovanou duši, celou sníst. Nehvězduju. PS: Z prostorových důvodů jsem něco citací píchnul do recenzí.... celý text

Ottova encyklopedie A - Ž 2011, kolektiv autorů

Za hubičku pořízeno mé blahoslavené rodičce, jež stále chrabře vzdoruje vší televizi nadřazené technologii a přesto si u luštění křížovek, či při procházení kanálů oné na milost vzaté TéVé, čas od času posteskne a zatouží doplnit kusé obzory...to víte, v již běžící Cestománii se třeba takhle podívá na Altaj, ale kde ten Altaj je? V tomhle ohledu si Ottu pochvaluje. Prý jí pomáhá i s usínáním. Jedinou mručivou výtku jsem zaznamenal stran tonáže jinak formátem rozumného rádce. Sice jsem se jí pokoušel obejít sofistikou, že aspoň trénuje paže, ale kdepak maminka, ta se nedá. A má (samozřejmě) pravdu, v nakladatelském pitstopu měli tenhle vcelku sympatický „Orbis pictus“ před vysláním na trať (nějak?) líp potunit...mě nezbývá, než odlehčit kde se dá a tak ubírám jednu hvězdu; to by mělo pomoct. 4 pěkné, barevně přehledné a mnoha názornými obrázky oživené **** PS: Zajímavý ediční kompromis mezi slovníkem cizích slov, či slovníkem encyklopedickým (vůči nimž nabízí přeci jen hlubší ponor) a encyklopedií klasickou, která už je zas kolikrát neskladnou, často i vícesvazkovou vlakovou soupravou.... celý text

Kantos Hyperionu 2010, Dan Simmons

Kritický dodatek. Bacha SPOILERY. Při zpětném pohledu, po opadnutí vášní, na mě teď z pod omamných závojů Kantosu jasně cení zuby lebka jménem hegemonie (velice doporučuji alespoň kratičkou charakteristiku na https://cs.wikipedia.org/wiki/Hegemonie ) respektive dosti odmítavá studie všeprostupující metody mocenského nátlaku (a jeho duševně destruktivních důsledků) jak uvnitř kultury (zde je navíc palčivost této otázky vyostřena přidanou vrstvou UI hegemonie, v jejíchž plánech lidstvo nevědomky nabylo role pouhého hostitele/přenašeče hlavní informace) tak vně, kam daná kultura expanduje. V podstatě souhlasím. Rovnováha udržitelné pospolitosti a míry užití nátlaku je hlavní výzvou lidstva. Co však mrzí, je absence hlubší úvahy nad alternativou. Zde konkrétně „Vyvrženců“, kteří sice v letmém náčrtu působí zajímavě, při pohledu bližším jsou ale víc zbožným přáním, než nějakým přesvědčivě funkčním celkem. Jejich anarchistický, vysoce experimentální a krajně distribuovaný společenský charakter vůbec nekoresponduje s podmínkami jejich bytí. Jistě, nacházejí se mimo „globalizující“ vliv hegemonně uniformního myšlení, což teoreticky skýtá prostor jinakosti. Zároveň se ale v holém existenčním strachu ukrývají, žijí a množí v oprávněnou paranoiou nasáklých, umělých a přelidněných strukturách, z nichž nemají kam utéct; vzorový recept na ideologicko sektářský, vězeňsko uniformní koktejl jako blázen. „Jejich“ duševní realita by, obávám se, byla ve skutečnosti ještě zatuchlejší, než ta hegemonní. Nikoli naopak. Závěrem nastíněná představa, že by po rozpadu inter-planetární hegemonie nedošlo k soupeření o vliv na úrovni „pouze“ planetární, je tak romantická, že jí ani vážně brát nemůžu...ale beru, nějaké katarze se mi žádá. PS: Co se jednoho ze základních pilířů hegemonie týče, totiž médií, tak bych možná jeden návrh, v souvislosti se současností, měl; uklohněte nám prosím, geekové z Anonymous, nějakou torrentí appku, hezky i se strojovým překladačem, jež by poskytovala „paralelní“ zpravodajství; každá větší, mezinárodním tagem označená událost by se k nám automaticky dostávala nahlédnuta z více extrémů. I když co já vím, nepomohlo by to spíš opačnému procesu; totiž snazší expanzi hegemonního myšlení ven? A bylo by to vůbec na škodu? Není nakonec ta „naše“ Hegemonie (která sice nepopiratelně kulturně válcuje, zároveň je ale schopna sebekritiky a až překvapivě značné integrace „cizorodého“, jenž jí tak přeci jen mění zevnitř) tím nejmenším zlem? Je Síť ve výsledku opravdu jen sterilizací myšlení a různosti?... celý text

Rozum do kapsy 1988, kolektiv autorů

Bytelný svazácký net co jede i bez eletriky; málokdo ví, že je tahle knížečka civilním výstupem původně armádní zakázky v rámci programu vybavenosti protiatomových krytů za studené války. Univerzální učebnice nuklární zimu přečkavšího potomstva...jojo, to byly časy. A teď k věci, respektive k zjevnému slonu v místnosti. Když si dneska budu chtít něco dohledat, tak rychleji, aktualizovaněji a obšírněji pořídím v éteru. K čemu teda tahle knížka je? Inu, když pominu nostalgii, tak současný taktický potenciál Rozumu do kapsy tkví v jeho umístění. Konkrétně na záchodě. A ne, nejde mi ani tak o toaletní humor (i když o ten jde samozřejmě taky) jako spíš o podnětný tip v rámci slovansko-bratrského sdílení Know-How...zkrátka, encyklopedií se jednomu moc prokusávat nechce a ta tak, coby hrob moudrosti, většinou končí opuštěna na nějakém čestném místě, kde tiše chřadne. Rozum do kapsy však není svými rozměry, narozdíl od objemnějších soukmenovců, předurčen k trpkému kysnutí pod bustou Sókratovou. Kdeže! On je svým „ready to go“ formátem, tématickou pestrostí a úsečným zhuštěním přímo stvořen k „relativně zábavné“, pravidelné a nárazové autoedukaci...no a kde jinde se nová matérie lépe vstřebává než tam, kde se jí volné místo paralelně uvolňuje? Nejen chlebem člověk živ jest... Ale dost již potrubních žertů o něž tu, jak jsme si vysvětlili, primárně nejde; již po týdnu pilného následování výše nastíněné metodiky mohu hrdě prohlásit, že jsem se mnohému přiučil. Kupříkladu jak si dle čtyř jednoduchých sčítacích pravidel (úvodní a značně stručná historie dobývání kosmu je okamžitě stíhána nelítostnou šelmou matematiky; kdo chce kam, pomožme mu tam...) snadno dovodit číslice binární soustavy, nebo že lze všechna složená přirozená čísla beze zbytku vyjádřit jako součin prvočísel (ono to ani jinak nejde; když nejsou dělitelná dvěma, tedy prvním prvočíslem, tak jsou lichá a tudíž zcela určitě dělitelná sledem jiných, vyšších prvočísel:) V neposlední řadě jsem se vlivem relativity v oné „relativní zábavnosti“ odnaučil zbytečně dlouho trůnit...zkrátka a dobře si k míse umístěte Rozum a rázem zjistíte, že jste pro své okolí den ode dne nesnesitelnější, protože chitřejší. A co teprv ten uznalý obdiv, jehož se vám dostane od onu místnost navštívivších honorací a návštěv všeho druhu! 5 praktických, základní školu shrnujících ***** PS: Mě to nedá. V sekci táboření jsem, povšechně listujíc celkem, našel hned dva návody k zhotovení polní latríny...jo a s tím armádním programem v úvodu jsem si samozřejmě dělal legraci.... celý text

Jan Žižka 2019, Petr Čornej

Jestliže jsem si už v jednom z předchozích komentářů pochvaloval expertýzu odrážející výzor jistého tuzemského filozofa, pak vězte, že i tento bledne před naprostým uprdelizmem Petra Čorneje, jenž ve své bohorovnosti usoudil, že bude na pozvání do vysílacího primetimeu ČéTéčka k sedmistým narozeninám Karla IV. vhodné doplnit svůj olupený „zácuch“ mastného vlaso-vousu outfitem sestávajícím z trička, sepraných džín a epesně plstěného, infrastrukturou padlých civilizací molů vyztuženého a trio maturity-promoce-svatby nepochybně pamětlivého saka....načež se takto skutečně dostavil a bez nejmenšího uzardění nad sebou samým začal diváky bombit drby o Kájově postavě těžkého atleta, či objasňovat výtečný stav jeho chrupu pojídáním chleba z mouky s příměsí drtě mlýnských kamenů...eee, proč že to říkám? Jo, Petr Čornej patří k těm štěstěnou políbeným tvorům, co našli své volání, dokonale se v něm shlédli a podružnosti světa okolo neřeší. A že Čornej řádně zažraným expertem je, čiší přímo bytostně i z každé jedné strany jeho knihy, jíž svěřil obrovský kus svého srdce, aniž by mu však, byť jen cípem chlopně, svolil vstoupit mezi fakta nepřiznanou básnickou licencí na úkor co nejpřesnějšího, nejprofesionálnějšího a nejpravdivějšího možného obrazu...nakolik se tedy něčeho takového vůbec lze skrz kusé historické prameny a až kriminalisticky pečlivou dedukci dobrat; valící se proud jeho erudice je strhující a co víc; on zvládl celou tu faktogarfickou nálož sevřít natolik solidním literárním projevem, že mi vlivem informačního přetlaku nejen že co chvíli nehrozila z míst srostlých fontanel tryskat pára, ale naopak mi tímto, kloudností výkladu spoutaným, výbuchem znalostí nanejvýš důkladně a čtivě (v tomhle smyslu může být paradoxně na škodu samotný úvod; ten totiž lehce odstrašující je, ale už hned podkapitola druhá, „Jméno Žižka“, si mě získala a já se postupně stával závislejším a závislejším...že ze mě ta závislost postupně vysála veškeré iluze jak o zásadovosti a hrdinství, tak o zlatých Čechách éry Karla IV. a potažmo vlastně i veškeré iluze o potenciální dějinné velikosti/vznešenosti je věc jiná...faktem ale zůstává, že už ani nevím, kdy jsem si s takovou chutí něco naučného naposled početl) vyjevil povahu nejen Janovu a jeho současníků, ale, a to vlastně hlavně, i ducha celé jedné epochy (namátkou: nižšší šlechta plnila více méně úlohu místních gangsterů, kteří, ať už na objednávku šlechty vyšší, či na pěst vlastní, terorizovala s hrstkou ozbrojenců okolí; přepady, lapkovství, výpalné, únosy, vydírání; jestli vám dění Vláčilovy Markéty Lazarové přišlo ujeté, tak ne, ona to byla dobová norma...nebo třeba tenhle bizár; tři paralelní papeži na sebe v rámci schizmatu vzájemně uvalili klatbu a tak byla v klatbě de facto celá Evropa; rozuměj, veškeré udělování svátostí bylo neplatné = brány nebeské všemu lidu zavřené...nebo je třeba taky zajímavé, jak „demokraticky“ tvrdý chleba musel panovník pozdně evropského středověku skousnout; kdo chtěl tehdy imperátorovat, musel v tekutých píscích prchlivé geopolitiky uspokojovat enormní množství dokonale protichůdných nároků a požadavků; emacipující se obchodníci, města, šlechta x do světských záležitostí víc než dvacet prstů strkající církev, univerzity atd...připočtěte morové rány, přízrak Antikrista, středověkou realitu zázraků, evergreen blížícího se konce a posledního soudu; suma sumárum mám pocit, že takový Zikmund Lucemburský by si svou účelnou bezpáteřností, chladnokrevnou rozhodností, kultivovaným projevem {„naseruť jim dříve do rypáků, než ustoupil bych z Vyšehradu“...samozřejmě latinsky} šíří záběru, dlouhodobým strategickým plánováním, vizí skutečně kontinentálního formátu a osobním nasazením dal dnešní úhledné EU k snídani...i když kdo ví, třeba by nějakou sekretářku traumatizoval šilhnutím do rozpustilého živůtku a měl by po ptákách...no a konečně sám Žižka; osudově tragická postava nijak zvlášť prozíravého {vtip nezamýšlen}, zato charizmatického, slovo „více méně“ držícího, odvážného, rázného a okolnostem poplatného násilníka, zloděje a vraha {viz. lifestyle nižší šlechty výše}, jenž chtěl vražděním dalším, tentokrát ovšem hromadným a bohulibým {„zajatce v počtu 85 pak přivedli k Žižkovi, který je rozkázal napěchovat do sakristie farního kostela sv.Jakuba a upálit“} na sklonku života vykoupit svou hříšnou duši...zároveň nelze neustrnout na tím, že jej slepota nejenže nezlomila, ale naopak z něj svým trestně-káravým účinkem udělala ještě odhodlanější nástroj Pánovy vůle) jejíž dobovou ujetost nanejvýš skvěle ilustrující problém tkvěl v otázce, zda je kvůli zajištění si možnosti vůbec usilovat o posmrtnou spásu nutné, krom lidského masa, konzumovat také lidskou krev. Tomu říkám gotika! A to nezmiňuju esteticky přiléhavý háv, jímž dílo zavila Paseka; jedním slovem rozkoš, tuhle fešandu doma chcete mít, slint. Každým coulem knižní událost loňského roku. Sanici na zem, tady není o čem, hluboce smekám, pět ***** jak z kříže nosný trám.... celý text

Malý princ 2018, Antoine de Saint-Exupéry

Obyčejně mě, když je něco zatíženo gloriolou takové chvály, jímají obavy. Malý princ je však jedna z těch vzácných výjimek, jež mé očekávání nejenže nezklamala, ale návdavkem jej, co panáka na chodníku, tam a zpátky hravě přeskákala; je těžké naservírovat čtenáři „banální“ klišé (zde konkrétně lásky, přátelství, ztráty obého, sobectví, smrti, návratu, oběti a možností změny) tak, aby nad ním neohrnul nos, Exupéry se s tím ale vypořádal naprosto odzbrojujícím způsobem; bezelstně a zranitelně. Jak s kazy se teprv seznamující dítě. Až je mi líto, že jsem si povídání o duši lapené deskami knihy vyplácal na, sice vymakaný, ale poněkud chladný kalkul Ecova Jména růže. Tomuhle skromnému poupěti by slušelo víc. Marná sláva, „dospělí“ vždy potřebovali pohádku k jejíž autoritě by se, vidouc že její ujišťující stvrzení pravd a jiných potřebných lží zjihle sdílí celé širé okolí, nemuseli stydět přivinout. Tenhle hlad Antoine vyhmát, spřed z něj nit a z ní mezi samotkami lebek vypnul jemnou síť. Malý princ je jedna z těch knížek, co patří do šuplíků v hotelech; neměl by jí vlastnit nikdo a všichni. 5 no, co taky jiného? PS: Matně si vzpomínám, že se nám prince pokoušeli cpát ve školce (na vnucování byly naše citlivé čumáčky přímo alergické) a tehdy mě právem moc netankoval; krom hnusných, vybledlých ilustrací jsem vůbec nechápal, co za demence princ řeší; jako pardón ale zalévat nějakou pitomou kytku bylo to poslední, co mě zajímalo. Důležité byly hračky, ťapání v kalužích a ninja želvy! A teď se na mě podívejte, o třicet let později tu, čumíc z okna do noci, málem bulím jak ta želva. Smrky smrk.... celý text

Filozofie pro normální lidi 2008, Jaroslav Peregrin

ČÁST 2. Takhle by šlo pokračovat dál (přehled kapitol) přes relativismus a postmodernu, epistemologii (...k epistomologii, potažmo nasledujícím kapitolám o jazyku a strukturalizmu, si dovolím malou osobní vsuvku ohledně problematiky původu významu; že děti nejprve učíme příslušný zvuk, či znak spojovat s „předlohou“, tedy vymezenou výsečí vjemů, jež dráždí naše smysly {ukážu prstem na krávu a řeknu/napíšu „kráva“, což dokola opakuji, než si dítě tyto zcela odlišné jevy spojí, asociuje a toto spojení zautomatizuje natolik, že si krávu ani představovat nemusí a ví; v tomhle mimochodem vidím možné řešení problematiky korespondenčního poznání} už u dítěte předpokládá „předslovně tušený“ význam/poznání, přinejmenším na úrovni schopnosti rozlišovat jednotlivosti; pokud by nemluvně nevnímalo soubor vjemů pojících se s krávou jako výrazně odlišný od souboru vjemů pojících se třeba s trávou na níž se tato pase, tedy by krávu nevnímalo jakožto něco od zbytku vjemů dostatečně odlišného, ergo jako něco svébytného a jednotlivého, pak bychom mohli říkat „kráva“, i na ni ukazovat, do haleluja a dítě nikdy nepochopí, že si s tím zvukem má spojit právě jen tu výseč vjemů z celku vnímaného světa, jež se pojí právě jen s „kravovitostí“ krávy; jistě, spojením této „krávovitosti“ s příslušným zvukem se význam krávy vyostří, ještě víc vyčlení a osamostatní, ale ten význam tam už musel, byť mdleji, být před ním...nemůžu si pomoct, ale mám pocit, jakoby zde předkládaná podoba filozofie jazyka zcela přehlížela skutečnost, že se jazyk nějak učíme, čímž vytváří poněkud umělý problém původu významu...jako jedním dechem dodávám, že nad následnými myšlenkami „slovních her“ či „strukturalizmu“ nikterak nos neohrnuju, naopak se jejich géniem kochám; jen si myslím, že jim něco nutně předchází a že to něco je „tušený, předslovný“ význam...obecně bych tedy význam nespojoval výlučně s jazykem; nepochybuji, že jazyk významy kvalitativně mění, prohlubuje, řetězí, ale i omezuje/zpřesňuje, stejně jako jimi zpětnovazebně formuje význam samotný....ale nemůže být jeho výlučným nositelem; jinak by jazyk v první řadě ani nemohl vzniknout, neboť by na samém počátku nebylo k čemu vůbec zvuky/znaky vztáhnout...hmm, a to se mi Kantovská ontologie nezdála) fil. mysli („červený pokoj“ vs. funkcionalismus, behaviorismus, mysl a tělo - monismus) fil. jako analýza mysli (fenomenologie) fil. vědy, humanitní vědy, fil. antropologii a etiku, kterých se tenhle spisek lidsky dotkne, ale já se tady spokojím s prostým konstatováním hlavního cíle, jenž si tento vytkl a splnil; a sice osvětlit základní pojmy základních filozofických okruhů tak, aby je s trochou dobré vůl..e pobral i tur. Vstřícnější vstup (který však, vzdor ználivé banalitě, na závažné obsažnosti netratí) do hájemství filozofie, aby jeden pohledal a klidně bych jej rád bych viděl vetknut v středoškolské osnovy. Tisíceré (už jen za příkladně vysvětlenou ontologii, Husserlo x Heideggerovskou fenomenologii, či za vymezení člověka coby tvora důvodů x příčin, předpisů x popisů a hodnot x faktů a vůbec mnohé náměty k úvahám o jazyku) díky, Peregríne...i osobo, ježs mi ho dohodila! PS: Asi nejpraktičtější rada, jaká na mě „z mezi řádků“ bafla, zní; ptáte-li se, či jste-li tázáni, ponejprv důkladně, slovo od slova, rozeberte „na co, jak a proč“ dotazu samotného...ostatně celá knížka je přiléhavou odpovědí na dobře zanalyzovanou, se vší přirozenou ignorancí, zmatečností, ale i zvídavostí položenou otázku „co je to filozofie?“, jíž bezelstně pokládá obyčejný člověk. Jinak bych ještě dodal, že je celé dílko, kapitolku po kapitolce (každá je navíc opatřena užitečným seznamem tématicky relevantního čtiva; „Hledání pravdy“ Willarda Quinea, Ludwigův „Tractatus...“ Husserlovy „Karteziánské meditace“{fakt mě zajímá, co z pokusů odosobnit mysl vydojil} a Heideggerovo „Básnicky bydlí člověk“ mě hádám neminou) vyložena i na trubce. Nejde o předčítání, ale o volnější výklad téhož, takže si jeho prostřednictvím můžete vyhladit případné vrásky, které mohou četbou zvlnit vaše čela. Já si stáhnul obojí, mám je hezky elektronicky po kopě a kdyby nebyla knížka rozprodána, tak Jaroslavův chválihodný počin ocením i tvrdou měnou...né „jen slovy“.... celý text

Hovory k sobě 2011, Marcus Aurelius

Docela jsem se napřemýšlel, jak si s tématickou tříští, a jistou tíží (ale o tom později) Marcova auto-monologu poradit, ale nakonec o ní řeknu jen tolik, že jeho tvorba byla autorovi sebevýchovným nástrojem, jehož prostřednictvím se upevňoval v již zvolených postojích a jež tímto dále rozvíjel a rafinoval. Právě tato jeho nejvlastnější podstata, ovšem bez oné postojové vyhraněnosti, se mi vlastně stala hlavním poselstvím; pište si, a čtěte po sobě, deník. Vzniklým odstupem rozhání mlhavé, od nedůležitého prosévá důležité, nemožností odvracet zrak mýtí zlé a mimoděk třeba i naznačí směr. „Rozptyluje tě něco z venčí? Nuže, dopřej si času, aby ses přiučil něčemu opravdu dobrému a přestaň bloudit nazdařbůh! Ale musíš se vystříhat také jiného poblouznění: neboť zpozdile si vedou ti, kteří se v životě lopotí do únavy, ale nemají před sebou cíl k němuž by zamířili každou svou snahou a vůbec každou představu.“ V takto obecné rovině nemohu nesouhlasit. Když už jsem ale nakousl deníček, tak se vám musím svěřit (slibovaná „tíže“)...a nechci tu nikomu brečet na ramínko, jako spíš v dobré víře a vlastním příkladem varovat; Senecovy Dopisy mě po jisté, lehce opojné etapě docela nestoicky, nečekaně a dost ošklivě zmáčkly a to se tak trochu táhne i touhle četbou; když na měkkýšovu duši pálí vyšší obratlovci, tak to má dopad. Chci říct; všeho s mírou...ale to by nebyl Marcus, aby mi i v tomhle nevymáchal ústa; „Neblouzni o státě Platónově, nýbrž spokoj se i s nejmenším krůčkem vpřed a nepokládej ani tento úspěch za nevýznamný! Neboť kdo dovede změnit utkvělé představy? Ale bez jejich změny – co jiného čekat než otročení vzdychajících.“ Achjo. Já jen; k čemu je dobro, když se promítá v samou nedůležitost, rozuměj život jako takový? A proč stoici konání dobra pro dobro samo vůbec spojují s osobní blažeností, nalezením vnitřního klidu a neochvějnosti? Co na nich záleží...? Tenhle ústřední paradox (dost k sežrání je také ten ohledně žití ve shodě s přírodním řádem; ve smyslu užitečnosti naučit se přijímat změnu coby nevyhnutelný rys přírody ji beru, proč ale zavírat oči před taktéž ryze přírodním „urvi co můžeš a žij dokud jen můžeš, bez ohledu, snad s výjimkou rodičovského instinktu, na cokoli jiného“?) mezi nímž jak Seneca, tak Marcus kličkují (nechoďte na mě s proticitacemi; vězte, že když říkám paradox, tak mám na mysli právě je) mi celý ten mravoučný diktát „rozumu“, jenž je vlastně beztak zástěrkou kultivovanějších sobeckých motivů, poněkud hatí. A ano, vím, že mi uniká osvobozující pointa a že mnou v sebezáchovných křečích dost možná jen cloumají ony utkvělé představy, ale když se i sebelepší pointa opírá o pochybná zdůvodnění, pak jak může tato obstát, když ji chcete brát vážně? Navíc taková, byť sebelépe míněná, pointa může s naivou, co jí chce pozřít v celku, nadělat psí kusy...což, pravda, nevylučuje chybu na straně příjemce; když dáš noty provinčnímu tlučhubovi, Mozarta z něj neuděláš. Nevím...oba pánové za sebou mají činy, mají co říct a nekonvenční, mnohdy velmi trefné výstupy jejich mentální gymnastiky svědčí o poctivém pálení duševního sádla...jen...jen je brát s rezervou a spíš v jejich dílčí kvalitě; ony ty ideologie jako celek, zvlášť když jste labilní jelimani, nejsou žádná legrace. Ale na veselejší notu; víte vy co? V momentě, kdy jsem je s rezervou brát začal (kdy mě přestaly drtit „se vším všudy“ závazností...a ano, jsem si vědom absurdnosti takového počínání...když já chtěl fakt uvěřit) což se, po už delším předchozím procesu, definitivně stalo/zlomilo někde u třetí „knihy“ (kapitoly) Hovorů, jsem si je, byť s příměsí jisté hořkosti, začal užívat. Rady přijímané ve stylu „ber/destiluj/nech bez rozpaků být“ se mi tráví líp. Je to legrace, v samotném textu se nezměnilo slovo a přece se mi celý změnil. 4 trochu trpké, veskrze však smířlivé **** PS: Překlad Rudolfa Kuthana už trochu poznamenal zub času, co se mu ale musí nechat je bohatý poznámkový doprovod, jímž takřka všechny Aureliovy aforismy zasazuje v patřičný kontext.... celý text

Srdce temnoty 2010, Joseph Conrad

INTERPRETAČNÍ SPOILER. Ti schopní moci, krom moci vzdát se moci, přes mrtvoly jdoucí, vyšlou pěšce ošetřit svou investici. Pěšec, v úslužném předklonu, poslušen rozkazu, couvá od masivu stolu, drán džunglí supí, sune se pod klenbou stromů k pochybnému cíli. Co shledá v jeho stínech? Pohlcenou zrůdu, na trůnu ohnutých hřbetů kreaturu, tak podobnou Těm, jež ho sem, namířeným prstem vyslali; leč bez kravaty, atributu; takto nahá, odhaleně pravá, se zanícenýma očima. Politování hodná...Jak jen doma takovým nasloucháme. Působivě obrazný příběh o jhem tlumeném hladu, jenž pohltí nás když usednem k veslu moci (nelakujte se, že byste byli jiní...spíš ještě bídnější; tu nemusíme měnit sebe, tu svět mění se dle nás; Kurtzovu bludu alespoň nechyběla organizační struktura a jistá primitivní velikost) Tragédie, jež ve své nejednoznačné, s možností vykoupení, co kočka s myší si hrající, zraňuje jak má; tu zaútočí, tu se stáhne a na závěr nenápadnou, leč o to hlubší ranou tne; donutí vás s vyřknutím ortele váhat. Hypnoticky budovaná atmosféra rozpadu fasády je svým vyústěním, místo aby se ukázala samoúčelnou, náležitě podtrhnuta a společně utvářejí znepokojivý, betonové džungli zrcadlo nastavující celek, jenž si své místo na literárních výsostech zasluhuje. Při vší chvále Srdce doporučuju „zkušenějším“ čtenářům; nad touhle povídkou bych možná před desíti, patnácti lety akorát tak pokrčil rameny a šel o dům dál...Dle Hvězdného kodexu, který jsem si zavedl, a taky proto, že jsem zmlsán vizuálně vymazlenou a exponenciálně hypnotičtější orgií onoho rozpadu v Coppolově adaptaci „Apocalypse now!“ zůstanu na čtyřech akurátních ****... celý text

Dopisy psané stoikem 2018, Lucius Annaeus Seneca

ČÁST 2...první část mi systém, nevím proč, zatvrzele řadí pod dva starší zdejší komenty:( 5 asi nejpodnětnějších, mozkomyjných ***** jakých jsem tu kdy čemukoli napříč žánry udělil; Jako neříkám, že jdu hned někam ve jménu vyšších dobrmanů nalehávat na meč, ale současně musím uznat, že mi Dopisy v lecčems díru do hlavy vymluvily (A to jsem k nim přistupoval celkem klasicky bohorovně; tak si teda přečtu něco jakože fakt Velkýho, hmm dobrý vole, tohle si podtrhnu a tak, máte představu...ale pak se něco překlopilo a začly ke mně mluvit...doopravdy.) a hlavně začly fungovat; Už jen stáčením pohledu k něčemu potenciálně stálému a radováním se z výkonu drobných, ale vlastních nezcizitelností, z ohýbání kolejí; už jen tím ke mně svět (píšu s cca měsíčním odstupem od prvotního záchvěvu) skutečně začal přicházet skrz chladivý filtr; vztahovačnost, strach, prchlivost, furiantství, nemístné vykřičníky a celkově roztěkaný spěch k...čemu vlastně(?), jež mnou obvykle cloumají, z opačného břehu řeky volají. A po břehu mém jde jakási opatrná...eh...vlídnost a důvěra? No jo no. Závěrem něco do batohu, na odlehčenou; „Avšak je to těžké. Jsme snad stateční proto, abychom snášeli věci lehké?“ Pak jedno ve své zdánlivé prostotě přehlédnutím hrozící a při tom úžasně všestranné a zároveň pronikavě směrodatné podobenství, v jehož názornosti se zračí ucelený vzor pro jednání s sebou i druhými; „Jsme údy velkého těla.“ Posaď si na rameno svůj vzor, nech ho vše vidět, nech ho mluvit a v rozkolísanosti nezapomínej, že tam sedí; neváhej mu nad sebou předat kormidlo. Žij bdělou přítomností. „Netrap se tím, co už není, ani tím, co ještě není.“ Každý jeden den je jedinou věčností, kterou máš. A konečně, až půjdeš spát, řekni si „možná že už se neprobudím“ a až se probudíš „možná že už nepůjdu spát“...první vás s uplynulým dnem rozloučí/smíří a druhé vás v nový patřičně uvede. Na první pohled může znít zvráceně si takhle z rána a na dobrou noc „zakleknout život“, ale je velký kus očistné pravdy v tom, že „Jenom takové dobro je plným potěšením, jaké je mysl jeho majitele připravena ztratit.“ Ono nejde ani tak o zaklekávání života, jako spíš o vytvoření si jeho přiměřené představy; „Na všechno...hleď jako na květy, i ty, byť každý jinak, jednou zajdou.“ PS: Z v Dopisech všemožně roztroušných zmínek sestavený seznam: (1.) Ctností; odvaha, rozvaha, spravedlnost, shovívavost, poctivost, prostota, umírněnost, hospodárnost, radost (nikoli ve smyslu bujarého veselí) mír, blaho vlasti, snášení útrap/štěstí/blahobytu, dobrá mysl v nemoci, vytrvalost, smysl pro povinnost, vděčnost, věrnost, vřetenní kost (2.) Neřestí; strach, naděje, ctižádostivost (Neplést s „ctnost-žádostivostí“, tu naopak chcete; pocty, posty, poprava, něco mezi, nebo taky nic jdou ctnosti v patách samy od sebe...a je to jedno; nesejde na nich) lakota, marnivost, pýcha, požitkářství, lenost, naděje...a konečně (3.) Vášní; hněv, nenávist a....?láska? Cha, že je antika naším duchovním předobrazem? Ne tak docela. Když si zběžně projdu i ostatní antické „duchovní nauky“ (včetně slavných epikurejců a hédonistů) tak shledávám, že vlastně až křesťanství do sebe jakožto vrcholné hodnoty začlenilo „v našem smyslu slova“ city. Vězměte si jen trio soucitu, naděje a lásky. Údajně největší z nich, láska, je v Dopisech zmíněna naprosto okrajově („...milovat se smí jen rozum“) a v jediném výslovném případě (asi slabá chvilka) ve vztahu ke své oddané choti, jakožto „čestný cit, k němuž je třeba být shovívavý.“ A když jsem u shovívavosti, tak ta, coby „rozumovější“ vlastnost, supluje soucit, jenž je spíš „něčím pro slabochy a ženské“. Stejně tak naději supluje odvaha a prozíravost. Stoici (a „řeckořímské“ školy obecně, jak se zdá) vnímali city spíše jako cosi krajně pochybného. (jsem pevně přesvědčen, že za vyhynutím stoického hnutí stojí právě jeho snaha o potlačení vášní; jaká ženská by stála o stoika; ždyť svody svými svést by jej v úmysly své nesvedla, ba co hůř, nesvedla by jej jedem slov k zemi srazit, ani dle své libosti rozčílit! no uznejte, co s takovým halamou, na nějž nic z playbooku neplatí?:) Neříkám, že mnohdy nejsou; je ale taky určitě na místě se zamyslet, kde je hranice prospěšného tlumení citů a kde už jde o jejich přesí*ání rozumem (stejně tak je ovšem dobré neztrácet ze zřetele skutečnost, že je slušným přesí*áním rozuMU i všechno to vzájemné samospádné opičení, jehož výstup, tedy kultura příslušného místa a doby, se nám stal natolik navyklým, že jej máme za normální) Sám Seneca ostatně k nejistému výsledku celé té lopoty lakonicky dodává asi tak jediné, co k jakémukoli osobnímu pokusu o uchopení života dodat lze; „Teprve smrti budu moci věřit, jaký pokrok jsem udělal. Proto se bez bázně připravuji na onen den, kdy odložím stranou všechny vytáčky a přikrášlování a budu moci posoudit, zda statečně jen mluvím, nebo také cítím, zda všechna vzpurná slova, která jsem vmetl Štěstěně do tváře, nebyla jen přetvářkou a komedií. Nestarej se o mínění lidí, je vždy pochybné a obojetné. Nic nedej na studia, jimž ses věnoval celý život. Smrt o tobě vysloví soud.“ Úplným závěrem Pé eSka bych rád vyjádřil svůj dík za přifaření Dvořákova fundovaného doslovu, jenž dalece přesahuje rámec Dopisů a v němž stoicismus jako takový přehledně rozkládá na jeho prvočástice. Jak normálně doslovy nikdy dopředu nečtu, tak tady bych se za takový postup přimluvil; ona se totiž třeba v jednom z dopisů mihne nenápadná myšlenka, která ale odkazuje k mnohem širším principielním základům celé nauky...nu a jelikož si Seneca s Luciliem dopisoval jako stoik se stoikem, tak zjevně předpokládal jistou společnou řeč. O některých důležitých, v doslovu rozpracovaných námětech navíc v Dopisech nepadne zmínka vůbec. Zkrátka bych tady výjimečně doporučil si doslov přečíst jako první; i zpětně mi teď dochází kolik potenciálně důležitého jsem, stržen jiným, minul, aniž bych si uvědomil, že jde tu kterou „podružnost“ rozvinout a zobecnit. Amen.... celý text

Krhútská kronika 2013, Pavel Weigel

Roští nestvořil bůh dost, abych z něj Hrychovi kol makovice věnec splet; Hrych byl pán, co pán, Hrych byl hroch! Vždyť jak jinak moh, co pouhý žert, tlamou svou polknout chmur svět, oušky zavrtět, a zvrátit jej, co Slovanskou epopej, před nohy své nám na zem zpět? Kapesní akumulátor jedinečně útulné a bezstarostně rozšafné nálady. Radost číst, i se jím nabíjet...jako fajn, je možná pravda, že proud jím skýtaný je poněkud kolísavý a nevypočitatelný, ale co naplat; mě je zkrátka celkový duch tohoto, z restaurací, divadel a obdobně věrohodných buňek partyzánsky vedeného odboje, v nichž se dějiny krhůtů kuly, pivem kalily a vůbec všelijak smýšlely, sympatický natolik, že jej jakožto správný Bujar, přispěchavše si ku pomoci bystrou kalkulací levé ruky, pod pět spadnout nenechám. PS: „Dlouho šel Krhút s Mrzenou, kavka a havránek nad nimi kroužili, řeky je vedly a lesy mátly, byli šťastní za doušek vody, za úsměv druha, za malinu na stráni i za ptačí zpěv. To vše si brali s sebou, aby nepřišli s prázdnou a měli co odkázat národu, který založí.“... celý text

Nadace 2009, Isaac Asimov

Z logiky samotné podstaty Nadace zákonitě vyplývá absence napětí (pokud by se tedy nakonec neukázalo {spoiler: neukáže}, že šlo od začátku o Seldonův monumentální podvrh {osobně mi myšlenka na kvantifikaci citů a dějin - tedy algebraicky vyjádřitelný koncept Asimovovy „psychohistorie“ - za účelem získání výpočetní formulky budoucnosti přijde úsměvná...a ve svém, do předu loženém, pojetí světa i bezbřeze smutná...což na druhou stranu vůbec nutně neznamená, že by nemohla být pravdou, jen že by taková pravda byla celkem depresivní} s jehož pomocí by na základě smyšlené, nikoli ovšem nutně zcela neopodstatněné, prognózy/hrozby, mobilizoval lidstvo k vytažení si palce z jednoho, či druhé konce a zachránil co se dá. To by byla vcelku vkusná pointa o hybné moci strategicky zaseté ideje/lži...čemuž by odpovídal i pěkný výňatek, kterému, s jistou rezervou ohledně „nikdy“ a „správné“, kvituji: „Nikdy nedopusťte, aby vám morální skrupule zabránily udělat to, co je správné!“) stran jejího osudu. Těžiště jsem tedy přirozeně hledal v její výpravnosti...jenomže ta se nekoná; Asimov nastíní nějaký problém, smázne ho nesrovnalostmi hýřícím „řešením“, načež jak politik s máslem na hlavě, a vševysvětlujícím „no commentem“, chvatně skočí mimo světla reflektorů. Ono žírné „jak“ kvalitního vyprávěčství zcela odpadá. Skokovost, a z ní plynoucí nemožnost navázat s jakoukoli postavou vztah, bych i přešel; pokud by tato sloužila jako tvůrčí prostředek k zhmotnění rozmáchlého měřítka galaktického plynutí času a našeho mravenčího tikání v něm; nic takového z ní na mě ale nedýchlo (nuzně načrtnuté, na logiku příšerně kulhající světy, nabízené mezi oněmi skoky, totiž svou rušivou nedotažeností soustavně ubíjejí i hrstku potenciálně zajímavých úvah, jež nich plynou)...a jestli něco, tak spíš neodbytný pocit, že si chtěl jejím prostřednictvím Asimov zajistit stabilní příjem (intuice mě, zdá se, nezklamala; v jednapadesátém končí šňůru stěhování a stává se otcem - v tomhle světle nabývá název „Nadace“ značně potměšilého významu); platforma, na jejíž bázi mohl i bez valné snahy chrlit objemy prázdné literární pěny je lidsky-fiskálně pochopitelné východisko, čtenářsky už hůře. Je mi smutno, že něco takového píšu o Asimovovi, ale nemohu jinak. Jeho stěžejní dílo je pro mě zklamáním...nevím, možná mu křivdím a jde o důmyslně vyskládanou mozaiku, jež své kouzlo zjeví až ve svém celku; i kdybych si ale nemyslel opak, tak zkrátka po prvním dílu nemám na ty další sebemenší chuť. Což je problém. Jediné, co v mých očích Nadaci zachraňuje, je poselství, jenž sice blahořečí užitečnost znalostí, zároveň jde ale proti strnulému, suchoprdnému akademismu a dodává, že ani sebelíp uchovaná informace nevzklíčí k užitku v jílu leklé, neorané mysli. Je po hříchu hanbou, že Asimov zrovna takovouhle myšlenku artikuluje prostřednitvím děravých, na smeč přihrávajících, zcela účelově a uměle fabrikovaných problémů, jejichž prostřednictvím pak, s až mučivou laciností, vzbuzuje zdání geniality hlavních postav, aniž by tyto s čímkoli pronikavým skutečně přicházely. Postup, kdy autor bezskrupulózně šije realitu (přičemž ta je, viz. už hned první modelová situace Anakreonského povstání a Čtyř království, vymaštěná prakticky ve všech ohledech svého dění) postavám na míru tak, aby v ní „vynikly“ (#umělá inteligence), mi pila krev už v Merleho Malevilu; ani v něm se to ale nedělal tak okatě. Jen ze setrvačné úcty k autorovi (i když mě teď z případného znovuotevření „Já, Robot“ jímá upřímná hrůza) výše zmíněnému poselství a následujícímu dodatku v PSku dám s odřenýma ušima 4 shovívavé **** ale teda uf... PS: S odstupem několika dní seznávám, že jsem možná byl, co se hlavních motivů týče, krutý. Ve své době mohlo nejspíš být i takto ploché zobrazení civilizace na pozadí kulis o rozměrech galaxie zjevením...jen už ho asi, coby zmlsaný scifista, nejsem sto plně docenit. Při tom je dost možná předobrazem žánru moderní space opery, což si, ať si o něm myslí, kdo chce, co chce, jisté uznání zasluhuje. Stejně jako fakt, že Asimov „svým“ (dle yerryho, pro mě objevného, komentáře jde o číselný aspekt Kabaly) konceptem psychohistorie nenásilně vystavil otázce osudovosti a svobodné vůle i zapřísáhlé pohany a nefilozofy:) Četba dalších dílů mě ale stejně neláká; důležité bylo nadhozeno už zde a jako takové mi stačí.... celý text

Alchymista 2012, Paulo Coelho

Doplněk; v souvislosti s Alchymistou mi ještě v mysli uvízl motiv Kamene mudrců, který jsem v prvním komentu z nepochopitelných důvodů, aniž bych se jej jen náznakem dotkl, obtekl jak rtuť a kteroužto chybu tímto napravuji. Kámen mudrců má být přímým přechodem mezi světem a alchymií, jde o šutr pokrytý zcela nesrozumitelnou symbolikou. Víc k němu Coelho neříká a víc vlastně ani není třeba... hned si vesele zaprotiřečím a rozvedu to. Představte si alchymistu, jak je neproniknutelným tajemstvím kamene drážděn, cele magnetizován se do něj vpíjí pohledem...načež pak v rozčarovaní odtrhne zrak, marně rozhodí rukama a spatří, že svět okolo mluví naprosto stejným jazykem; snad to je smyslem kamene; dívej se do sebe i kolem sebe se stejným zaujetím, jako na mne; vrať bytí rozměr tajemství a posvátna; v ten moment přestává být kamene třeba. Byl pouhým prostředníkem...jelikož si ale chci zaprotiřečit potřetí, musím opsat kružnici kompletní; kámen mudrců lze souběžně vnímat i jako symbol cíle, ke kterému své úsilí vztahuji, přičemž se ale právě skrze toto úsilí obohacuji; v tomto smyslu tedy kamene mudrců potřeba je - jako hnacího motoru onoho obohacujícího úsilí, jež v sobě implicitně nese i zaujetí pro svět. No jo, na ty pohotovostní pytlíky sem zapomněl. Bluééé:)... celý text

Na mušce lovce 2013, Albrecht Wacker

Josef „Sepp“ Alterberg je fakt řízek; místo aby se jednu třetinu svých memoárů kál, tak prostě řekne, že zabíjení propadl, místo aby třetinu další rezervoval hanění režimu, tak jej prostě zmíní jako holý fakt. A tak mu zbylo dost místa na to, aby se mohl věnovat skutečně zevrubnému a syrovému popisu (alespoň tak soudím na základě svých expertních znalostí, nabytých při střelbě ze zákeřně sabotované vzduchovky na pouti) veškerých náležitostí (taktika, technika a celkový vhled do každodenní reality vojáka) svého „řemesla“. A to řemesla náramně řeznického; jasně, válečné paměti obecně lkají nad „hrůzami války“...přičemž se pak ale, co do formy a obsahu, od toho slovního úzu raději moc nevzdalují; pokud možno jenom čísla a hlavně se neumazat...no, u Josky tohle nehrozí; popisnost brutality zde, bez jakékoli nadsázky, dosahuje úrovně splatter-punku. Ovšem bez cool hlášek a umocněné bezútěšnou skutečností děje. Tahle olověná třešínka se vám postará o slušný průvan hlavy, a víte co? Když vám pak na konci strejda Sepp suše poví, že zabíjení lidí trvale zničilo i něco v něm samém a jak je pak bez této chybějící části sebe sama těžké, ne-li nemožné se vůbec k žití vrátit, tak je to pro mě ve své prosté nahotě silnější zjevení, než tuna jalového moralizování. Původně jsem uvažoval o hvězdě dolů za jistý patos a „nedokumentární příběhovost“; mám ale pocit, že obojí, spíš, než aby by jí to uškodilo, její výpovědní hodnotu podtrhlo (jak říkám, většina válečných pamětí se nějaké osobní zainteresovanosti bojí jak čert kříže, což vede k výčtu faktů a čísel a ve výsledku i zcela kontraproduktivnímu dráždění masožravé zvídavosti; jak to doopravdy chutná?...no, tady se vám tataráku dostane vrchovatě). A hvězdu nesundám ani za oslavu „vojácké tvrdosti“, kterou mezi řádky nejde necítit; mám totiž pocit, že Sepp, a nejen on, takový funkční postoj, alespoň zčasti, zaujmout musel; když se není čeho chytit, protože se spolu s vámi třese i celá zem, tak se asi musíte zbláznit, aby jste se nezbláznili. 5 neomaleně krutých *****... celý text

Platforma 2008, Michel Houellebecq

Napsat tenhle koment jsem vůbec neměl v plánu. Z čistajasna se mi ale jednoho rána (dnes) v hlavě rozleželo, proč mi Houellebeckq vadí. (a nejen on, ale i spousta jiných „realitních“ agentů; H. ale posloužil jako katalyzátor...za což vlastně dík) Nejde o „kontroverzní“ témata (ty jsou jen vějičkou), ale o všeprostupující leitmotiv existenciálního heroismu snášení prázdna, tedy světa „tak jak je“. Nevyřčená snaha dojít souhlasu právě na tomto, přesvědčit lidi, že nuznost, kterou každý průběžně pociťujeme, je to jediné skutečné. Vše ostatní je jen iluze, pomatení, sebeklam, zbožné přání. Per to černo do mě, pojď, to je pravá odvaha!...nevím, pod mostem už proteklo dost vody, co jsem H. četl (Platforma a Možnost ostrova) ale tohle z něj ve mě zůstalo a přetrvalo; mezi řádky nejmocněji doutná právě tahle zpráva. Jakoby vrcholem lidského snažení bylo učinit ze sebe kameru s připojeným záznamníkem...objektivní duši? Co je mi ale po objektivní duši, když je tato de facto vyhlazením duše, jejím vyloučením z celého procesu, terminální vírou přesvědčenou o své holé skutečnosti...kastrací všeho, co duši košatí, co smí a umí, přičemž Michel tento oštípaný pahýl své vnitřní reality, v rámci jakéhosi urputného a pravděpodobně upřímně míněného sdílení se svými čtenáři, staví na piedestal a bezděky zasévá do myslí druhých nikoli jako výstrahu (i když se tak možná na povrchu, v předžvýkaných anotacích určitě, děje) ale jako něco až romanticky obdivuhodného. „Neo-noirový“ hrdina, jehož kouzlu v podstatě i rozumím. Podlehnout mu ale pro mě ve výsledku znamená jen další krůček blíž k propasti. Nějak kolem sebe, i v sobě, zhoubnost tohohle jedu vnímám stále častěji...maskuje se intelektem, dospělostí. Ne. Nebo lépe řečeno; nechci. To si raděj ponesu svou hořící vzdušnou katedrálu a budu z ní schraňovat každý uhlík, každou jiskru, co se dá. Nechci se připravit o jediné, co dává smysl, totiž dovolit si nechat se něčím nadchnout, prostoupit (a ne, nemluvím o bohu, ale o „banální“ schopnosti zájmu o něco, o zálibách, tvůrčí činnosti, v podstatě o čemkoli, co vás naplňuje, rozvíjí)...jak ztratíte tohle, je zle. Rozvzpomenout se je pak těžké. Ale je to tam a je to důležitější a živější, než celá holá „pravda“. Nehledě na to, že pravda prázdna je stejně jen další vírou - asi nejchudší možnou, ale pořád vírou - o jejíž pravdivosti sami sebe buď přesvědčíte, nebo ne. A to je vlastně dobrá zpráva.... celý text

Strach a hnus v Las Vegas 2020, Hunter Stockton Thompson

Hmm...tady už pomůže jen volné asociační pásmo; Vegas topí žetonama, hoří plastem, umělá palma, rychlo-svatba, Slunce pojídá lítající talíř, zlá znamení, den sen, noc nonstop, vydechuje neon, démon, fata morgána, škorpión, amíci na Měsíci, v džungli, ve Woodstocku, věk Vodnáře, boží hněv padá na hlavy všech..tam Steadmanova perokresba brousí hrotem hladinu vln hlubin Thompsonova maelströmu, co k dna kaňonům gramodesky doby přiléhá; fajn, Kerouack, Ginsberg, Leary i Burroughs své době, jako i ona jim, osobitý rukopis vtiskli, ale Thompson? Ten si její vyděšený obličejík surově přitáhl k svému a s obcénností hlemýždě jí vlepil francouzáka, na jehož sprostou pachuť eau de´ Champagne z popelníku zdobeného limetkou jistě jen tak nezapomněla, stejně jako na ni těžko zapomene ctihodný, znásilněný čtenář...a tak mi k několika dosavadně zvažovaným destinacím (pozdní Křída, Neanderthalské údolí 42 000 l.př.n.l., starověký Egypt, Řím, vrchol Incké říše, Praha Karla IV., Japonsko počátku 17.století, s kolíčkem na nose viktoriánský Londýn, bitva o Stalingrad a Praha 2002) výhledově spíchnutého časostroje útěšně přibyl i přelom 60/70. let v jú es ej. Welcome to fabulous ***** Las Vegas! PS: Ale upřímně, vybrat si mezi pobytem na hotelu s Thompsonem a co já vím, uvelebením se s dekou přes nohy v ušáku a následným zásobením příbuzenstva nevyžádanými svetry...dejte mi pletací jehlice. Steadmanovy původní ilustrace ve vydání Kontrast Vintage (2020) jsou estetickou hodnotou samy o sobě.... celý text

Plochozemě 2013, Edwin A. Abbott

Představit si nepředstavitelné je nepředstavitelné. Abbot však problém elegantně obešel, když nahlédl, že se lze nepředstavitelného letmo dotknout „jednoduchou“ analogií a my si tak dík ní můžeme spolu s „x,y“ vymezenými hrdiny tohoto strhujícího euklido-thrilleru tavit plošné spoje úvahami o ose „z“...nebo, když na to přijde, absencí osy „x“... to vše abychom nakonec seznali, že i zdánlivě jednodušší ubrání rozměru vlastně jenodušší není a že pokoušet se myslí lapit nekonečnou tenkost přímky, či v podstatě bezrozměrnou přesnost bodu je jak šlápnut z bláta na chybějící schod. Fungující společensko-satirická linie je nejen příjemným bonusem, ale v momentech frustrace vyvěrající z marné snahy uchopit právě ty nejprostší abstrakce, i vítaným občerstvením. 5 plodných ***** PS: Když jen pomyslím jak se tou dobou, zavěšen pod horkovzdušným balónem, Verne ploužil pudinkem viktoriánských mentálních obzorů a jakých vavřínů se molochovi jeho těžkopádné imaginace v kostrastu k hanebně zapadlému dílku Abbotovu dostalo...... celý text

Epos o Gilgamešovi 2018, neznámý - neuveden

Člověk by čekal, že když už se jednou jako druh povznesem nad piktogramy otisků dlaní a malůvek lovců, koní, turů a lvů po stěnách jeskyní, tak technologického skoku záznamu jednotlivých složek hlasu užijeme nějak chválihodně, třeba k přehlednému vedení daní. Chyba lávky! Pamatujte, že se ocitáme v době, kdy ještě žhavá novinka písma znamenala v pravém smyslu slova magii klenoucí se nad řekou času zapomnění (v souvislosti s úvodní pasáží:„Nikdo na celé té velké ploché desce, jež pluje na vesmírném moři a jež se jmenuje Země, nebyl Gilgamešovi roven.“ mi dokonce napadá, že hliněné desky s vrypy klínového písma mohly pro sumeřany/akkaďany klidně představovat model světa s magií písma spoutaným dějem na svém povrchu) a starověké národy jejím prostřednictvím namísto dluhů (i když i na ně došlo, né, že ne) zaznamenaly doměnky o svém místě v řádu světa. Včetně smrti. Nebudu se nijak zvlášť sáhodlouze vylévat z břehů a rovnou řeknu, že se Gilgameš svými otisky nade vší pochybnost usvědčil z držení rukojeti vidličky mnoha vyprávění dalších, a byť v něm nejde o kdovíjaký vzor literárního umu (I když přinejmenším jednou specifičností ve vyjadřování se vymyká; aspoň teda na základě tohohle, Luborem Matoušem z klínopisu přes anglo-německé slovníky do češtiny přeloženého, vzorku mi přijde, jakoby těžiště sumersko/akkadského jazyka, potažmo těžiště jejich myšlení, netkvělo v objektech, ale v ději, činu, změně, pohybu...díky čemuž působí strohý text eposu nesmírně tekutě a živě - a když ho srovnám třeba s obdobnou, byť elegantnější, strohostí Božské komedie {kterou shodou okolností už pár měsíců beze spěchu oprašuju a vypisuju si zní} jejímž jádrem je také zpytování věčného, tak na mě oproti Gilgamešovi a jeho skutkům {a to beru na zřetel i jeho posedlost vršením hliněné matérie městských hradeb!!!} působí...omlouvám se Dantovi, ale fakt mě to bije do očí... materialisticky a...ehm...no, staticky; ono mi vůbec přijde, že živočišného Gilgameše, na rozdíl od Danta, moc na rozjímání neužije; ten když se jednou rozjede, tak prostě hlava nehlava jede a hotovo {pravda, občas jsem ani pořádně nevěděl, co, a hlavně proč, se děje; je Chumbaba bůh, drak, sopka, noc, Libanon? nevím, to už se ale mstí odmítnutá Ištar, nebeský býk boří město, stínají se hlavy, sestupuje do podsvětí...zjevení stíhá šílené zjevení a čtenář na to vyvaleně zírá jak na hořící keře...podstatné je, že se něco děje!} - tato jeho ve své naivní prostotě mile přímočará energičnost a ráznost do mě četbou vsákla natolik, že jsem se udiveně přistihl, jak s účtenkou v ruce troufale vysvětluji prodavačce, že mi, nic dbajíc posvátných slibů akční nabídky letáku, naúčtovala plnou cenu!...jo, a taky že si Gilgamešovo jméno napůl nevědomky tlumočím zhruba ve smyslu Stlačené pružiny, či Napjatého luku) tak už jen skutečnost, že k vám z něj přes propast čtyř tisíciletí mluví člověčími (strach, obavy, odvaha, zármutek, přátelství, láska..) obsahy nějací ufoni, může nechat netečným jen vola; alespoň já se (a to volem jsem častěji a víc, než milo by mi bylo) po celou dobu nefalšovaně bavil - bez jakékoli nadsázky a legrace, fakt, že jo! Vážně; přečíst si tenhle padesátistránkový slepenec fragmentů eposu, který je zároveň nejstarším písemným (ve smyslu opravdového hláskového písma) pramenem kultury západní civilizace, je naprostý „no-brainer“...stejně jako jeho prachsprostě materialistická koupě za Baťovo bez koruny kilo (paperbekové vydání od Garmondu 2018 je hezky opoznámkované, obsahuje bonusové dodatky, seznam postav, jiné verze vyprávění, a nějaké to úvodní a závěrečné povídání) v Levných knihách...i když 400+ stránkové vydání od Lidovek může mít taky něco do sebe. 5 ▼▲ ►▲◄ PS: Představte si - Pergamonské muzeum v „cobykamenemdohodil“ Berlíně vystavuje skutečný, hliněný zlomek eposu...a Ištařinu bránu a...a mnoho dalšího. No a to Pergamonské muzeum se nachází na ostrově s mnoha jinými muzei...hmm...důkladně to ze všech stran rozeberu a určitě se tam možná asi někdy vydám, nebo taky ne, uvidím.... celý text